Valentýn

Co s tím, když se blíží Valentýn a vy už pár měsíců chodíte s tím nejbáječnějším, což dohromady jde, ale on je ten „svatý“. Teda svatoušek tak úplně není, ale je z evangelické rodiny a chodí do kostela. Protestanti svaté neuznávají, nemodlí se k nim a dokonce ani svátky neslaví. Poprvé mám na Valentýna kluka, kterému bych ráda dala najevo, že ho miluji, a řeším úplně odlišný problém. Bála jsem se, že když mu něco koupím, přijde mu to nevhodné, nebo naopak on překvapí mě a já se budu cítit trapně, že pro něj nic nemám.
Mohla bych se svézt na vlně zhnusení z komerčního svátku, ale to bych nebyla já. Mám ráda svátky, slavení, ale samozřejmě nebudu kupovat plastový srdíčko nebo srdíčkovej polštář. Líbí se mi, když si jeden na druhého vzpomene a dá mu něco, čím mu dá najevo, že mu na něm záleží. Co bych tak Danovi měla asi koupit? Nebo nekupovat raději nic, něco vyrobit? No a hlavně, nebude mě mít za hloupou husu, když něco takového udělám? Přesně tohle jsem neustále řešila, když zazvonil telefon. „Máš něco příští středu?“ Danův hlas zněl úplně normálně a mě polilo horko, to je přece ten den, který už týden nemůžu vyhnat z hlavy. „Ne, máš nějaký plán?“ Uf, bála jsem se, že vyhrknu něco o tom, že spolu budeme slavit. „Kamarádi ze sboru půjdou zpívat do jednoho domova seniorů, beru kytaru a rád bych vzal i tebe. Přidáš se?“ Špitla jsem: „Ano, ráda.“ Bylo mi to trochu líto, pozvánka na večeři ve dvou to zrovna nebyla.
Noemi byla nemocná, nebýt toho, šla by určitě zpívat taky. Do telefonu mě uklidnila, že ne všichni bratři evangelíci bojkotují svátky a Valentýna, že mu dárek vzít můžu. Sraz byl ve čtyři na náměstí u sochy sv. Jana Nepomuckého, což mi v souvislosti s mým rozmýšlením přišlo dost legrační. Z tramvaje jsem vystoupila za pět minut čtyři, ale raději jsem ještě zašla do Žabky, abych tam nebyla první. Dan mě na uvítanou letmo políbil, přeci jen tam bylo pět jeho kamarádů. Nakonec dorazily ještě tři holky a vyrazili jsme.
Cesta k domovu byla čerstvě zasněžená, zanechávali jsme za sebou stopy a na čepice nám dopadaly sněhové vločky. O Valentýnu nikdo nemluvil. Holky řešily šaty na maturiťák, tomu jsem rozuměla, tak jsem se mohla přidat. Tomáše napadlo začít házet sněhové koule, a protože jsme přišli o pár minut dřív, uváleli jsme dědečkům a babičkám před vchodem sněhuláka.
Dům měl krásné prosklené dveře. Bála jsem se, že to tam bude stísněné, ale ve skutečnosti tam bylo moc hezky. Stěny žlutě vymalované a všude plno květin. Společenský sál měl velká okna do zahrady a krásný lustr. Dědečkové a babičky seděli v pohodlných křeslech. Voněla tu káva.
Zpívali jsme skoro hodinu, nejdřív ze Svítáku, ale pak i na přání. Občas nám pomohl i-pad, kde jsme noty k oblíbené písničce našli. Po skončení jsme si každý sedli k některému ze stolečků, abychom si vypili čaj nebo kafe a dali si bábovku. Paní, kterou jsem si vybrala, seděla v rohu u okna. Všimla jsem si, že často kouká do zahrady a zdálo se mi, že se jí na obličeji objevila slza, tak jsem si říkala, že by mě zajímal její příběh.

„Dobrý den, mohu si k vám přisednout?“ položila jsem zdvořilostní otázku a asi na pět vteřin mě napadlo, že by mohla odmítnout.
„To víš, že můžeš, děvče. Mé jméno je Róza Černá.“ Podala mi vrásčitou, ale stále elegantní štíhlou ruku a mě překvapil jemný růžový lak. „Já jsem Nela, Nela Bledá.“
„Nelo, jsem ráda, že jste přišla právě vy. Viděla jsem, jak na vás ten kytarista může oči nechat.“
„Vážně? To je Dan, chodíme spolu už tři měsíce.“ Koukla jsem se na něj a všimla si, že sedí na druhé straně u pána v elegantním obleku s hůlkou.
„To je Eduard, hudebník a svůdník, budou si rozumět.“
Trochu mě to zarazilo, že by Dan byl typický svůdník mě ani ve snu nenapadlo. S paní Rózou jsme si porozuměly. Bývalá tanečnice, která později pracovala jako úřednice, ale hudbu a tanec milovala celý život. Kdo by mě měl zajímat víc?
„Byla jsem konzervatoristkou a toužila být baletkou, čekala mě maturita. Chvíli předtím jsem poznala úplně obyčejného kluka, jmenoval se Radim a byl příležitostný muzikant, student posledního ročníku bohoslovecké fakulty v Praze. Byl z těch kluků, co chtějí změnit svět. Psal mi písničky a já byla štěstím úplně zblázněná. Najednou šlo všechno stranou, už jsem nutně nemusela být sólistka. Škola už nebyla na prvním místě. Odmaturovala jsem a uvažovala o dalším studiu. Pochopila jsem, že by Radim studoval možná spíš hudbu, ale rodina chtěla a on byl nakonec na škole šťastný.“
„Prosím, můžu se zeptat… Vy jste byla věřící?“ Róza se mi podívala do očí, snad hledala, co mě k té otázce vedlo. „Bylo to složitější. Maminka byla katolička a táta, ten uvěřil v komunismus. Radim byl pro něj třídní nepřítel a máma mi furt říkala, neříkej o něm tátovi. Já jsem měla ráda ten kostelní život, ve své fantazii jsem rozpohybovala sochy a tančila s andílky. Vůně kadidla mě dodnes vábí. Ke zpovědi jsem nikdy nechodila a modlila se jen tak pro sebe.“
Róza byla zamilovaná, ale byl rok 1968. Nosily se vysoké drdoly, tančilo se, chodilo se do divadla. Přesto odmaturovala a dostala nabídku jet na rok studovat do New Yorku. Nejdřív o tom nechtěla ani slyšet, vždyť byla zamilovaná. Radim ji nechtěl ztratit a začal si vyřizovat možnost ročního studia v Americe. „Čekal na povolení a já už měla vše připravené. V srpnu 1968 přišla okupace a Radim za mnou přiběhl, že má povolení a musíme hned vycestovat. Já jsem tehdy váhala, máma mě nechtěla pustit, do školy jsem měla nastoupit až v říjnu. Táta onemocněl a já jsem nechtěla, aby se mu přitížilo. Radim odjel s tím, že se uvidíme v říjnu. Netušila jsem, že ten říjen přijde až za pětadvacet let.“
„To jste vydrželi celou dobu?“
Róza měla zase tu slzu v očích. „Co tě nemá, holka, z Radima se stal profesor, oženil se a měl za těch dvacet let šest dětí.“ „A vy?“ „Já už nikdy nepotkala někoho takového. Dám ti jednu radu, děvče, když víš, že je to to pravé, jdi za tím a neohlížej se na důvody, proč by to tak být nemělo.“
„Stala jste se tedy slavnou tanečnicí?“ Róze se rozklepala ruka s květovaným hrníčkem a mně bylo do breku. Říkala jsem si, proč ji tak mučím. Položila hrníček a pokračovala ve vyprávění. „Do Paříže už mě nepustili, táta byl reformní komunista, onemocněl z toho, co se stalo. Měl velké deprese a nakonec si vzal nějaké prášky a už se neprobudil. Já nemohla studovat a práce v divadle se pro mě taky nenašla. Vlivem Radima jsem se pohybovala v disentu a pracovala jako úřednice.“
„Jak to bylo s Radimem? Nezkoušela jste za ním utéct?“ Slzy, které tekly po té krásné, upravené a životem zkoušené tváři, byly jako opona, za niž jsem měla možnost nahlédnout. „Psali jsme si asi tři roky. Krásné, dlouhé dopisy. Nejdřív jsem nemohla kvůli tátovi, potom jsem zase nechtěla nechat mámu samotnou. Zabavili nám dům, máma se na cestu necítila a příbuzné si nevybereš. Byla by tu zůstala úplně sama.“
„Radim se nechtěl vrátit?“ Opona jako by se zase zavírala. „On nejdřív chtěl, ale přijeli za ním rodiče a bratr. Byl jediný, kdo uměl jazyk, a nemohl je tam nechat.“
Doba byla těžká a mužů, kteří chtěli Radima nahradit, bylo spousta. Róza napsala dopis na rozloučenou a na poslední dopis už neodpověděla. Radim ji přemlouval, ať přijede i s maminkou, že to zvládnou. „Žila jsem pak jako toulavá kočka, chvilku jsem s někým pobyla, ale nebyl to ten pravý, tak jsem vždy nakonec nějak vycouvala.“
„Viděli jste se po revoluci?“ „Ano, byl pořád krásný. Rozhodla jsem se, že první, kam vyrazím, bude ten zatracený New York. Potkali jsme se v malé kavárně. Bylo to na jaře, stromy už kvetly. Byl to po těch šedivých letech hrozně krásný den a později i večer.“ „To je neuvěřitelné, jak to pokračovalo?“ Róza se dívá do zahrady a tiše říká: „To byl poslední den naší lásky.“
Přichází Dan, že už budeme muset jít. Představím je a vím, že se mi vůbec nechce odcházet, ale některé otázky musí zůstat nevyřčené. Loučíme se a ve dveřích nás míjí elegantní asi třicetiletá žena s kufrem v jedné ruce a velkým pugétem v druhé. Otočím se a uvidím ji v objetí s Rózou.
Venku mě Dan chytil za ruku a řekl, že mi děkuje, že jsem přišla. Políbila jsem ho a povídám: „Víš, co říkala paní Róza? Když víš, že je to to pravé, neohlížej se na důvody, proč by to tak být nemělo.“ Z kapsy jsem vytáhla balíček s červenou mašlí. „Tady máš něco k svátku, který asi neslavíš, ale mně to nedalo.“ Dan byl malinko překvapený, ale jako vždy pohotový. „Zrovna jsem tě chtěl pozvat na večeři.“
Vždy, když si Dan vezme toho motýlka, kterého jsem tak dlouho vybírala, vzpomenu si na toho nezapomenutelného svatého Valentýna

Komentáře