Curych: město přesnosti i počátků dadaismu

Curych – či chcete-li německy Zürich – je největší město Švýcarska, se 400 tisíci obyvateli má dvakrát větší populaci než Ženeva či hlavní město Bern. Celá země je rozčleněna na kantony, ve většině se hovoří německy (72 %), dále francouzsky (22 %), italsky (6 %) a rétorománsky (0,5 %). Všechny tyto jazyky jsou úřední, proto státní televize, která jinak vysílá německy, zařazuje denně desetiminutový blok zpráv v rétorománštině, v neděli dokonce večerníček. Metropole se rozkládá na severním břehu curyšského jezera (které ve své délce dosahuje čtyřiceti kilometrů), z něj pak odtéká řeka Limmat. Zajímavostí je řeka Sihl, jež se vlévá do Limmatu o dva kilometry dále. Obě řeky mají alespoň o metr rozdílnou výšku hladiny, která je v místě soutoku řešena přepadem řeky Limmat. Tuto geografickou hříčku můžete nejlépe pozorovat v cípu parku u Švýcarského národního muzea. Jezero je s řekou Sihl spojeno vodním příkopem Schanzengraben, jenž zbyl jako poslední pozůstatek středověkého opevnění. Všechna nábřeží lákají k romantickým procházkám, při kterých kromě hor obklopujících jezero spatříte také plovoucí cirkus spojený s pevninou pouze dřevěnou lávkou.
Do Curychu se z Čech dá dostat nejlépe letecky, autobusem či autem. Pokud chytnete výhodnou letenku, máte vyhráno. Cena dva tisíce korun je ještě velmi slušná, protože v autobusu zaplatíte podobně, ale budete se muset přes noc harcovat skrz celé jižní Německo. My zvolili třetí cenově dostupnou variantu – vlastní vůz. Jestliže ho naplníte čtyřmi lidmi, dostanete krásných 1 050,-/os. na cestu tam i zpět. Abychom této ceny dosáhli, nabídli jsme spolujízdu na BlaBlaCar, což je webová stránka propojující řidiče a cestovatele. Doporučuji vyzkoušet, je požadována registrace a fungují zde reference, na základě kterých můžete spolucestující vybírat. Poznáte tak nové lidi, kteří vám mohou rozšířit obzor. V případě, že se rozhodnete pro cestu autem, rozhodně neopomeňte zajímavá místa na severovýchodních hranicích Švýcarska: Kostnici a Bodamské jezero. Mistr Jan Hus a Jeroným Pražský mají na místě svého upálení alespoň památný kámen, přestože dnes je kolem něj křižovatka kostnického předměstíčka; ve městě se nalézá rovněž Husův dům s mistrovou bustou a Husova ulice. Nebo malé lichtenštejnské knížectví a hlavní obec Vaduz. Obec nemá městská práva, a tak nemůže být nazývána hlavním městem, počtem obyvatel (asi 5 400) odpovídá jihočeské Bechyni. Země od severu k jihu měří pouhých 24 km, což je jako vzdálenost mezi Brnem a Židlochovicemi, celé knížectví je pak s rozlohou 160 km² jen o kus větší než Plzeň. Z Vaduzu do Curychu následuje cesta skrz horské průsmyky a podhůrské vesničky, kde se během třiceti kilometrů dostanete na 1 000 m. n. m., což je převýšení o více než pět set metrů. Silnice je však ve výborném stavu, takže se můžete bez obav kochat scenerií odehrávající se za okénkem. Pokud máte tu možnost a dostatek času, pozemní cestu si projeďte. Jen se snažte vyhnout německým dálnicím v ranní a podvečerní špičce, jsou sice zadarmo a udržované, ale když se na nich sjedou všichni obyvatelé předměstí, můžete se na nich nedobrovolně zaseknout i na dvě hodiny.
Jak je to s dopravou v samotné aglomeraci? Perfektní, jako ve Švýcarsku ostatně všude. Město oplývá hustou sítí tramvají, které jsou přesné jako (švýcarské) hodinky. Ne, není to legenda, když na zastávce svítí oznámení, že tramvaj přijede za minutu a dvacet vteřin, můžete si být jisti, že se tak opravdu stane. Proto si místní dopravní podnik může dovolit obsluhovat stanici Central, kde se schází deset tramvajových linek na třech nástupištích, ta jsou však ve tvaru trojúhelníku navzájem tak provázána, že pokud by na zastávce měly stát všechny tři tramvaje naráz, zkrátka by se tam nevešly. Proto je zde dochvilnost extrémně důležitá (a když na zastávku dorazíte o minutu později jako já, buďte si jisti, že tramvaj je dávno v trapu). Město se snaží podporovat ekologickou dopravu, a tak ji dělá naprosto spolehlivou, cenově dostupnou a příjemnou. Naopak motoristům znepříjemňují život semafory vymyšlené tak, aby zdržovaly – navíc samozřejmě vždy preferují zelenou pro kolejová vozidla –, v řadě ulic je zpomalení na třicítku, parkovacích míst je nedostatek, jsou relativně drahá a ubývají. 24hodinová jízdenka na MHD stojí v přepočtu asi dvě stě korun, ale vyplatí se, jelikož pokrývá dvě zóny a funguje i pro velmi hustou síť vlaků S-Bahn, které z hlavního nádraží vypraví každý den téměř půl milionu cestujících pomocí 2 600 spojů (to je průměrně jeden odjezd každých třicet vteřin!), jež jsou obsluhovány 54 hlavními kolejemi. Vlakem nebo tramvají se dostanete rovněž na letiště.
Měla jsem štěstí, že jsme švýcarskou metropoli navštívili právě v prosinci, kdy vše září v očekávání Vánoc. Miluji předvánoční romantiku alpinských údolí a zde jsem si ji užila dosyta. Ulice města (především v centru) bohatě zdobily řetězy, hvězdičky, světýlka a podobně. Asi nejhezčí výzdoba byla na třídě Bahnhofstrasse táhnoucí se od hlavního nádraží, jedné z nejluxusnějších ulic světa. Ani průchody mezi domy nezůstaly ušetřeny, ba naopak! V jednom z nich bylo nainstalováno přes 20 kravských zvonců, které se při průchody zapnuly a začaly zvonit vánoční melodie přímo nad mou hlavou. Příjemnou a především praktickou ozdobou, o které si nejsem jistá, jestli patří jen adventnímu nebo celozimnímu období, jsou otevřené ohně. Nelekejte se, Curyšané nezapalují domy ani nepálí knihy na náměstí. Jen u stánků kromě Glühweinu naleznete také kovové klece a dřevo na zátop. Na podobný „volný“ oheň jsme narazili také v parku u Národního muzea, kde bylo dokonce i malé kluziště.
Mezi památky, které městu dominují, se řadí především kostely, z těch hlavních jsou všechny protestantské a stojí v centru starého města nedaleko od sebe. Grossmünster je původně románská bazilika s gotickými věžemi pocházející prapůvodně již z dvanáctého století, naleznete zde kopii sochy Karla Velikého, jenž měl na tomto místě založit původní kostelík. Až do počátku devatenáctého století sloužil jako klášter, nejdříve katolický a později protestantský. Právě v tomto opatství totiž kázal švýcarský reformátor Ulrich Zwingli a roku 1524 s pomocí městské rady provedl odluku od katolické církve, na boku kostela se nachází jeho socha s krátkým popisem kazatelova působení. Proto byly z kostelů odstraněny všechny sochy, obrazy a další předměty zobrazující Boha. Podobný osud potkal další klášter, tentokrát ženský, Fraumünster pocházející z úctyhodného devátého století, opatství přišlo o oltář a dokonce i o varhany. V dnešní době kostel láká především pěti krásnými vitrážemi od Marca Chagalla a Alberta Giacomettiho z roku 1970 znázorňujícími např. Eliášův vzestup do nebe nebo Mojžíše shlížejícího z nebe na utrpení svého lidu. Na rozdíl od Grossmünsteru je však vstupné zpoplatněno pěti švýcarskými franky (asi 110,-), a tak doporučuji kochat se jen zvenčí a obdivovat velké hodiny na jediné věži. Alespoň do doby, než se podíváte na sever ke kostelu sv. Petra, který je prvním farním kostelem vůbec. Prapůvodní kostelíček pocházel z počátku roku 800 stejně jako hradby, které na několika místech faru nyní obklopují, později byl přestavěn v románském, gotickém i barokním stylu. Samotná věž si však udržela svůj vzhled od roku 1450, kdy byla zvýšena a přestavěna. A co že je na ní tak zvláštního? Jelikož jsme ve Švýcarsku, možná vás to ani nepřekvapí, jsou to tradičně hodiny! Ciferník má průměr 8,64 m (což je ještě o metr více, než mají hodiny na věži Nejsvětějšího srdce Páně na pražských Vinohradech) a dominuje panoramatu města natolik, že řadu let udával oficiální curyšský čas. První hodiny zde byly instalovány roku 1366 a číselník se nacházel jen na jedné straně věže, až v roce 1538 byly umístěny další tři ze všech světových stran.
Až budete mít sakrálna dost, nechte se od sv. Petra vynést úzkou uličkou na návrší Lindenhof, kde stával ve druhém století původní římský hrad, dnes je zde park a vyhlídková zóna. Přes Radniční most – jenž by se měl nazývat spíše náměstím – se od návrší dostanete na pravou stranu řeky Limmat do bývalých cechovních uliček. Ve Spiegelgasse je stále umístěn Cabaret Voltaire, kde 5. února 1916 oficiálně vznikl avantgardní směr dadaismus, když umělci a intelektuálové (často emigranti z okolních zemí) chtěli nesmyslností svých děl upozornit na zbytečnost válečných hrůz. Pokračováním uličkou směrem vzhůru se dostanete ke Spolkové vysoké technické škole (ETH), kde se prý v jedenáctém patře jedné z jejích budov nachází vyhlídková plošina, odkud shlížíte na staré město a přilehlou část jezera. Pokud však plošinu neobjevíte, nezoufejte, stačí vejít do jakékoliv budovy kampusu a vyjet výtahem do nejvyššího patra, jako jsme to udělali my. Nejlepší výhled je však dozajista z nedaleké hory Uetliberg. Pokud vystoupáte až na vrchol místní rozhledny, budete ve výši 900 m s Curychem jako na dlani, vstupné je cca za 50,- a dvacetiminutový výlet vlakem z hlavního nádraží se rozhodně vyplatí. Vrchol oplývá kromě rozhledny taktéž romanticky laděnou restaurací. Ta je však i na zdejší poměry dost drahá, a tak raději přibalte svačinku a kochejte se pohledem jen z lavičky.
Ve Švýcarsku hodně dbají na kvalitu a domácí produkci. Když se tyto dvě entity spojí, vzniknou lahodné sýry všech druhů, jogurty, vajíčka, pečivo a přirozeně i proslulá čokoláda. Nejedná se však jen o mléčné výrobky, podporu dostávají zemědělci všeobecně, salát, jenž jsem si objednala v hotelové restauraci (abych využila kupon, který jsme dostali jako poděkování za to, že si nenecháme ten den uklidit pokoj) byl nejspíš místní, ale hlavně na troud suchý, zřejmě specialita podniku. Ačkoliv je tu jídlo v přepočtu o hodně dražší než u nás, a to i relativně pro místní občany, restaurace jsou každý večer beznadějně plné a je vhodné rezervovat stůl s předstihem.
Na co dalšího v zemi čistoty a ekologie nedají dopustit? Na osobní uvědomělost jednotlivce. Spoluúčast na zdravotním pojištění je běžná, určitá procenta z ceny lékařského zákroku si hradíte sami. Dokonce na začátku musíte zaplatit vše a pojišťovna vám peníze vrací zpětně na základě předložené faktury. Proto si každý dá dobrý pozor, aby mu doktor nenaúčtoval nic, co doopravdy neprováděl. Občané se podílejí na fungování města či kantonu působením v různých radách nebo školních inspekcích, poslanci jsou placeni za hodiny, kdy skutečně byli přítomni v úřadě či při výkonu funkce. Pokud chcete získat občanství kantonu, a tím i celé země, musíte na jednom místě řádně žít po dobu pěti až sedmi let (záleží na oblasti). Stát jako takový je vlastně společnou federací, prezident je volen jen na jeden rok.
Po návštěvě Švýcarska jsem dlouho toužila a vyplnění mého přání splnilo všechna očekávání a přineslo mnoho krásných zjištění navíc. Je to země vysokých standardů a vysoké kvality. Byť na někoho možná místní perfekcionismus může působit příliš sevřeně, máme se od nich co učit, zvláště čelní představitelé naší země. Zatím se však jedná jen o utopickou představu a tuto krásnou pohádku tak musíte jet navštívit osobně. Bohužel se do vysokých výšek pustily i místní ceny, takže se připravte na hlubší zašátrání v kapse. Ale nebojte, nebudete litovat!

Komentáře