Puritánství, ale na které straně?

Me too, asi všichni zahlédli tento titulek v novinách a na sociálních sítích. Četli povzbudivé texty i osočující komentáře. Celosvětovou kampaň odstartoval skandál hollywoodského producenta Harveyho Weinsteina.
Já se nad ní poprvé zamyslela při prvním přiznání na facebooku od mladé ženy, kterou znám osobně. V tu chvíli to píchlo, bolelo a hlavou se začala rojit ta moje „me too“. Ženy, které se v mém okolí do kampaně přidaly svou vlastní výpovědí, znám ze školy nebo z práce, tedy z církve. Přivedlo mě to k tomuhle textu, protože možná právě my křesťané bychom měli vrátit význam slůvku NE, a to i v sexu. Zároveň to znamená umět říct i ano.
Někdy mám pocit, že i někteří křesťané kampaň schválně ironizují. Možná to pramení z pocitu jisté nadřazenosti, já přece vím, co je správné, mé děti jsou dobře vychované. Nepřipustí, aby jim někdo ublížil.
Je možné, že nějaká senzacechtivá star něco přibarvila, mohlo to uškodit někomu nevinnému, ale neškodila kampaň a myšlenka. Škodila ta konkrétní lež.
Me too je přesně o tom, že i v sexu musí být svoboda. Kdy ne znamená ne. Nikdo mě nesmí nutit proti mé vůli dělat něco, s čím nesouhlasím, nikdo nesmí přikazovat mně samotné, co smím dělat se svým tělem. Kam sahá hranice? Kdy se jedná o násilí, trestný čin?
Francouzské herečky a ženy se nedávno v dopise, podepsaném stovkou známých jmen, ohradily proti této kampani a označily ji za puritánství. Za něco, co ubližuje sexuální svobodě, kdy právo „dotírat“ je nezbytnou součástí sexuální svobody.
Slavná Catherine Deneuveová, která byla jednou z podepsaných, se později omluvila obětem sexuálního násilí, ale za obsahem dopisu si stojí dál.
Zaujalo mne to puritánství. Nevím, zda dámy mířily na morálně očistné hnutí kalvinistů v Anglii. Každopádně to jejich „dotírat“ ve mně spíš evokuje určitý způsob zpátečnictví, které mi připomnělo román Margaret Mitchelové Jih proti Severu. Kdy se žena má nějak chovat, muž jí má nadbíhat, ona odolávat. Jen tehdy to byla dokonalá pravidla a zrovna jako by byla odsuzována žena, která by muži řekla ano dřív, než bylo zdrávo, tak by muž, který by se vrhl na ženu, která říkala ne, by ve společnosti neobstál.
Co s tím, když žena musí říkat ne, i když myslí ano? Podle toho pradávného vzorce, který muže vzrušuje, ale dávno už jim v ničem nebrání. Co s tím?
Proč se kolem kampaně me too rozvinula tak široká diskuze? Chtějí snad ženy, které někdo proti jejich vůli obtěžoval, zastrašit všechny muže? Chtějí rytíře shodit z koně? Možná by to chtělo revidovat pojem rytíř, možná otevřít příručky etikety. Rytíř jako gentleman, v jehož přítomnosti se žena cítí bezpečně, chráněná a pozoruhodná. Není to ten, který jí sáhne v kanceláři na koleno, protože ví, že se v tu chvíli těžko bude bránit. Muž, který zneužije situace, kdy se žena nemůže bránit, aby se mu podvolila, není rytíř, který chce ženu dobývat.
Ano, může dojít k nedorozumění, může být někdo neobratný, ale takový muž se přece omluví, nedorozumění se vysvětlí.
Každá kampaň se dá zneužít, každý dobrý úmysl může podlý člověk zneužít. Nic to nezmění na původní myšlence. Mnoho žen žije se zkušeností, kdy je někdo sexuálně obtěžoval, a málokterá dřív našla odvahu o tom s někým mluvit. Tím, že budeme o věcech mluvit, můžeme měnit myšlení lidí. Co jiného dělal Ježíš, když lidi obracel? „Kdo jsi bez viny, hoď kamenem.“ Říká těm, kteří chtějí kamenovat. Ne všechna přiznání se dočkala jen podpory, dost bylo i těch kamenů, „můžeš si za to sama“. Zkusme vrhačům kamenů říct dost.

Petr Honzejk: „Představil jsem si, že se cokoliv z toho, co jednotlivé ženy v kampani #MeToo popisují, stane některé z mých dcer. Brrrr. Pocit, že všechny ty příběhy jsou jen jednotlivosti a že svět je v zásadě v pořádku, byl rázem pryč. Vřele doporučuji tuhle novou perspektivu všem mužům po čtyřicítce, kteří nad kampaní #MeToo zhusta brblají, podobně jako jsem nad ní v duchu brblal já.“ (Hospodářské noviny)

Eliška Hašková Coolidge: „Násilí je špatné všude a vždycky, ale vytahovat něco, co je čtyřicet let staré, je nesmysl.“ 
(zpravy.idnes.cz)

Jan Škrob: „Je zarážející, kolik mužů – tedy především mužů – mělo potřebu reagovat na traumatické příběhy žen, které zažily sexuální obtěžování, zneužívání nebo znásilnění, některým z následujících způsobů:
1. O nic nejde, pisatelky jsou přecitlivělé a všechno si moc berou. Nic moc se jim dohromady nestalo, tak proč nemůžou prostě mlčet a jít dál?
2. Stejně si to vymyslely. Kdo by nakonec takovouhle šeredu chtěl vůbec osahávat? (Ano, to si nevymýšlím.)
3. Nevím, co máš za problém, kdybych tě někde potkal, sáhnul bych si taky. (Opět si nevymýšlím.)“
(Radio Wave)

Jiří Strach:„Hrušínský taky sahal dívkám na zadky, dnes by ho obvinily z napadení.“
(INFO.CZ)

Komentáře