Archiv roku: 5s

Kam kráčí hnutí za klimatickou spravedlnost?  

Přibližně před rokem jsme se s dalšími kamarády evangelíky zapojili do hnutí Limity jsme my. Jaké to je? Jak toto hnutí, které se cítí být součástí globálního boje za klimatickou spravedlnost, funguje? A proč to vlastně celé děláme? Pokusím se vám alespoň něco z toho popsat.

Přinejmenším na poslední část úvodní otázky je odpověď nasnadě. Změny klimatu. Teplota na zemi roste a s přibývajícími léty se zpřesňují vědecké poznatky o tom, že pokud změnu klimatu do pár let nezastavíme nebo alespoň nezpomalíme, řítíme se do katastrofy. Úbytek pitné vody, zvyšování hladiny moří, větší četnost extrémních klimatických jevů, jako jsou záplavy nebo hurikány, a s tím vším spojená ztráta domovů a migrace stovek milionů lidí.

Co na to politici? Po desítkách let vyjednávání byla přijata Paříž- ská dohoda, která nezabrání nebezpečnému oteplení nad 1,5 °C. Ani tuto dohodu navíc nehodlají státy dodržet, za její porušení nehrozí žádné sankce. Globální emise skleníkových plynů, které jsou příčinou změn klimatu, nadále stoupají. Fosilní korporace zodpovědné za valnou část emisí se tváří jako součást řešení a sponzorují klimatické summity.

Říkáte si: úplná dystopie? Pak nastal čas představit skromné klaďase tohoto globálního divadla. Tisíce lidí po celém světě se koordinují, zapojují do legálních demonstrací a přímých akcí občanské neposlušnosti a ukazují svou moc. Chtějí tak změnu protlačit občanskou společností, zdola.

Heslem tohoto celosvětového hnutí je klimatická spravedlnost. Jinými slovy – chce upozornit na nerovnost okolo změny klimatu. Ačkoliv za valnou většinou emisí stojí země globálního Severu, důsledky změn klimatu dopadají nejhůře na ty nejzranitelnější – země globálního Jihu. Ty za ni zároveň nejméně mohou a nemají dost prostředků na adaptaci. Navíc má 63% emisí CO2 od roku 1751 na svědomí pouze 90 firem, které profitují z těžby a spalování fosilních paliv, zatímco důsledky začínáme pociťovat všichni. Proto musíme změnu klimatu co nejdříve zastavit a zároveň spravedlivě rozdělit náklady na její překoná- ní, nechávají se slyšet bojovníci za lepší klima.

Hnutí za klimatickou spravedlnost začíná od minulého roku růst i v České republice. Prvním velkým důkazem je Klimakemp, který se uskutečnil loni v červnu v Horním Jiřetíně. Cílem celé akce bylo především spojit a propojit lidi se zájmem o téma. Pět dní lidé žili ve společ- ně spravovaném táboře, který měl na svém fungování zcela prakticky ukázat, jak si představují udržitelnou společnost. Zároveň se účastníci věnovali sebevzdělávání – probíhaly diskuze, workshopy a přednášky. Prohlubovali své znalosti v problematice a zároveň diskutovali o možných řešeních. A vlastně už tak trochu tvořili společnost, které chtějí dosáhnout.

V neposlední řadě Klimakemp poskytl prostor pro legální demonstraci proti těžbě uhlí a také nenásilnou akci občanské neposlušnosti, při níž 130 lidí vlastními těly zastavilo provoz hnědouhelného dolu Bílina. Těžba a spalování uhlí je totiž jedním z nejpalčivějších prohřešků ČR, co se změny klimatu týče. Proto se hnutí Limity jsme my zasazuje především o konec využívání tohoto fosilního zdroje. Přímou akci občanské neposlušnosti vnímá klimatické hnutí jako osvědčený nástroj společenské změny. Každý má možnost alespoň na chvíli fyzicky zastavit tragický kolotoč a pocítit svou moc. Zároveň se tím daří přitahovat pozornost médií a znovu prosazovat zásadní téma do veřejné debaty.

Na celém hnutí mi za dobu, co jsem se do něj zapojil, připadá nejzajímavější jeho fungování. Dovolte mi tedy vyslovit provokativní otázku. Jak bychom se jím mohli třeba v církvi a mládežích inspirovat? Předně jde o přímočarou orientaci na aktuální otázky dneška. Etiku nespatřuje v opakování konzervativních vzorů minulosti, ale hledá jak žít teď a tady. Nejde jen o udržitelné ekologické fungování – na všech akcích se například vaří jen vegansky, protože konzumace živočišných výrobků se v dnešním světě zdá být neobhajitelná. Velmi zajímavé je také nehierarchické fungování hnutí, nemá žádné šéfy ani vedoucí a o všem se rozhoduje společně – konsenzuálně. Každý, kdo má zájem, se může zapojit. Na plénech i Klimakempu je vše za dobrovolný příspěvek.

Co lze hnutí naopak vytknout? Ne každý by i přes kontext výše uvedených důvodů souhlasil s tím, že legitimita je víc než legalita. Leckomu by mohla vadit i vybroušená politická profilace většiny jeho členů. Několik zapojených lidí se také potýká se syndromem vyhoření a přepracováním, čemuž se však hnutí snaží čelit skupinovými supervizemi s dobrovolníky z řad psychoterapeutů.

Tak či tak, klimatické hnutí dál bojuje a změna klimatu ho nenechává chladným. Má taky dveře otevřené, Klimakemp bude letos na konci června zase, takže pokud by vás lákalo se zapojit, neváhejte přijet. A pokud se na takový bláznivý idealismus necítíte, je tu ještě jedna záležitost. Na klimatické změně se totiž podílí i naše církev, část peněz z restitucí totiž investuje do fosilních firem zodpovědných za akceleraci klimatické změny (viz Český Bratr 4/2018). Co pro začátek změnit alespoň to?

Kde jsi? (Přípitek na svatbě M a M.)

Abychom si to ujasnili: skleničku v ruce, máme asi na něco připít… Na co? Jde o M a M. Něco se děje, něco se mění. Co? Možná se to dá říct i takhle:

Náš dědeček s babičkou dostali jednou mapu a špendlíky se jmény vnoučat. Aby věděli, kde kdo právě je… Pár špendlíků bývá v …, nějaký v … a jinde…

To je totiž moc důležitá otázka. Kde jsi? Víte, že to je první otázka, kterou člověk dostal. „Kde jsi, Adame?“ ptal se Bůh ještě v ráji. Podle některých až tato otázka dělá člověka člověkem, (když ji dostane a přijme).

***
Tak tohle se děje M a M: Připouštíte jeden druhému (dáváte si a berete) zvláštní vzájemné výlučné právo takhle se sebe navzájem ptát (kde jsi) – kdykoli, často, skoro stále a do smrti ptát.
„Kde jsi?“ Budete to muset o sobě navzájem už nějak – neustále vědět…
Měli byste teď dostat mapu celého světa, co říkám – vesmíru a každý jeden špendlík (se jménem toho druhého)?

Nejde ovšem jen o místo, kde ten druhý je… Otázka „Kde jsi?“ má spoustu podob: Kde jsi? Jak ti je? Co si přeješ? Co hledáš? Co prožíváš? Co tě trápí? Co ti táhne hlavou? Co chceš dělat? Co se s tebou děje?
Přijatá a dávaná otázka „Kde jsi?“ znamená: mám tě na zřeteli (na srdci) a ty mě. A oba to víme.

***
(To není samozřejmé. Protože podobná otázka se ozve v Bibli o pár řádků dál. „Kde je tvůj bratr“, ptá se Bůh (je zvláštní, jak Boha zajímá, kde kdo je, a chce patrně, aby to lidi spolu měli taky tak…), teď se ptá už Kaina. A Kain odpoví: „Jsem snad já strážcem svého… bratra, druha?“ (Špatná odpověď…)

V době, kdy se zdá, že život je věcí pouze soukromou, každý má mít na zřeteli jen to svoje, každý má dost svého, druhý se dá snadno pustit ze zřetele (co mi je po něm), ze vztahů se jen tak odchází, druhý se „vymlčuje“, – je uznání vzájemného práva téhle otázky veliká věc…
Ale jen s touto (přijatou) otázkou se dostavuje v životě pocit naplnění a smyslu.)

***
Dvě věci k tomu.
První: Ta otázka není vždycky příjemná a není snadné ji říci. Je (někdy příliš?) intimní.
Když ji Adam slyšel poprvé, tak se právě schovával v houští, protože se Bohu ztrácel (utíkal před Ním vlastně).
Ta otázka není vždy příjemná, ale dává možnost návratů.
A často je zdrojem velkého štěstí a blízkosti, dobré intimity.

***
Druhá věc: ta otázka – aby byla správně – se musí říkat z lásky, s touhou porozumět, nebo s lítostí, (ne jako výčitka nebo výslech, kontrola nebo jinak…) a v lásce přijímat.

***
M a M, přejeme vám… Ať otázka – „kde jsi?“ – na kterou máte vůči sobě zvláštní právo
– ať je pro vás předně radostí, dobrým dobrodružstvím a naplňováním života
– ať máte odvahu tu otázku dávat a přijímat, i když z ní budete mít strach nebo vás bude dokonce bolet
– ať bývá nesena láskou.

 

(Autorka ilustrací: Linda Lilien Trejtnarová)

Ano, je to „naše násilí“

V sobotu 26. května proběhla v rámci festivalu Divadelní svět Brno česká premiéra divadelní hry „Naše násilí, vaše násilí“. Hru napsal a zrežíroval chorvatský dramatik Oliver Frljić známý svými inscenacemi, které často kontroverzně kritizují církev a západní společnost.

Již dopředu informovala média o scéně, v níž má Ježíš znásilňovat muslimku. Silné emoce na sebe nenechaly čekat. Proti uvádění hry protestovaly v Brně stovky lidí. A představení bylo nakonec některými z nich přerušeno. Vadila jim jak scéna s Ježíšem, tak i nahota v jiných částech dramatu a další provokativní motivy.       

Scéna Ježíše znásilňujícího muslimku je prý urážkou Krista a jde tedy o rouhání, hanobení náboženských symbolů atd. Prvoplánově to tak opravdu vypadá a nedá se popřít, že ta scéna není příjemná a nesporně je šokující.              

Přidáme se na stranu hnutí s názvem Slušní lidé (které je podle Ministerstva vnitra hnutím extremistickým)? Připojíme se k rasistovi a bývalému politikovi Miloslavu Sládkovi? Budeme přehnaně, byť pochopitelně uraženi jako mnozí konzervativci v čele s arcibiskupem Dukou?
I když máme pochopení pro pohoršené reakce, ptejme se, co nám dílo chce skutečně říci. A když zrovna nemáme čas zajít do brněnského divadla, stačí trochu googlit. Na webových stránkách divadla Husa na provázku i samotného festivalu se v informacích o hře dočteme mimo jiné toto:

„Inscenace zpochybňuje nejen situaci ve světě, zpochybňuje Evropu jako celek, její exkluzivitu a izolaci zároveň. Tvůrci kladou divákům řadu nepříjemných otázek: Jsme si vědomi, že naše bohatství závisí na tisícovkách mrtvých na Blízkém Východě?“

„foto: www.divadelnisvet.cz“

 

Měli bychom se tedy zamyslet znovu. Ona inscenace nás záměrně vytrhává z komfortní zóny a chce na něco upozornit. Autor chce šokovat a tím přivést diváka k přemýšlení nad současnou situací našeho světa a společnosti.  

Jak se tedy s tou nepříjemnou scénou vyrovnat? Domnívám se, že křesťané by měli zklidnit hormony a najít inspiraci ve své vlastní tradici. Vždyť sama Bible je plná zvláštních podobenství, modelových příběhů a šokujících proroctví, které ukazují dál a hlouběji.

Vzpomeňme např. na proroky. Ve 23. kapitole knihy Ezechiel si můžeme přečíst velmi provokativní proroctví, které je navíc vložené do úst samotnému Hospodinu. Najdeme tam velmi nepříjemná a urážlivá slova o slavných městech Samaří a Jeruzalém. Ano o Jeruzalému, o hlavním a posvátném městě, o sídle Božího chrámu, Ezechiel píše jako o nevěstce. A velmi podrobně, až naturalisticky popisuje, jak souloží s mnoha cizinci a nepřáteli. Zbožné Izraelce musela taková slova opravdu pobouřit. „Vždyť je to urážka našich tradic, urážka samotného Boha.“ Ale Ezechielovi nešlo o urážku Jeruzaléma. Natož Boha. Šlo mu o upozornění na to, že Izraelci v tu dobu zrazovali to, co Jeruzalém symbolizoval a co po nich Hospodin chtěl, a tak z Jeruzaléma onu nevěstku vytvořili. Ezechielovo proroctví mi připadá jako velmi dobrý klíč k pochopení hry Olivera Frljiće.

Ona problematická scéna je podobenstvím o křesťanech páchajících zlo. Je to podobenství o křesťanech odmítajících pomoc muslimům v nouzi.      

Je to podobenství o křesťanech-islamofobech, i o těch, kteří Kristovo jméno zneužívají k mocenskému ovládání druhých a k rozhodování o tom, co je a co není „rouhačské“.
Je to obraz těch, kdo stojí na hranicích s cedulí „tady bydlí Ježíš“ a odmítají pomoc uprchlíkům.  
Je to podobenství o těch, kdo volají po obraně „křesťanských hodnot“ a neví nic o Ježíšově výzvě k lásce k bližnímu. Ano, Ježíš těchto „slušných lidí“ a obránců křesťanství před islámem je Ježíš, který znásilňuje muslimku, ale tenhle jejich Ježíš není Kristus.

Hra není ani důkazem o úpadku společnosti („nemravné“ a „šokující“ bylo umění v různých podobách vždy a všude), ani rouhačstvím. Realita lidí zaštiťujících se Kristem a přitom páchajících zlo je přece mnohem horší než neslušné“ divadlo. To oni totiž vytvářejí ve světě obraz o násilnickém a mocichtivém Kristu. A ten šokující a nepříjemný obraz v divadle má právě tu funkci, že upozorňuje na skutečné zlo, které v našem světě bují bohužel až příliš často ve jménu Krista.    

A obávám se, že ti protestující a tzv. Slušní lidé, kteří vtrhli do Husy na provázku, jsou z velké části potrefenými husami. A jejich zásah do svobodného uměleckého projevu je nepřípustný.

Souhlasím s Tomášem Halíkem, který po zhlédnutí hry napsal pro Lidové noviny:       

V té hře vůbec nejde o ,Ježíše znásilňujícího muslimku’, nýbrž o protest proti světu, v němž se vše – i svaté symboly náboženství – zneužívá k rozdmychávání nenávisti jedněch proti druhým. Mně se představení také ,nelíbilo’, ale cílem ,cool theatre’ není se líbit a bavit, nýbrž provokovat k myšlení.

Chápu, že se mnoho opravdových slušných lidí a křesťanů cítí také pohoršeno a raněno tím neuctivým vyobrazením Ježíše. Ale své rozhořčení nesměřujte na autora, na herce ani na tu hru. Své rozhořčení směřujte na ty, kteří šíří nenávist, na ty, kteří ubližují druhým a odmítají pomoci těm, kdo se trochu odlišuje, a na ty, co jsou k utrpení druhých lhostejní a přitom se zaštiťují Kristovými slovy.      

A týká se to každého z nás. Je to naše křesťanská a evropská lhostejnost. Je to naše násilí. A jestli se nám obraz Ježíše znásilňujícího muslimku nelíbí, pojďme se v Kristově jménu změnit a pojďme té muslimce pomoci

A neupínejme se přitom k obrazům Boha a jejich znevažování či naopak uctívání. Bůh je přece vždycky ještě jinde, jinak a víc  

K jádru teologie

V minulém čísle jsem vám v rubrice Pozvání na ETF slíbil představit jednotlivé katedry fakulty. Protože bude řeč o celkem osmi katedrách, rozdělím to na dva články. Představím je prostřednictvím předmětů, kterým se věnují. Rozdělení přitom nebude čtyři na čtyři, jak by se nabízelo. Dnes se zaměřím na katedru Starého zákona, katedru Nového zákona a katedru systematické teologie. Tyto tři katedry mají mezi ostatními zvláštní postavení, protože jejich předměty jsou povinně státnicové. To znamená, že na státnicích si musíte vybrat aspoň jeden ze tří předmětů starozákonní biblistika – novozákonní biblistika – systematická teologie. (Státnice se skládají ze dvou předmětů a obhajoby závěrečné práce. Druhý státnicový předmět může být z ostatních kateder.) Podle mého názoru tvoří samotné jádro teologie jako vědy.

(Alda Zapletal)

Katedry Starého a Nového zákona

Řeč tedy bude o starozákonní a novozákonní biblistice. Společné mají to, že středem jejich pozornosti je Bible a její zvěst. Pro náš účel je lze představit najednou, ačkoli je zřejmé, že to jsou dva odlišné obory. Porozumět biblické zvěsti je jedním ze základů teologie. Proto pod tyto dvě katedry patří i výuka jazyků, v nichž jsou psány originální biblické texty. Vedle hebrejštiny a řečtiny je tu ještě latina jakožto jazyk západní křesťanské tradice, včetně reformační. (V určité etapě studia, a to ve druháku bakalářského, jsou v rozvrhu všechny tři jazyky. Mít pozitivní vztah k cizím jazykům, případně rovnou talent na jazyky se na ETF velmi hodí.) Porozumění biblické zvěsti však není omezeno na to, že si můžeme přečíst daný text v původním jazyce. Biblistika jde dál. Rozebírá historický a kulturní kontext vzniku jednotlivých částí Bible a současně jejich vlastní teologické důrazy. Biblický kánon, jak jej známe dnes, totiž vznikal v průběhu dlouhých staletí (což platí hlavně o Starém zákonu). Podíleli se na tom různí autoři a každý při psaní svého spisu sledoval určitý záměr – co chce říct o Bohu a o člověku. Není tedy divné, že teologické důrazy jednotlivých spisů jsou různorodé a mohou si i vzájemně protiřečit. Starozákonní a novozákonní biblistika mají tedy studentovi pomoci se vyznat v této různorodosti a vytěžit z ní bohatství, které v ní je obsaženo.

 

Katedra systematické teologie

Systematická teologie pracuje se základními tématy a koncepty křesťanské zvěsti, mohli bychom říci – s jejími klíčovými slovy. Jako příklady uveďme: stvoření, Boží vtělení v Synu, spása, Duch svatý. Systematická teologie přibližuje biblický základ těchto pojmů, a to jak jim rozuměli teologové v průběhu dějin (zde se blíží historické teologii a církevním dějinám). Dále pak vykládá, jak jim můžeme rozumět dnes. (V případě evangelické teologie bych řekl, že se spíš snaží nabídnout řešení než vytvořit jednu jedinou normu závaznou pro všechny. V základních rysech se ovšem teologové snad shodnou…) Uvádí je taky do vzájemných souvislostí, do systému, proto systematická teologie. Přitom se snaží o aktuální podání, srozumitelné dnešnímu člověku. Jde o to, že bychom si měli být vědomi, jak těmto konceptům rozumíme a jak s nimi pracujeme. Systematická teologie chce studentovi ukázat, jak lze uchopit klíčové pojmy křesťanské zvěsti, a vést jej k tomu, aby o nich samostatně přemýšlel. Z toho potom vychází další teologická práce, hlavně v oblasti křesťanské etiky (snaha stanovit normu jednání v souladu s tím, jak chápeme biblickou zvěst) a praktické teologie (uplatnění teologických vědomostí v konkrétních případech – potřebách lidí a církve jako celku). Tolik stručně ke katedrám Starého a Nového zákona a ke katedře systematické teologie. Příště se podíváme na ostatní katedry, s nimiž při studiu evangelické teologie přijdete do kontaktu – na katedry církevních dějin, filosofie, praktické teologie, religionistiky a teologické etiky.

Katharina von Bora: Reforma je také příběhem ženy (Nota del Cielo)

Text z posledního čísla Nota del cielo o reformaci o Katharině von Bora mluví i k našemu tématu, tedy svobodě v rodině.

 

Není tajemstvím, že většina historických textů je napsána z pohledu mužů. Z tohoto důvodu to může vypadat, že šlo v minulosti jen o ně. Přesto ženské postavy v dějinách hrály a i nadále hrají důležitou roli, často tajně a v tichosti v zákulisí. I přesto zastávají ženy nezastupitelné místo, hlavně co se týká lidskosti. Vše začalo již v Edenu. Ženy, které byly součástí Ježíšova povstání, jsou symbolem odvahy, kterou nyní máme. Když se vybraná maskulinní skupina přibližovala a nakonec odvrátila od Boha, ženy byly bosé u kříže. Ne nadarmo se přihodilo, že několik žen bylo oživeno.
Protestantská reforma není výjimkou, co se týče hlavních rolí, je tomu stejně jako v celé lidské historii. Ženy byly a stále jsou součástí této významné události. Přestože se mohou vyzdvihnout mnohá jména, rádi bychom tentokrát odkázali na ženu, která byla jednou duší se slavným Martinem Lutherem: Katharinu von Bora.
Katharina se narodila v roce 1499. Byla to silná a vážená žena, která hledala Kristovo evangelium jako jeden z největších pokladů. Od raného dětství vyrůstala v katolickém prostředí. Když jí bylo deset let, odeslali ji do kláštera v Nimbschenu, kde žila její teta Magdalena von Bora. V šestnácti učinila zásadní rozhodnutí a stala se řádovou sestrou. Díky svému náboženskému životu se mohla naučit číst a psát, na rozdíl od dalších slavných osobností své doby (především žen), které tuto možnost nikdy neměly.
Když jí bylo dvacet čtyři let, dostaly se jí do rukou doktríny o reformě a ona je přijala za své. Katharina věděla, že kvůli přijetí doktrín a nové víry bude muset opustit klášter, odkud utekla v doprovodu dalších jedenácti řádových sester, a to i přesto, že jim za tyto počiny hrozilo vězení a dokonce trest smrti. Její láska k Bohu byla silnější než strach ze smrti, a proto sebrala všechnu kuráž a utekla. Řádové sestry, které utekly, se usadily na protestantském území a rychle se začlenily do zdejších rodin anebo se vdaly, což bylo také zapříčiněno tím, že v té době neexistovalo žádné místo pro svobodné ženy. Katharina byla poslední z bývalých řádových sester, která nalezla domov: Martin Luther si vzal na starost najít jim na útěku vhodný domov a manžela. Jediná, která mu zbyla neprovdaná, byla Katharina. A tak se Luther a Katharina vzali!
Až do této doby byly sňatky jen chladné smlouvy, podobné jako jakékoliv jiné obchody ohlížející se na zisky a zájmy, nechávající lásku stranou. Moc se o tom nemluví, ale reformace kompletně změnila vnímání manželského sňatku a přinesla nový způsob chápání a vnímání tohoto svazku. Svazek Kathariny a Martina byl příkladem a stal se vzorem. Luther stejně jako další reformátoři energicky protestoval proti celibátu kněžích a skeptickému nahlížení na manželství v římskokatolické víře. Pán jeho sňatku plnému lásky a něhy požehnal. Novomanželé se hluboce milovali a byli přesvědčeni, že je Bůh jednoho k druhému přivedl. Velká láska Martina ke Katharině je jasně vidět v jeho spisech, především v těch, které pojednávají o jeho rodině a manželství. V těchto spisech často Katharinu přezdívá „moje okouzlující Käthe“.
Při jedné příležitosti Luther vydal testament: „Neexistuje více potěšující, přátelštější a láskyplnější společenství, spojení či vztah, než je dobré manželství.“
Martin a Katharina se těšili ze šťastného svazku celých dvacet let, dokud Martin neopustil tento svět. Bůh páru požehnal šesti dětmi, z čehož čtyři se dožily dospělosti. Šest let po smrti svého manžela byla v roce 1552 také Katharina povolána na věčnost.
U příležitosti pětistého výročí reformace se často mluví o Martinovi a dalších reformátorech, velmi málo však o Katharině a dalších ženách, které měly ve slavné historii velmi důležitou roli. Na tom ale nezáleží. Katharina tam byla. A všechny ostatní ženy také.

Překlad: Otýlie Holá

Černá Hora: melounová pahorkatina

Stát Černá Hora nemá ve svém názvu slovo hora nadarmo. Pokud pojedete autem – a koneckonců i při cestě pěšky – kopců si užijete dost a dost. Nejdůležitější je zásoba vody, a to jak pro vás, tak pro chladič vašeho auta. Jinak dopadnete jako parta místních mladíků, kteří na zavařený motor po jednom zvlášť obtížném stoupání spotřebovali celý náš kanystr. Ačkoli je vodu nutné udržovat co nejvíce chladnou, nepočítejte s tím, že se vám to při 50stupňových vedrech povede. Časem zjistíte, že voda s teplotou přes 36 °C je vlastně docela pitelná. Země zatím není v Evropské unii ani v eurozóně, ač zde od roku 2002 platí eurem.
Hlavní město Podgorica, jak jste z názvu možná uhádli, leží pod stometrovým vrškem Gorica. To je na Černou Horu výška zoufale malá, vzhledem k tomu, že nejvyšší bod státu měří přes 2 500 m. Zřejmě i proto místní nereptali (a pravděpodobně ani nemohli) proti přejmenování na Titograd v letech 1946–1992. Nyní metropole slouží hlavně jako úřední město země, jinak v něm mnoho památek, natož zajímavých míst, není. Doufám, že nejste jako já, abyste při větě: „Nejezdi tam, není tam vůbec nic zajímavého,“ udělali pravý opak a přesvědčili se na vlastní oči. Já se přesvědčila za vás a je to tak. Žije zde 150 tis. obyvatel, tedy necelá čtvrtina černohorské populace.

Místní omladina se schází na náměstí Republiky (Trg nezavisnosti), které obklopuje mnoho obchodů, barů a klubů a palem. Uprostřed je umístěna kruhová fontána měnící barvy a menhir z bílého mramoru s nápisem psaným cyrilicí. Při prohlídce města můžete narazit na stromy ostříhané do tvaru rozevřených deštníků, to je asi to nejzajímavější. Brutalistická paneláková zástavba je však smutným důsledkem drsného bombardování během druhé světové války, při němž vzala za své většina budov z čtyřsetleté osmanské éry. Zbyla jedině malá část Starého města (Stara Varoš) s centrálním náměstím Vévody Bećir-bega Osmanagiće, kterému vévodí (ale nečekejte žádný zázrak) patnáctimetrová hodinová věž Sahat-kula postavená na začátku 16. století, hodinový stroj pochází z 18. století. Na Starém městě dále můžete vidět pozůstatky opevnění a starobylé mešity, jež však byly za války poškozeny a opraveny až v novém tisíciletí.
Naštěstí ani ne 30 km od Podgorici na hranicích s Albánií se nachází Skadarské jezero, kvůli kterému rozhodně stojí za to zemi navštívit. Rozlévá se do úctyhodných 370 km2, což je ještě o 50 km2 více, než má středomořská Malta. Z jednoho podlouhlého konce tedy není vidět na druhý. Já jsem si myslela, že je to zřejmě jen záliv, který kdo ví proč nazývají mořem, jelikož je na obzoru vidět jenom vodní hladina. Jak jsem se spletla… Teprve když jsme jezero objížděli po vyhlídkové, ale o to nebezpečnější trase, Panoramatika ruta, zjistila jsem, kam až sahá. Výhledy jsou opravdu nádherné, celou jihozápadní stranu vodní plochy obklopují hory, které strmě klesají k útesovitému pobřeží, ty jsou mimochodem opravdu černé. Útesy sem tam lemují ostrůvky se starodávnými kostelíky. S koupáním ani parkováním to bohužel moc slavné není, za parkování jsou poplatky. My jsme nakonec odstavili auto vedle silnice a seběhli na ošuntělou kamennou pláž, kde se kromě spousty odpadků válela i zrezivělá bárka. Nicméně voda byla úžasně teplá a příjemná, i když je u břehů jezero dost zarostlé. Skadarské jezero a okolní národní park oplývají zvířenou, jak na tabulkách, tak na vlastní oči. Názorná cedule upozorňuje na „vidru na putu“ a při cestě přes panoramatickou rutu jsme viděli tři želvičky. Resp. dva chtivé želváky a jednu nebohou želvu, která se jim snažila uprchnout. Vzájemné přetlačování krunýři byla docela zábavná podívaná.
Za chvíli se nám však měla naskytnout podívaná docela jiná. Zastavili jsme na obzvlášť krásné vyhlídce, nechali se ochlazovat skadarským vánkem a kochali se pohledy. Pak jsme se otočili. Za horou přímo za námi stoupal k nebi silný sloup kouře. Za několik minut se z kouře stal dým. Najednou se na naší straně hory objevilo v lese světlo, které se velmi rychle rozšiřovalo, jak oheň šplhal po úbočí dolů k blízké osadě. To už šlo do tuhého, a tak jsme se rozhodli přenést část tíže rozhodování na někoho jiného. Nejprve jsme zastavili auto s bohorovným Američanem, jenž nám stejně bohorovně oznámil, že to tady hoří už týden a že to nikoho nezajímá. Rozhodli jsme se požádat příště o radu místní vozidlo. Černohorec se na nás nechápavě podíval a se slovy: „Ale cesta je průjezdná?“ odjel. Zamířili jsme do vesnice, kterou měly co nevidět začít olizovat plameny, a potkali pána venčícího psa, se kterým jsme konzultovali situaci. Rozčiloval se a nadával na vládu, která měla podle jeho názoru poslat vrtulníky, aby oheň uhasila, nakonec si po balkánsku odplivl a pokračoval v psí procházce. V tu chvíli byl oheň jen 300 m od jeho domu, a tak jsme zavolali na tísňovou linku 112, kde nás po chvíli čekání přesměrovali na paní hovořící anglicky. Slyšeli jsme také její rozhovor s hasiči, po kterém nás informovala, že to bude asi v pořádku. Tolik k tísni v Černé Hoře. (Kamarádce v Srbsku to ale 112 v neděli nezvedla vůbec.)
Černá Hora ale není jen samý černý alias spálený vrch. Možná se vám vybaví zprofanované názvy míst jako Kotor či Boka Kotorská, pak vězte, že profláknuté jsou a hodně. Pokud se sem přeci jen vydáte, raději ne autem. Podél pláží vede úzká cesta vedená starodávnými kotorskými uličkami, kde můžete popojížděním strávit nepříjemných 45 min, během kterých vám asi 13krát hrozí, že spadnete do příkopu – nebo se v opačném směru odřete o zídku, pokud vám nepomohou přičinliví lidé z pláže – jednou dokonce hrozilo, že se kolona nadobro zastaví, když byla celá silnice svedena průjezdem mezi dvěma domy, kam se vešlo pouze jedno auto (naštěstí náš směr průjezd obsadil jako první, a tak jsme se šourali dál). Navíc se nikde nedá zaparkovat. Jenže i kdybyste někde nakrásně zastavili a dostali se až na pláž, mohlo by se stát, že by již byla zcela obsazena kvůli nájezdům obrovských výletních lodí, které připlouvají na jeden den a vypouští ze svých útrob stovky turistů s jediným cílem – vyfotit se u co nejvíce památek, nakoupit občerstvení a cetky domů, zaplnit odpadkové koše a tradá vybydlet další místo. Podobným problémem trpí i jaderské Benátky. Raději si tedy zvolte jiné místo pro dovolenou nebo se vydejte do pohoří rozkládajících se hned nad kotorskou Bokou (zálivem).
Již jsem zmiňovala všudypřítomné horko, které si v Čechách, ani s vlahým příslibem jara, neumíme vůbec představit. Pomozme si tedy obrazem několikadenní túry po horských hřebenech, spíte pod širákem, je hluboká noc a najednou začne pršet. Pravděpodobně vám začne být trochu zima a budete se snažit získat přístřeší. Ne tak ve vyprahlých končinách černohorska, kde večer se štěstím najdete pár stromů vedle louky, a když vás v noci vzbudí kapky deště, slastně zašeptáte „prší“ a usínáte s úsměvem na rtech. Při probuzení jsme litovali jen toho, že nepršelo víc. Čekalo nás ale ještě jedno příjemné překvapení. Kempovali jsme kousek od políček místních zemědělců a tak co chvíli projel kolem valník nebo traktor. Jelikož jsme si nebyli jisti, jak jsou naše auto, spacáky a propanbutanový vařič přijímány, s vařením a karimatkami jsme se při každém průjezdu umně schovávali za malý kopeček. Jak byly naše pokusy liché, jsme zjistili, když vedle našeho auta zastavil náklaďák napěchovaný právě sklizenými melouny a po chvíli se ozvalo zahvízdání. Nesměle jsme se postavili a očekávali přinejmenším nepříjemnou debatu, namísto toho na nás statný zemědělec zamával, položil obrovský meloun na kapotu a odjel. Tak šťavnatý a sladký meloun vodní jsem snad ještě nejedla! Příslibem ovocného léta vás zvu k objevování ulic i úbočí Černé Hory.

Lesba v církvi

V místnosti sedělo jedenáct žen. Některé byly čerstvě po škole, jiné před důchodem. Pocházely z různých společenských skupin a koutů České republiky. Vlastně je na první pohled nic nespojovalo. Dokud nepromluvily. To nejdůležitější totiž není vidět, musí se vyslovit. Všechny ženy posazené v kroužku na židlích byly věřící lesby.
Dostaly se do složitých životních situací právě kvůli své sexuální orientaci, která mnohdy vstupuje do rozporu s vnímáním světa podle různých církví. Nejen té katolické. Na lesby může čekat odmítnutí stejně jako odsouzení. Nemusejí se mezi lidmi, které považují díky víře za nejbližší, cítit bezpečně. Většina Čechů a Češek už gaye a lesby akceptuje. Nemusí tomu ale tak být v církevních společenstvích. Mám s tím svoje zkušenosti. Ty ženy v místnosti jsem jenom nepozorovala a neposlouchala. Jsem jednou z nich.

„Když mi řekl, že je to nemoc, odpověděla jsem mu, že duše nemá pohlaví,“ řekla jedna z účastnic o svém nepříjemném rozhovoru s knězem, který se týkal její sexuální orientace. Není to výjimka. Jen co se ženy osmělily, začaly se svěřovat se svými zkušenostmi, často to byly příběhy plné strachu z coming outu nebo reakce okolí.
Nejenže je mnohdy komplikované být ženou v církvi, situace se vyostřuje v momentě, kdy je žena zároveň lesbou. Podle Martiny Kostřicové, která na téma věřících leseb napsala diplomovou práci na katedře psychologie Univerzity Palackého v Olomouci, jsou ženy kvůli tradiční výchově omezeny v rozhodování o své budoucnosti. Roli v tom hraje představa o ideální životní dráze, kdy je žena vnímána primárně jako manželka a matka. Proto lesby provádějí coming out méně často než gayové, přitom ale o své orientaci mluvit potřebují. Není to něco, co se dá ignorovat.
Z toho důvodu se 18. března 2018 sešla skupina Logos-lesba. Bylo to první setkání, na které navážou další, všechny neveřejné, jen pro nahlášené účastnice. Pocit bezpečí je tu víc než důležitý. Projekt se inspiroval úspěchem obdobných iniciativ známých zejména z Rakouska a Německa.
Jak to funguje
Ženy mohou otevřeně mluvit o svých pocitech, zkušenostech a vyprávět své příběhy. Setkání jim mohou dodat odvahu žít otevřeně i mezi svými blízkými z církve a rodinnými příslušníky.
Datum a čas setkání se nezveřejňuje, o místu vědí jen ty ženy, které kontaktují koordinátorku na mailu veronika@logoscr.cz. Setkání jsou pravidelná a konají se každou třetí neděli v měsíci. Dvakrát po sobě se ženy sejdou v Praze a třetí setkání je výjezdní. To trvá celý den i s možností přespání, pražské akce jsou pouze odpolední, začínají v 15 hodin a domů se jde před šestou.
Skupina se řídí čtyřmi základními pravidly. Vše probíhá diskrétně, členky nepořizují žádné fotografie nebo hlasové a videové záznamy, zároveň nikde nezveřejňují jména ostatních členek. S ohledem na životní situaci každé členky je potřeba respektovat názory a postoje jednotlivých účastnic. Vyžaduje se tedy vzájemný respekt. Každá členka má v kteroukoliv chvíli možnost použít pravidla STOP a nezapojovat se dál do aktivit skupiny. Účastnice také pomáhají s tím, aby čas strávený ve skupině proběhl co nejpříjemněji. Přinášejí občerstvení a mají vypnutý zvuk na svých telefonech. Zároveň respektují pravidlo, že povolené zpoždění je deset minut.
Jak se přidat
Zájemkyně musí kontaktovat Veroniku na mailu veronika@logoscr.cz. Následně se dozví místo setkání a mohou přijít. Skupinu zaštiťuje Logos, organizace LGBT věřících, která v Česku působí již přes dvacet let.

Podoba rodiny podle Bible

Sarkastická poznámka na úvod by mohla být, že model Ježíšovy rodiny dneska celkem frčí. Starší partner s patnáctiletou svobodnou matkou, otec miminka nejasný…

Vedle soboty je manželství nejstarší Boží ustanovení – ale jak vidíme už na příkladu Svaté rodiny, není to všechno tak jednoduché.
Gn 1,1 až 2,4 – člověk („adam“) je muž a žena dohromady. To ukazuje k jednomu z podstatných rozměrů manželství. Manželství je vztah, kde jedinec překračuje hranice vlastní lidské osobnosti. To, co vyjadřuje obrazné vyjádření „jsou jedno tělo“ a současné právo postihuje společným jměním manželů. Proto manželství ukazuje až k Bohu a tajemství nejsvětější Trojice. Druhá zpráva o stvoření (Gn 2,18) pak přidává postřeh, že i muž ženu potřebuje jako pomoc, která mu ovšem bude postavena na roveň. Teprve s ženinou pomocí je muž kompletní. Pak se příběh vrací k původní intenci – poté, co muž opustí rodiče a přilne ke své ženě, stávají se jedním tělem. Prvotní určení dostává své naplnění.
Pokud bychom ale brali ráj jako vzorový příklad, moc si nepomůžeme. Nejsme vegetariáni, nechodíme nazí, zásadní problémy vyvolává i otázka, kde by vzali manžely a manželky „historické“ děti Adama a Evy, a jestli je tedy incestní vztah v rajském Božím plánu. Potud těžko tímto příběhem obhajovat i striktní lpění na monogamním páru jako jediné podobě. Je to obrazný příběh, který vzniká v době babylónského zajetí. V té době už vlivem společenského vývoje mnohoženství vymizelo v Egyptě, Babylónii i mezi Židy. Prostě se v běžném životě neosvědčilo (a biblické příběhy to potvrzují) a vidíme ho jen jako rozmar vysoce postavených osob.
Potud nějaký jediný správný biblický model manželství a role muže a ženy těžko hledat. V průběhu staletí měnilo svoji podobu, aniž by k tomu potřebovalo nějaké náboženské vysvětlení. Apoštol Pavel sice ví, že není žádný principiální rozdíl mezi mužem a ženou (Gal 3,28), ale v realitě tohoto světa dává praktické pokyny, které odpovídají tehdejší dobové a kulturní situaci. Ve shromáždění žena mlčí (1Kor 14,34), patří-li muži, pak se modlí s hlavou zakrytou „kvůli andělům“ (1Kor 11,10) a vůbec má být muži podřízena (1Tim 2,11n).
Tím se ovšem otevírá široký prostor pro vykladačské směry. Jsou ty které modely (tedy pro nás především Pavlovy příkazy) závazné i v našem prostředí, nebo se máme vrátit k principiální rovnosti? Co je věrnost Písmu, co je lpění na liteře, co je rozpoznání Ducha Písma?
Osobně striktní držení Pavlových formulací vidím jako nenáležité lpění na liteře. Vidíme, že i v průběhu biblických dějin se vztah k manželství měnil. Učebnicový příklad je zmíněný fakt mnohoženství. Po tisíciletí bylo standardním modelem manželského života. V souladu s chápáním postavení otroka tu máme i situace, kdy manželka za sebe vysílá do postele otrokyni jako náhradu s tím, že její děti budou chápány jako děti v manželčině dědické linii (Jákob a jeho ženy). Zjevně tento stav nebyl chápán jako prohřešek proti Lábanově výzvě, že Jákob nesmí „pokořit jeho dcery Líu a Ráchel“ tím, že by si vzal i jiné ženy (Gn 31,50). Zároveň z tohoto verše ale mezi řádky čteme i jakési vymezení proti mnohoženství, minimálně v té podobě, že by Jákob své první dvě ženy nějak zanedbával.
Další dobovou podmíněností je fakt dohodnutých sňatků. Rodina ženicha se dohodla s otcem nevěsty (Sd 14,1–2), vyjasnila se ekonomická stránka věci a nevěsta byla postavena před hotovou věc. Potud i nevěra byla vnímána nejen jako morální přečin (smilstvo), ale i jako zásah do mužova majetku. Obdobně byl vnímán i předmanželský sex – jako zásah do majetkových práv otce (Ex 22,15–16). Oproti tomu sex muže s otrokyní (Lv 19,20) či prostitutkou (Gn 38,15n) nepředstavuje problém. Žena žádnou takovou možnost nemá.
Prostor k diskusi máme ale i u pozice muže jako pána rodiny. I zde už je to naznačeno použitým pojmem – otec rodiny je pán, ovšem vždy neutrální „baal“ a nikdy ne „ádón“, tedy pán ve smyslu „majitel“ (dejme tomu otroka).
Nikdo by asi dnes nehoroval pro levirátní sňatky, kdy za zesnulého manžela je povinen zplodit své švagrové potomky jeho bratr, ale tyto děti jsou brány právně jako děti zesnulého. Také v rozvodové praxi jistě očekáváme rovná práva, a ne biblický přístup, kdy žena nemá šanci a muži stačí prohlášení (Oz 2,2) či „lístek zapuzení“ (Iz 50,1). Ani Ježíšovo razantní zpřísnění tehdejší rozvodové praxe (Mt 19,3n) zcela v duchu tehdejší doby vůbec neuvažuje o rozvodu ze strany ženy.
Nejstarší novozákonní texty o rodině jsou pak zásadně ovlivněny očekáváním brzkého konce světa. Je ale příznačné, že zatímco Ježíš mluví o zřeknutí se manželství pro Boží království (Mt 19,12) a v raných epištolách Pavel preferuje celibát (1Kor 7,1), nebo aspoň neměnit dosavadní stav (1Kor 7,26), tak v pozdějších, pastorálních epištolách už mladým vdovám doporučuje svatbu (1Tim 5,14).
Hledáme-li tedy biblickou podobu manželství, nacházíme různé vrstvy odpovídající myšlenkovému schématu té které doby. Pojem „tradiční křesťanská rodina“ mnohem více vypovídá o našem myšlenkovém světě než o svědectví Písma

Ples mládeže v Uherském hradišti

Byl začátek podzimu 2017, když jsem na schůzi SOMu otevřel téma mládežnického plesu a dle očekávání se dozvěděl, že akcí je moc, peněz málo a celkový zájem o tento druh zábavy mezi mládežníky klesá. Bylo mi však líto promeškat plesovou sezonu bez společného večera s přáteli z církevních kruhů. Nakonec se k mé bohulibé myšlence přiklonili další tři členové SOMu a bylo rozhodnuto, že to pojmeme jako takovou bokovku, ne hlavní akci mládeže.

V sobotu 10.2. jsme v Uherském Hradišti pořádali ples mládeže východomoravského seniorátu, který byl zároveň benefiční akcí pro místní středisko Diakonie Cesta. Zprvu téměř neproveditelná akce se nakonec vydařila, díky pomoci mnoha členů sboru, přátel a sympatizantů podobných akcí. Sestry napekly cukroví, namazaly chlebíčky a jednohubky, bratr farář uvařil dva kotle guláše. Jeden obyčejný, druhý veganský, oba vynikající. Jiný bratr zprostředkoval za symbolickou cenu množství skvělého vína z Blatnice. O zábavu jsme měli postaráno. Cimbálová muzika, se kterou jsme byli původně domluvení, na poslední chvíli odřekla a poslala za sebe jinou, snad ještě lepší muziku. Když folkloristé odpočívali, bavily nás tanečnice ze souboru při Základní umělecké škole. V pozdějších hodinách převzala hudební štafetu studentská punk-rocková kapela Formaldehyd. Na plese přirozeně nechyběla bohatá tombola, ze které si mnozí odnesly krásné a drahé výhry. Ti, jejichž lístky nevyhrávaly zrovna hlavní ceny, si odnesli třeba designové stojany na ubrousky, či jiné ozdoby a doplňky, které pro tombolu vyrobili klienti diakonie.

Když asi ve dvě hodiny ráno odešli poslední hosté, pustili jsme se, jako zástupci SOMu a jejich nejbližší přátelé a rodina, do důkladného úklidu prostor reduty jezuitské koleje, kterou nám pronajal Klub kultury za přátelský peníz. Jelikož přespolních hostů byla jen hrstka, šli jsme všichni společně spát na faru, kde jsme se naskládali každý jak mohl. Než jsme však šli spát, probíhalo ještě mnoho dlouhých rozhovorů o všem možném, takže jsme spánku té noci mnoho nedali. Přesto jsme ráno čile vstali a vyrazili na bohoslužby, po kterých jsme se rozžehnali a se slovy Jožy Uprky „V dobrém jsme sa sešli, v dobrém sa rozejdem“, jsme se rozešli.

Všichni, kteří se později vyjadřovali na adresu plesu, mluvili veskrze pozitivně. Je sice pravda, že oproti očekávaným sto dvaceti lidem přišlo nakonec jen nějakých padesát (přeci jen je to k nám z valašských měst, jako je Vsetín a podobně, celkem daleko), ale ti, kteří přišli, jistě nelitovali. Proto jsme se rozhodli, že ples rozhodně zopakujeme, tak když se vám bude chtít poznat „perlu slovácka“ a ještě si dobře zatancovat, nebojte se přijet!

Tátu mrzelo, že jsem nešla na zemědělku

(Rozhovor s farářkou Marií Jüptner Medkovou)

Milá Marie, povzbuzení synodní rady ke studiu na ETF UK mě přimělo k nápadu vést rozhovor se spolužáky z fakulty, kteří jsou už nyní činní faráři, ale možná i s těmi, co se faráři nestali. Možná ten náš rozhovor přinese odpovědi na otázku, koho vyzvat k dalšímu rozhovoru.
Jak vnímala tvé rozhodnutí studovat ETF, tvoje rodina? Měla si od nich stoprocentní podporu?
Pocházím z rodin, které se v minulosti v drtivé většině hlásily k evangelictví. V generaci mých rodičů už to bylo tak, jako ve většině společnosti, ale oba rodiče byli k víře vedeni. Rozhodnutí bylo vnímáno s tichým nesouhlasem. Někteří v rodině (byť věřící) se dívají na každého faráře s despektem, žádný jim není dost dobrý. Můj dědeček mi asi dvakrát řekl, že je to velmi těžké a nevděčné povolání a nepřímo pak, že by si pro mě přál něco lepšího. Tátu mrzelo, že jsem nešla na zemědělku. Jsme totiž ze všech stran tradiční zemědělská rodina minimálně od šestnáctého století. I když v bočních větvích rodin někteří muži na faráře v minulosti šli, rodiny mých rodičů byly odjakživa spjaty s půdou.
Poznali jsme se prváku. Byl pro tebe náročný? (Já jsem byla sice hodně okouzlená prostředím, ale zároveň i trochu zděšená, třeba z intenzivního kurzu řečtiny.)
Ani ne. Z něčeho jsem byla nadšená (prof. Heller, Pokorný, Mrázek, Balabán, Hejdánek), něco bylo méně zajímavé. Oceňovala jsem knihovnu i volný čas, kdy jsem přes fakultu chodila do Bohnic, navštěvovala dvě skupiny mládeže, pracovala. Bavily mě jazyky a pro rozptýlení od mrtvých sem se začala učit další živý jazyk.
Jak si vnímala nás, co jsme v církvi nevyrostli?
Jako někoho, kdo to má v mnohém těžší, co se týče studia hlavně v prvních ročnících. Co s týče praxe víry, vnímala jsem, že léta hrají také roli – ve zkušenosti, ukotvenosti, etických rozhodnutích, ale jinak je to individuální a záleží spíš na přístupu a osobnosti.
Věděla si už v prváku, kdo určitě bude farářem? Spletla si se?
Moc jsem to neřešila. Věřila jsem těm, kdo říkali, že budou a vesměs se jimi asi také stali.
Já byla šokovaná tím, jak jsou všichni přemýšlivý, nejen profesoři, ale i studenti. Co překvapilo tebe?
Taková bezcílnost. Studium pro studium – které mě teda velice vyhovovalo a bavilo, ale to neznamená, že bych to vnímala jen pozitivně. Divila jsem se, že chybí praktické věci pro farářské povolání. Cvičení kázání, metod pro katechezi, pastorační rozhovory, pedagogické a psychologické minimum apod. Čekala jsem, že to začne v prváku, druháku a pořád nic…
Snad se nepletu, ale studium si ukončila v řádném termínu a hned nastoupila i na vikariát. Měla si vůbec někdy pochybnosti?
Nešla jsem na školu s tím, že se stanu farářkou, ale že se chci dozvědět víc o víře. To pramenilo s rozhovorů s našim farářem Petrem Firbasem, který se mi věnoval, nikdy mě s žádnou otázku neodmítl a cítila jsem z něj radost z víry a farářské práce. Navíc jsem nevyhraněná, baví mě všechno a víra a literatura nejvíc. A víra je holt vždycky největší srdcovka, takže jsem se v osmnácti rozhodla pro teologii.
Pochybnosti, zda chci být farářkou, jsem tedy měla od začátku. Ani jsem se nepřihlásila včas na některý ze seznamů kandidátů církevní služby, musela jsem si pak doplňovat nějaké povinnosti. Po návratu ze zahraničí jsem měla problém školu psychicky dokončit, protože po intenzitě práce na seminářích, kterou jsem zažila v cizině, mi naše škola ve čtvrtém a pátém ročníku už moc nemohla nabídnout. Cítila jsem, že v mnoha věcech nemám ani základy, natož něco zažitého. Necítila jsem se kompetentně ani jako teolog, natož jako farář. Ale školu jsem dokončila v řádném termínu, bylo to přece jen akademické studium, ne studium, které je otázkou víry a pochybností. Po škole jsem si dala pauzu v roční dobrovolnické praxi. Na vikariátě mi pomohl můj mentor, dal mi dobrý základ pro dobrou praxi, byl klidný, měl smysl pro humor, dost mi to pomáhalo. Myslím, že k farářování jsem se nakonec rozhodla v pátém ročníku a vlastně mě udivuje, že dodnes farářkou ještě nějak jsem.
Myslíš si, že tě škola připravila na farářskou profesi dobře, nebo by si uvítala nějaké změny, které by ti v tvém povolání pomohli?
Škola by měla určitě zvýšit odbornou přípravu v oblasti praktické teologie, i přehledové části byly chabé, o praktických ani nemluvím. Stačí se podívat do Německa, co tam mají pod hlavičkou praktické teologie.
Nevím, zda by to měla dělat škola nebo církev, ale z hlediska farářování úplně chybí nácviky, nácviky, nácviky čehokoli, pedagogické (nebo aspoň nějaké metody typu Čtením a psaním ke kritickému myšlení) a psychologické minimum.
Jsi farářkou pro mládež na mateřské, chceš se vrátit ke své práci?
Farářkou pro mládež už nejsem od roku 2015 (zvolena jsem byla standardně na šest let, v období 2009-2015), takže se ani nemám kam vracet. Ale jestli se ptáš, zda se nechám znovu navrhnout synodu ke zvolení, tak ne. Práce faráře pro mládež znamená hodně cestování po republice a v jistých obdobích také práci od rána do večera. To nelze při dobrém svědomí skloubit s výchovou dvou malých dětí. V současnosti jednám o částečném úvazku blízko místa svého bydliště.