Cestování jako způsob posunutí vlastních limitů

Znáte tu naprosto dětinskou radost, když se dokážete shodnout s nějakým Italem, kterému vůbec nerozumíte, na tom, že tohle letící zvířátko se řekne „be-ruš-ka“? Znáte ten pocit, kdy se vám po dlouhé době konečně povede překonat sebe sama a vyrazit vlastní cestou? Když si věci uděláte po svém, potom co vám všichni říkali kam jet a co dělat? A co líp, když překonáte sebe a svoje představy o tom, kam by váš život měl správně směřovat a čeho byste měli dosahovat? Měli jste už někdy po krk toho, co se od vás očekává, kam vás tlačí společnost, rodiče, partner, zaměstnavatel, touha po penězích, či vy sami..? 

Když člověk cestuje, tak zažívá ryzí formu sebe sama. Poznává do hloubky nejen jinou mentalitu, ale i kulturní zvyky a chování; ve stejné chvíli totiž začne přehodnocovat a dávat do kontrastu svoje zajeté vzorce chování. Je ovšem důležité rozlišovat mezi cestovatelem a turistou. Turista jede do cizího města a dělá si fotky všech význačných budov, ale cestovatel je člověk, který doopravdy chce poznat kulturu, místní lidi a zvyky; chce poznat, jak žijí, a chce prozkoumat nové a odlišné věci. Je zkrátka otevřený všemu, co mu nová země může nabídnout.

Přesně to je důvod, proč ráda cestuju autostopem. Člověk nikdy netuší, kdo mu zastaví. Jednou jsou to dělníci, jednou veleúspěšný byznysmen. Jednou člověk, co se právě rozvádí a řeší výchovu čtyř dětí, z čehož tři ani nejsou jeho, a jednou člověk, který žije uprostřed lesa ve srubu. Vy mu můžete nabídnout svůj náhled na život a on vám zas na oplátku ten svůj. Vždycky, když stopuju, jsem vlastně v podřízené pozici, takže mě to nutí víc naslouchat než normálně a vzhledem k tomu, že nejsem emočně zainteresovaná, tak jsem i víc náchylná poslouchat, co mi druhý člověk chce sdělit, a jsem víc přístupná tomu, změnit svůj vlastní názor. Velmi podobné to je i s ubytováním u místních.

 

Stopování má také tu výhodu, že se člověk může rozhodnout, že nechce vědět, kde večer skončí. Nutí vás to do neuvěřitelné improvizace. Můžete prostě jet a buď přespat u místních, nebo pod širým nebem. Ta svoboda spočívá v tom, že ne vždy člověk musí vynakládat energii, čas a peníze na to, aby si vytvářel plány a plnil svůj

 

mozek plánováním budoucnosti. Stopování člověka vlastně nutí žít tady a teď. Nutí to člověka spoléhat sám na sebe a na své vlastní schopnosti, poradit si za jakýchkoli okolností a vědět, že ať se nepovede cokoli, vždy si najde cestu ven. Nakonec se vždy dopraví, kam chtěl, anebo se mu změní preference a skončí na ještě lepším místě, než původně plánoval.

Je to podobné jako s životem samotným. Máme někam namířeno, ale nemáme naplánovanou každou vteřinu, co přesně se kdy stane, s kým ji budeme trávit a jestli vůbec skončíme tam, kde jsme původně chtěli. Když se probudíme a zjistíme, že jsme večer za šera usnuli v bahně a vedle řeky plné komárů. Jsme špinaví a pobodaní, ale jen blázen by tam usínal znova. Je třeba vyčistit spacák a karimatku a jít či jet dál. Nebudeme přeci sedět v bahně a naříkat nad svým osudem. Začneme si vytvářet nový, lepší. Cestování vnímám jako takový urychlený kurz života. Proto vám přeju v roce 2018 ztrácení se na cestě životem, jen abyste věděli, že se zase najdete. Hodně výhybek, abyste věděli, že se vůbec nic neděje, když nepojedete přesně tak, jak jste si naplánovali, a taky hodně nových lidí, kteří vám pomůžou zvládat všechno, co se vám v životě může zdát nezvladatelné.

O autorce:
27letá travel blogerka (na facebooku jako Ginger Thunder Travel Blog), učitelka angličtiny a španělštiny a studentka posledního magisterského ročníku na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. 
Procestovala 45 zemí, z čehož 42 autostopem. Vyhrála několik cestovatelských soutěží – 2x LowCost Race, 1x Mistrovství České republiky v autostopu a také švýcarské Mistrovství v autostopu. Stopla si třeba letadlo, vlak, koňský povoz, sanitku, také auto bez sedaček či párkrát autobus, nebo třeba dojila ovci v Řecku a dostala pušku na ochranu proti uprchlíkům od Bosňana. Většinu Evropy dokázala procestovat úplně bez peněz.

Komentáře