Pozdravení pokoje, mastná pizza a teologie

„Nyní se pozdravme pozdravením pokoje.“
Když jsem uslyšel tato farářova slova, postavil jsem se a rozhlédl se kolem. Byl jsem připraven se usmívat a s přáním pokoje podat ruku lidem z okolních lavic, přesně tak, jak to děláme v mém domovském sboru v Česku. Věci se ale měly trochu jinak.
Všichni najednou vyskočili ze svých míst. Kapela spustila energickou písničku. Lidé začali pobíhat po kostele a zdravit všechny, kteří jim stáli v cestě. Hustota výskytu vroucích objetí, hlasitých polibků a pevných stisků rukou byla nezměřitelná. Po alespoň pěti minutách této vřavy (a poté, co všichni – až na mě – alespoň jednou obkroužili celé shromáždění) se zdálo, že se situace opět uklidňuje. Když všichni konečně usedli zpět na svá místa, bohoslužba pokračovala, jako by se nic nestalo. Ale já jsem jen tak pokračovat dál nemohl: měl jsem tolik otázek! „Co se to právě stalo? Tahle mela že by měla být pozdravením pokoje? A hlavně: na kterou z těch několika pozvánek na oběd, které jsem právě obdržel, mám kývnout?!“
Takovéto překvapivé momenty se během mého pobytu ve Spojených státech staly mou každodenní realitou. Měl jsem příležitost strávit – v rámci svých studií na Evangelické teologické fakultě – svůj podzimní semestr v Columbia Theological Seminary (CTS) poblíž Atlanty v jižanském státu Georgia. A bylo to skvělý.
Třeba když jsem první den po příletu do sebe házel mastnou pizzu s colou a povídal si přitom se studenty z Jižní Koreje, z Indie, z Ghany, a z jednoho z karibských ostrovů. Když jsme se jednoho slunečného dne ve velkém kruhu drželi za ruce a přimlouvali se za milióny mladých lidí, které chce americký prezident kvůli jejich původu deportovat pryč. Nebo když jsme s pár kamarády navštívili muzeum Martina Luthera Kinga a nemohli pak vůbec mluvit, protože slova jako by na chvíli ztratila svůj smysl.
Myslím, že tím nejsilnějším zážitkem se pro mě nakonec stalo právě místní společenství. Oproti ETF má CTS vlastní kampus, kde bydlí a žije většina studentů. Část učitelů navíc má své domky v okolních ulicích. Společné vaření, ochutnávání jídel z různých kultur či večerní hluboké rozhovory doprovázené sklenkou vína (či lahví piva z jednoho z místních pivovárků) se rychle staly ceněnými součástmi mého života na CTS. Duchovní život byl také příjemně intenzivní – celá akademická obec se čtyřikrát týdně setkávala k modlitbám či regulérním bohoslužbám v jedné ze dvou školních kaplí.
Během svého pobytu jsem se toho naučil hodně. Ačkoli kultura, jídlo, spiritualita a mnoho dalších věcí byly jiné, než jak jsem na ně zvyklý (smířit se s všudypřítomnou klimatizací mi trvalo hodně dlouho), mohl jsem prožít, jaké to je být přijatý. Navzdory svým jazykovým nedokonalostem a několika tragickým faux pas jsem mohl ochutnat, jaké to je být někde vítaný. A naučil jsem se, že i v takovéto rozdílnosti může panovat pokoj.
Kéž se i my v České republice, v Evropě, či kdekoli jinde navzájem zdravíme pozdravením pokoje.

foto: Jordan se svým jihokorejským spolubydlícím na břehu Atlantského oceánu.

Komentáře