Usilovat o svobodný pohyb

Ono se to řekne, svoboda pohybu. Může se opravdu kdokoliv z nás zabalit a vyrazit, kam se mu zamane? Do osmnácti let je dítě připoutáno k rodiči, který rozhoduje, jaký pohyb je pro dítě bezpečný, a dává mu svobodu podle svého uvážení. V osmnácti je většina lidí svobodná, může o svém pohybu rozhodovat sama. Dokonce i před osmnáctým rokem je možné studovat rok v cizině. K cestě po EU nepotřebujeme dokonce ani pas. K cestování je potřeba odvaha, čas a peníze, ale rozhodnout se žít v jiné zemi může teoreticky i bezdomovec.

V době prázdnin a dovolených cestujeme a ochutnáváme nová jídla, poznáváme jiné národy. Finanční možnosti jsou samozřejmě brzdou svobodného pohybu. Tady mě napadá, že by kromě obědů měly být mladým studentům financované pobyty v zahraničí. Poznávání se navzájem je pro budoucnost světa mimořádně důležité.

Co se stalo v létě? Na jezeře Lhota utonuli dva sedmiletí kluci. Jejich maminky se marně dovolávaly pomoci, lidi se jim vysmívali, protože pocházejí z Vietnamu. Na druhé straně se našli lidi, kteří se o pomoc snažili, a asi sto padesát lidí přišlo uctít jejich památku na setkání, na kterém promluvil i evangelický teolog Petr Sláma.

V Řecku vypukly ničivé požáry, zemřela téměř stovka lidí. Bohužel i to souvisí se svobodou pohybu. Lidé se snažili utéct k moři, ale cesty k moři byly uzavřené soukromými objekty, které vlastní i části pláží.

Náš premiér se vyjádřil, že Česko nepřijme žádného imigranta. Bojím se, že pokud nenastane zásadní změna, náš postoj nás povede do izolace a později budeme zase imigranty my. O tom, jaké to je utéct do cizí země, si přečtěte v textu Davida Binara, který musel odejít z Československa.

Akce do kostela na kole bude mít letos už jedenáctý ročník. Přečtěte si rozhovor s Markem Drápalem, a pokud vás svoboda na kole vážně zajímá, tak doporučuji i text o seskupení Auto- mat.

Na kole do kostela jste již mnozí zažili, ale zaujal mě článek o tom, že ve Velké Británii se rozjíždí projekt stanování v kostele. Otevírání se veřejnosti touto formou mi přijde docela fajn a věřím, že v letošním horkém létě by leckdo využil tuto možnost. Zaujala mě věta v rozhovoru, který jsem četla na stránkách tanečních aktualit s Filipem Barankiewiczem, šéfem baletu Národního divadla. Na otázku, proč není v baletu ND zaměstnáno víc českých tanečníků, řekl: „Sám se cítím jako multikulturní člověk: mám polský pas, víc než dvacet let jsem žil v Německu, vidím, jaký je evropský standard, to je vše. Ve Stuttgartu jsme měli v souboru jen dva německé tanečníky, soubor byl úplně mezinárodní. Myslím, že člověka definuje to, že je umělec. Je jedno, odkud pochází.“

Já bych to zobecnila. Jsme lidé, pohybujeme se po planetě, kterou jsme nazvali Země. Myslím, že člověk by si měl být vědom této základní sounáležitosti a usilovat o svobodný pohyb po světě.

Šárka Schmarczová

 

 

Tanečníci v baletu Národního divadla

Komentáře