Archiv roku: 5s

Cesta nemusí být cíl

Lze udržet svobodu jít a taky svobodu zůstat?

(Několik poznámek ke „svobodě pohybu“.)

 

Jeden z nejhorších snů, které se mi vrací, je sen o uvíznutí (pod nějakou kládou, v jeskyni…). Nemoci se ani pohnout – to je hrozně zlé!

 

Jedno období v životě jsem prožíval tohle: věděl jsem, že se budu muset pohnout (musím vstát, někam jít), ale taky, že to bude dost bolet. To byl zápas o každý malý pohyb!

 

Ještě ne tak dávno se žilo od narození do smrti na jednom místě, v jedné krajině. Krajina měla svůj důvěrně známý reliéf, své dominanty (hory, řeky, katedrály…), člověk v ní mohl být doma. Není dobré být doma?

 

Pamatuji krásný pocit, kdy jsme se poprvé vydali přes hranice bývalé „železné opony“. I když se trochu bojím cest, mám ten pocit při cestování po Evropě vždycky. Pocit důstojnosti.

 

Na cestě, v pohybu se dá být různě. Jako poutník, jako cestovatel, jako turista. Mezi nimi je zásadní rozdíl: Poutník má svůj cíl, za kterým kráčí, a cesta slouží k tomu, aby došel k cíli. Cestovatel poznává nové země, seznamuje se s domorodci, maže bílá místa z map světa. Turista se toulá krajinou, od domorodců se nechá obsloužit, hledá exotiku, zážitky.

 

Je staré přísloví: „Ďábel má rád spěch.“ Co všechno na nás prozrazuje setrvalý spěch?

 

Na cestě se dá taky uvíznout. Nemyslím jen v nějaké slepé ulici nebo bludišti. Myslím: na cestě – v pohybu. Člověka může zotročit nutkání jít dál a dál. Něco mu nedovoluje se zastavit, setrvat na jednom místě a s někým. Je to strach? Z minulosti, z přítomnosti, z budoucnosti?

Trochu marně se člověk utěšuje: i cesta může být cíl.

 

Jde o to, udržet svobodu jít a svobodu zůstat, svobodu v pohybu a svobodu v setrvání. Jak se to děje?

 

Když se uchovává v srdci někdo… nebo když dokonce prožijete, že to uchovávání v srdci je vzájemné, tak ať se pohybujete, jak se pohybujete, tak se nevzdalujete, neztrácíte se. Máte společný vesmír. Pak ať na cestě, nebo v setrvání, nablízko i na dálku…

 

Římanům 8,3839  Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.

 

Pavel Jun

Skotsko: přátelská vůně whisky

Moje kamarádka strávila tento semestr na Erasmu v malebném Stirlingu ve Skotsku. Když mi nabídla, ať ji navštívím, neváhala jsem ani chviličku, jelikož o svém pobytu neustále básnila. Měla proč, kampus univerzity se rozkládá kolem podlouhlého jezera a kolkolem je les, každý den je tak cesta do školy příjemnou procházkou. Nad studenty se tyčí kopec s kamennou věží Wallace Monument, jen o málo vyšší než pražská petřínská rozhledna, ze které je báječný rozhled. Skotsko tvoří jednu ze čtyř zemí království Velké Británie. Skládá se z oblasti severní Highlands a jižní Lowlands. Vrchovina Highlands brázdí hory, které se často jmenují Ben něco, název „Ben“ pochází z gaelského beinn, což znamená hora, naleznete tu také nejvyšší horu Velké Británie Ben Nevis. Kolem hor se rozlévá nespočet jezer, jež jsou tu nazývána Loch, což znamená jezero. Z několika jezer je odebírána voda na zdejší vynikající whisky. S kamarádkou jsme se vydaly na jednodenní výlet na Ben Ledi, horu vzdálenou asi hodinu jízdy autobusem od Stirlingu. Pro mě to byl velký zážitek a docela křest ohněm – resp. sněhem – anžto jsem nikdy nebyla ani v Tatrách, natož v Alpách či jiných vysokých horách, a když jsme se blížili doubledeckerem k zasněženým vrcholům a úbočím, domnívala jsem se, že to asi těžko bude ta naše hora, že přece nepůjdeme na konci března sněhem. Po vystoupení z autobusu však bylo jasné, že právě k těm bílým hřebenům směřujeme. Nejprve nás čekal tříkilometrový pochod kolem silnice, na stopování tu nejsou zvyklí, zastaví, jen pokud se vás řidičovi opravdu zželí, a tak jsme postupovali pomalu. Náladu nám zlepšovaly všudypřítomné ovce a jehňata a posléze zelený mechový les jako ve Středozemi Pána prstenů. Vypadal tajemně a čarokrásně a stejně jako v pohádce se zde nesmělo sejít z cesty, jinak člověku okamžitě nateklo do bot (mech je krásný, ale zrádný). Po příjemné procházce jsme se jaly šlapat do kopce s převýšením 720 metrů. Byla to vážně zabíračka, protože místní pohoří sice nejsou tak vysoká jako Krkonoše, ale kvůli nízké nadmořské výšce je musíte vyšlapat opravdu celá. Poslední úsek cesty jsme balancovaly ve sněhových závějích a nahoře bylo asi 5 °C, ale výsledek stál za to! Kolkolem se rozprostírala krajina Highlands, lochy a okolní hory vypadající tentokrát jako vrcholy Mlžných hor. Bez okolků vám podepíšu tvrzení, že skotská krajina je přenádherná. Jestli se někdy dostanete na sever britských ostrovů, nechte si alespoň dva dny na prozkoumání místní flory a fauny, třeba se vám poštěstí vidět i horské ovce jako nám – po dlouhé zimě vypadaly jako hodně zacuchaný a dlouho nemytý mop. Velmi doporučuji také výlet na západní ostrov Skye, kterému dominují nekonečná pobřeží a ohromující západy slunce.

Skotové jsou nesmírně příjemní, i po namáhavém výšlapu nás s úsměvem zdravili typicky skotským „haya“ a ptali se, zdali máme „fun“ (čti, jak píšeš). Hustota zalidnění tu není zdaleka tak vysoká jako ve vedlejší Anglii – 65 obyvatel/km2 oproti 407 obyv./km2 – snadno strávíte celý den pochodem, aniž byste zahlédli o moc více než jednu vesnici. Svůj pobyt tak můžete pojmout jako odpočinek od davů i zamračených tváří. Ale i ve městech byli kolemjdoucí přátelští a snadno se s námi dávali do řeči. Ani se mi nechtělo věřit, že skotskou národní květinou je bodlák. V rychlém občerstvení po povinném fish and chips jsme se například dozvěděly, že místní kuchař navštívil v 80. letech Československo a další země východního bloku. Dokonce se nás vyptával, jestli stále existují podniky pro nás většinou neznámých jmen, a pamatoval si i základní slova jako „dobrý den“ a podobně. Při komunikaci s místními ale pozor, mívají velmi výrazný přízvuk, zvláště pokud pocházejí z Glasgow. Pokud se vám stane, že nebudete rozumět ani slovíčku, ať už kvůli výraznému vyslovování písmena R, nebo proto, že zkrátka hrozně huhňají, nezoufejte sami nad sebou, ale radši hovořícího počastujte otázkou, zdalipak náhodou nepochází z Glasgow? Skoro určitě se trefíte, Skot bude mít radost a vy můžete taky. Pokud se sem chystáte na více než dva týdny, doporučuji se ještě před odjezdem zkusit sejít s někým skotské národnosti a zkusit s ním pár konverzačních lekcí.
Skotské hlavní město je Edinburgh, jenž leží na východě země v zálivu u ústí řeky Forth. Dominuje mu hrad, který dosahuje poloviny rozlohy toho pražského, takže pokud se ho rozhodnete navštívit, můžete si na něj s klidem vyhradit celý den. Pokuste se být v jednu hodinu na hlavním nádvoří, v tu dobu se zde vystřelí z děla na památku původní lodní navigace roku 1861. Dobových děl střeží hradby opravdu spousta, ta obzvlášť stará a velká (s délkou přes tři metry) jsou nazývaná „lady“. V hradbách a přilehlých budovách se nachází řada volně otevřených muzeí, obchodů se suvenýry, kavárniček, ale i bývalých vězení. Na nejvyšším místě hradu stojí budova památníku obětem světových válek, každá světová strana myslí na jiné síly: pozemní, vzdušné a námořní, jež zdobí vkusné vitráže v daném duchu. Vedle památníku můžete navštívit komnaty skýtající pohled na skotské korunovační klenoty. Z ochozu je pak výhled na celé město. Od hradu stále dolů vede hlavní třída Royal Mile – kde můžete zakoupit kašmírovou vlnu se vzorem skotské kostky nebo potkat opravdového dudáka či sochu domácího ekonoma Adama Smithe – až ke kontroverzní budově skotského parlamentu, který byl nově postaven roku 2004 po částečné obnově orgánu skotského parlamentu, jelikož Skotsko se již roku 1707 sloučilo s Anglickým královstvím a původní instituce zanikla. Hned za moderním komplexem se zanoříte do přírody, pokud jste jen trochu zdatní, můžete zde vyběhnout na kopec a pohlížet na Edinburgh z trochu jiné strany než doposud. Možná zahlédnete i katedrálu sv. Gila nebo kostel Greyfriars, na jehož hřbitově je pohřben věrný policejní pes Bobby, jenž po smrti svého konstábla po 14 let každý den chodil k pánovu hrobu. Snad vás nevyděsí fakt, že hřbitovní zeď tvoří stěny přilehlých domů, jež jsou tak blízko, že se zdá, jako by některé hrobky vedly až do garáží domečků. Z druhé strany zástavby sedí malá socha Bobbyho, která má nosit štěstí, když mu sáhnete na čumáček. V podhradí se dále nachází Victoria Streer, jež byla předobrazem slavné Příčné ulice, krámky zde nabízejí předměty ze světa Harryho Pottera včetně kouzelnických hůlek.
Kromě Edinburghu nabízí Skotsko řadu dalších zajímavých měst jako již zmíněné Glasgow, Aberdeen nebo Inverness, co by kamenem dohodil od legendami opředeného jezera Loch Ness. V Glasgow nevynechejte návštěvu gotické katedrály sv. Munga (ano, opravdu to jméno není jen vymyšlené!), která stojí na místě původního kostela, jenž podle legendy nechal Mungo postavit, a založil tak město samotné. Kostel je téměř 900 let starý, skrývá působivé vitráže, ambit i kryptu s třemi malými modlitebními stolky se židlemi a biblí, každý je úplně jiného stylu, takže si snadno vybere katolík, luterán i nezdobný evangelík. Zato oltář v hlavní lodi je barevný a dominuje mu lebka se zkříženými hnáty možná symbolizující tzv. „memento mori“ (pamatuj na smrt). Za dobrovolný příspěvek pár penny je k dostání papírový průvodce v češtině. Před katedrálou ční socha skotského cestovatele a objevitele afrických krajin Davida Livingstona. Ani Stirling byste neměli opomenout, jelikož je to univerzitní městečko, oplývá puby a hospodami. Mně se paradoxně nejvíce líbila irská hospoda Molly Malones s živou kapelou a štamgasty podupávajícími do rytmu. Pověstnou britskou pintu piva si zde ale dáte všude. Jen se připravte na pořádné šustění bankovkami, poněvadž pivo mnohdy stojí i více než 4 libry (120 korun). Mimochodem, věděli jste, že Skotsko má vlastní Royal Bank of Scotland, která vydává bankovky se skotskými významnými osobnostmi na jedné straně a místními zvířaty na straně druhé? Patří to ke skotské národní hrdosti a vede ke komickým situacím, kdy jsou dva bankomaty anglických bank zcela neobsazeny, zatímco u skotského se tvoří fronta.
Na závěr si dovolím malou připomínku: až budete ve Skotsku, nechte si dostatek času rovněž na návštěvu palírny whisky, ideálně alespoň dvou, ať můžete porovnávat. Můžete si vybírat z velkého moderního nebo naopak rodinného podniku, v každé vám rádi předvedou techniku výroby, svůj ječmenný slad a ochutnávku, při níž se o typickém skotském nápoji dozvíte mnoho zajímavého. Například to, že může mít vanilkovou vůni a pomerančovou chuť a že přidáním drobné kapky vody se oboje změní. Že už se vidíte se sklenkou na rašeliništi? Ryanair létá z Prahy do Edinburghu téměř každý den, na nic nečekejte a prožijte vlastní degustaci!

Důležité na misionářské práci není to, že hodně mluvíme, ale že posloucháme

Jonáš, jako student evangelické teologie na ETF UK, strávil minulý rok v Nizozemsku studiem misie. Rozhovor s holandským teologem Hans van Arkem vytvořil ke své diplomové práci a bavili se spolu o tom, jaké jsou možnosti misie evangelických církví v současném západním světě.

 

Jak probíhaly začátky misijního zaměření Protestantské církve v Nizozemí?

Začneme asi tím, jak Protestantská církev v Nizozemí vznikla. Je to asi 14 let, kdy došlo ke sloučení tří různých církví. Byl to ale mnohem delší proces. Trvalo asi 40 let, než se tyto církve daly dohromady, a já vždy říkám: v církvi nejde udělat nic rychle. Byly tam velké rozdíly ani ne tak v teologii, ale zejména v kultuře. Každopádně po 40 letech se sloučily v jednu národní protestantskou církev a proběhlo mnoho debat o některých otázkách, jako: mohou se homosexuálové vzít v kostele? To je vždycky téma… Jak křtít lidi apod. To sloučení stálo spoustu lidí spoustu energie. A tehdy jeden z členů správní rady, generální tajemník, přišel s vizí: „Teď začínáme jako více či méně nová církev a musíme vytvořit novou vizi a nechat všechno to jednání za námi a soustředit se na to, jakou církví chceme být.“ A napsal, myslím, dobrý dokument…

Máte na mysli Learning to live out of wonder (Učíme se, jak žít z úžasu)?

Ano, ten. Tak to začalo a všichni si mysleli: Kdo může být proti? Kdo může být proti návrhu, který říká: vraťme se ke svým kořenům. Když pořádám večery v místních církvích, vždycky začínám touto otázkou: „Máte tu krásný kostel. Přemýšleli jste někdy o tom, jaký byl původní záměr těch, kteří ten kostel postavili?“ A pokračuji: „Nikdo tady tehdy nebyl křesťanem, před tisíci lety jsme byli všichni Batávové a Germáni a vyznavači přírodních náboženství. A pak z Říma přišlo několik mnichů, kteří tu začali pracovat a šířit evangelium mezi lidmi. Když se pak scházelo víc lidí, někdo se rozhodl: Postavme kostel! Ale jaký byl jejich záměr? Šíření evangelia. A na co se teď soustředíme my? Vezměte si agendu vašich setkání a zakroužkujte aktivity, které se týkají vnitřního sborového života, a zakřížkujte aktivity, které mají šířit evangelium a oslovit lidi mimo sbor.“ Pak vidíš mnoho kroužků a možná jeden křížek…

A o tom je vlastně celý ten dokument Learning to live out of wonder. A všichni jásali: „Ano! Amen! To je to, co bychom měli dělat, pojďme být misionářskou církví.“ Tento dokument byl přijat synodem jako strategický dokument, ale u toho to skončilo. Dlouho se o něčem diskutuje, pak se napíše dokument a řekne: „Takhle to bude, to je náš cíl…“ A pak mají takový stůl s mnoha šuplíky, tam to strčí a nikdy nevyndají. A tak mě požádali, abych začal pracovat pro národní církev a vytvořil program, který by tu vizi realizoval.

Když chceš něco změnit, nejdříve potřebuješ vyvolat pocit naléhavosti. Protože můžeš říct: „Měli byste jít ven a šířit zprávu o Ježíši!“ Ale spousta lidí si pomyslí: „Proč bychom to měli dělat? Když si tu tak sedíme, je to fajn, máme se rádi…“ Ale ukaž jim statistiky, ukaž jim, že církev se zmenšuje. Řekni: „Poslyšte, lidi, za 30 let tady ten sbor už nebude, taková je situace, tohle vážně chcete?“ Ukaž jim čísla, aby si všichni uvědomili jejich naléhavost.

Jenže jak být misijní církví? Spousta sborů má problémy s penězi, zmenšují se, nemají dost dobrovolníků. Tyto sbory potřebují pomoc a já vždycky říkám, že nejlepší způsob, jak pomoci lidem, je ukázat jim osvědčené postupy. I u nás je 20–25 sborů, které rostou. A tak jsme zkoumali, co se tam děje, co je to tajemství? A zjistili jsme čtyři faktory.

Prvním je: sbory, které jsou zdravé a přitahují lidi, jsou ty s velmi jasnou představou o tom, jakým sborem jsou. Takže můžeš mít sbor s honosnou liturgií nebo se soustředit na dobrý pastorační postoj k lidem nebo sbor pro mladé lidi. Nechte staré jít do jiného kostela, protože vy jste církev pro mladé lidi (pozn. překladu: V Nizozemí jít do jiného kostela povětšinou znamená rozdíl pár desítek, maximálně stovek metrů.). Takže rostou církve s velmi jasnou politikou a velmi jasnou vizí, uplatňovanou nejen v neděli, ale také od pondělí do soboty.

Druhým faktorem je dobré vedení a skutečně pomáhá, když je pastor součástí tohoto vedení. Takže to, co potřebujete v tomto sboru, je skupina lidí, kteří nejen že přijmou tuto vizi, ale vykonají ji.

Třetím faktorem je dobrá komunikace. A dobrá vnější komunikace začíná dobrou vnitřní komunikací. Takže všichni členové z místního společenství vědí, díky mailům, webu, facebooku, co se děje v kostele každý týden, každý den. Dám příklad. Když jsem se stal farářem v jednom sboru, mezi členy bylo pár žurnalistů. A já jim řekl: „Každé dva týdny chci mít článek o našem sboru v místních novinách.“ Řekli: „Dobrá, ale pouze za předpokladu, že nám vždy dáte novinku, kterou budeme komunikovat.“ Takže jsem každé dva týdny zadával témata, například že se bude kázat o něčem, co se stalo ve světě. Nebo že je výročí postavení kostela, narozeniny varhaníka, co hraje už 40 let atd. A náhle se ve vesnici stalo něco zajímavého, lidé se začali zajímat: „Co je to tam s tím sborem?“ A členové sboru odpovídali: „Nu, máme nového pastora a příští týden bude na programu to a to a to…“ A tak to začalo. Takže to je třetí faktor – dobrá vnitřní a vnější komunikace.

A čtvrtým faktorem je pohostinnost. Když přijdeš v neděli ráno do kostela, cítíš, že jsi vítán? Někdo si tě všímá, někdo přijde a řekne: „Ahoj! Jsi tu poprvé? Můžu pro tebe něco udělat, nebo bys chtěl být raději sám?“ Žádný sbor v Nizozemí nikdy neřekne, že není pohostinný. Všichni říkají, že jsou, ale v praxi to tak není. Třeba si sedneš na nějaké místo a někdo ti poklepe na rameno se slovy: „Tady vždycky sedí pan XY.“

V závěru těchto školení vždy zakončím večer takto: „Chci, aby mi všichni řekli jednu malou věc, kterou zítra můžete změnit.“ A pak shromáždím všechny jejich myšlenky. Když to uděláš na konci večera, budeš mít mnoho nápadů, které mohou zítra praktikovat. Postavit někoho ke dveřím, aby zdravil lidi. Proč ne, jak těžké je to udělat? Květiny z kostela, které se pak rozdávají členům sboru, ale mohly by se dát také lidem z vesnice. Proč ne, jak těžké je to udělat? A takhle to začíná.

Další důležitá věc. Misijní sbor začíná důkladným přemýšlením o tom, jak funguje jeho okolí. Co se tam děje? Kdo jsou lidé, kteří tam žijí? Jsou vysoce vzdělaní? Bydlí v podnájmu, nebo mají vlastní domy? Začni zkoumáním toho, co se děje v okolí. Protože není žádný užitek z misijního programu, který nereaguje na své okolí.

Můžeš lidi také pozvat. Můžeš prostě jít k jejich domu, stisknout zvonek a říct: „Poslyšte, pořádáme jeden večer a velmi by nás zajímal váš názor na to, s čím by tak místní sbor mohl v dnešní době pomoci.“ A ne všichni přijdou, ale někteří ano.

 

Co jste se při své práci v církvi naučil? Co byste případně udělal jinak, kdybyste začínal znovu?

Tři věci. Jedna je o farářích, druhá o penězích a třetí o tom, jak můžeme pomoci místním sborům.

Někteří faráři, které jsme navštívili, byli kritičtí. A faráři umí kritizovat jako málokdo. Když jsme odešli, tak si řekli: „A teď zpátky k běžnému provozu“, protože každý farář je víceméně král/královna ve svém vlastním království. Takže, kdybych to dělal znovu, věnoval bych těmto pastorům mnohem větší pozornost, protože když s vámi nechtějí spolupracovat oni, není možné nic změnit.

Druhá věc jsou peníze, tedy něco, o čem lidé v církvi moc mluvit nechtějí, ale bez peněz se neudělá nic. Mnoho sborů nám říkalo: „Dobrý nápad, ale my nemáme peníze. Jen snižujeme rozpočet, takže na to zapomeňte.“ Ale co bys měl udělat, je, že když snižuješ rozpočet, sniž ho víc, než je nutné. Když máš faráře se 100% úvazkem, musíš říct: „Už vás nemůžeme platit, můžeme zaplatit jen 75 %.“ Moudré je ale snížit na 50 %. Pak budeš mít peníze. A co s nimi udělat? Investuj je do nového programu. To dělá každá společnost. Takže musíš upravit rozpočet pro financování těchto projektů. Bez peněz nic nefunguje. Minulý rok jsme propustili asi 60 lidí. Ve skutečnosti jsme museli propustit 40, ale propustili jsme dalších 20, takže máme peníze na nové projekty.

Třetí věcí je, jak můžeme pomoci místním sborům? Ty misijní návštěvy byly jen jednou. Byl to pěkný večer, rozešli jsme se a doufali, že se něco změní. Jenže dnes vidíme, že sbory, které jsou nejúspěšnější v úsilí být misijně aktivní, jsou ty, kam se znovu a znovu vracíme nejméně po dobu dvou let. Potřebujete programy a lidi, kteří budou sborům pomáhat projít transformačním procesem, a zůstat s nimi alespoň dva roky. Pomáhat jim přijít z bodu A do B.

Vytvořili jsme například speciální tréninkový program pro faráře. Trvá to dva roky a dokonce navštěvujeme Velkou Británii, abychom viděli „fresh expressions (pozn. překladu: již od 70. let anglikáni zakládají nová a nová společenství věřících, pátrající po nových způsobech, jak být církví v 21. století)“ anglikánské církve. Za dva roky je připravíme na to, být misijním farářem. A to je velmi úspěšné.

Takže to je moje odpověď: věnuj více pozornosti farářům, buď kreativní s rozpočtem a za třetí udržuj dlouhodobý vztah s místními komunitami.

Jak motivovat liberálně smýšlející evangelíky k nutnosti být misijní církví?

To jsme si mysleli, že zejména v evangelikálních a ortodoxních sborech budeme úspěšní, ale co jsme zjistili, je, že někdy dokonce čím liberálnější sbor, tím nadšenější byli, a to nadšení je na jiné úrovni. Liberální církve vždy vyhledávají kulturní věci. Někdy je to klasická hudba v kostele nebo zvou výtvarníky. Tak jsme řekli: „Dobře, ale co jim řeknete, až ti lidé přijdou?“ No… nevěděli. Že je to prý velmi obtížné, jenže bez toho je to jako v galerii. Řekl jsem: „V pořádku, nemusíte jim nic říkat, ptejte se…“ Myslím, že velmi důležitým bodem misionářské práce není to, že hodně mluvíme, jako já teď, ale že posloucháme. Stačí jít k nim a zeptat se: „Co si o tom myslíte? Jak vnímáte, že je to v kostele? Máte nějaký vztah k církvi?“ Otázky, ne odpovědi. Pak samozřejmě může nastat okamžik, kdy se vás ti lidé zeptají: „Co vy si myslíte?“ A pak bys měl mít odpověď.

Ve sboru, kde jsem působil, jsme v neděli ráno uspořádali speciální bohoslužby určené pro lidi, kteří nejsou v církvi. S velmi přístupnou liturgií, kázáním o nedávných událostech a tak. Jenže farníci řekli: „Hej, a co my?“ Tak jsem řekl: „Dobrá, uděláme dvoje bohoslužby.“ Jenže jsme museli změnit alespoň čas. Bohoslužby vždy začínaly v 9, teď musely začít v 10. „Nepřijatelné! Vždycky je to v 9, a když to posuneme na 10, tak nestihnu kávu v 10:30.“ A to byl pán ze staršovstva. Tak jsem řekl: „Poslyš, já myslel, že budeš šťastný, když konečně i tvůj vlastní vnuk přijde na tu zvláštní bohoslužbu, vždyť se za to už dlouho modlíš…“ Na to odpověděl: „Já vím, ale ať jde na tu bohoslužbu, na kterou jsem já zvyklý…“ A já jsem řekl: „Já chápu, že to říkáš, ale tam on prostě nepřijde… Nechce…“ Takže v církevních lidech je něco velmi tradičního. Musíme investovat do stávajících komunit, ale zároveň musíme rozvíjet nová pionýrská místa, obojí současně. A já používám tato nová místa, abych ukázal existujícím církvím, že když je vůle, tak to jde.

A poslední věc. Nějaký sbor má řekněme 500 lidí, kteří jsou v knize jako členové, ale v neděli chodí jen 100 (pozn. překladu: kéž by). Kde je těch 400? Když jsem přišel na sbor (1500 členů), navštívil jsem osobně všechny ty lidi v knize. Bylo to zajímavé, protože když byla návštěva u konce, vždycky jsem se zeptal rodiny, jak návštěvu ukončit. Dával jsem tři možnosti. Přečíst něco z Bible, pomodlit se nebo nedělat nic… A mnohokrát někdo řekl: „Tak tu modlitbu.“ A tak jsem se s nimi modlil a bylo to velmi emocionální, protože v mnoha rodinách někdo poprvé vyslovil modlitbu, která se jich týkala. Myslím, že tohle je příklad, jak jako farář musíš investovat nejen do lidí, kteří v neděli chodí do kostela, ale jdi ke všem. Zeptej se jich: „A co ty? Jak se ti daří?“ Neobviňuj je, neptej se: „Proč nepřijdeš do kostela?“ Ptej se na jejich život, co se děje a jak se jim daří… Velmi emocionální… Když jsem sbor opustil o 8 let později, bylo tam víc než 500 nových členů, takže jsem končil s 2100. A je to o té pozorností… Opravdu je to o pozornosti. To je ponaučení do života, že když věnuješ pozornost lidem ve svém okolí, nikdy toho nebudeš litovat. Opravdu. Když vidím, že sousedka chodí zahradou, a mám pocit, že se dnes necítí dobře. Nemysli na to, že musíš chytit vlak. Jdi k ní a řekni: Mám pocit, že se vám dnes tak dobře nedaří, je to tak? Pojďte se posadit a promluvíme si o tom… A to je to, co dělá život krásným… A co by křesťané měli dělat.

Ptal se Jonáš Zejfart (student teologie v nizozemském Groningen)

Usilovat o svobodný pohyb

Ono se to řekne, svoboda pohybu. Může se opravdu kdokoliv z nás zabalit a vyrazit, kam se mu zamane? Do osmnácti let je dítě připoutáno k rodiči, který rozhoduje, jaký pohyb je pro dítě bezpečný, a dává mu svobodu podle svého uvážení. V osmnácti je většina lidí svobodná, může o svém pohybu rozhodovat sama. Dokonce i před osmnáctým rokem je možné studovat rok v cizině. K cestě po EU nepotřebujeme dokonce ani pas. K cestování je potřeba odvaha, čas a peníze, ale rozhodnout se žít v jiné zemi může teoreticky i bezdomovec.

V době prázdnin a dovolených cestujeme a ochutnáváme nová jídla, poznáváme jiné národy. Finanční možnosti jsou samozřejmě brzdou svobodného pohybu. Tady mě napadá, že by kromě obědů měly být mladým studentům financované pobyty v zahraničí. Poznávání se navzájem je pro budoucnost světa mimořádně důležité.

Co se stalo v létě? Na jezeře Lhota utonuli dva sedmiletí kluci. Jejich maminky se marně dovolávaly pomoci, lidi se jim vysmívali, protože pocházejí z Vietnamu. Na druhé straně se našli lidi, kteří se o pomoc snažili, a asi sto padesát lidí přišlo uctít jejich památku na setkání, na kterém promluvil i evangelický teolog Petr Sláma.

V Řecku vypukly ničivé požáry, zemřela téměř stovka lidí. Bohužel i to souvisí se svobodou pohybu. Lidé se snažili utéct k moři, ale cesty k moři byly uzavřené soukromými objekty, které vlastní i části pláží.

Náš premiér se vyjádřil, že Česko nepřijme žádného imigranta. Bojím se, že pokud nenastane zásadní změna, náš postoj nás povede do izolace a později budeme zase imigranty my. O tom, jaké to je utéct do cizí země, si přečtěte v textu Davida Binara, který musel odejít z Československa.

Akce do kostela na kole bude mít letos už jedenáctý ročník. Přečtěte si rozhovor s Markem Drápalem, a pokud vás svoboda na kole vážně zajímá, tak doporučuji i text o seskupení Auto- mat.

Na kole do kostela jste již mnozí zažili, ale zaujal mě článek o tom, že ve Velké Británii se rozjíždí projekt stanování v kostele. Otevírání se veřejnosti touto formou mi přijde docela fajn a věřím, že v letošním horkém létě by leckdo využil tuto možnost. Zaujala mě věta v rozhovoru, který jsem četla na stránkách tanečních aktualit s Filipem Barankiewiczem, šéfem baletu Národního divadla. Na otázku, proč není v baletu ND zaměstnáno víc českých tanečníků, řekl: „Sám se cítím jako multikulturní člověk: mám polský pas, víc než dvacet let jsem žil v Německu, vidím, jaký je evropský standard, to je vše. Ve Stuttgartu jsme měli v souboru jen dva německé tanečníky, soubor byl úplně mezinárodní. Myslím, že člověka definuje to, že je umělec. Je jedno, odkud pochází.“

Já bych to zobecnila. Jsme lidé, pohybujeme se po planetě, kterou jsme nazvali Země. Myslím, že člověk by si měl být vědom této základní sounáležitosti a usilovat o svobodný pohyb po světě.

Šárka Schmarczová

 

 

Tanečníci v baletu Národního divadla

Žijeme tu společně…

Svoboda pohybu a života ve snahách spolku Auto*Mat

 

Říkáte si, co mají společného sousedské slavnosti a snaha o prosazení bezpečného cyklistického průjezdu nějakou oblastí? A co snaha o klidné a přívětivé ulice s kontrolou plánování a financování dopravních staveb? Je to vize města, kde je radost žít a pohybovat se. Města pro lidi, města krátkých vzdáleností. A právě to je vizí spolku Auto*Mat.

 

Co je to Auto*Mat?

Vše začalo u dokumentaristy Martina Marečka, který bydlel v centru Prahy nad magistrálou. „V bytě jsme kvůli hustému provozu téměř nevětrali. Parkující auta ukousla chodník tak, že vedle sebe neprošli dva lidé. Přemýšlel jsem, že bych o tom natočil film – stačilo by jen vystrčit kameru z okna. Pak mi ale došlo, že natočit jen film nestačí. Zrodil se Auto*Mat, provokativní nástroj i obrodná iniciativa za zdravou Prahu.“  Film měl premiéru roku 2009 a hledá hravým způsobem odpovědi na otázky související s životem ve městě. Ovládáme město, nebo město ovládá nás? Stáváme se automaty? Přemýšlíme o tom, jak se dopravovat a jak žít? Jedeme v tom všichni? Více o filmu; film ke zhlédnutí.

 

Auto*Mat ale vznikl již v roce 2003 jako neformální platforma, ta se v roce 2007 transformovala do občanského sdružení. Celých těch 15 let prosazujeme lepší prostředí pro kvalitní život ve městě. Podporujeme veřejnou, pěší a cyklistickou dopravu i rozumné používání aut. Přinášíme inspiraci z evropských metropolí a aktivizujeme lidi k pozitivní proměně ulic a veřejného prostoru. Dohlížíme na politiky a efektivní využití veřejných peněz. Snažíme se tvořit město, ve kterém chceme žít.

 

Svoboda pohybu v Praze

Toto číslo časopisu Nota Nebe je o svobodě pohybu a života ve městě. Svobodou osobně rozumím pohyb člověka po ose vědět – chtít – činit. Vím-li tedy, jaké jsou možnosti dopravy i s jejich nároky a důsledky, mohu si nějakou zvolit a tou se po městě dopravovat. Svobodní tedy jsme, ale vždy to platí jen do určité míry a právě ta je v Praze dosti problematická. Pro mnoho lidí je automobil jasná volba (často právě automatická), ale že svou volbou omezují svobodu ostatních, jim již nedochází. Všechny obtěžují kolony a zplodiny, MHD často kolabuje, na cyklisty nezbývá na ulicích místo a není pro ně zrovna bezpečno, chodcům jsou kladeny do cesty překážky a město je silnicemi nepřirozeně fragmentováno.

 

Rozumně uvažující člověk nechce ztrácet svůj čas v dopravní zácpě a hledáním parkování. Většina seniorů auto nevyužívá a děti neřídí auta vůbec. I tito lidé mají právo na kvalitní podmínky pro život a pohyb ve městě a také na férové financování (rozdíl mezi penězi na dopravní stavby pro auta a pro ostatní dopravní prostředky je nesmírný). Klíčem ke zvýšení kvality života ve městě je moderní systém dopravy, který nabídne všem obyvatelům dobré podmínky pro efektivní a příjemný pohyb městem.

 

Kam jsme se v našem pohybu dostali?

Pokud se podíváme na to, jak to vypadalo v Praze (kam jsme donedávna upírali většinu sil) před 15 lety a jak to vypadá nyní, leccos se nám podařilo změnit, ale v lecčems se zdá situace stále jaksi prokletá. Zejména na úrovni městského a dopravního plánování je to často hlavou proti zdi; udržitelný rozvoj většině politiků a úředníků nic neříká (aktuálním příkladem budiž právě spuštěné omezení cyklistiky v centru Prahy 1). Ale máme i úspěchy – jsme zapojeni do struktur města (komisí apod.), zabýváme se strategickými plány a technickými předpisy, jak zadávat dopravní stavby, a u mnoha dopravních staveb jsme prosadili úpravy pro cyklisty i chodce.

 

Nejvíc nás ale těší a sílu nám dává to, že se dějí změny v myšlení lidí. Nejvíce asi hlavně v pohledu na sousedské slavnosti Zažít město jinak. Jejich hlavním smyslem totiž je, aby sousedské setkávání na ulicích a náměstích bylo opět běžnou součástí městského života. A to se, myslím, podařilo – za posledních pět let se s akcemi sousedského charakteru doslova roztrhl pytel. Dokonce to platí i mimo Prahu – letos se Zažít město jinak rozjede ve 22 jiných městech republiky (15. 9.), což dokazuje, že lidé se chtějí setkávat a že se pospolitost rozbitá totalitním režimem snad pomalu obnovuje.

 

Jak se pohybovat v Praze?

Do doby, kdy budeme moci Auto*Mat rozpustit, protože Praha bude opravdu svobodná a udržitelná, můžeme alespoň doporučit, jak se v Praze pohybovat. Bezkonkurenčně nejlevnějším a většinou i nejrychlejším způsobem dopravy (zvláště ve dnech dopravních kolapsů) je kolo. Cyklistům vřele doporučuji cyklisty programovanou mapu i s vyhledávačem tras (mapa.prahounakole.cz) a mnoho tipů ohledně bezpečnosti a cyklistiky v Praze obecně na zpravodajském serveru Prahou na kole. Praha má také na místní poměry výtečný systém hromadné dopravy, zlepšuje se také vlaková obslužnost (a její napojení na cyklistické trasy, stojany apod.). Nejpřirozenější, nejsvobodnější a v Praze i přese všechno nejkrásnější je ale pohyb, který jsme dostali od Boha. Po dvou.

 

Ondřej Hána

Auto*Mat, z.s.


 

Přitažlivý multikulturní ráz pohraničí

Rozhovor s Filipem Němečkem

 

Filipe, naši čtenáři tě mohou znát z Ladí neladí, které jsi psával s Kateřinou Málkovou, která v tom stále pokračuje. Co je u tebe nového?

Už několikátým rokem působím jako jáhen v Chomutově, což je stěžejní změna.

Jak se žije v Chomutově?

Mně osobně se tady žije dobře. Vnímám Chomutov od začátku jako svůj druhý domov.

Cítil jsi povolání k tomu, jít právě sem? Jaké bylo rozhodování pro sbor?

Ano, povolání jsem cítil. Moje rozhodování podpořilo několik významnějších impulsů, například když Zdeněk Bárta (dnes již emeritní farář v Litoměřicích) říkal přímo z kazatelny u Martina ve zdi, že by bylo skvělé, kdyby někdo z nás mladých nastoupil v Ústeckém seniorátu. Atmosféra ve sboru na mě od začátku působila dobře. Nejde o tradiční evangelický sbor, ale jeho nevyhraněnost se pojí s určitou sympatickou otevřeností. Sbor se navíc projevuje jako opravdové společenství, jehož příslušníci si nejsou navzájem lhostejní. Přilákala mě i esteticky vkusně rekonstruovaná modlitebna. (Pocházím z rodiny výtvarníků, pročež tuto rovinu citlivěji vnímám.) Navíc byl pro mne přitažlivý i multikulturní ráz zdejšího pohraničí, ať už jde o velmi početnou romskou komunitu, ale i nezanedbatelnou komunitu repatriovaných volyňských Čechů, stále k reflexi vyzývající témata zdejší sudetské historie (přítomné také v neodsunutém zlomku původních německých či smíšených rodin) atd.

 

Kde všude působíš a co tě nejvíc baví?

Mimo běžné práce ve sboru a v kazatelské stanici působím ve výchovném ústavu, v klubu pro lidi s duševním onemocněním a v azylovém domě pro matky s dětmi. Duchovní setkání s lidmi s duševním onemocněním považuji za velmi obohacující a inspirativní. Ale i mimo ten klub (a nejen v dalších dvou zmíněných prostředích) lidé, kteří mají za sebou celkově složitější život, mi bývají bližší i na rovině duchovních rozhovorů. Na faru chodívá třeba jedna osobitá paní bez trvalého domova; přes dílčí peripetie našeho vztahu mě těší její pravidelná společnost.

Jsou lidé v Chomutově svobodní v pohybu, mají možnost se třeba odstěhovat?

Neznám přesné statistické údaje. Dle mého osobního odhadu tvoří významnější skupinu jednak perspektivnější mladí lidé, kteří se častěji stěhují odsud, za druhé lidé ohrožení sociálním vyloučením, kteří se chaoticky stěhují odsud i sem, a za třetí je tady asi o něco častější fenomén dojíždění (odsud) za prací.

V čísle o svobodě pohybu vyjde text o sdružení Auto*Mat, které usiluje o snadnější dopravu na kole v hlavním městě a pořádá akce Zažít město jinak. Děje se něco v tomto směru i na severu Čech?

Nemám přehled o severu Čech obecně, zúžím otázku pouze na Chomutov a Jirkov. Je pravda, že v obou městech vznikají značené cyklotrasy a zájem o ně potvrzují také občané podávající návrhy v rámci participativního rozpočtu. A spolek Kuprospěchu zde jednou ročně pořádá komunitní cyklojízdu.

Děkuji za rozhovor.

Šárka Schmarczová

Teologie mi splývala s disentem, Prahou a velkým světem

V minulém čísle jsem vám slíbil rozhovor s někým z ETF. Rozhodl jsem se oslovit některého vyučujícího (rozhovor s někým ze studentů mám taky v plánu). Za tím účelem jsem kontaktoval doc. Petra Slámu, který působí na katedře Starého zákona. Vyučuje hebrejštinu, exegezi a příležitostně judaistiku. Bratr Sláma mé prosbě ochotně vyhověl a mailem odpověděl na mé čtyři otázky.

 

  1. Jak jste se dostal ke studiu evangelické teologie a co vám to dalo?

Myslím, že za to hodně můžou rodiče, oba stavební inženýři. Bydleli jsme v Rýmařově v Jeseníkách a oni s námi dost pravidelně obráželi různé církevní akce dole v údolí. Hodně mi imponovali tehdy mladí faráři jako Honza Čapek, Bohdan Pivoňka, Honza Keller, Bob Baštecký, Honza Nohavica, z doslechu a z kazet Sváťa Karásek. Ale také tehdejší studenti teologie, kteří se objevovali na mládežnických akcích, třeba Honza Keřkovský, Martin Prudký, Šormovi. Z perspektivy Rýmařova mi tehdy teologie splývala s disentem, Prahou a celkově velkým světem. Na severní Moravě jsme se setkávali s charizmatiky a tohle jiskření mezi klasickou, hipíkovskou a charizmatickou formou křesťanství mě vábilo, přijít na to, jak to vlastně je. Dost mě pohnula kniha Můj život s Martinem Lutherem Kingem, kterou napsala vdova po tomhle zastřeleném baptistickém aktivistovi.

Studium mi dalo: zapojení do velezajímavé komunity kolem velezajímavých témat, kolem kterých člověk krouží až podnes, nutnost pár věcí se naučit a přečíst, vhled do paláců lidského myšlení a jazyka.

  1. Jak jste spokojen jako učitel na ETF? Jak na vás působí studenti?

Fakulta je pestrobarevným společenstvím špičkových odborníků a odbornic. Šíře je to o to větší, že kromě teologie se na ETF UK vyučuje také pastorační a sociální práce. Setkání psychologů a sociologů s teology je do budoucna ohromná šance.

Studenti jsou fajn. Přicházejí z velmi různých prostředí. Je to zázrak být svědkem, jak se z nich někde mezi druhým a čtvrtým ročníkem vyloupnou myslitelé, najednou vylétnou jak motýl z kukly. Na tom má podíl bakalářská zkouška, která člověka poprvé donutí sbalit si svůj teologický ruksak a nahlédnout teologii v celku. A asi také studium v cizině, kam lidé většinou po třetím ročníku na rok vyrazí.

  1. Proč by podle vás měl v dnešní době mladý evangelík jít studovat právě teologii?

Protože je to neuvěřitelně zajímavá disciplína. Je to ohromné privilegium moci se v době rozpadu velkých systémů, specializace a pragmatismu na plný úvazek zabývat něčím tak základním, jako je celek života a jeho smysl – neboli spása.

Teologie má několikatisíciletou tradici. Jde v ní o to, jak náležitě mluvit o Bohu, což je opravdové dobrodružství vzhledem k tomu, jak nevýstižný Bůh je. Jsou v ní kousky jazykovědy, filosofie, psychologie, dějepisu i archeologie. Teologii lze studovat z hledačského zájmu. Anebo s cílem zapojit se do kazatelské služby. Anebo jen – a to není málo – proto, aby člověk hlouběji poznal tradici, která formovala i reformovala Evropu. Živit se pak může jako publicista, analytik, učitel, politik…

  1. Čím může podle vás církev přispět ke zvýšení zájmu o studium teologie?

Církev může rozvířit diskusi o tom, co dnes obnáší farářská práce a v čem je nezbytná. Odtud by mohly přijít zajímavé podněty pro debatu, do jaké míry odpovídá to, co fakulta vyučuje, potřebám církevního – a dnes už zcela jasně taky misijního – terénu. Myslím, že by si měla docela konkrétně pastýřsky pečovat o studenty, kteří míří na sbor. A zvát k tomu (spíš asi cukrem než bičem) ty neujasněné. Uvážím-li, jakou roli v mém rozhodování hrál příklad studentů teologie, měla by s nimi církev pracovat, zapojovat je, svěřit jim důvěru a dát jim vyrůst na úkolech.

Za rozhovor děkuje Alda Zapletal

Rozhovor s Natalií Haltofovou

Můžeš nám říct něco o sobě, krátce se představit?

Momentálně pracuji v Ostravě jako učitelka angličtiny na soukromém gymnáziu. Bydlím na vesnici nedaleko Českého Těšína, mám ráda hudbu, čokoládu a hory.

Rozhovor děláme do časopisu pro evangelickou mládež, tak se chci zeptat, jak to máš s vírou, jak ses k ní dostala a co pro tebe osobně znamená?

Vyrůstala jsem v křesťanské rodině, takže jsem odmalička byla k Bohu vedená, a po nějaké době jsem si uvědomila, že jsem za to moc vděčná. Jsem součástí sboru Apoštolské církve v Českém Těšíně, kde jsem našla dobré přátele a mohla Boha více poznávat. A co je pro mě víra? Je to životní styl, něco, co netíží, ale naopak mě podpírá a dává smysl v životě. Víra má pro mě osobní rozměr, protože to není jen o křesťanských hodnotách, ale o osobním vztahu s Bohem, na kterého spoléhám.

Vím o tobě, že zpíváš s kapelou Adonai. Jak vaše kapela vznikla a jak ses tam vlastně dostala ty sama?

Kapela Adonai je z Českého Těšína a působí od roku 2014. Většina členů kapely pochází z jedné církve a mládeže v Českém Těšíně, z Křesťanských sborů, kde se tyto talenty daly dohromady. Měli totiž touhu vytvořit nějaké uskupení a působit na místních nedělních bohoslužbách. Po nějaké době byli pozváni na jednu konferenci v Polsku, kde po nich chtěli i název, a tím se odstartovalo hraní i mimo jejich vlastní sbor. Já sama jsem se tam dostala tak, že mě oslovil Kuba Pípal, frontman kapely, který s manželkou odjížděl na rok na dobrovolnickou službu do Francie. Jako kapela se shodli, že by chtěli pokračovat, ale potřebovali najít ještě jednoho zpěváka, který by zároveň byl schopný vést lidi do chval. Tak jsem do toho šla, ačkoliv jsme se příliš neznali, ale byla to pro mě jednak vyslyšená modlitba a zároveň něco úplně nového.

 

Takže jsi nějakou dobu kapelu vedla a tenhle stav stále trvá, nebo se to potom nějak změnilo?

Kapelu jsem vedla po dobu, kdy byli Pípalovi ve Francii, a kapela Adonai tak mohla pokračovat dál. Po jejich návratu jsme se trochu vystřídali, protože jsem téměř na rok odjela na stáž do Holandska, loni v červnu jsem se vrátila a od té doby jsme zase v plném počtu a kapelu vede Kuba Pípal.

Kde a při jakých příležitostech s kapelou nejčastěji hráváte?

Nejčastěji hráváme na večerech chval, kam nás zvou různé sbory nejen z Českého Těšína, nebo na různých mládežnických akcích, konferencích a křesťanských festivalech. Nedávno, toto jaro, jsme se rozhodli, že to zorganizujeme trochu jinak, poprvé jsme hráli v necírkevním prostředí, v hudebních klubech v šesti městech po Česku.

Tahle zkušenost pro vás byla asi nová a specifická. Jak se vám tour podařila a jaký dojem z toho měla kapela a ty osobně?

Nevěděli jsme, co od toho čekat, a byli jsme zvědaví. Vzali jsme s sebou své kamarády z Těšína, kapelu Ignited, jakožto předkapelu, což byl pro nás skvělý a nový zážitek. Podařilo se nám propojit různé styly hudby, což bylo moc příjemné a zajímavé, protože autorská tvorba Ignited je spíše ve stylu elektro, zatímco skladby z našeho druhého alba jsou spíše klidnějšího rázu. Doufali jsme, že snad někdo do těch klubů dorazí, a oslovili jsme proto i vedoucí místních církví, aby to propagovali ve svých sborech, a místní věřící tak mohli využít téhle příležitosti a pozvat lidi, za které se modlí a kteří by třeba do církve nepřišli. Kluby představují jiné, neutrální prostředí a zároveň tam byla možnost slyšet o Bohu. Motivací bylo dostat křesťanskou tvorbu do sekulárního prostředí. Překvapilo nás taky, s jakou otevřeností kluby reagovaly, když jsme je oslovili a představili svoji tvorbu. Ty reakce byly často pozitivní a vítaly něco nového, na co ještě nenarazily. Možná někdy máme dojem, že víra v Boha lidi nezajímá a že cokoli s tím spojené hned zavrhnou, ale není tomu tak. Lidi jsou hodně otevření.

Máte nějakou zpětnou vazbu, jak byly vaše písně-chvály přijaté v takovém prostředí a mezi nevěřícími lidmi, jestli nějací na ty koncerty dorazili?

Přímou zpětnou vazbu nemáme, ale víme o pár lidech, našich nevěřících kamarádech, kteří přišli na naše pozvání. Z toho jsme měli radost, že mohli slyšet to, co děláme, a taky proč to děláme.

Co chystáte s kapelou dál, třeba teď na blížící se léto?

Jelikož je květen, tak už se nám diář trochu zaplňuje. Pár let po sobě jsme už hráli na festivalu United, největším křesťanském festivalu v Česku, letos podruhé budeme na festivalu Campfest na Slovensku a pak je tam ještě pár dalších akcí, které jsou ale teprve v jednání.

Vzpomeneš si, kdy jste na United hráli poprvé?

Nejsem si jistá, ale myslím, že Adonai tam hráli už v době, kdy jsem v kapele ještě nebyla. Já jsem na United poprvé s kapelou byla v roce 2015.

Když jsi už párkrát na festivalu United byla, jaký je pro tebe osobně?

Na United jsem byla poprvé jako účastník asi rok předtím, než jsem tam účinkovala s Adonai. Byl to pro mě kvalitní čas s lidmi a kamarády nejen z naší mládeže. Chtěla jsem to osobně podpořit a mám radost, že tady v Česku takovýto festival vznikl, pokračuje a funguje! Když jsem tam později byla jako účinkující s Adonai, byla to jiná zkušenost, časově náročnější. Nicméně je to pro mě místo pro setkání se s dalšími mladými, kteří žijí s Bohem, a taková oslava Boha a kreativity, kterou nás obdaroval. Líbí se mi, že je tam prostor nejen pro hudbu, ale i další typy umění, ať už divadlo, tanec nebo výtvarné umění. Každý si tam najde to, co je mu nejbližší. Pro mě osobně je to hudba, ale mám radost, že je na festivalu dán prostor mladým lidem využít jejich talenty ve všech různých oblastech.

Máš s festivalem United spojený nějaký silný zážitek?
Silný zážitek mám z ročníku, kdy byla hlavní stage poprvé venku, na Dolním náměstí a my jsme tam jednou ráno vedli chvály. Byl to krásný a nový zážitek, že jsme mohli takhle otevřeně, venku uprostřed města chválit ráno Boha s tolika lidmi. Další silný a překvapivý zážitek bylo sledovat mladé talenty, které jsme s kapelou objevili na United Music Campu, který vedli kluci z naší kapely a který byl zaměřen na skládání nových českých chval, jelikož je to něco, co nám s kapelou leží na srdci.

Zdržíte se letos na festivalu i mimo váš koncert? Máš vyhlédnutou nějakou kapelu nebo jiný program, který bys chtěla letos navštívit?

Nevím jak zbytek kapely, ale já se plánuji zdržet i na zbytek festivalu. Moc se mi líbí ta atmosféra, kdy celé centrum města tímto festivalem ožije, všude se to hemží lidmi a festival je otevřený pro kohokoliv, kdo jde okolo. Ještě jsem moc nezkoumala, kdo se tam objeví, ale moc se těším na to, co pořadatelé letos připravili a čím nás překvapí. Určitě zajdu na nějaký seminář, kterých je tam také vždycky velký výběr, navštívím rozhodně nějakou kavárničku. A těším se samozřejmě na koncerty, divadla a představení United Dance, ze kterých jsem vždycky nadšená.

Díky za rozhovor a ať se tobě osobně i vaší kapele daří, pěkné léto a ať vám Pán Bůh žehná.

Díky moc a doufám, že se na United potkáme. Ráda bych vzkázala lidem, kteří ještě přemýšlejí, kam o prázdninách vyrazit, ať využijí té šance, vezmou kámoše a přijedou letos na United, protože to stojí za to!

Rozhovor vedl Tomáš Koutecký

 

Prague Pride a křesťané

Program nabídne zajímavá témata

Letos se budou stavět mosty. Logos, organizace LGBT věřících, připravila bohatý program, jehož hlavním tématem je spojování lidí s lidmi a lidí s církvemi. Jako obvykle se v předvečer zahájení Prague Pride, 5. srpna od 19.30, uskuteční bohoslužba u Martina ve zdi za zdárný průběh festivalu.

„Myslíme si, že v dnešní době je potřeba mosty stavět, ne je pálit,“ říká Veronika Dočkalová z Logosu. „Vloni vyšla velice zajímavá kniha jezuity Jamese Martina, která se rovnou jmenuje Stavění mostů (Building a Bridge). Hledá cesty mezi křesťany a LGBT věřícími a nabízí i meditace, v nichž mohou LGBT věřící najít inspiraci a podporu.“ Od úterý do pátku tak budou probíhat společné meditace na stánku Logosu v Pride Village, která se jako každý rok otevírá na Střeleckém ostrově.

Můj syn je gay

Významným tématem je rodina. Jedná se o letošní téma festivalu a program Logosu se k němu připojí. V křesťanských rodinách totiž může homosexuální orientace postavit mezi příbuzné bariéru předsudků a odmítnutí. Tu se Logos pokusí přemostit. Panelová diskuze 10. srpna od 18.00 v kavárně Langhans představí dlouholeté zkušenosti organizace s tématem. Na tom samém místě se navíc sociální antropolog Jan Škrob podívá na začarované úsloví „tradiční rodina“. Co to vlastně je tradiční rodina a proč se stala zbraní v boji proti LGBT komunitě? Přednáška se odehraje už 7. srpna od 18.00.

Zahraničním hostem bude letos Philip Baldwin, britský gay aktivista. Před osmi lety mu lékaři řekli, že je HIV pozitivní. Těžká životní situace ho přivedla ke křesťanství. Jeho příběh ukazuje, že člověk může být gay a zároveň křesťan. Diskuze s Baldwinem proběhne 8. srpna od 19.00 v Divadle U Valšů.

Festival zakončí bohoslužba 12. srpna ve 14.00 u Martina ve zdi, kterou budou sloužit faráři a farářky z několika církví.