Archiv roku: 5s

K jádru teologie

V minulém čísle jsem vám v rubrice Pozvání na ETF slíbil představit jednotlivé katedry fakulty. Protože bude řeč o celkem osmi katedrách, rozdělím to na dva články. Představím je prostřednictvím předmětů, kterým se věnují. Rozdělení přitom nebude čtyři na čtyři, jak by se nabízelo. Dnes se zaměřím na katedru Starého zákona, katedru Nového zákona a katedru systematické teologie. Tyto tři katedry mají mezi ostatními zvláštní postavení, protože jejich předměty jsou povinně státnicové. To znamená, že na státnicích si musíte vybrat aspoň jeden ze tří předmětů starozákonní biblistika – novozákonní biblistika – systematická teologie. (Státnice se skládají ze dvou předmětů a obhajoby závěrečné práce. Druhý státnicový předmět může být z ostatních kateder.) Podle mého názoru tvoří samotné jádro teologie jako vědy.

(Alda Zapletal)

Katedry Starého a Nového zákona

Řeč tedy bude o starozákonní a novozákonní biblistice. Společné mají to, že středem jejich pozornosti je Bible a její zvěst. Pro náš účel je lze představit najednou, ačkoli je zřejmé, že to jsou dva odlišné obory. Porozumět biblické zvěsti je jedním ze základů teologie. Proto pod tyto dvě katedry patří i výuka jazyků, v nichž jsou psány originální biblické texty. Vedle hebrejštiny a řečtiny je tu ještě latina jakožto jazyk západní křesťanské tradice, včetně reformační. (V určité etapě studia, a to ve druháku bakalářského, jsou v rozvrhu všechny tři jazyky. Mít pozitivní vztah k cizím jazykům, případně rovnou talent na jazyky se na ETF velmi hodí.) Porozumění biblické zvěsti však není omezeno na to, že si můžeme přečíst daný text v původním jazyce. Biblistika jde dál. Rozebírá historický a kulturní kontext vzniku jednotlivých částí Bible a současně jejich vlastní teologické důrazy. Biblický kánon, jak jej známe dnes, totiž vznikal v průběhu dlouhých staletí (což platí hlavně o Starém zákonu). Podíleli se na tom různí autoři a každý při psaní svého spisu sledoval určitý záměr – co chce říct o Bohu a o člověku. Není tedy divné, že teologické důrazy jednotlivých spisů jsou různorodé a mohou si i vzájemně protiřečit. Starozákonní a novozákonní biblistika mají tedy studentovi pomoci se vyznat v této různorodosti a vytěžit z ní bohatství, které v ní je obsaženo.

 

Katedra systematické teologie

Systematická teologie pracuje se základními tématy a koncepty křesťanské zvěsti, mohli bychom říci – s jejími klíčovými slovy. Jako příklady uveďme: stvoření, Boží vtělení v Synu, spása, Duch svatý. Systematická teologie přibližuje biblický základ těchto pojmů, a to jak jim rozuměli teologové v průběhu dějin (zde se blíží historické teologii a církevním dějinám). Dále pak vykládá, jak jim můžeme rozumět dnes. (V případě evangelické teologie bych řekl, že se spíš snaží nabídnout řešení než vytvořit jednu jedinou normu závaznou pro všechny. V základních rysech se ovšem teologové snad shodnou…) Uvádí je taky do vzájemných souvislostí, do systému, proto systematická teologie. Přitom se snaží o aktuální podání, srozumitelné dnešnímu člověku. Jde o to, že bychom si měli být vědomi, jak těmto konceptům rozumíme a jak s nimi pracujeme. Systematická teologie chce studentovi ukázat, jak lze uchopit klíčové pojmy křesťanské zvěsti, a vést jej k tomu, aby o nich samostatně přemýšlel. Z toho potom vychází další teologická práce, hlavně v oblasti křesťanské etiky (snaha stanovit normu jednání v souladu s tím, jak chápeme biblickou zvěst) a praktické teologie (uplatnění teologických vědomostí v konkrétních případech – potřebách lidí a církve jako celku). Tolik stručně ke katedrám Starého a Nového zákona a ke katedře systematické teologie. Příště se podíváme na ostatní katedry, s nimiž při studiu evangelické teologie přijdete do kontaktu – na katedry církevních dějin, filosofie, praktické teologie, religionistiky a teologické etiky.

Katharina von Bora: Reforma je také příběhem ženy (Nota del Cielo)

Text z posledního čísla Nota del cielo o reformaci o Katharině von Bora mluví i k našemu tématu, tedy svobodě v rodině.

 

Není tajemstvím, že většina historických textů je napsána z pohledu mužů. Z tohoto důvodu to může vypadat, že šlo v minulosti jen o ně. Přesto ženské postavy v dějinách hrály a i nadále hrají důležitou roli, často tajně a v tichosti v zákulisí. I přesto zastávají ženy nezastupitelné místo, hlavně co se týká lidskosti. Vše začalo již v Edenu. Ženy, které byly součástí Ježíšova povstání, jsou symbolem odvahy, kterou nyní máme. Když se vybraná maskulinní skupina přibližovala a nakonec odvrátila od Boha, ženy byly bosé u kříže. Ne nadarmo se přihodilo, že několik žen bylo oživeno.
Protestantská reforma není výjimkou, co se týče hlavních rolí, je tomu stejně jako v celé lidské historii. Ženy byly a stále jsou součástí této významné události. Přestože se mohou vyzdvihnout mnohá jména, rádi bychom tentokrát odkázali na ženu, která byla jednou duší se slavným Martinem Lutherem: Katharinu von Bora.
Katharina se narodila v roce 1499. Byla to silná a vážená žena, která hledala Kristovo evangelium jako jeden z největších pokladů. Od raného dětství vyrůstala v katolickém prostředí. Když jí bylo deset let, odeslali ji do kláštera v Nimbschenu, kde žila její teta Magdalena von Bora. V šestnácti učinila zásadní rozhodnutí a stala se řádovou sestrou. Díky svému náboženskému životu se mohla naučit číst a psát, na rozdíl od dalších slavných osobností své doby (především žen), které tuto možnost nikdy neměly.
Když jí bylo dvacet čtyři let, dostaly se jí do rukou doktríny o reformě a ona je přijala za své. Katharina věděla, že kvůli přijetí doktrín a nové víry bude muset opustit klášter, odkud utekla v doprovodu dalších jedenácti řádových sester, a to i přesto, že jim za tyto počiny hrozilo vězení a dokonce trest smrti. Její láska k Bohu byla silnější než strach ze smrti, a proto sebrala všechnu kuráž a utekla. Řádové sestry, které utekly, se usadily na protestantském území a rychle se začlenily do zdejších rodin anebo se vdaly, což bylo také zapříčiněno tím, že v té době neexistovalo žádné místo pro svobodné ženy. Katharina byla poslední z bývalých řádových sester, která nalezla domov: Martin Luther si vzal na starost najít jim na útěku vhodný domov a manžela. Jediná, která mu zbyla neprovdaná, byla Katharina. A tak se Luther a Katharina vzali!
Až do této doby byly sňatky jen chladné smlouvy, podobné jako jakékoliv jiné obchody ohlížející se na zisky a zájmy, nechávající lásku stranou. Moc se o tom nemluví, ale reformace kompletně změnila vnímání manželského sňatku a přinesla nový způsob chápání a vnímání tohoto svazku. Svazek Kathariny a Martina byl příkladem a stal se vzorem. Luther stejně jako další reformátoři energicky protestoval proti celibátu kněžích a skeptickému nahlížení na manželství v římskokatolické víře. Pán jeho sňatku plnému lásky a něhy požehnal. Novomanželé se hluboce milovali a byli přesvědčeni, že je Bůh jednoho k druhému přivedl. Velká láska Martina ke Katharině je jasně vidět v jeho spisech, především v těch, které pojednávají o jeho rodině a manželství. V těchto spisech často Katharinu přezdívá „moje okouzlující Käthe“.
Při jedné příležitosti Luther vydal testament: „Neexistuje více potěšující, přátelštější a láskyplnější společenství, spojení či vztah, než je dobré manželství.“
Martin a Katharina se těšili ze šťastného svazku celých dvacet let, dokud Martin neopustil tento svět. Bůh páru požehnal šesti dětmi, z čehož čtyři se dožily dospělosti. Šest let po smrti svého manžela byla v roce 1552 také Katharina povolána na věčnost.
U příležitosti pětistého výročí reformace se často mluví o Martinovi a dalších reformátorech, velmi málo však o Katharině a dalších ženách, které měly ve slavné historii velmi důležitou roli. Na tom ale nezáleží. Katharina tam byla. A všechny ostatní ženy také.

Překlad: Otýlie Holá

Černá Hora: melounová pahorkatina

Stát Černá Hora nemá ve svém názvu slovo hora nadarmo. Pokud pojedete autem – a koneckonců i při cestě pěšky – kopců si užijete dost a dost. Nejdůležitější je zásoba vody, a to jak pro vás, tak pro chladič vašeho auta. Jinak dopadnete jako parta místních mladíků, kteří na zavařený motor po jednom zvlášť obtížném stoupání spotřebovali celý náš kanystr. Ačkoli je vodu nutné udržovat co nejvíce chladnou, nepočítejte s tím, že se vám to při 50stupňových vedrech povede. Časem zjistíte, že voda s teplotou přes 36 °C je vlastně docela pitelná. Země zatím není v Evropské unii ani v eurozóně, ač zde od roku 2002 platí eurem.
Hlavní město Podgorica, jak jste z názvu možná uhádli, leží pod stometrovým vrškem Gorica. To je na Černou Horu výška zoufale malá, vzhledem k tomu, že nejvyšší bod státu měří přes 2 500 m. Zřejmě i proto místní nereptali (a pravděpodobně ani nemohli) proti přejmenování na Titograd v letech 1946–1992. Nyní metropole slouží hlavně jako úřední město země, jinak v něm mnoho památek, natož zajímavých míst, není. Doufám, že nejste jako já, abyste při větě: „Nejezdi tam, není tam vůbec nic zajímavého,“ udělali pravý opak a přesvědčili se na vlastní oči. Já se přesvědčila za vás a je to tak. Žije zde 150 tis. obyvatel, tedy necelá čtvrtina černohorské populace.

Místní omladina se schází na náměstí Republiky (Trg nezavisnosti), které obklopuje mnoho obchodů, barů a klubů a palem. Uprostřed je umístěna kruhová fontána měnící barvy a menhir z bílého mramoru s nápisem psaným cyrilicí. Při prohlídce města můžete narazit na stromy ostříhané do tvaru rozevřených deštníků, to je asi to nejzajímavější. Brutalistická paneláková zástavba je však smutným důsledkem drsného bombardování během druhé světové války, při němž vzala za své většina budov z čtyřsetleté osmanské éry. Zbyla jedině malá část Starého města (Stara Varoš) s centrálním náměstím Vévody Bećir-bega Osmanagiće, kterému vévodí (ale nečekejte žádný zázrak) patnáctimetrová hodinová věž Sahat-kula postavená na začátku 16. století, hodinový stroj pochází z 18. století. Na Starém městě dále můžete vidět pozůstatky opevnění a starobylé mešity, jež však byly za války poškozeny a opraveny až v novém tisíciletí.
Naštěstí ani ne 30 km od Podgorici na hranicích s Albánií se nachází Skadarské jezero, kvůli kterému rozhodně stojí za to zemi navštívit. Rozlévá se do úctyhodných 370 km2, což je ještě o 50 km2 více, než má středomořská Malta. Z jednoho podlouhlého konce tedy není vidět na druhý. Já jsem si myslela, že je to zřejmě jen záliv, který kdo ví proč nazývají mořem, jelikož je na obzoru vidět jenom vodní hladina. Jak jsem se spletla… Teprve když jsme jezero objížděli po vyhlídkové, ale o to nebezpečnější trase, Panoramatika ruta, zjistila jsem, kam až sahá. Výhledy jsou opravdu nádherné, celou jihozápadní stranu vodní plochy obklopují hory, které strmě klesají k útesovitému pobřeží, ty jsou mimochodem opravdu černé. Útesy sem tam lemují ostrůvky se starodávnými kostelíky. S koupáním ani parkováním to bohužel moc slavné není, za parkování jsou poplatky. My jsme nakonec odstavili auto vedle silnice a seběhli na ošuntělou kamennou pláž, kde se kromě spousty odpadků válela i zrezivělá bárka. Nicméně voda byla úžasně teplá a příjemná, i když je u břehů jezero dost zarostlé. Skadarské jezero a okolní národní park oplývají zvířenou, jak na tabulkách, tak na vlastní oči. Názorná cedule upozorňuje na „vidru na putu“ a při cestě přes panoramatickou rutu jsme viděli tři želvičky. Resp. dva chtivé želváky a jednu nebohou želvu, která se jim snažila uprchnout. Vzájemné přetlačování krunýři byla docela zábavná podívaná.
Za chvíli se nám však měla naskytnout podívaná docela jiná. Zastavili jsme na obzvlášť krásné vyhlídce, nechali se ochlazovat skadarským vánkem a kochali se pohledy. Pak jsme se otočili. Za horou přímo za námi stoupal k nebi silný sloup kouře. Za několik minut se z kouře stal dým. Najednou se na naší straně hory objevilo v lese světlo, které se velmi rychle rozšiřovalo, jak oheň šplhal po úbočí dolů k blízké osadě. To už šlo do tuhého, a tak jsme se rozhodli přenést část tíže rozhodování na někoho jiného. Nejprve jsme zastavili auto s bohorovným Američanem, jenž nám stejně bohorovně oznámil, že to tady hoří už týden a že to nikoho nezajímá. Rozhodli jsme se požádat příště o radu místní vozidlo. Černohorec se na nás nechápavě podíval a se slovy: „Ale cesta je průjezdná?“ odjel. Zamířili jsme do vesnice, kterou měly co nevidět začít olizovat plameny, a potkali pána venčícího psa, se kterým jsme konzultovali situaci. Rozčiloval se a nadával na vládu, která měla podle jeho názoru poslat vrtulníky, aby oheň uhasila, nakonec si po balkánsku odplivl a pokračoval v psí procházce. V tu chvíli byl oheň jen 300 m od jeho domu, a tak jsme zavolali na tísňovou linku 112, kde nás po chvíli čekání přesměrovali na paní hovořící anglicky. Slyšeli jsme také její rozhovor s hasiči, po kterém nás informovala, že to bude asi v pořádku. Tolik k tísni v Černé Hoře. (Kamarádce v Srbsku to ale 112 v neděli nezvedla vůbec.)
Černá Hora ale není jen samý černý alias spálený vrch. Možná se vám vybaví zprofanované názvy míst jako Kotor či Boka Kotorská, pak vězte, že profláknuté jsou a hodně. Pokud se sem přeci jen vydáte, raději ne autem. Podél pláží vede úzká cesta vedená starodávnými kotorskými uličkami, kde můžete popojížděním strávit nepříjemných 45 min, během kterých vám asi 13krát hrozí, že spadnete do příkopu – nebo se v opačném směru odřete o zídku, pokud vám nepomohou přičinliví lidé z pláže – jednou dokonce hrozilo, že se kolona nadobro zastaví, když byla celá silnice svedena průjezdem mezi dvěma domy, kam se vešlo pouze jedno auto (naštěstí náš směr průjezd obsadil jako první, a tak jsme se šourali dál). Navíc se nikde nedá zaparkovat. Jenže i kdybyste někde nakrásně zastavili a dostali se až na pláž, mohlo by se stát, že by již byla zcela obsazena kvůli nájezdům obrovských výletních lodí, které připlouvají na jeden den a vypouští ze svých útrob stovky turistů s jediným cílem – vyfotit se u co nejvíce památek, nakoupit občerstvení a cetky domů, zaplnit odpadkové koše a tradá vybydlet další místo. Podobným problémem trpí i jaderské Benátky. Raději si tedy zvolte jiné místo pro dovolenou nebo se vydejte do pohoří rozkládajících se hned nad kotorskou Bokou (zálivem).
Již jsem zmiňovala všudypřítomné horko, které si v Čechách, ani s vlahým příslibem jara, neumíme vůbec představit. Pomozme si tedy obrazem několikadenní túry po horských hřebenech, spíte pod širákem, je hluboká noc a najednou začne pršet. Pravděpodobně vám začne být trochu zima a budete se snažit získat přístřeší. Ne tak ve vyprahlých končinách černohorska, kde večer se štěstím najdete pár stromů vedle louky, a když vás v noci vzbudí kapky deště, slastně zašeptáte „prší“ a usínáte s úsměvem na rtech. Při probuzení jsme litovali jen toho, že nepršelo víc. Čekalo nás ale ještě jedno příjemné překvapení. Kempovali jsme kousek od políček místních zemědělců a tak co chvíli projel kolem valník nebo traktor. Jelikož jsme si nebyli jisti, jak jsou naše auto, spacáky a propanbutanový vařič přijímány, s vařením a karimatkami jsme se při každém průjezdu umně schovávali za malý kopeček. Jak byly naše pokusy liché, jsme zjistili, když vedle našeho auta zastavil náklaďák napěchovaný právě sklizenými melouny a po chvíli se ozvalo zahvízdání. Nesměle jsme se postavili a očekávali přinejmenším nepříjemnou debatu, namísto toho na nás statný zemědělec zamával, položil obrovský meloun na kapotu a odjel. Tak šťavnatý a sladký meloun vodní jsem snad ještě nejedla! Příslibem ovocného léta vás zvu k objevování ulic i úbočí Černé Hory.

Lesba v církvi

V místnosti sedělo jedenáct žen. Některé byly čerstvě po škole, jiné před důchodem. Pocházely z různých společenských skupin a koutů České republiky. Vlastně je na první pohled nic nespojovalo. Dokud nepromluvily. To nejdůležitější totiž není vidět, musí se vyslovit. Všechny ženy posazené v kroužku na židlích byly věřící lesby.
Dostaly se do složitých životních situací právě kvůli své sexuální orientaci, která mnohdy vstupuje do rozporu s vnímáním světa podle různých církví. Nejen té katolické. Na lesby může čekat odmítnutí stejně jako odsouzení. Nemusejí se mezi lidmi, které považují díky víře za nejbližší, cítit bezpečně. Většina Čechů a Češek už gaye a lesby akceptuje. Nemusí tomu ale tak být v církevních společenstvích. Mám s tím svoje zkušenosti. Ty ženy v místnosti jsem jenom nepozorovala a neposlouchala. Jsem jednou z nich.

„Když mi řekl, že je to nemoc, odpověděla jsem mu, že duše nemá pohlaví,“ řekla jedna z účastnic o svém nepříjemném rozhovoru s knězem, který se týkal její sexuální orientace. Není to výjimka. Jen co se ženy osmělily, začaly se svěřovat se svými zkušenostmi, často to byly příběhy plné strachu z coming outu nebo reakce okolí.
Nejenže je mnohdy komplikované být ženou v církvi, situace se vyostřuje v momentě, kdy je žena zároveň lesbou. Podle Martiny Kostřicové, která na téma věřících leseb napsala diplomovou práci na katedře psychologie Univerzity Palackého v Olomouci, jsou ženy kvůli tradiční výchově omezeny v rozhodování o své budoucnosti. Roli v tom hraje představa o ideální životní dráze, kdy je žena vnímána primárně jako manželka a matka. Proto lesby provádějí coming out méně často než gayové, přitom ale o své orientaci mluvit potřebují. Není to něco, co se dá ignorovat.
Z toho důvodu se 18. března 2018 sešla skupina Logos-lesba. Bylo to první setkání, na které navážou další, všechny neveřejné, jen pro nahlášené účastnice. Pocit bezpečí je tu víc než důležitý. Projekt se inspiroval úspěchem obdobných iniciativ známých zejména z Rakouska a Německa.
Jak to funguje
Ženy mohou otevřeně mluvit o svých pocitech, zkušenostech a vyprávět své příběhy. Setkání jim mohou dodat odvahu žít otevřeně i mezi svými blízkými z církve a rodinnými příslušníky.
Datum a čas setkání se nezveřejňuje, o místu vědí jen ty ženy, které kontaktují koordinátorku na mailu veronika@logoscr.cz. Setkání jsou pravidelná a konají se každou třetí neděli v měsíci. Dvakrát po sobě se ženy sejdou v Praze a třetí setkání je výjezdní. To trvá celý den i s možností přespání, pražské akce jsou pouze odpolední, začínají v 15 hodin a domů se jde před šestou.
Skupina se řídí čtyřmi základními pravidly. Vše probíhá diskrétně, členky nepořizují žádné fotografie nebo hlasové a videové záznamy, zároveň nikde nezveřejňují jména ostatních členek. S ohledem na životní situaci každé členky je potřeba respektovat názory a postoje jednotlivých účastnic. Vyžaduje se tedy vzájemný respekt. Každá členka má v kteroukoliv chvíli možnost použít pravidla STOP a nezapojovat se dál do aktivit skupiny. Účastnice také pomáhají s tím, aby čas strávený ve skupině proběhl co nejpříjemněji. Přinášejí občerstvení a mají vypnutý zvuk na svých telefonech. Zároveň respektují pravidlo, že povolené zpoždění je deset minut.
Jak se přidat
Zájemkyně musí kontaktovat Veroniku na mailu veronika@logoscr.cz. Následně se dozví místo setkání a mohou přijít. Skupinu zaštiťuje Logos, organizace LGBT věřících, která v Česku působí již přes dvacet let.

Podoba rodiny podle Bible

Sarkastická poznámka na úvod by mohla být, že model Ježíšovy rodiny dneska celkem frčí. Starší partner s patnáctiletou svobodnou matkou, otec miminka nejasný…

Vedle soboty je manželství nejstarší Boží ustanovení – ale jak vidíme už na příkladu Svaté rodiny, není to všechno tak jednoduché.
Gn 1,1 až 2,4 – člověk („adam“) je muž a žena dohromady. To ukazuje k jednomu z podstatných rozměrů manželství. Manželství je vztah, kde jedinec překračuje hranice vlastní lidské osobnosti. To, co vyjadřuje obrazné vyjádření „jsou jedno tělo“ a současné právo postihuje společným jměním manželů. Proto manželství ukazuje až k Bohu a tajemství nejsvětější Trojice. Druhá zpráva o stvoření (Gn 2,18) pak přidává postřeh, že i muž ženu potřebuje jako pomoc, která mu ovšem bude postavena na roveň. Teprve s ženinou pomocí je muž kompletní. Pak se příběh vrací k původní intenci – poté, co muž opustí rodiče a přilne ke své ženě, stávají se jedním tělem. Prvotní určení dostává své naplnění.
Pokud bychom ale brali ráj jako vzorový příklad, moc si nepomůžeme. Nejsme vegetariáni, nechodíme nazí, zásadní problémy vyvolává i otázka, kde by vzali manžely a manželky „historické“ děti Adama a Evy, a jestli je tedy incestní vztah v rajském Božím plánu. Potud těžko tímto příběhem obhajovat i striktní lpění na monogamním páru jako jediné podobě. Je to obrazný příběh, který vzniká v době babylónského zajetí. V té době už vlivem společenského vývoje mnohoženství vymizelo v Egyptě, Babylónii i mezi Židy. Prostě se v běžném životě neosvědčilo (a biblické příběhy to potvrzují) a vidíme ho jen jako rozmar vysoce postavených osob.
Potud nějaký jediný správný biblický model manželství a role muže a ženy těžko hledat. V průběhu staletí měnilo svoji podobu, aniž by k tomu potřebovalo nějaké náboženské vysvětlení. Apoštol Pavel sice ví, že není žádný principiální rozdíl mezi mužem a ženou (Gal 3,28), ale v realitě tohoto světa dává praktické pokyny, které odpovídají tehdejší dobové a kulturní situaci. Ve shromáždění žena mlčí (1Kor 14,34), patří-li muži, pak se modlí s hlavou zakrytou „kvůli andělům“ (1Kor 11,10) a vůbec má být muži podřízena (1Tim 2,11n).
Tím se ovšem otevírá široký prostor pro vykladačské směry. Jsou ty které modely (tedy pro nás především Pavlovy příkazy) závazné i v našem prostředí, nebo se máme vrátit k principiální rovnosti? Co je věrnost Písmu, co je lpění na liteře, co je rozpoznání Ducha Písma?
Osobně striktní držení Pavlových formulací vidím jako nenáležité lpění na liteře. Vidíme, že i v průběhu biblických dějin se vztah k manželství měnil. Učebnicový příklad je zmíněný fakt mnohoženství. Po tisíciletí bylo standardním modelem manželského života. V souladu s chápáním postavení otroka tu máme i situace, kdy manželka za sebe vysílá do postele otrokyni jako náhradu s tím, že její děti budou chápány jako děti v manželčině dědické linii (Jákob a jeho ženy). Zjevně tento stav nebyl chápán jako prohřešek proti Lábanově výzvě, že Jákob nesmí „pokořit jeho dcery Líu a Ráchel“ tím, že by si vzal i jiné ženy (Gn 31,50). Zároveň z tohoto verše ale mezi řádky čteme i jakési vymezení proti mnohoženství, minimálně v té podobě, že by Jákob své první dvě ženy nějak zanedbával.
Další dobovou podmíněností je fakt dohodnutých sňatků. Rodina ženicha se dohodla s otcem nevěsty (Sd 14,1–2), vyjasnila se ekonomická stránka věci a nevěsta byla postavena před hotovou věc. Potud i nevěra byla vnímána nejen jako morální přečin (smilstvo), ale i jako zásah do mužova majetku. Obdobně byl vnímán i předmanželský sex – jako zásah do majetkových práv otce (Ex 22,15–16). Oproti tomu sex muže s otrokyní (Lv 19,20) či prostitutkou (Gn 38,15n) nepředstavuje problém. Žena žádnou takovou možnost nemá.
Prostor k diskusi máme ale i u pozice muže jako pána rodiny. I zde už je to naznačeno použitým pojmem – otec rodiny je pán, ovšem vždy neutrální „baal“ a nikdy ne „ádón“, tedy pán ve smyslu „majitel“ (dejme tomu otroka).
Nikdo by asi dnes nehoroval pro levirátní sňatky, kdy za zesnulého manžela je povinen zplodit své švagrové potomky jeho bratr, ale tyto děti jsou brány právně jako děti zesnulého. Také v rozvodové praxi jistě očekáváme rovná práva, a ne biblický přístup, kdy žena nemá šanci a muži stačí prohlášení (Oz 2,2) či „lístek zapuzení“ (Iz 50,1). Ani Ježíšovo razantní zpřísnění tehdejší rozvodové praxe (Mt 19,3n) zcela v duchu tehdejší doby vůbec neuvažuje o rozvodu ze strany ženy.
Nejstarší novozákonní texty o rodině jsou pak zásadně ovlivněny očekáváním brzkého konce světa. Je ale příznačné, že zatímco Ježíš mluví o zřeknutí se manželství pro Boží království (Mt 19,12) a v raných epištolách Pavel preferuje celibát (1Kor 7,1), nebo aspoň neměnit dosavadní stav (1Kor 7,26), tak v pozdějších, pastorálních epištolách už mladým vdovám doporučuje svatbu (1Tim 5,14).
Hledáme-li tedy biblickou podobu manželství, nacházíme různé vrstvy odpovídající myšlenkovému schématu té které doby. Pojem „tradiční křesťanská rodina“ mnohem více vypovídá o našem myšlenkovém světě než o svědectví Písma

Ples mládeže v Uherském hradišti

Byl začátek podzimu 2017, když jsem na schůzi SOMu otevřel téma mládežnického plesu a dle očekávání se dozvěděl, že akcí je moc, peněz málo a celkový zájem o tento druh zábavy mezi mládežníky klesá. Bylo mi však líto promeškat plesovou sezonu bez společného večera s přáteli z církevních kruhů. Nakonec se k mé bohulibé myšlence přiklonili další tři členové SOMu a bylo rozhodnuto, že to pojmeme jako takovou bokovku, ne hlavní akci mládeže.

V sobotu 10.2. jsme v Uherském Hradišti pořádali ples mládeže východomoravského seniorátu, který byl zároveň benefiční akcí pro místní středisko Diakonie Cesta. Zprvu téměř neproveditelná akce se nakonec vydařila, díky pomoci mnoha členů sboru, přátel a sympatizantů podobných akcí. Sestry napekly cukroví, namazaly chlebíčky a jednohubky, bratr farář uvařil dva kotle guláše. Jeden obyčejný, druhý veganský, oba vynikající. Jiný bratr zprostředkoval za symbolickou cenu množství skvělého vína z Blatnice. O zábavu jsme měli postaráno. Cimbálová muzika, se kterou jsme byli původně domluvení, na poslední chvíli odřekla a poslala za sebe jinou, snad ještě lepší muziku. Když folkloristé odpočívali, bavily nás tanečnice ze souboru při Základní umělecké škole. V pozdějších hodinách převzala hudební štafetu studentská punk-rocková kapela Formaldehyd. Na plese přirozeně nechyběla bohatá tombola, ze které si mnozí odnesly krásné a drahé výhry. Ti, jejichž lístky nevyhrávaly zrovna hlavní ceny, si odnesli třeba designové stojany na ubrousky, či jiné ozdoby a doplňky, které pro tombolu vyrobili klienti diakonie.

Když asi ve dvě hodiny ráno odešli poslední hosté, pustili jsme se, jako zástupci SOMu a jejich nejbližší přátelé a rodina, do důkladného úklidu prostor reduty jezuitské koleje, kterou nám pronajal Klub kultury za přátelský peníz. Jelikož přespolních hostů byla jen hrstka, šli jsme všichni společně spát na faru, kde jsme se naskládali každý jak mohl. Než jsme však šli spát, probíhalo ještě mnoho dlouhých rozhovorů o všem možném, takže jsme spánku té noci mnoho nedali. Přesto jsme ráno čile vstali a vyrazili na bohoslužby, po kterých jsme se rozžehnali a se slovy Jožy Uprky „V dobrém jsme sa sešli, v dobrém sa rozejdem“, jsme se rozešli.

Všichni, kteří se později vyjadřovali na adresu plesu, mluvili veskrze pozitivně. Je sice pravda, že oproti očekávaným sto dvaceti lidem přišlo nakonec jen nějakých padesát (přeci jen je to k nám z valašských měst, jako je Vsetín a podobně, celkem daleko), ale ti, kteří přišli, jistě nelitovali. Proto jsme se rozhodli, že ples rozhodně zopakujeme, tak když se vám bude chtít poznat „perlu slovácka“ a ještě si dobře zatancovat, nebojte se přijet!

Tátu mrzelo, že jsem nešla na zemědělku

(Rozhovor s farářkou Marií Jüptner Medkovou)

Milá Marie, povzbuzení synodní rady ke studiu na ETF UK mě přimělo k nápadu vést rozhovor se spolužáky z fakulty, kteří jsou už nyní činní faráři, ale možná i s těmi, co se faráři nestali. Možná ten náš rozhovor přinese odpovědi na otázku, koho vyzvat k dalšímu rozhovoru.
Jak vnímala tvé rozhodnutí studovat ETF, tvoje rodina? Měla si od nich stoprocentní podporu?
Pocházím z rodin, které se v minulosti v drtivé většině hlásily k evangelictví. V generaci mých rodičů už to bylo tak, jako ve většině společnosti, ale oba rodiče byli k víře vedeni. Rozhodnutí bylo vnímáno s tichým nesouhlasem. Někteří v rodině (byť věřící) se dívají na každého faráře s despektem, žádný jim není dost dobrý. Můj dědeček mi asi dvakrát řekl, že je to velmi těžké a nevděčné povolání a nepřímo pak, že by si pro mě přál něco lepšího. Tátu mrzelo, že jsem nešla na zemědělku. Jsme totiž ze všech stran tradiční zemědělská rodina minimálně od šestnáctého století. I když v bočních větvích rodin někteří muži na faráře v minulosti šli, rodiny mých rodičů byly odjakživa spjaty s půdou.
Poznali jsme se prváku. Byl pro tebe náročný? (Já jsem byla sice hodně okouzlená prostředím, ale zároveň i trochu zděšená, třeba z intenzivního kurzu řečtiny.)
Ani ne. Z něčeho jsem byla nadšená (prof. Heller, Pokorný, Mrázek, Balabán, Hejdánek), něco bylo méně zajímavé. Oceňovala jsem knihovnu i volný čas, kdy jsem přes fakultu chodila do Bohnic, navštěvovala dvě skupiny mládeže, pracovala. Bavily mě jazyky a pro rozptýlení od mrtvých sem se začala učit další živý jazyk.
Jak si vnímala nás, co jsme v církvi nevyrostli?
Jako někoho, kdo to má v mnohém těžší, co se týče studia hlavně v prvních ročnících. Co s týče praxe víry, vnímala jsem, že léta hrají také roli – ve zkušenosti, ukotvenosti, etických rozhodnutích, ale jinak je to individuální a záleží spíš na přístupu a osobnosti.
Věděla si už v prváku, kdo určitě bude farářem? Spletla si se?
Moc jsem to neřešila. Věřila jsem těm, kdo říkali, že budou a vesměs se jimi asi také stali.
Já byla šokovaná tím, jak jsou všichni přemýšlivý, nejen profesoři, ale i studenti. Co překvapilo tebe?
Taková bezcílnost. Studium pro studium – které mě teda velice vyhovovalo a bavilo, ale to neznamená, že bych to vnímala jen pozitivně. Divila jsem se, že chybí praktické věci pro farářské povolání. Cvičení kázání, metod pro katechezi, pastorační rozhovory, pedagogické a psychologické minimum apod. Čekala jsem, že to začne v prváku, druháku a pořád nic…
Snad se nepletu, ale studium si ukončila v řádném termínu a hned nastoupila i na vikariát. Měla si vůbec někdy pochybnosti?
Nešla jsem na školu s tím, že se stanu farářkou, ale že se chci dozvědět víc o víře. To pramenilo s rozhovorů s našim farářem Petrem Firbasem, který se mi věnoval, nikdy mě s žádnou otázku neodmítl a cítila jsem z něj radost z víry a farářské práce. Navíc jsem nevyhraněná, baví mě všechno a víra a literatura nejvíc. A víra je holt vždycky největší srdcovka, takže jsem se v osmnácti rozhodla pro teologii.
Pochybnosti, zda chci být farářkou, jsem tedy měla od začátku. Ani jsem se nepřihlásila včas na některý ze seznamů kandidátů církevní služby, musela jsem si pak doplňovat nějaké povinnosti. Po návratu ze zahraničí jsem měla problém školu psychicky dokončit, protože po intenzitě práce na seminářích, kterou jsem zažila v cizině, mi naše škola ve čtvrtém a pátém ročníku už moc nemohla nabídnout. Cítila jsem, že v mnoha věcech nemám ani základy, natož něco zažitého. Necítila jsem se kompetentně ani jako teolog, natož jako farář. Ale školu jsem dokončila v řádném termínu, bylo to přece jen akademické studium, ne studium, které je otázkou víry a pochybností. Po škole jsem si dala pauzu v roční dobrovolnické praxi. Na vikariátě mi pomohl můj mentor, dal mi dobrý základ pro dobrou praxi, byl klidný, měl smysl pro humor, dost mi to pomáhalo. Myslím, že k farářování jsem se nakonec rozhodla v pátém ročníku a vlastně mě udivuje, že dodnes farářkou ještě nějak jsem.
Myslíš si, že tě škola připravila na farářskou profesi dobře, nebo by si uvítala nějaké změny, které by ti v tvém povolání pomohli?
Škola by měla určitě zvýšit odbornou přípravu v oblasti praktické teologie, i přehledové části byly chabé, o praktických ani nemluvím. Stačí se podívat do Německa, co tam mají pod hlavičkou praktické teologie.
Nevím, zda by to měla dělat škola nebo církev, ale z hlediska farářování úplně chybí nácviky, nácviky, nácviky čehokoli, pedagogické (nebo aspoň nějaké metody typu Čtením a psaním ke kritickému myšlení) a psychologické minimum.
Jsi farářkou pro mládež na mateřské, chceš se vrátit ke své práci?
Farářkou pro mládež už nejsem od roku 2015 (zvolena jsem byla standardně na šest let, v období 2009-2015), takže se ani nemám kam vracet. Ale jestli se ptáš, zda se nechám znovu navrhnout synodu ke zvolení, tak ne. Práce faráře pro mládež znamená hodně cestování po republice a v jistých obdobích také práci od rána do večera. To nelze při dobrém svědomí skloubit s výchovou dvou malých dětí. V současnosti jednám o částečném úvazku blízko místa svého bydliště.

Cestování jako způsob posunutí vlastních limitů

Znáte tu naprosto dětinskou radost, když se dokážete shodnout s nějakým Italem, kterému vůbec nerozumíte, na tom, že tohle letící zvířátko se řekne „be-ruš-ka“? Znáte ten pocit, kdy se vám po dlouhé době konečně povede překonat sebe sama a vyrazit vlastní cestou? Když si věci uděláte po svém, potom co vám všichni říkali kam jet a co dělat? A co líp, když překonáte sebe a svoje představy o tom, kam by váš život měl správně směřovat a čeho byste měli dosahovat? Měli jste už někdy po krk toho, co se od vás očekává, kam vás tlačí společnost, rodiče, partner, zaměstnavatel, touha po penězích, či vy sami..? 

Když člověk cestuje, tak zažívá ryzí formu sebe sama. Poznává do hloubky nejen jinou mentalitu, ale i kulturní zvyky a chování; ve stejné chvíli totiž začne přehodnocovat a dávat do kontrastu svoje zajeté vzorce chování. Je ovšem důležité rozlišovat mezi cestovatelem a turistou. Turista jede do cizího města a dělá si fotky všech význačných budov, ale cestovatel je člověk, který doopravdy chce poznat kulturu, místní lidi a zvyky; chce poznat, jak žijí, a chce prozkoumat nové a odlišné věci. Je zkrátka otevřený všemu, co mu nová země může nabídnout.

Přesně to je důvod, proč ráda cestuju autostopem. Člověk nikdy netuší, kdo mu zastaví. Jednou jsou to dělníci, jednou veleúspěšný byznysmen. Jednou člověk, co se právě rozvádí a řeší výchovu čtyř dětí, z čehož tři ani nejsou jeho, a jednou člověk, který žije uprostřed lesa ve srubu. Vy mu můžete nabídnout svůj náhled na život a on vám zas na oplátku ten svůj. Vždycky, když stopuju, jsem vlastně v podřízené pozici, takže mě to nutí víc naslouchat než normálně a vzhledem k tomu, že nejsem emočně zainteresovaná, tak jsem i víc náchylná poslouchat, co mi druhý člověk chce sdělit, a jsem víc přístupná tomu, změnit svůj vlastní názor. Velmi podobné to je i s ubytováním u místních.

 

Stopování má také tu výhodu, že se člověk může rozhodnout, že nechce vědět, kde večer skončí. Nutí vás to do neuvěřitelné improvizace. Můžete prostě jet a buď přespat u místních, nebo pod širým nebem. Ta svoboda spočívá v tom, že ne vždy člověk musí vynakládat energii, čas a peníze na to, aby si vytvářel plány a plnil svůj

 

mozek plánováním budoucnosti. Stopování člověka vlastně nutí žít tady a teď. Nutí to člověka spoléhat sám na sebe a na své vlastní schopnosti, poradit si za jakýchkoli okolností a vědět, že ať se nepovede cokoli, vždy si najde cestu ven. Nakonec se vždy dopraví, kam chtěl, anebo se mu změní preference a skončí na ještě lepším místě, než původně plánoval.

Je to podobné jako s životem samotným. Máme někam namířeno, ale nemáme naplánovanou každou vteřinu, co přesně se kdy stane, s kým ji budeme trávit a jestli vůbec skončíme tam, kde jsme původně chtěli. Když se probudíme a zjistíme, že jsme večer za šera usnuli v bahně a vedle řeky plné komárů. Jsme špinaví a pobodaní, ale jen blázen by tam usínal znova. Je třeba vyčistit spacák a karimatku a jít či jet dál. Nebudeme přeci sedět v bahně a naříkat nad svým osudem. Začneme si vytvářet nový, lepší. Cestování vnímám jako takový urychlený kurz života. Proto vám přeju v roce 2018 ztrácení se na cestě životem, jen abyste věděli, že se zase najdete. Hodně výhybek, abyste věděli, že se vůbec nic neděje, když nepojedete přesně tak, jak jste si naplánovali, a taky hodně nových lidí, kteří vám pomůžou zvládat všechno, co se vám v životě může zdát nezvladatelné.

O autorce:
27letá travel blogerka (na facebooku jako Ginger Thunder Travel Blog), učitelka angličtiny a španělštiny a studentka posledního magisterského ročníku na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. 
Procestovala 45 zemí, z čehož 42 autostopem. Vyhrála několik cestovatelských soutěží – 2x LowCost Race, 1x Mistrovství České republiky v autostopu a také švýcarské Mistrovství v autostopu. Stopla si třeba letadlo, vlak, koňský povoz, sanitku, také auto bez sedaček či párkrát autobus, nebo třeba dojila ovci v Řecku a dostala pušku na ochranu proti uprchlíkům od Bosňana. Většinu Evropy dokázala procestovat úplně bez peněz.