Černá Hora: melounová pahorkatina

Stát Černá Hora nemá ve svém názvu slovo hora nadarmo. Pokud pojedete autem – a koneckonců i při cestě pěšky – kopců si užijete dost a dost. Nejdůležitější je zásoba vody, a to jak pro vás, tak pro chladič vašeho auta. Jinak dopadnete jako parta místních mladíků, kteří na zavařený motor po jednom zvlášť obtížném stoupání spotřebovali celý náš kanystr. Ačkoli je vodu nutné udržovat co nejvíce chladnou, nepočítejte s tím, že se vám to při 50stupňových vedrech povede. Časem zjistíte, že voda s teplotou přes 36 °C je vlastně docela pitelná. Země zatím není v Evropské unii ani v eurozóně, ač zde od roku 2002 platí eurem.
Hlavní město Podgorica, jak jste z názvu možná uhádli, leží pod stometrovým vrškem Gorica. To je na Černou Horu výška zoufale malá, vzhledem k tomu, že nejvyšší bod státu měří přes 2 500 m. Zřejmě i proto místní nereptali (a pravděpodobně ani nemohli) proti přejmenování na Titograd v letech 1946–1992. Nyní metropole slouží hlavně jako úřední město země, jinak v něm mnoho památek, natož zajímavých míst, není. Doufám, že nejste jako já, abyste při větě: „Nejezdi tam, není tam vůbec nic zajímavého,“ udělali pravý opak a přesvědčili se na vlastní oči. Já se přesvědčila za vás a je to tak. Žije zde 150 tis. obyvatel, tedy necelá čtvrtina černohorské populace.

Místní omladina se schází na náměstí Republiky (Trg nezavisnosti), které obklopuje mnoho obchodů, barů a klubů a palem. Uprostřed je umístěna kruhová fontána měnící barvy a menhir z bílého mramoru s nápisem psaným cyrilicí. Při prohlídce města můžete narazit na stromy ostříhané do tvaru rozevřených deštníků, to je asi to nejzajímavější. Brutalistická paneláková zástavba je však smutným důsledkem drsného bombardování během druhé světové války, při němž vzala za své většina budov z čtyřsetleté osmanské éry. Zbyla jedině malá část Starého města (Stara Varoš) s centrálním náměstím Vévody Bećir-bega Osmanagiće, kterému vévodí (ale nečekejte žádný zázrak) patnáctimetrová hodinová věž Sahat-kula postavená na začátku 16. století, hodinový stroj pochází z 18. století. Na Starém městě dále můžete vidět pozůstatky opevnění a starobylé mešity, jež však byly za války poškozeny a opraveny až v novém tisíciletí.
Naštěstí ani ne 30 km od Podgorici na hranicích s Albánií se nachází Skadarské jezero, kvůli kterému rozhodně stojí za to zemi navštívit. Rozlévá se do úctyhodných 370 km2, což je ještě o 50 km2 více, než má středomořská Malta. Z jednoho podlouhlého konce tedy není vidět na druhý. Já jsem si myslela, že je to zřejmě jen záliv, který kdo ví proč nazývají mořem, jelikož je na obzoru vidět jenom vodní hladina. Jak jsem se spletla… Teprve když jsme jezero objížděli po vyhlídkové, ale o to nebezpečnější trase, Panoramatika ruta, zjistila jsem, kam až sahá. Výhledy jsou opravdu nádherné, celou jihozápadní stranu vodní plochy obklopují hory, které strmě klesají k útesovitému pobřeží, ty jsou mimochodem opravdu černé. Útesy sem tam lemují ostrůvky se starodávnými kostelíky. S koupáním ani parkováním to bohužel moc slavné není, za parkování jsou poplatky. My jsme nakonec odstavili auto vedle silnice a seběhli na ošuntělou kamennou pláž, kde se kromě spousty odpadků válela i zrezivělá bárka. Nicméně voda byla úžasně teplá a příjemná, i když je u břehů jezero dost zarostlé. Skadarské jezero a okolní národní park oplývají zvířenou, jak na tabulkách, tak na vlastní oči. Názorná cedule upozorňuje na „vidru na putu“ a při cestě přes panoramatickou rutu jsme viděli tři želvičky. Resp. dva chtivé želváky a jednu nebohou želvu, která se jim snažila uprchnout. Vzájemné přetlačování krunýři byla docela zábavná podívaná.
Za chvíli se nám však měla naskytnout podívaná docela jiná. Zastavili jsme na obzvlášť krásné vyhlídce, nechali se ochlazovat skadarským vánkem a kochali se pohledy. Pak jsme se otočili. Za horou přímo za námi stoupal k nebi silný sloup kouře. Za několik minut se z kouře stal dým. Najednou se na naší straně hory objevilo v lese světlo, které se velmi rychle rozšiřovalo, jak oheň šplhal po úbočí dolů k blízké osadě. To už šlo do tuhého, a tak jsme se rozhodli přenést část tíže rozhodování na někoho jiného. Nejprve jsme zastavili auto s bohorovným Američanem, jenž nám stejně bohorovně oznámil, že to tady hoří už týden a že to nikoho nezajímá. Rozhodli jsme se požádat příště o radu místní vozidlo. Černohorec se na nás nechápavě podíval a se slovy: „Ale cesta je průjezdná?“ odjel. Zamířili jsme do vesnice, kterou měly co nevidět začít olizovat plameny, a potkali pána venčícího psa, se kterým jsme konzultovali situaci. Rozčiloval se a nadával na vládu, která měla podle jeho názoru poslat vrtulníky, aby oheň uhasila, nakonec si po balkánsku odplivl a pokračoval v psí procházce. V tu chvíli byl oheň jen 300 m od jeho domu, a tak jsme zavolali na tísňovou linku 112, kde nás po chvíli čekání přesměrovali na paní hovořící anglicky. Slyšeli jsme také její rozhovor s hasiči, po kterém nás informovala, že to bude asi v pořádku. Tolik k tísni v Černé Hoře. (Kamarádce v Srbsku to ale 112 v neděli nezvedla vůbec.)
Černá Hora ale není jen samý černý alias spálený vrch. Možná se vám vybaví zprofanované názvy míst jako Kotor či Boka Kotorská, pak vězte, že profláknuté jsou a hodně. Pokud se sem přeci jen vydáte, raději ne autem. Podél pláží vede úzká cesta vedená starodávnými kotorskými uličkami, kde můžete popojížděním strávit nepříjemných 45 min, během kterých vám asi 13krát hrozí, že spadnete do příkopu – nebo se v opačném směru odřete o zídku, pokud vám nepomohou přičinliví lidé z pláže – jednou dokonce hrozilo, že se kolona nadobro zastaví, když byla celá silnice svedena průjezdem mezi dvěma domy, kam se vešlo pouze jedno auto (naštěstí náš směr průjezd obsadil jako první, a tak jsme se šourali dál). Navíc se nikde nedá zaparkovat. Jenže i kdybyste někde nakrásně zastavili a dostali se až na pláž, mohlo by se stát, že by již byla zcela obsazena kvůli nájezdům obrovských výletních lodí, které připlouvají na jeden den a vypouští ze svých útrob stovky turistů s jediným cílem – vyfotit se u co nejvíce památek, nakoupit občerstvení a cetky domů, zaplnit odpadkové koše a tradá vybydlet další místo. Podobným problémem trpí i jaderské Benátky. Raději si tedy zvolte jiné místo pro dovolenou nebo se vydejte do pohoří rozkládajících se hned nad kotorskou Bokou (zálivem).
Již jsem zmiňovala všudypřítomné horko, které si v Čechách, ani s vlahým příslibem jara, neumíme vůbec představit. Pomozme si tedy obrazem několikadenní túry po horských hřebenech, spíte pod širákem, je hluboká noc a najednou začne pršet. Pravděpodobně vám začne být trochu zima a budete se snažit získat přístřeší. Ne tak ve vyprahlých končinách černohorska, kde večer se štěstím najdete pár stromů vedle louky, a když vás v noci vzbudí kapky deště, slastně zašeptáte „prší“ a usínáte s úsměvem na rtech. Při probuzení jsme litovali jen toho, že nepršelo víc. Čekalo nás ale ještě jedno příjemné překvapení. Kempovali jsme kousek od políček místních zemědělců a tak co chvíli projel kolem valník nebo traktor. Jelikož jsme si nebyli jisti, jak jsou naše auto, spacáky a propanbutanový vařič přijímány, s vařením a karimatkami jsme se při každém průjezdu umně schovávali za malý kopeček. Jak byly naše pokusy liché, jsme zjistili, když vedle našeho auta zastavil náklaďák napěchovaný právě sklizenými melouny a po chvíli se ozvalo zahvízdání. Nesměle jsme se postavili a očekávali přinejmenším nepříjemnou debatu, namísto toho na nás statný zemědělec zamával, položil obrovský meloun na kapotu a odjel. Tak šťavnatý a sladký meloun vodní jsem snad ještě nejedla! Příslibem ovocného léta vás zvu k objevování ulic i úbočí Černé Hory.

Komentáře