Používám zprostředkované učení

Rozhovor s Marií Ortovou vedla Šárka Schmarczová

Vystudovala jste speciální pedagogiku a dnes učíte na Jaboku. Co je dnes pro učitele důležité umět a co se změnilo od dob vašich studií?

Nejdříve jsem vystudovala čistou pedagogiku a k té speciální jsem se do- stala až na Jaboku. Těžko se mi popisuje, co se změnilo pro učitele. Jsem sice profesí učitel, ale na vyšší odborné škole a učím tedy dospělé. Uvědomuji si, že je to něco diametrálně odlišného od práce s malými dětmi i dospívající mládeží. Pokud to vezmu od doby, kdy jsem studovala, tak se změnilo hodně, protože to bylo ještě před rokem 1989. Celá koncepce pedagogiky i koncepce vzdělávání. Určitě je teď pro učitele náročnější, že se pohybujeme v pluralitní společnosti. Velkým tématem je komunikace rodičů a učitelů. Mnohem větší zodpovědnost za to, co děti naučím, mnohem volnější osnovy. Na učitele se dnes klade mnohem víc nároků, což má vždy obě dvě stránky.

Rozumím tomu správně, že se ty důrazy změnily?

Ano, myslím si, že by učitel měl umět komunikovat. Často to slyším od asistentů pedagogů, které učíme v kvalifikačním kurzu, a vlastně si to pamatuji i z doby, když naše děti byly malé. Zdá se mi, že ani učitelé, ani rodiče neumějí vzájemně komunikovat. Berou se jako dva tábory, které jdou proti sobě. Přitom by to velmi jednoduše šlo udělat jinak, kdybychom si uvědomili, že nás ta druhá strana potřebuje a jsme na sobě závislí. Důležité je dát to té druhé straně najevo. Rodiče by měli učitelům říkat, že oni jsou odborníci na to, jak učit, a učitelé by měli rodičům říkat, že oni jsou odborníci na své dítě. Vzájemně se posilovat a brát se vážně. Je to velikánské téma, které školy často řeší vymýšlením různých pravidel, která mají ochraňovat je samotné, která ale ve skutečnosti práci učitelů komplikují, znesvobodňují. V tomto týdnu mi říkala jedna asistentka, že ví, že nemůže dítěti říct, že nedostane odměnu, protože rodiče by si mohli stěžovat.

Posunula se škola nyní v tom, že se víc do učení dostávají počítače, internet?

Teď je velkým trendem mediální výchova, jejímž cílem je učit děti pracovat s moderními technologiemi ke svému užitku. Zároveň aby uměly zpracovávat informace, protože ty získáváme dnes přes počítače a podobná média. Rozumět, která informace je pro nás relevantní, a která ne. Co je pravdivé, nepravdivé. Kam mě chce pisatel dovést, co je jeho cílem, jak pracovat s obrazovou dokumentací a podobně. To je důležité a tohle děti učit musíme. Myslím si, že bychom ani neměli dramatizovat škodlivé účinky moderních technologií. Samozřejmě v některém případě škodlivé být mohou, pokud děti nemají vůbec žádné jiné podněty. Myslím si, že děti často mluví o tom, že nedělají nic jiného, než že sedí u počítače, ale ve skutečnosti zjistím, že to není pravda, že to dělají jen proto, že o tom dovedou dobře mluvit i mezi sebou. Je to téma, které mají děti ve škole společné, a proto o něm mluví. O jiných věcech,  které ve volném čase dělají, už tolik nemluví. Rozhodně však nechci to téma zlehčovat.

Napadá mě další rovina: jsou děti, pro něž iPad je speciální pomůckou, která pomáhá.

Určitě, existují propracované metodiky, jak tablety používat pro komunikace s dětmi s postižením i při výuce v běžných školách. Další téma, které mě napadá, je radost ze vzdělání. Dělat školu smysluplnou. Úkolem učitelů, rodičů a celé společnosti je, aby učili děti mít radost z toho, že mohou poznávat nové věci. Vysvětlovat k čemu to budou potřebovat.  A určitě je taky důležité, aby tam byla emocionální angažovanost učitelů, aby děti neříkaly, že se násobilku učí, protože je paní učitelka něco učit musí. I využití počítačů může pomoci zprostředkovat radost ze vzdělávání a získávání  nových poznatků.

Ve vašem životopise jsem si přečetla o instrumentální metodě. Co si pod tím pojmem mám představit?

To je velmi široké téma, o kterém by se dalo mluvit dlouze, a ještě důležitější je zažít si to přímo na vlastní kůži. Autorem metody instrumentálního obohacování je psycholog židovského původu Reuven Feuerstein, který se narodil ve dvacátých letech v Rumunsku. Zabýval se tím, jak se dají rozvíjet učební dovednosti nejen dětí, ale i dospělých.  Kdybych to úplně zjednodušila, jeho výzkumy a metody, které používal, vedou k jinému pojetí intelektu. Ne jako k nějakému neměnnému stavu, ale k něčemu, co se dá pomocí různých metod rozvíjet. Někdy se popisují jako metody, které učí duševní práci. Jako metodu rozvoje osobnosti vypracoval Feuerstein zkušenost zprostředkovaného učení. Rozpracoval ji včetně materiálů, které nám pomáhají zkušenost zprostředkovávat. Zkušenost zprostředkovaného učení je postavena na tom, že učitel nebo rodič vstupuje mezi osobu (dítě) a stimul, který na dítě působí, a zároveň vstupuje i mezi dítě a jeho reakci. Pomáhá mu rozhodnout se, jak dělit podněty na podstatné a nepodstatné v konkrétní situaci, a která reakce na konkrétní situaci bude správná. Zprostředkovatel informace třídí, zjednodušuje, interpretuje, hodnotí, přidává jim emocionální náboj. Vtip je v tom, že je tam to slovo zkušenost zprostředkovaného učení, protože děti si nakonec  mohou zprostředkovávat jedno druhému, vzájemně si zprostředkovávají sourozenci, spolužáci ve třídě a podobně.

Je to tedy vedení tím učivem, zjednodušování pro konkrétní dítě?

Jde o to, že zprostředkovatel to učivo předává, upozorňuje na něj, zaměřuje dítě na něco, co tam je pro tu konkrétní situaci důležité, čeho si má dítě všimnout a na co má přijít. Hodně se pracuje s tím, že v různých situacích jsou různé strategie, které se mění, že každý má nějakou jinou strategii, protože tu situaci řeší v jiném kontextu, má nějaké jiné schopnosti a podobně.

Jak se stavíte k inkluzi ve vzdělávání?

K inkluzi se stavím jednoznačně pozitivně. Vede mě k tomu i znalost metody Reuvena Feuersteina, který se narodil v Rumunsku, ale žil a pracoval s dětmi různých národností a tvořil i v Izraeli, který je velmi multikulturní. Ta metoda je postavena na tom, že se učíme přijímat a vnímat toho druhého člověka se vším, co přináší. To mě vede k tomu pozitivnímu vztahu k inkluzi. Veřejnost, ale i učitelé v praxi na základních, ale i na středních školách nevědí přesně, co inkluze je, a nedovedou odlišit integraci a inkluzi. Inkluze je další stupeň, ve kterém nejde jako u integrace o to, hledat pro jednoho jednotlivce nebo nějakou skupinu dětí se speciálními vzdělávacími potřebami, jak ho zařadit do konkrétní třídy a vytvořit tam pro něj podmínky. Při integraci je dítě se speciálními vzdělávacími potřebami ve třídě trochu jako cizorodý prvek. Základním heslem inkluze je naopak „škola pro všechny“. Znamená to, že učitel vědomě pracuje se třídou jako velmi různorodou skupinou, s každým dítětem jako individualitou a má pro to také podmínky. Každý potřebuje nějakou jinou podporu, aby dosáhl maximálních výsledků podle svých možností, některé děti potřebují vyšší míru podpory pomocí odlišných pomůcek, metod práce, přizpůsobeného obsahu vyučování nebo podporu personální, např. asistenta pedagoga, druhého učitele ve třídě.  Velký problém je, že terén na tuto mnohem náročnější práci není připravený. Museli bychom mít mnohem menší třídy, učitelé by museli být vzděláni, motivováni, mít více podpory. Podporou může být klima školy, podpora a nadšení ředitelů, možnost pracovat pod supervizí apod.

Myšlenka současné legislativy je dobrá, ale problém je, že současný terén není na takovou velkou změnu připravený. Poté, co se ukázalo, že nová pravidla jsou opravdu tak finančně náročná, jak někteří odborníci předem upozorňovali, začalo ministerstvo měnit to, co se již začalo osvědčovat. Učitelé si začali zvykat na spolupráci s asistenty, využívat je ve prospěch všech dětí a pracovníci školských poradenských zařízení jsou najednou nabádáni, aby pokud možno co nejméně doporučovali asistenty pedagoga. Slyšela jsem z několika stran, že mají pokyn, aby dětem do první třídy doporučovali asistenta výjimečně. Pokud by děti školu nezvládaly, byl by jim doporučen asistent později. To je podle mne naprosto obrácená logika. Přítomnost asistenta může zajistit úspěch dítěte a často i to, že dítě začne zvládat nároky školy bez podpory a třeba od druhé třídy se bez asistenta obejde. Další problém je nedostatek pracovníků ve školských poradenských zařízeních. Mají mnohem více práce a nemohou ji stíhat tak, aby z ní mohli mít radost. Někteří rodiče nechtějí ke svému dítěti asistenta pedagoga, bojí se, že dítě tím bude stigmatizované. Je to složité a bude to trvat dlouho, než se ten systém usadí. Ročně pracuji až s šedesáti asistenty pedagoga a musím říct, že už se ztrácí praxe, kdy asistent pracoval čistě jenom s jedním dítětem. Asistenti pracují na pokyn učitele, uvědomují si, že musí vést dítě k samostatnosti a nedělat ho na sobě závislým. Jsem velmi optimistická a mám hodně dobrých signálů z praxe, i když ta cesta bude dlouhá. Ještě jsem chtěla podotknout, že jsou učitelé, kteří už promyšleně nebo intuitivně umějí hledat způsoby práce s dětmi se specifickými vzdělávacími potřebami, které nejsou o tom, že se s tím dítětem pracuje jinak než s ostatními, ale hledají možnosti, jak pracovat s celou třídou způsobem vhodným pro dítě se speciálními potřebami. Například pokud je dítě se speciální potřebou výkonnější na začátku týdne, tak se s celou třídou probírá složitější látka na začátku týdne. Velmi důležité je mluvit o odlišnostech všech dětí, podpořit nejen děti s postižením, aby byly schopné samy sebe reálně prezentovat.

V souvislosti s inkluzí mě překvapila ta velká nevole ze strany speciálních škol a i rodičů, kteří mají dítě ve speciální škole.

Ani učitelé speciálních škol nejsou vedeni k tomu, aby rozuměli tomu, co je inkluze. Oni pracují velmi dobře s dětmi s postižením, ale neučí se myslet inkluzivně. Strach z rušení speciálních škol si vykládám jako strach existenční, kterému rozumím. Vzpomínám si, jak asi před třemi lety šli naši studenti na praxi do speciálních škol a na semináři po praxi shodně mluvili o tom, že už nejsou pro inkluzi. Vyprávěli, co jim říkali učitelé, a já si uvědomila, jakou dostali protiinkluzivní masáž. Ti učitelé jim říkali, představ si, že oni chtějí dát tohle a tohle dítě do běžné školy, dovedete si to představit?  Když jsme se o tom bavili a já jsem jim řekla, že důvodem může být strach o práci, tak to byl pro ty studenty takový aha efekt a obrátili hned nazpátek.

Číslo, které připravujeme, se zabývá svobodou informací a vzdělání. Může být dítě ve vzdělávacím prostředí svobodné?

Je to těžká otázka, ale zároveň jednoduchá. Já si myslím, že může. Když se dítě přijme jako partner, když se zprostředkuje radost ze vzdělávání. Když dítě ví, jak a proč s novými poznatky pracovat, tak určitě ano.

Ale děje se to?

Když otázka stála, jestli se může dítě cítit svobodně, opakuji, že může, ale v některých našich školách k tomu povede ještě dlouhá cesta. Určitě by to ale šlo zajistit i v běžných školách.

V čísle vyjde i rozhovor o systému, který svobodu učení staví na tom, že dítě samo hledá odpovědi na své otázky. Jedná se o portál svobodauceni.cz.

Nevím přesně, o co jde, ale ano, musíme nechat děti klást otázky a povzbuzovat je k tomu a určitě musíme reagovat na jejich témata. Nejsem vůbec proti alternativním formám vzdělání, ale zásadně nejsem ani proti běžnému vzdělávání. Každý ten způsob může být velikou pomocí a oporou pro nějakého učitele a zároveň může být zneužitelný. Slyšela jsem, že sebelepší metoda tvoří dvacet procent úspěchu a osmdesát procent dělá ten člověk, který s konkrétní metodou pracuje. Může zneužít i dobrou metodu. Každý z nás umí jinak pracovat a vyhovuje mu jiný způsob práce. Je dobře, když systém vzdělávání je co nejrozrůzněnější a když máme různé alternativy. Děti jsou různé a každé potřebuje něco jiného. Většině bude vyhovovat dobrá běžná škola, ale pak jsou děti, kterým může pomoci třeba individuální vzdělávání v domácí škole.

V rámci ČCE pracujete s dětmi. Jak by se měly děti zapojovat do církevního života?

Všelijak a přirozeně. Podle podmínek každého sboru, možností každé rodiny. Za důležitou považuji přítomnost dětí u večeře Páně, přítomnost při vyznání hříchů i jejich vlastních rodičů. Vím od některých dospělých, jak to pro ně v dětství bylo důležité, že vnímali rodiče i v této pozici.

Osvobozuje děti víra, nebo je spíš svazuje?

Myslím si, že víra by měla osvobozovat vždycky, ale mám zkušenost s tím, že někdy se cítíme vírou svázáni, a u dětí je to ještě problematičtější. Nezřídka se stává, že rodiče nebo prarodiče manipulují děti v touze, aby se z nich stali věřící. Manipulace, nebo i moralizování, to vždy znesvobodňuje. Víra osvobozuje, je-li jako osvobozující prezentovaná.

Jakým způsobem nejlépe oslovit dnešní děti?

To, co řeknu, se týká běžného i církevního vzdělávání. Z práce v poradním odboru církve, ale i ze své práce s asistenty pedagoga cítím velký tlak na to, abychom připravovali hotové materiály, které můžeme bez větší přípravy využít. Já jsem přesvědčená, že to nejde. Katechetické přípravy jsou velmi praktické, ale každý ten učitel nedělní školy si musí projít a promyslet, jak to bude dělat on, protože pro každého je přirozený jiný způsob práce. Mělo by se pracovat přirozeně, tak jak umíme, hledat nové způsoby, mluvit o tom. Já sama si s dětmi hodně povídám, používám zprostředkované učení. Nechávám je, aby hledaly řešení. To umím já a někdo jiný umí zase něco jiného. Děti mají dnes obrovské množství podnětů a nemají možnost do hloubky poznávat jednu věc. Slýchávala jsem, že děti potřebují i ve výuce hodně podnětů, komiksy a barevné pomůcky, a já si myslím, že je to naopak. Měli bychom jim předkládat jednu věc, jednu vlastnost a tu zkoumat z více úhlů pohledu. Spíše je zklidňovat.

 

 

Komentáře