Archiv roku: 5s

Vánoční biblické impulzy

Jistě znáte píseň 284 Jakož o tom proroci, o kterých je řečeno, že zvěstovali to, co sami chtěli vidět. Jak to tedy je s těmi proroctvími o Vánocích? Co že bylo prorokováno a jak se to naplnilo? Nabízím hrst biblických odkazů – a můžete je využít třeba na vánoční mládeži. Stačí si to jen rozhodit, kdo přečte který text.

Anebo tak – pro vlastní zamýšlení nad Biblí. Však zazpívat něco ze Svítáku může člověk i sám.

Gn 3,1415 (tam najdete „protoevangelium“, tedy první zaslíbení mesiáše, který porazí ďábla) -> Gal 4,45 (když se naplnil čas…)

O čase je třeba písnička ve Svítá Čas zaslíbený (S 137).

Nu 24,1519 (Bileám vidí hvězdu z Jákoba)

Zazpívejte si Hvězdu (S 339).

Jr 23,56 (spravedlivý výhonek, „Hospodin – naše spravedlnost“) -> Iz 7,1315 (panna počne, Immanuel) -> Mt 1,1825 (zvěstování Panně Marii)

Je to s těmi „jmény“ Mesiáše složité – ono ani tak nejde o jméno, jako spíš o titul. Nemáme moc písniček o Marii, ale Ave Maria od Miloše Rejchrta (S 6) je fakt dobrá.

L 2,120 (narození Ježíše)

Tady je výběr bohatý. Můžete zpívat Zázrak (S 220) od Bohdana Pivoňky, Vánoční (S 258) od Tomáše Najbrta, Spirituál Bůh se sklonil k nám (S 49)… a když se rozhodnete pro středověkou koledu Už proroctví Daniele (S 354), tak by stálo zato si přečíst i Da 9,2127!

Mi 5,14 (Betlém) -> Mt 2,16 (klanění mudrců)

I tady je z čeho vybírat. Od spirituálů Betlémská hvězda (S 15) či Sláva, haleluja (S 54) až po Tobě, Pane, dík (S 338). Anebo sáhněte po Dodatku k EZ, kde je píseň Za císaře Augusta (D 656).

Jr 31,15 (Ráchel pláče) + Oz 11,1 (z Egypta) + Iz 11,1 (výhonek, hebrejsky „nezer“) -> Mt 2,1323 (pobití nemluvňátek, útěk do Egypta)

Herodes (S 67) je dost těžká písnička. To už bude asi snadnější Po Vánocích (S 254).

Na závěr pak něco o tom, co je vlastně Pán Ježíš zač.

Iz 9,16 (tam najdete mnohé vlastnosti Mesiáše) -> J 1,15;14 (tam je naznačeno, že Mesiášem je Bůh sám, který za námi přichází)

K tomu se hodí spirituál Bůh se sklonil k nám (S 49), nebo třeba moravská koleda Syn Boží se nám narodil (S 320, D 654).

Co když…

ON se objevuje všude. Potkáte ho na náměstí, na ulici, také v hospodě, přidá se nenuceně k vám, když jste na procházce, sleduje s vámi televizi, vmísí se do vašeho rozhovoru s přítelem, sedává pravidelně v kostele. Navštíví vás i doma, nezvoní, nečeká, až mu otevřete. Přijde kdykoli, i v noci se posadí k vaší posteli, vstoupí do vašich snů.

Kdo? Myslím – TENHLE… TEN, co má víc jmen.

Když se maluje do pohádkové knížky, tak mívá kopyto, kožich, ocas a rohy. Kdoví proč? Ve skutečnosti vypadá docela jinak. Může vypadat jakkoli. Někdy si půjčí dokonce podobu vašeho přítele. Někdy vůbec není vidět. Někdy máte pocit, že snad ani není vedle vás nebo naproti vám, že je ve vás, s vámi…

Tak jak ho můžete potom identifikovat?

*

Víc než podle podoby ho identifikujete podle toho, co dělá.

Co dělá? Nic moc. Jenom táhle řekne: Co když

No a co? Co?! On to „co když…“ dokáže říci tak, že zaseje semínko podezření, zloby, vzteku, pocitu křivdy nebo strachu.

Je to, jako když se dotkne základu stavby a vytáhne odtud kámen. Všechno se rozechvěje! Rozvlní. Ztemní. I vy se zachvějete. Hněvem, vztekem, strachem, pocitem křivdy, nedůvěrou, nenaplnitelnou touhou. „Tak takhle by to mohlo, mělo být?! Ale není! Kdo za to může?!“

Tak už víte přesně, o kom mluvím. Znáte ho taky. Důvěrně. „Sviňák ten“. SATAN, Belzebul, had, drak, ZLÝ…

*

Určitě jste se jím také dali svést. Řekli jste si: Cože?! No je to možné! Může mít pravdu! Tak takhle?! A chytli jste jako vích spravedlivým hněvem, hořkostí, vztekem nebo pohrdáním nebo vás zavalil strach.

Někdy jste nechtěli, cítili jste – ale je to divné, může to být snad pravda, ale taky nemusí, mohl by to být podvod. Dali jste se s ním do diskuse. Vymýšleli jste protiargumenty. A on vás velmi často stejně dostal. Často na to „nejlepší ve vás“. Na váš smysl pro spravedlnost, smysl pro realitu…

Nebo vám přivodil hluchotu, dostal vás do situace, kdy nechcete raději už nic a nikoho vnímat, protože to bolí a znejisťuje.

*

Co s NÍM, s TÍM…? Na pozvání nečeká, na otevření dveří taky ne, schová se klidně za to „správné“… a jsme na něj slabí. Utíká rozhodně rychleji než vy. Dostane vás do rohu, hravě, ani si toho nevšimnete. Pravidla hry nedodržuje. Smyslem pro realitu se netrápí. Dovede vás obklíčit, zajmout. Mívá dokonce velmi často komplice nebo rukojmí, často i vaši nejbližší a vám nejdůvěryhodnější se jím nechají najmout a zajmout, aniž by to tušili!

Je nějaká zbraň proti němu? Bezpečné místo? Metoda?

Myslím, že jen jediná: Jde jen tohle: vrátit mu to. Naučit se říkat také „co když…“, ale docela jinak, než jak to říká on. Opačně. Ne aby to probouzelo podezření, strach, nenávist, beznaděj, ale naopak: aby to dávalo šanci, otvíralo pochopení, smiřovalo a vracelo naději… „Co když navzdory vině, smrti, nespravedlnosti, slabosti, utrpení…“

*

To se dá říci pravdivě jen s odvoláním na NĚKOHO, U KOHO se to nemůže zkazit do té podoby, v jaké to dělá tenhle… JEŽÍŠ KRISTUS! Na něj se to „co když…“ z naděje, lásky, smíření může odvolat. O NĚJ se může opřít. Zkuste to.

  1. Janův 3,2–3  Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě nevyšlo najevo, co budeme! Víme však, až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest. Každý, kdo má tuto naději v něho, usiluje být čistý, tak jako on je čistý.

 

Pavel Jun

Portugalsko: kachlík, kam se podíváš

Portugalsko, malá země na Pyrenejském poloostrově, pro mnohé z vás možná zcela neznámá kvůli stínu sousedního Španělska. V dobách minulých se přitom Portugalci pyšnili největšími zámořskými objevy. V 15. a 16. století to byli právě portugalští kapitáni, již pokořovali mety v mořeplavbě doposud nikdy nepřekonané. Začal s tím Bartolomeo Diaz roku 1488, kdy se svou lodí jako první obeplul nejjižnější cíp Afriky, později pojmenovaný jako mys Dobré naděje. O 12 let později Pedro Álvares Cabral zarazil ocelový kříž do půdy nynější Brazílie a započal etapu třísetleté portugalské kolonizace. Nejúspěšnější objevitel Fernão de Magalhães vedl flotilu lodí, které se jako první podařilo obeplout zeměkouli. Ač rozený Portugalec, zanevřel Magalhães v roce 1514 na svou zemi a cestu vykonal pod korunou španělského krále Karla V. Co nám ale Portugalsko může nabídnout v 21. století, když zámořským plavbám pravděpodobně už navždy odzvonilo? To jsem pro vás prozkoumala na začátku prosince.

 

Navštívila jsem dvě nejznámější města – Porto a Lisabon. Obě metropole leží na kopcích u řeky, pěší túry i městská doprava jsou díky tomu velmi specifické (nicméně metro až na letiště jezdí v obou obcích, což je pro našince zatím utopie). Ale zatímco hlavní město Lisabon se rozkládá pouze na severozápadním břehu řeky Tejo (která u ústí do oceánu tvoří spíše záliv, takže to občas vypadá, jako když u oceánu už jste), Porto je rozdělené řekou Douro, která přitéká ze slavné oblasti portských vinic. Historické centrum obou měst oplývá starými domy – a tím nemyslím jen omšelé baráky, často potkáte zajímavý kostel nebo činžovní dům – žádné skleněné krabice s kancelářemi. Starobylost, či dokonce středověkost dýchá i uvnitř svatostánků, Portugalci mají v oblibě velmi realisticky vyobrazované utrpení Krista. V pobočných (nebo i hlavních) oltářích za sklem jakoby pohřbené leží zkrvavené sochy ověnčené trnovou korunou s jasnými stopami po hřebech. Pro člověka jemnější povahy, jako jsem například já, to byl silný, místy až nepříjemný zážitek. Země je velmi silně katolická, k víře se hlásí přes 80 % obyvatel, a tak se asi není čemu divit. Kromě výrazných sousoší ale všude narazíte hlavně na azulejos: malované kachličky. Jsou všude na domech, ve stanicích metra, na nádražích, a dokonce jako ozdoby kamenů na chodníku. Už na základní škole jsme se učili, že Portugalsko je hlavní vývozce kachlů, a návštěva země mi to potvrdila. Z toho mám upřímnou radost, protože, přiznejme si, v životě není tolik chvil, kdy můžu školní znalosti uvést do praxe.

Porto je známé především jako město, ze kterého pochází portské víno. Určitě si tedy vyhraďte čas a vyberte jednu z mnoha společností sídlících na levém břehu řeky Douro a objednejte si prohlídku s ochutnávkou, pravidelně je mívají i v angličtině. Dozvíte se zajímavosti o portském, a ještě se dobře napijete (vyzkoušeno na vlastní kůži). Například celý koncept portského vína vznikl údajně tak, že se stolní víno převážené na velké vzdálenosti kazilo. Místní vinaři začali víno ošetřovat přidáním ovocné pálenky. Ukázalo se, že takto zpracované víno nejenže déle vydrží, ale také výtečně chutná. Název „portské“ je stejně jako název celého města odvozen, jak jméno napovídá, od přístavu, který se zde nacházel. Nově vzniklý nápoj byl zkrátka označován jako „přístavní“. Zpátky do centra na druhém břehu se dostanete po dvoupatrovém mostu Ludvíka I., který stavěl v letech 1881–1886 žák Gustava Eiffela – samotný Eiffel postavil pro Porto o pár let dříve most železniční. Obě konstrukce jsou ocelové a z mostu Ludvíka I. je dechberoucí výhled na město i promenádu Cais de Riberia, plnou typicky barevných domů. Centrum je protkané kostely, např. františkánský Igreja e Convento de São Francisco s přilehlým Burzovním palácem určitě stojí za návštěvu, dále barokní kostel z roku 1750 Igréja e Torre dos Clérigos s nejvyšší kostelní věží v Portugalsku, ze které je možné shlížet na celé město. Kousek od kostela se nachází malý parčík, který je včetně stromků zasazen na střechách několika obchodů pod ním, jedná se o moc pěkné využití prostoru a zelené osvěžení města, jež může být v létě pěkně horké. Porto nabízí mnoho dalších pamětihodností, které se bohužel do článku nemůžou nikdy vejít také proto, že se přesouváme o 300 km jižněji.

 

Hlavní portugalská metropole Lisabon se pyšní asi nejznámější tramvají na světě. V normálním provozu tam na lince číslo 28 stále ještě jezdí historické žluté tramvaje. Určitou roli v tom hraje i fakt, že tramvaj se během své jízdy šplhá do neuvěřitelného kopce s celkovým převýšením až 140 metrů, což je jako vydrápat se ze zastávky Újezd až k Petřínské rozhledně. Na některých místech proplouvá vůz úzkými uličkami snad jen zázrakem. Byla jsem svědkem šťastné ne-nehody, kdy tramvaj projížděla kolem bankomatu, kde si zrovna dvě slečny vybíraly peníze. Okýnko minulo bankomat asi o dvacet centimetrů, slečny se naštěstí stihly schovat do průchodu. Mimochodem okna se můžou celá vysunout nahoru a dá se z nich báječně vyklánět. Vzhledem ke křivolakým stezkám se tramvajová trať často rozdvojuje a pak spojuje v naprosto nekonvenčních a těžko uvěřitelných úhlech. Pro snadné ovládání má řidič k dispozici mechanickou otáčecí páku a volant, které musí neustále vhodně obsluhovat. Obdivuji jeho i automobilové řidiče, kteří se s maximální plynulostí rozjíždí do nevídaných kopců. Zbylých pár linek je již modernizováno, ale hlavní břemeno dopravy nesou hlavně autobusy a čtyři linky metra. To se projevilo při našem čekání na tramvaj jiného čísla, jež měla 30 minut zpoždění, přičemž lidé na zastávce se tvářili víceméně nezúčastněně. Dotázaný pán opáčil, že si není jistý, jestli tramvaj přijede, protože on jezdí primárně autobusem. Nicméně když souprava konečně dorazila do stanice, nastoupili do ní zkrátka všichni. Z naší zkušenosti si v dopravě (i letecké!) s přesností příliš hlavu nelámou. Za ocenění nicméně stojí fakt, že 24hodinový lístek na MHD platí také na lanovku (převýšení 50 metrů) a výtah. A ne, nebojte, nepotřebujete lístek, když nechcete do pátého patra svého ubytování stoupat po schodech, řeč je o Elevador de Santa Just, zdviži spojující čtvrť Baixa se čtvrtí Bairro Alto položenou o 45 metrů výše. Výtah zde funguje již více než 100 let, má dvě dřevem obložené kabiny a počítá se do systému veřejné dopravy. Pokud se chcete svézt třeba jen výtahem a historickou tramvají, celodenní jízdenku si kupte, vyplatí se vám ihned, jelikož stojí 6,30 € a obyčejný lístek na elevador 5,15 €. Mimochodem, cesta trvá asi 20 vteřin, takže v přepočtu na minuty se dle mého názoru jedná o jeden z nejdražších lístků na světě. Pokud budete moci, svezte se i metrem, stanice jsou vyvedené ve velkolepém, zato moderním stylu, kachlíky samozřejmě nesmějí chybět, a na každé zastávce stojí pouliční prodavačka popcornu. Metro nemá kromě barev žádné pojmenování, jak je tomu zvykem v jiných regionech, zato má každá barva svůj specifický obrázek – květinu, racka, loď a kompas. Takže místo „pojedu béčkem a přestoupím na áčko“ řeknete: „Pojedu lodí a přestoupím na racka.“ Docela pěkné, že?
Lisabon samozřejmě není jen doprava, byť se jedná o mou oblíbenou část cestování. Město se pyšní rozlehlým historickým centrem kolem čtvrti Baixa. Z náměstí Praça do Comércio  vítězným obloukem projdete rovnou do turistické pěší zóny. V předvánočním čase nechyběly stromky – v lisabonském případě spíše obrovské kužely pokryté umělým jehličím a LED diodami –, koledy a vánoční trhy. Ve chvíli, kdy svítí sluníčko tak, že si sundaváte bundu a teplota je nejméně 18 °C, je to úplně jiný advent, než jsme zvyklí. Tramvají nebo pěšky se vydejte prozkoumat trochu opršelou, avšak malebnou čtvrť Alafama a nemiňte další dominantu připomínající Paříž – 850 let starou katedrálu Sé, jež má připomínat katedrálu Notre Dame. Na vrcholku kopce se nachází hrad svatého Jiří, který byl až do 12. století baštou Maurů, po jejich vyhnání zde žil portugalský královský dvůr. Hrad byl roku 1755 poškozen zemětřesením, jež zdecimovalo město spolu s vlnami tsunami a silnými požáry, které připravily o život odhadem 60 tisíc lidí. Stavba ale byla plně opravena a její mohutné zdi hrdě ční nad řekou. I když nebudete chtít jít dovnitř, udělejte zde krátkou zastávku alespoň na panoramatické fotografie podhradí nebo ikonického mostu Vasco da Gama, který se klene přes záliv řeky Tejo a se svými 12 kilometry je druhým nejdelším mostem v Evropě (hned za Krymským mostem). Na opačné straně od centra se nachází náměstí Praça dos Restauradores s vítězným obeliskem, jenž připomíná osvobození země z 60leté španělské nadvlády – formálně personální unie – roku 1640, která byla zapříčiněna ekonomickým vyčerpáním země při námořní expanzi v předchozích sto letech. Z náměstí vede již zmíněná lanovka Elevador da Glória, jež vás vyveze za dalšími výhledy. Pokud se chcete projít, pak počítejte s tím, že vás čeká to, co v Lisabonu všude: schody, schody a zase jen schody. Ale když budete mít štěstí, budou vedle nich i eskalátory!
Jestli hodláte strávit v metropoli více dní, jeden si vyhraďte na výlet do čtvrti Belém u ústí řeky Tejo. Na nábřeží jsou soustředěny tři stavby, které byste rozhodně neměli minout: Belémská věž, památník objevitelů a klášter sv. Jeronýma. Věž byla před 500 lety postavena dále od břehu a sloužila jako obranná pevnost varující obyvatele před nebezpečím připlouvajícím od Atlantiku. Dnes se říční břeh vlivem naplavenin posunul téměř až k patě věže a nic tak nebrání její prohlídce. Na druhé straně parku se tyčí slavný památník objevitelů, betonová konstrukce ve tvaru přídě lodi je 50 metrů vysoká a ze stran ji zdobí sochy slavných portugalských mořeplavců, kartografů, umělců, vědců nebo panovníků. Dá se vystoupat na vrchní terasu, odkud máte jako na dlani výtvarně-edukační náměstíčko pod památníkem, kde je pomocí umělecké dlažby ztvárněna mapa světa a všechny portugalské zámořské objevy včetně let, kdy k nim došlo. Při pohledu na řeku uzříte most 25. dubna, jenž připomíná sanfranciský Golden Gate. Na druhém břehu shlíží ze stometrového podstavce socha Ježíše Krista inspirovaná pro změnu slavnou sochou v Rio de Janeiru. Jak je vidět, návštěva portugalské metropole v sobě skloubí více než jen jednu destinaci. Nenechte se pobízet a brzo je objevte i vy!

Jan Palach (pozor-spoiler :)

Musím se odrazit od prvního dojmu z kina, kdy mi trhač vstupenek popřál příjemnou zábavu. Zatrnulo mi a trnula jsem dál. Je možné zfilmovat tak silný příběh bez patosu, citlivě a tak, aby to přineslo niterný nebo umělecký prožitek?

Na začátku běží malý kluk sněhem a před vámi se odvíjí příběh, biograf života, který jsem neznala. Do té chvíle jsem věděla jen o strašné smrti Jana Palacha a jeho pohřbu.

Představitel hlavní role Viktor Zavadil hrál tak citlivě, že jsem mu to uvěřila. Každé slovo, větu, gesto. Výborná je v roli matky Zuzana Bydžovská. Záběry z Prahy a fakulty působily jako dobové. Navíc samozřejmě místa vyvolávají vzpomínky. Domy, které zde pořád stojí, a lidé, kteří odcházejí. Robert Sedláček dokázal zachytit i atmosféru roku 1968 a následujících událostí. Lidé, kteří vystupují z hloučku a sedají si před tanky, hrdinové jednoho momentu v dějinách.

Pocit prvoplánovosti ve mně zanechaly záběry na oheň. Zvlášť záběr z kina, kde dva komici zápasí s ohněm, mi přišel už za hranou. Muzika byla naopak velmi citlivě vybraná. Záběry z kostela, výkon synodního seniora a celocírkevního kantora jsou tím, co bych mohla označit za pro mě zábavné a milé. Rozpačitá jsem ze závěru filmu, který vás samozřejmě vyburcuje, ale zanechá ve vás pocit marnosti. Možná si autor nechává prostor pro druhý díl, nebo nás chtěl probudit?  

Radovali jsme se letos všichni společně

Sjezd (nejen) evangelické mládeže a oslavy 100 let ČCE

Skoro 30 let od sametové revoluce, 50 let od sovětské okupace, 70 let od únorového převratu, 80 let od Mnichova a 100 let od založení republiky. Letošní rok je nabitý významnými výročími. Tolik nabitý, že 100 let od založení malé Českobratrské církve evangelické by mohlo lehce zapadnout mezi mnohými honosnými oslavami plnými patosu. Ale to se na letošním Sjezdu (nejen) evangelické mládeže a oslavách 100 let církve v Pardubicích naštěstí dík organizátorům i četným dobrovolníkům nestalo. Mottem letošního sjezdu bylo: Radujme se vždy společně. A společně jsme se vskutku radovali, soudě už jen podle množství účastníků všech věkových kategorií, kteří do Pardubic dorazili z celé republiky.

Ve čtvrtek navečer byl sjezd zahájen v kulturním domě Ideon, kde se po celý víkend odehrávalo hlavní dění. Pátek byl ale už od rána nabitý zajímavými programy. Snad až příliš, protože některé programy se časově prolínaly a probíhaly na dvou místech zároveň – a rozhodování, na který z nich se vydat, nebylo jednoduché. Na výběr bylo z rozličných přednášek, debat, biblických i jiných dílen, procházek, krátkých filmů… Témata se týkala církve, osobní víry, ale byly probrány i věci čistě společenské nebo politické. Zajímavá byla diskuse Církev a její kulturní role (se známými tvářemi, jako je Angelika Pintířová či M. C. Putna), tématům trochu z jiného soudku se věnovaly patnáctiminutovky evangelických občanských aktivistů nebo přednáška o Evropské unii a její budoucnosti. Vyvrcholením sjezdu a stých narozenin ČCE pak byla sobota, a to především velké bohoslužby pod širým nebem na pěkném Pernštýnském náměstí. Ty se nesly ve slavnostním duchu a při zpěvu Radujme se vždy společně (nejstarší bratrská píseň z 15. století, jež letošnímu sjezdu dala jméno) se snad každý cítil součástí toho velkého společenství, které pokrylo značnou část náměstí. Slavnostní důležitou atmosféru ještě umocnila Česká televize, která přenášela živý záznam z bohoslužeb. Po nich pokračovala celá řada koncertů, přednášek a diskusí. Několikráte byl promítán soubor studentských reportáží Film jako Brno i jiné krátké filmy. Z dalšího programu pak stojí za připomenutí třeba hojně navštívená přednáška s atraktivním názvem Láska vydrží všechno, třeba i sexuální revoluci, nebo diskuse o budoucnosti církve, jíž se účastnil také loňský kandidát na prezidenta Marek Hilšer. Moderování diskusí s lehce kontroverzními tématy jako sexuální a etnické menšiny v církvi si nevzal na starost nikdo jiný než f. Mikuláš Vymětal.

Po celý den byl na pódiu na Pernštýnském náměstí bohatý program, kolem stálo několikero stánků, kde svou činnost prezentovala různá odvětví (především) Diakonie ČCE. Nutno také podotknout, že v sobotu, která byla programově nejbohatší a nejrůznorodější, se dala najít zábava i pro děti, ať už formou divadélka nebo třeba Veselé logopedie. Celý den skvěle zakončil večerní koncert skupiny Svatopluk. Těžko by se vybírala příhodnější kapela pro sjezd evangelické mládeže. Náměstí se ponořilo do písní Sváti Karáska, a když Orla zazpíval i on sám, potlesk nebral konce. Symbolickou tečkou na závěr celého sjezdu a 100letých oslav pak byly samozřejmě nedělní bohoslužby v Ideonu, které osvěžila svým pojetím klasických písní výborná kapela bigbítového kurzu Filipa Boháče a Dana Šourka.

 

Sečteno a podtrženo, sjezd a oslavy se vydařily. Do popisu výše se vešel jen zlomek zajímavých akcí, které v Pardubicích stály za vidění nebo zažití. Samozřejmě také probíhaly všeliké doprovodné programy jako architektonické procházky po městě nebo třeba úniková hra, v provozu byl klasicky i PUB (Posezení u bublin). Hlavní i doprovodné programy se věnovaly širokému okruhu témat a každý si našel, co ho zajímá. A jak je to vlastně s tou historií ČCE? Asi nejlépe to dokáže osvětlit hezká příručka P. Morého k tomu účelu vydaná, která je dostupná také online na 100letcce.cz (Ke stažení / Výstava 100 let ČCE). Zkrátka a dobře, oslavy stoletého výročí naší církve proběhly skvěle, důstojně a bez zbytečného patosu. A co je církev jiného než společenství – radujme se tedy vždy společně!

 

 

Používám zprostředkované učení

Rozhovor s Marií Ortovou vedla Šárka Schmarczová

Vystudovala jste speciální pedagogiku a dnes učíte na Jaboku. Co je dnes pro učitele důležité umět a co se změnilo od dob vašich studií?

Nejdříve jsem vystudovala čistou pedagogiku a k té speciální jsem se do- stala až na Jaboku. Těžko se mi popisuje, co se změnilo pro učitele. Jsem sice profesí učitel, ale na vyšší odborné škole a učím tedy dospělé. Uvědomuji si, že je to něco diametrálně odlišného od práce s malými dětmi i dospívající mládeží. Pokud to vezmu od doby, kdy jsem studovala, tak se změnilo hodně, protože to bylo ještě před rokem 1989. Celá koncepce pedagogiky i koncepce vzdělávání. Určitě je teď pro učitele náročnější, že se pohybujeme v pluralitní společnosti. Velkým tématem je komunikace rodičů a učitelů. Mnohem větší zodpovědnost za to, co děti naučím, mnohem volnější osnovy. Na učitele se dnes klade mnohem víc nároků, což má vždy obě dvě stránky.

Rozumím tomu správně, že se ty důrazy změnily?

Ano, myslím si, že by učitel měl umět komunikovat. Často to slyším od asistentů pedagogů, které učíme v kvalifikačním kurzu, a vlastně si to pamatuji i z doby, když naše děti byly malé. Zdá se mi, že ani učitelé, ani rodiče neumějí vzájemně komunikovat. Berou se jako dva tábory, které jdou proti sobě. Přitom by to velmi jednoduše šlo udělat jinak, kdybychom si uvědomili, že nás ta druhá strana potřebuje a jsme na sobě závislí. Důležité je dát to té druhé straně najevo. Rodiče by měli učitelům říkat, že oni jsou odborníci na to, jak učit, a učitelé by měli rodičům říkat, že oni jsou odborníci na své dítě. Vzájemně se posilovat a brát se vážně. Je to velikánské téma, které školy často řeší vymýšlením různých pravidel, která mají ochraňovat je samotné, která ale ve skutečnosti práci učitelů komplikují, znesvobodňují. V tomto týdnu mi říkala jedna asistentka, že ví, že nemůže dítěti říct, že nedostane odměnu, protože rodiče by si mohli stěžovat.

Posunula se škola nyní v tom, že se víc do učení dostávají počítače, internet?

Teď je velkým trendem mediální výchova, jejímž cílem je učit děti pracovat s moderními technologiemi ke svému užitku. Zároveň aby uměly zpracovávat informace, protože ty získáváme dnes přes počítače a podobná média. Rozumět, která informace je pro nás relevantní, a která ne. Co je pravdivé, nepravdivé. Kam mě chce pisatel dovést, co je jeho cílem, jak pracovat s obrazovou dokumentací a podobně. To je důležité a tohle děti učit musíme. Myslím si, že bychom ani neměli dramatizovat škodlivé účinky moderních technologií. Samozřejmě v některém případě škodlivé být mohou, pokud děti nemají vůbec žádné jiné podněty. Myslím si, že děti často mluví o tom, že nedělají nic jiného, než že sedí u počítače, ale ve skutečnosti zjistím, že to není pravda, že to dělají jen proto, že o tom dovedou dobře mluvit i mezi sebou. Je to téma, které mají děti ve škole společné, a proto o něm mluví. O jiných věcech,  které ve volném čase dělají, už tolik nemluví. Rozhodně však nechci to téma zlehčovat.

Napadá mě další rovina: jsou děti, pro něž iPad je speciální pomůckou, která pomáhá.

Určitě, existují propracované metodiky, jak tablety používat pro komunikace s dětmi s postižením i při výuce v běžných školách. Další téma, které mě napadá, je radost ze vzdělání. Dělat školu smysluplnou. Úkolem učitelů, rodičů a celé společnosti je, aby učili děti mít radost z toho, že mohou poznávat nové věci. Vysvětlovat k čemu to budou potřebovat.  A určitě je taky důležité, aby tam byla emocionální angažovanost učitelů, aby děti neříkaly, že se násobilku učí, protože je paní učitelka něco učit musí. I využití počítačů může pomoci zprostředkovat radost ze vzdělávání a získávání  nových poznatků.

Ve vašem životopise jsem si přečetla o instrumentální metodě. Co si pod tím pojmem mám představit?

To je velmi široké téma, o kterém by se dalo mluvit dlouze, a ještě důležitější je zažít si to přímo na vlastní kůži. Autorem metody instrumentálního obohacování je psycholog židovského původu Reuven Feuerstein, který se narodil ve dvacátých letech v Rumunsku. Zabýval se tím, jak se dají rozvíjet učební dovednosti nejen dětí, ale i dospělých.  Kdybych to úplně zjednodušila, jeho výzkumy a metody, které používal, vedou k jinému pojetí intelektu. Ne jako k nějakému neměnnému stavu, ale k něčemu, co se dá pomocí různých metod rozvíjet. Někdy se popisují jako metody, které učí duševní práci. Jako metodu rozvoje osobnosti vypracoval Feuerstein zkušenost zprostředkovaného učení. Rozpracoval ji včetně materiálů, které nám pomáhají zkušenost zprostředkovávat. Zkušenost zprostředkovaného učení je postavena na tom, že učitel nebo rodič vstupuje mezi osobu (dítě) a stimul, který na dítě působí, a zároveň vstupuje i mezi dítě a jeho reakci. Pomáhá mu rozhodnout se, jak dělit podněty na podstatné a nepodstatné v konkrétní situaci, a která reakce na konkrétní situaci bude správná. Zprostředkovatel informace třídí, zjednodušuje, interpretuje, hodnotí, přidává jim emocionální náboj. Vtip je v tom, že je tam to slovo zkušenost zprostředkovaného učení, protože děti si nakonec  mohou zprostředkovávat jedno druhému, vzájemně si zprostředkovávají sourozenci, spolužáci ve třídě a podobně.

Je to tedy vedení tím učivem, zjednodušování pro konkrétní dítě?

Jde o to, že zprostředkovatel to učivo předává, upozorňuje na něj, zaměřuje dítě na něco, co tam je pro tu konkrétní situaci důležité, čeho si má dítě všimnout a na co má přijít. Hodně se pracuje s tím, že v různých situacích jsou různé strategie, které se mění, že každý má nějakou jinou strategii, protože tu situaci řeší v jiném kontextu, má nějaké jiné schopnosti a podobně.

Jak se stavíte k inkluzi ve vzdělávání?

K inkluzi se stavím jednoznačně pozitivně. Vede mě k tomu i znalost metody Reuvena Feuersteina, který se narodil v Rumunsku, ale žil a pracoval s dětmi různých národností a tvořil i v Izraeli, který je velmi multikulturní. Ta metoda je postavena na tom, že se učíme přijímat a vnímat toho druhého člověka se vším, co přináší. To mě vede k tomu pozitivnímu vztahu k inkluzi. Veřejnost, ale i učitelé v praxi na základních, ale i na středních školách nevědí přesně, co inkluze je, a nedovedou odlišit integraci a inkluzi. Inkluze je další stupeň, ve kterém nejde jako u integrace o to, hledat pro jednoho jednotlivce nebo nějakou skupinu dětí se speciálními vzdělávacími potřebami, jak ho zařadit do konkrétní třídy a vytvořit tam pro něj podmínky. Při integraci je dítě se speciálními vzdělávacími potřebami ve třídě trochu jako cizorodý prvek. Základním heslem inkluze je naopak „škola pro všechny“. Znamená to, že učitel vědomě pracuje se třídou jako velmi různorodou skupinou, s každým dítětem jako individualitou a má pro to také podmínky. Každý potřebuje nějakou jinou podporu, aby dosáhl maximálních výsledků podle svých možností, některé děti potřebují vyšší míru podpory pomocí odlišných pomůcek, metod práce, přizpůsobeného obsahu vyučování nebo podporu personální, např. asistenta pedagoga, druhého učitele ve třídě.  Velký problém je, že terén na tuto mnohem náročnější práci není připravený. Museli bychom mít mnohem menší třídy, učitelé by museli být vzděláni, motivováni, mít více podpory. Podporou může být klima školy, podpora a nadšení ředitelů, možnost pracovat pod supervizí apod.

Myšlenka současné legislativy je dobrá, ale problém je, že současný terén není na takovou velkou změnu připravený. Poté, co se ukázalo, že nová pravidla jsou opravdu tak finančně náročná, jak někteří odborníci předem upozorňovali, začalo ministerstvo měnit to, co se již začalo osvědčovat. Učitelé si začali zvykat na spolupráci s asistenty, využívat je ve prospěch všech dětí a pracovníci školských poradenských zařízení jsou najednou nabádáni, aby pokud možno co nejméně doporučovali asistenty pedagoga. Slyšela jsem z několika stran, že mají pokyn, aby dětem do první třídy doporučovali asistenta výjimečně. Pokud by děti školu nezvládaly, byl by jim doporučen asistent později. To je podle mne naprosto obrácená logika. Přítomnost asistenta může zajistit úspěch dítěte a často i to, že dítě začne zvládat nároky školy bez podpory a třeba od druhé třídy se bez asistenta obejde. Další problém je nedostatek pracovníků ve školských poradenských zařízeních. Mají mnohem více práce a nemohou ji stíhat tak, aby z ní mohli mít radost. Někteří rodiče nechtějí ke svému dítěti asistenta pedagoga, bojí se, že dítě tím bude stigmatizované. Je to složité a bude to trvat dlouho, než se ten systém usadí. Ročně pracuji až s šedesáti asistenty pedagoga a musím říct, že už se ztrácí praxe, kdy asistent pracoval čistě jenom s jedním dítětem. Asistenti pracují na pokyn učitele, uvědomují si, že musí vést dítě k samostatnosti a nedělat ho na sobě závislým. Jsem velmi optimistická a mám hodně dobrých signálů z praxe, i když ta cesta bude dlouhá. Ještě jsem chtěla podotknout, že jsou učitelé, kteří už promyšleně nebo intuitivně umějí hledat způsoby práce s dětmi se specifickými vzdělávacími potřebami, které nejsou o tom, že se s tím dítětem pracuje jinak než s ostatními, ale hledají možnosti, jak pracovat s celou třídou způsobem vhodným pro dítě se speciálními potřebami. Například pokud je dítě se speciální potřebou výkonnější na začátku týdne, tak se s celou třídou probírá složitější látka na začátku týdne. Velmi důležité je mluvit o odlišnostech všech dětí, podpořit nejen děti s postižením, aby byly schopné samy sebe reálně prezentovat.

V souvislosti s inkluzí mě překvapila ta velká nevole ze strany speciálních škol a i rodičů, kteří mají dítě ve speciální škole.

Ani učitelé speciálních škol nejsou vedeni k tomu, aby rozuměli tomu, co je inkluze. Oni pracují velmi dobře s dětmi s postižením, ale neučí se myslet inkluzivně. Strach z rušení speciálních škol si vykládám jako strach existenční, kterému rozumím. Vzpomínám si, jak asi před třemi lety šli naši studenti na praxi do speciálních škol a na semináři po praxi shodně mluvili o tom, že už nejsou pro inkluzi. Vyprávěli, co jim říkali učitelé, a já si uvědomila, jakou dostali protiinkluzivní masáž. Ti učitelé jim říkali, představ si, že oni chtějí dát tohle a tohle dítě do běžné školy, dovedete si to představit?  Když jsme se o tom bavili a já jsem jim řekla, že důvodem může být strach o práci, tak to byl pro ty studenty takový aha efekt a obrátili hned nazpátek.

Číslo, které připravujeme, se zabývá svobodou informací a vzdělání. Může být dítě ve vzdělávacím prostředí svobodné?

Je to těžká otázka, ale zároveň jednoduchá. Já si myslím, že může. Když se dítě přijme jako partner, když se zprostředkuje radost ze vzdělávání. Když dítě ví, jak a proč s novými poznatky pracovat, tak určitě ano.

Ale děje se to?

Když otázka stála, jestli se může dítě cítit svobodně, opakuji, že může, ale v některých našich školách k tomu povede ještě dlouhá cesta. Určitě by to ale šlo zajistit i v běžných školách.

V čísle vyjde i rozhovor o systému, který svobodu učení staví na tom, že dítě samo hledá odpovědi na své otázky. Jedná se o portál svobodauceni.cz.

Nevím přesně, o co jde, ale ano, musíme nechat děti klást otázky a povzbuzovat je k tomu a určitě musíme reagovat na jejich témata. Nejsem vůbec proti alternativním formám vzdělání, ale zásadně nejsem ani proti běžnému vzdělávání. Každý ten způsob může být velikou pomocí a oporou pro nějakého učitele a zároveň může být zneužitelný. Slyšela jsem, že sebelepší metoda tvoří dvacet procent úspěchu a osmdesát procent dělá ten člověk, který s konkrétní metodou pracuje. Může zneužít i dobrou metodu. Každý z nás umí jinak pracovat a vyhovuje mu jiný způsob práce. Je dobře, když systém vzdělávání je co nejrozrůzněnější a když máme různé alternativy. Děti jsou různé a každé potřebuje něco jiného. Většině bude vyhovovat dobrá běžná škola, ale pak jsou děti, kterým může pomoci třeba individuální vzdělávání v domácí škole.

V rámci ČCE pracujete s dětmi. Jak by se měly děti zapojovat do církevního života?

Všelijak a přirozeně. Podle podmínek každého sboru, možností každé rodiny. Za důležitou považuji přítomnost dětí u večeře Páně, přítomnost při vyznání hříchů i jejich vlastních rodičů. Vím od některých dospělých, jak to pro ně v dětství bylo důležité, že vnímali rodiče i v této pozici.

Osvobozuje děti víra, nebo je spíš svazuje?

Myslím si, že víra by měla osvobozovat vždycky, ale mám zkušenost s tím, že někdy se cítíme vírou svázáni, a u dětí je to ještě problematičtější. Nezřídka se stává, že rodiče nebo prarodiče manipulují děti v touze, aby se z nich stali věřící. Manipulace, nebo i moralizování, to vždy znesvobodňuje. Víra osvobozuje, je-li jako osvobozující prezentovaná.

Jakým způsobem nejlépe oslovit dnešní děti?

To, co řeknu, se týká běžného i církevního vzdělávání. Z práce v poradním odboru církve, ale i ze své práce s asistenty pedagoga cítím velký tlak na to, abychom připravovali hotové materiály, které můžeme bez větší přípravy využít. Já jsem přesvědčená, že to nejde. Katechetické přípravy jsou velmi praktické, ale každý ten učitel nedělní školy si musí projít a promyslet, jak to bude dělat on, protože pro každého je přirozený jiný způsob práce. Mělo by se pracovat přirozeně, tak jak umíme, hledat nové způsoby, mluvit o tom. Já sama si s dětmi hodně povídám, používám zprostředkované učení. Nechávám je, aby hledaly řešení. To umím já a někdo jiný umí zase něco jiného. Děti mají dnes obrovské množství podnětů a nemají možnost do hloubky poznávat jednu věc. Slýchávala jsem, že děti potřebují i ve výuce hodně podnětů, komiksy a barevné pomůcky, a já si myslím, že je to naopak. Měli bychom jim předkládat jednu věc, jednu vlastnost a tu zkoumat z více úhlů pohledu. Spíše je zklidňovat.

 

 

TEOLOGIE JINAK PRO STŘEDOŠKOLAČKY A STŘEDOŠKOLÁKY

Chcete zjistit, která místa, o kterých se píše v Bibli, se podařilo v Izraeli opravdu nalézt? Zajímá vás, jak se vánoční poselství po staletí utvářelo a proměňovalo? A má víra co dělat s politikou?

Tato a další témata připravila Evangelická teologická fakulta pro studentky a studenty všech typů středních škol, kteří se zajímají o to, jak teologie a další společenské vědy utváří naše životy.

Od 12. listopadu do 10. prosince se můžete každé pondělí v podvečer zaposlouchat do poutavého vyprávění, které pro vás připravili učitelé a studenti Evangelické teologické fakulty:

 

12. listopadu: Od archeologie k Bibli a zpět: Vykopávky v dnešním Izraeli listopadu Jsme opravdu křesťanská civilizace?

19. listopadu: Nemusím být farář, kaplan ani sociální pracovník, přesto studuji na teologické fakultě a neměnil bych

3. prosince: Ježíš, nebo Ježíšek? Příběh, jak ho známe i neznáme

10. prosince: Politická dimenze víry: zdroje, příklady a limity

 

Přihlašujte se mailem na lukas@etf.cuni.cz

https://web.etf.cuni.cz/ETFN-622.html?news=5830&locale=cz