Istanbul: 4 jména, 3 říše, 2 kontinenty, 1 město

Loňské září jsme s přítelem vyrazili prozkoumat všechna zákoutí a taje města mnoha jmen a tváří, metropole s počtem obyvatel vyšší než v celé české kotlině, brány Orientu: Byzantion, Konstantinopol, Cařihrad, Istanbul. Vzali jsme to zeširoka a cestou navštívili s KLM na pět hodin Ukrajinu, větší dobrodruh než my by možná z letiště vzal taxík a za tu chvilku prozkoumal i krásy Kyjeva. My se rozhodli piknikovat v blízkém lesíku. I tak jsme ale museli projít pasovou kontrolou a na cestě zpět strávili pár minut vysvětlováním, proč je v jednom pasu napsáno Praha 2 a v druhém Praha 4 a že to je opravdu jedno a to samé místo a my jsme obyčejní turisté a ne špioni s průhledně špatnými cestovními doklady.
Kosmopolitní město se rozkládá na břehu Marmarského moře a obou březích úžiny Bospor, kudy vede průliv do Černého moře. Evropská část metropole je rozdělena zátokou zvanou Zlatý roh, která dělí čtvrti i historicky. Na jižním břehu se nachází stará čtvrť Eminönü s hlavními turistickými lákadly, jakými jsou 1 500 let starý bývalý křesťanský chrám, následná mešita a nynější muzeum Hagia Sofia, nejznámější Modrá mešita se 6 minarety, zahrady paláce Topkapi a Grand Bazaar, na jehož střechách se natáčela slavná motorková honička Daniela Craiga v bondovce Skyfall. Severní břeh Zlatého rohu okupuje moderní čtvrť s centrálním náměstím Taksim, které je s břehem spojeno prastarou tunelovou lanovou soupravou. Na náměstí se také otáčí vyhlídková tramvaj, která vozí turisty od stanice metra Şişhane. Její trasa však vede velmi zalidněnou ulicí, a tak doporučuji cestu absolvovat raději pěšky. Cestou se můžete stavit ve zdobném kostele sv. Antonína Paduánského, kde deset let kázal pozdější papež Jan XXIII. Na severu naleznete i Galatskou věž z roku 1348, slavnou vyhlídkovou pamětihodnost. Fronta však byla delší než výška věže samé, a tak jsme ji raději rychle opustili. Zátoku spojuje mnoho mostů a linka metra, která má zastávku přímo uprostřed mostu, kteroužto skutečnost jsme moc nepochopili. Možná proto, aby si zde místní chlapci mohli zaskákat do vody, čehož jsme byli svědky. Přes úžinu také jezdí trajekty, ze kterých si nenechte ujít pohled na osvětlené kupole a minarety a také rybáře na obou koncích mostu, již své úlovky hned předávají do restaurací sídlících pod nimi.
Po příletu do Istanbulu a čekání na zavazadla nás ohromilo množství kufrů a tašek, které byly porůznu naskládané vedle pásů. Jako by se celé posádky pasažerů záhadně vypařily a zůstaly po nich jen ty kufry. Nás ale stejný osud naštěstí nepotkal, takže jsme se vcelku záhy dostali ke stanici metra. Istanbul disponuje dvěma letišti – evropským a asijským – na Atatürkovo letiště (Evropa) vede linka metra. Na letiště pojmenované po Atatürkově adoptivní dceři: Sabiha Gökçen (Asie) jsme ale museli jet autobusem, metrem, lodí a pak tramvají skoro jako v oblíbené lachtaní písničce. Ač se ve spleti autobusů nevyznali ani místní, nakonec jsme po hodině a půl cestování zdárně dorazili, na rozdíl od naší kamarádky, jež využila možnost taxibusu z centra a stála tři hodiny v zácpě jen na mostě přes Bospor. I když je cesta dlouhá, létají sem nízkonákladové společnosti, takže pokud někdy zavítáte do největšího města Turecka, pravděpodobně se sem také podíváte. Není ale třeba litovat, jelikož se zde nachází masážní křesla, která 2 minuty masírují nohy za pouhou půlliru (asi 5 korun)! Navíc kvůli autoritářskému režimu, jenž Turecku nyní vládne, se metro staví velmi rychle – kdo by také odporoval výkupu pozemku, když nad ním visí hrozba vězení za daleko menší přečiny – a také asiaté se mohou těšit na bezpřestupovou cestu až na letiště. Pro cestování MHD (včetně trajektů!) je vyhrazena plastová karta, kterou lze pořídit např. v automatech na letišti a nabít na ni takové množství tureckých lir, jaké považujete za nutné. U zastávek jsou všude turnikety, které vás na kartu pustí dovnitř a odečtou část peněz, při přestupu tedy většinou platíte znovu, ale už je to levnější. Turnikety na zastávkách jdou docela pohodlně obejít, ale nikdo to nedělá, protože cena jízdného není nikterak smrtící. My jsme měli štěstí, protože v době našeho pobytu zrovna probíhal velký náboženský svátek Obětování Kurban Bayrami, díky kterému bylo jízdné o polovinu levnější. Osobně využívání veřejné dopravy, jako vždy, doporučuji, i když pokud jste jen trochu zdatní chodci, vzdálenosti staré části města Eminönü hravě ujdete. Navíc při cestování a hlavně při vystupování z vozidla zjistíte důležitý fakt: Turci vnímají mnohem menší osobní prostor než kupříkladu Češi. Vypadá to, že se hodně strkají a vůbec vás nehodlají pustit, ale pár centimetrů před tím, než by se vaše lokty potkaly, zdvořile uhýbají a rozestupují se, jen s mnohem menším odstupem, než na jaký jsme zvyklí a jaký by nám byl příjemný.
Jinak byl ale pohyb po městě příjemný, zvlášť když jsme šťastnou náhodou bydleli v docházkové vzdálenosti Hagie Sofie a Modré mešity, kam jsem se, po neblahých zkušenostech z vatikánského kostela sv. Petra, vybavila dvěma velkými šátky, abych se mohla patřičně zahalit. Ve většinově islámské zemi jsem očekávala problémy při vstupu do jednoho z nejposvátnějších míst Istanbulu, ale Modrá mešita mne velmi mile překvapila. Z boku stavby se nachází dobře značený vchod pro turisty, kde vám půjčí šátek na hlavu i hábit na celé tělo. Mešita dostala svůj barevný název podle modrých dlaždic, jimiž je zevnitř obložená, oficiálně se nazývá mešita sultána Ahmeda dle svého zadavatele. Má šest minaretů a to dříve směla mít jen mešita v Mekkce. Omyl prý vznikl při samé objednávce stavby, kdy sultán toužil, aby byl minaret ze zlata (turecky antil) a architekt slyšel slovo anti, tedy aby jich postavil šest. Ze stropů visí jednoduché, ale rozložité lustry, jinak je stavba uvnitř nerozdělená. Rozhodně byste tu nenašli kostelní lavice ani židle, jen pohodlný koberec a zábrany oddělující turisty od modlitební části. Ačkoliv tento název je poněkud zavádějící, ježto muslimové (alespoň ti turečtí) nevnímají prostor tak sakrálně jako my. Na koberci si běžně hrály děti a metaly kozelce (doslova!), dospělí halasili a jen pár mužů studujících v tureckém sedu korán dávalo tušit, že se nacházíme na svatém místě. Během pěti denních modliteb je však mešita turistům uzavřena, a tak mi zbývá jen předpokládat, že v tu dobu je koberec zaplněn ne dětmi, ale modlícími se věřícími a posvátnost úkonů je patrná. Modrou mešitu a její neméně slavný protějšek spojuje příjemný park s fontánou, jež v noci hraje všemi barvami. Jedná se o oblíbené místo Istanbulanů, okolo parku jsou roztroušeny všechny gastronomické typikálie města: stánky s kukuřičnými klasy a kaštany i prodejci silného černého čaje. Podobná scenerie je k vidění v parku u palácových zahrad, kde k večeru na trávě posedávají přátelské skupinky na pikniku. Z hradeb je pak ohromný výhled na Bospor a velkou část metropole.
Komu by bylo horko – a že nám i v září bylo – může navštívit Jerebatanskou cisternu, bývalou zásobárnu vody, kterou do města po staletí přiváděla soustava potrubí z Bělehradského lesa a později dvoupatrový Valentův akvadukt z 16. století, jehož zbytky lze stále ještě potkat. Nyní se zde již moc vody nenachází, zato je možné obdivovat 336 sloupů vysokých přes deset metrů, pod nimiž se v sotva metrové hladině prohání ryby. I tento prostor hrál úlohu ve filmu o agentovi s krycím jménem 007, tentokrát ve filmu Srdečné pozdravy z Ruska, 1963 se Seanem Connerym v hlavní roli. Dalším pozůstatkem Byzantské říše je fragment hippodromu vedle Modré mešity, kde se před mnoha staletími konaly trhy i závody koňských spřežení. Kromě Modré jsme navštívili také Princovu mešitu, ta má pouze dva minarety, a tak není zdaleka tak významná, stojí nedaleko istanbulské univerzity. Protože jsme nátury objevitelské, vydali jsme se prozkoumat i méně známé a turistickými průvodci vyhlašované části starého města. A rozhodně jsme nelitovali, sotva o pět ulic vedle nejznámějších památek starobylé říše Orientu jsme potkali hejno slepic. Nenechali jsme se jimi však zastrašit a hrdinně pokračovali do spletité sítě uliček, které zde byly – jako v celé metropoli – křivolaké a velmi strmé, občas musela být mezi ulici a vchodové dveře umístěna lávka, jelikož dům samotný již stál o několik metrů níže. V levné čtvrti jsme se moc dobře najedli. Ačkoliv nápisy nebyly nakloněny anglicky mluvícím turistům, skýtaly obrázky, podle kterých si mohl vybrat už každý. Při jídle nás okukovaly toulavé kočky, jež se zde prochází doslova na každém rohu. My jsme na oplátku okukovali je a také kolemjdoucí. Zvláště nás zaujali muži, kteří všichni bez výjimky přes velká horka nosili dlouhé kalhoty. Tato skutečnost je dle mých pozorování typická pro většinu jižanských zemí, zřejmě se zde mísí tradice s praktičností, kdy nohavice zabraňují popálení sluncem.
Poslední večer jsme se rozhodli strávit v úžasně vyhlížející čajovně nedaleko našeho příbytku. Čajovna sama o sobě byla docela malá, jen pár stolků v prvním patře. To jí však nebránilo v expandaci, zvláště když o svátcích většina obchodů neotvírala ani přes den, rozestavěla obsluha stolky a křesílka doslova, kde se dalo. Příchozí pak seděli klidně přes ulici, a to dlouho do noci, nebylo neobvyklé, že v půl dvanácté dorazila rodina s malými dětmi na čaj a sladý saleph. My se natěšili hlavně na vodní dýmku, i když nejsme zase takoví turečtí frajeři, abychom si v páru každý dali jednu. Byla velká a byla dobrá, takže kočku, která k nám přišla loudit nedojezený kebab, jsem vnímala v kouřovém třešňovém oparu. K tomu nám přinesli slaďoučký čaj zdarma a chladivý vítr od moře příjemně odvál parno dne. V tom okamžiku mi kamarádka z Čech poslala zprávu, zda jsem v pořádku a jestli to v Istanbulu není moc šílené. Kdepak, odvětila jsem, málokdy jsem se cítila tak klidně a radostně.

Komentáře