První epištola Petrova: svoboda v(ůči) systému

První Petrova je velice zajímavá epištola. Přebírá některé myšlenky apoštola Pavla, ale promýšlí a domýšlí je po svém. Apoštol Pavel na jednom místě říká: občanství máme v nebesích (Fp 3,20). Apoštol Pavel byl také římský občan – to ani zdaleka nebyli všichni obyvatelé Římské říše. Římský občan byl svobodný (na rozdíl od otroků, kterých bylo spousta), ale měl také určitá privilegia (občanská práva), která neměli ani běžní obyvatelé ne-otroci: byl pod ochranou císaře, ke kterému se mohl odvolat od běžných úřadů, mohl bezpečněji cestovat… Zřejmě v tom byl také kus odpovědnosti, dělat tomu svému občanství čest.
Autor První Petrovy tuto myšlenku přebírá, i když ji vyjádří více po starozákonním, židovském způsobu: to, co starozákonní Izraelci měli jako svůj dědičný podíl v Zaslíbené zemi, to máme v nebesích. A tohle občanství/podíl jsme získali křtem. Křest chápe tak trochu jako „diplomatický pas“ Božího království. Ovšem diplomatický pas, který ne všude uznávají.
Kromě podílu v Božím království (1Pe 1,4) jsme křtem (tedy tím, že jsme se stali křesťany) získali také společenství s ostatními křesťany tady na zemi – jsme jedna parta, dokonce cosi jako jakýsi živý chrám. Taky jsme tím získali nový smysl života.
… a taky jsme tím ztratili. Například některé společenské jistoty v ne-křesťanské společnosti, ve které žijeme, ale do které už tak úplně nepatříme. Nevědí, co si o nás myslet, jsme pro ně podezřelá sekta. Nejsme jim srozumitelní.
Apoštol to dokonce vyhrotí: v tomto světě jste cizinci bez domovského práva (1Pe 2,11) – takhle to zní trochu archaicky, ale přeloženo do současné češtiny: lidé se na vás dívají asi tak jako na imigranty. Se vším tím podezřením a předsudky, které mají někdy i docela inteligentní lidé vůči čemukoliv jinému, cizímu, neznámému. A se všemi těmi „zaručenými“ dezinformačními pomluvami, které také znali už tenkrát, přestože neměli internet.
No a co teď s tím? Tedy s tou situací, že občanství máme skutečně někde jinde (u Boha, v Božím království), ale žijeme tady.
Apoštol na to řekne: Podřiďte se kvůli Pánu každému lidskému zřízení (1Pe 2,13); a o kousek dál: Jste svobodni, ale ne jako ti, jimž svoboda slouží za plášť nepravosti, nýbrž jako služebníci Boží (1Pe 2,16).
Tím lidským zřízením míní, jak se vzápětí ukáže, například státní správu; ale také ekonomické vztahy a poměry, ke kterým v jeho době mimo jiné patří i otroctví (a řada tehdejších křesťanů měla tu smůlu, že byli právě otroky); ale míní tím dokonce i rodinné vztahy, ve kterých zrovna v jeho době panoval docela patriarchát a podřízenost žen mužům.
On ovšem neříká, že s tím vším souhlasí nebo že je to tak správně. On paradoxně ani neříká, že jsme tomu skutečně podřízeni. Jsme svobodni – vůči tomu systému, ve kterém žije naše společnost. Patříme jenom Bohu. A celý ten systém je jenom lidské zřízení – cosi, co vymysleli lidé (a v některých věcech zřejmě i docela blbě). Ale to neznamená, že by naším posláním tady bylo velké obrazoborectví a anarchie. A neznamená to, že svobodu od nedokonalého řádu a systému budeme zneužívat třeba k sobectví a „nepravostem“. Svoboda vůči systému podle apoštola znamená, že opravdu není náš, nemá nad námi autoritu, natož pak poslední slovo, nemá co mluvit do našeho svědomí a nejsme jím vázáni. V tomto smyslu skutečně patříme jinam. Sdílíme jiné hodnoty (dokonce i když se někdy ryze ateistická společnost najednou začne jakýmisi „křesťanskými hodnotami“ ohánět). Ale kvůli Pánu (2,13), z dobré vůle a s nadhledem se tomu systému podřizujeme. Aspoň do té míry, jak nám svědomí dovoluje. Abychom se společnosti, která v tom systému žije, stali srozumitelnými a mohli je oslovit. Třeba i něčím, co má větší sílu i autoritu než ten stávající systém.

Komentáře