Kde jsi? (Přípitek na svatbě M a M.)

Abychom si to ujasnili: skleničku v ruce, máme asi na něco připít… Na co? Jde o M a M. Něco se děje, něco se mění. Co? Možná se to dá říct i takhle:

Náš dědeček s babičkou dostali jednou mapu a špendlíky se jmény vnoučat. Aby věděli, kde kdo právě je… Pár špendlíků bývá v …, nějaký v … a jinde…

To je totiž moc důležitá otázka. Kde jsi? Víte, že to je první otázka, kterou člověk dostal. „Kde jsi, Adame?“ ptal se Bůh ještě v ráji. Podle některých až tato otázka dělá člověka člověkem, (když ji dostane a přijme).

***
Tak tohle se děje M a M: Připouštíte jeden druhému (dáváte si a berete) zvláštní vzájemné výlučné právo takhle se sebe navzájem ptát (kde jsi) – kdykoli, často, skoro stále a do smrti ptát.
„Kde jsi?“ Budete to muset o sobě navzájem už nějak – neustále vědět…
Měli byste teď dostat mapu celého světa, co říkám – vesmíru a každý jeden špendlík (se jménem toho druhého)?

Nejde ovšem jen o místo, kde ten druhý je… Otázka „Kde jsi?“ má spoustu podob: Kde jsi? Jak ti je? Co si přeješ? Co hledáš? Co prožíváš? Co tě trápí? Co ti táhne hlavou? Co chceš dělat? Co se s tebou děje?
Přijatá a dávaná otázka „Kde jsi?“ znamená: mám tě na zřeteli (na srdci) a ty mě. A oba to víme.

***
(To není samozřejmé. Protože podobná otázka se ozve v Bibli o pár řádků dál. „Kde je tvůj bratr“, ptá se Bůh (je zvláštní, jak Boha zajímá, kde kdo je, a chce patrně, aby to lidi spolu měli taky tak…), teď se ptá už Kaina. A Kain odpoví: „Jsem snad já strážcem svého… bratra, druha?“ (Špatná odpověď…)

V době, kdy se zdá, že život je věcí pouze soukromou, každý má mít na zřeteli jen to svoje, každý má dost svého, druhý se dá snadno pustit ze zřetele (co mi je po něm), ze vztahů se jen tak odchází, druhý se „vymlčuje“, – je uznání vzájemného práva téhle otázky veliká věc…
Ale jen s touto (přijatou) otázkou se dostavuje v životě pocit naplnění a smyslu.)

***
Dvě věci k tomu.
První: Ta otázka není vždycky příjemná a není snadné ji říci. Je (někdy příliš?) intimní.
Když ji Adam slyšel poprvé, tak se právě schovával v houští, protože se Bohu ztrácel (utíkal před Ním vlastně).
Ta otázka není vždy příjemná, ale dává možnost návratů.
A často je zdrojem velkého štěstí a blízkosti, dobré intimity.

***
Druhá věc: ta otázka – aby byla správně – se musí říkat z lásky, s touhou porozumět, nebo s lítostí, (ne jako výčitka nebo výslech, kontrola nebo jinak…) a v lásce přijímat.

***
M a M, přejeme vám… Ať otázka – „kde jsi?“ – na kterou máte vůči sobě zvláštní právo
– ať je pro vás předně radostí, dobrým dobrodružstvím a naplňováním života
– ať máte odvahu tu otázku dávat a přijímat, i když z ní budete mít strach nebo vás bude dokonce bolet
– ať bývá nesena láskou.

 

(Autorka ilustrací: Linda Lilien Trejtnarová)

Komentáře