Archiv roku: 5s

Jan Palach (pozor-spoiler :)

Musím se odrazit od prvního dojmu z kina, kdy mi trhač vstupenek popřál příjemnou zábavu. Zatrnulo mi a trnula jsem dál. Je možné zfilmovat tak silný příběh bez patosu, citlivě a tak, aby to přineslo niterný nebo umělecký prožitek?

Na začátku běží malý kluk sněhem a před vámi se odvíjí příběh, biograf života, který jsem neznala. Do té chvíle jsem věděla jen o strašné smrti Jana Palacha a jeho pohřbu.

Představitel hlavní role Viktor Zavadil hrál tak citlivě, že jsem mu to uvěřila. Každé slovo, větu, gesto. Výborná je v roli matky Zuzana Bydžovská. Záběry z Prahy a fakulty působily jako dobové. Navíc samozřejmě místa vyvolávají vzpomínky. Domy, které zde pořád stojí, a lidé, kteří odcházejí. Robert Sedláček dokázal zachytit i atmosféru roku 1968 a následujících událostí. Lidé, kteří vystupují z hloučku a sedají si před tanky, hrdinové jednoho momentu v dějinách.

Pocit prvoplánovosti ve mně zanechaly záběry na oheň. Zvlášť záběr z kina, kde dva komici zápasí s ohněm, mi přišel už za hranou. Muzika byla naopak velmi citlivě vybraná. Záběry z kostela, výkon synodního seniora a celocírkevního kantora jsou tím, co bych mohla označit za pro mě zábavné a milé. Rozpačitá jsem ze závěru filmu, který vás samozřejmě vyburcuje, ale zanechá ve vás pocit marnosti. Možná si autor nechává prostor pro druhý díl, nebo nás chtěl probudit?  

Radovali jsme se letos všichni společně

Sjezd (nejen) evangelické mládeže a oslavy 100 let ČCE

Skoro 30 let od sametové revoluce, 50 let od sovětské okupace, 70 let od únorového převratu, 80 let od Mnichova a 100 let od založení republiky. Letošní rok je nabitý významnými výročími. Tolik nabitý, že 100 let od založení malé Českobratrské církve evangelické by mohlo lehce zapadnout mezi mnohými honosnými oslavami plnými patosu. Ale to se na letošním Sjezdu (nejen) evangelické mládeže a oslavách 100 let církve v Pardubicích naštěstí dík organizátorům i četným dobrovolníkům nestalo. Mottem letošního sjezdu bylo: Radujme se vždy společně. A společně jsme se vskutku radovali, soudě už jen podle množství účastníků všech věkových kategorií, kteří do Pardubic dorazili z celé republiky.

Ve čtvrtek navečer byl sjezd zahájen v kulturním domě Ideon, kde se po celý víkend odehrávalo hlavní dění. Pátek byl ale už od rána nabitý zajímavými programy. Snad až příliš, protože některé programy se časově prolínaly a probíhaly na dvou místech zároveň – a rozhodování, na který z nich se vydat, nebylo jednoduché. Na výběr bylo z rozličných přednášek, debat, biblických i jiných dílen, procházek, krátkých filmů… Témata se týkala církve, osobní víry, ale byly probrány i věci čistě společenské nebo politické. Zajímavá byla diskuse Církev a její kulturní role (se známými tvářemi, jako je Angelika Pintířová či M. C. Putna), tématům trochu z jiného soudku se věnovaly patnáctiminutovky evangelických občanských aktivistů nebo přednáška o Evropské unii a její budoucnosti. Vyvrcholením sjezdu a stých narozenin ČCE pak byla sobota, a to především velké bohoslužby pod širým nebem na pěkném Pernštýnském náměstí. Ty se nesly ve slavnostním duchu a při zpěvu Radujme se vždy společně (nejstarší bratrská píseň z 15. století, jež letošnímu sjezdu dala jméno) se snad každý cítil součástí toho velkého společenství, které pokrylo značnou část náměstí. Slavnostní důležitou atmosféru ještě umocnila Česká televize, která přenášela živý záznam z bohoslužeb. Po nich pokračovala celá řada koncertů, přednášek a diskusí. Několikráte byl promítán soubor studentských reportáží Film jako Brno i jiné krátké filmy. Z dalšího programu pak stojí za připomenutí třeba hojně navštívená přednáška s atraktivním názvem Láska vydrží všechno, třeba i sexuální revoluci, nebo diskuse o budoucnosti církve, jíž se účastnil také loňský kandidát na prezidenta Marek Hilšer. Moderování diskusí s lehce kontroverzními tématy jako sexuální a etnické menšiny v církvi si nevzal na starost nikdo jiný než f. Mikuláš Vymětal.

Po celý den byl na pódiu na Pernštýnském náměstí bohatý program, kolem stálo několikero stánků, kde svou činnost prezentovala různá odvětví (především) Diakonie ČCE. Nutno také podotknout, že v sobotu, která byla programově nejbohatší a nejrůznorodější, se dala najít zábava i pro děti, ať už formou divadélka nebo třeba Veselé logopedie. Celý den skvěle zakončil večerní koncert skupiny Svatopluk. Těžko by se vybírala příhodnější kapela pro sjezd evangelické mládeže. Náměstí se ponořilo do písní Sváti Karáska, a když Orla zazpíval i on sám, potlesk nebral konce. Symbolickou tečkou na závěr celého sjezdu a 100letých oslav pak byly samozřejmě nedělní bohoslužby v Ideonu, které osvěžila svým pojetím klasických písní výborná kapela bigbítového kurzu Filipa Boháče a Dana Šourka.

 

Sečteno a podtrženo, sjezd a oslavy se vydařily. Do popisu výše se vešel jen zlomek zajímavých akcí, které v Pardubicích stály za vidění nebo zažití. Samozřejmě také probíhaly všeliké doprovodné programy jako architektonické procházky po městě nebo třeba úniková hra, v provozu byl klasicky i PUB (Posezení u bublin). Hlavní i doprovodné programy se věnovaly širokému okruhu témat a každý si našel, co ho zajímá. A jak je to vlastně s tou historií ČCE? Asi nejlépe to dokáže osvětlit hezká příručka P. Morého k tomu účelu vydaná, která je dostupná také online na 100letcce.cz (Ke stažení / Výstava 100 let ČCE). Zkrátka a dobře, oslavy stoletého výročí naší církve proběhly skvěle, důstojně a bez zbytečného patosu. A co je církev jiného než společenství – radujme se tedy vždy společně!

 

 

Používám zprostředkované učení

Rozhovor s Marií Ortovou vedla Šárka Schmarczová

Vystudovala jste speciální pedagogiku a dnes učíte na Jaboku. Co je dnes pro učitele důležité umět a co se změnilo od dob vašich studií?

Nejdříve jsem vystudovala čistou pedagogiku a k té speciální jsem se do- stala až na Jaboku. Těžko se mi popisuje, co se změnilo pro učitele. Jsem sice profesí učitel, ale na vyšší odborné škole a učím tedy dospělé. Uvědomuji si, že je to něco diametrálně odlišného od práce s malými dětmi i dospívající mládeží. Pokud to vezmu od doby, kdy jsem studovala, tak se změnilo hodně, protože to bylo ještě před rokem 1989. Celá koncepce pedagogiky i koncepce vzdělávání. Určitě je teď pro učitele náročnější, že se pohybujeme v pluralitní společnosti. Velkým tématem je komunikace rodičů a učitelů. Mnohem větší zodpovědnost za to, co děti naučím, mnohem volnější osnovy. Na učitele se dnes klade mnohem víc nároků, což má vždy obě dvě stránky.

Rozumím tomu správně, že se ty důrazy změnily?

Ano, myslím si, že by učitel měl umět komunikovat. Často to slyším od asistentů pedagogů, které učíme v kvalifikačním kurzu, a vlastně si to pamatuji i z doby, když naše děti byly malé. Zdá se mi, že ani učitelé, ani rodiče neumějí vzájemně komunikovat. Berou se jako dva tábory, které jdou proti sobě. Přitom by to velmi jednoduše šlo udělat jinak, kdybychom si uvědomili, že nás ta druhá strana potřebuje a jsme na sobě závislí. Důležité je dát to té druhé straně najevo. Rodiče by měli učitelům říkat, že oni jsou odborníci na to, jak učit, a učitelé by měli rodičům říkat, že oni jsou odborníci na své dítě. Vzájemně se posilovat a brát se vážně. Je to velikánské téma, které školy často řeší vymýšlením různých pravidel, která mají ochraňovat je samotné, která ale ve skutečnosti práci učitelů komplikují, znesvobodňují. V tomto týdnu mi říkala jedna asistentka, že ví, že nemůže dítěti říct, že nedostane odměnu, protože rodiče by si mohli stěžovat.

Posunula se škola nyní v tom, že se víc do učení dostávají počítače, internet?

Teď je velkým trendem mediální výchova, jejímž cílem je učit děti pracovat s moderními technologiemi ke svému užitku. Zároveň aby uměly zpracovávat informace, protože ty získáváme dnes přes počítače a podobná média. Rozumět, která informace je pro nás relevantní, a která ne. Co je pravdivé, nepravdivé. Kam mě chce pisatel dovést, co je jeho cílem, jak pracovat s obrazovou dokumentací a podobně. To je důležité a tohle děti učit musíme. Myslím si, že bychom ani neměli dramatizovat škodlivé účinky moderních technologií. Samozřejmě v některém případě škodlivé být mohou, pokud děti nemají vůbec žádné jiné podněty. Myslím si, že děti často mluví o tom, že nedělají nic jiného, než že sedí u počítače, ale ve skutečnosti zjistím, že to není pravda, že to dělají jen proto, že o tom dovedou dobře mluvit i mezi sebou. Je to téma, které mají děti ve škole společné, a proto o něm mluví. O jiných věcech,  které ve volném čase dělají, už tolik nemluví. Rozhodně však nechci to téma zlehčovat.

Napadá mě další rovina: jsou děti, pro něž iPad je speciální pomůckou, která pomáhá.

Určitě, existují propracované metodiky, jak tablety používat pro komunikace s dětmi s postižením i při výuce v běžných školách. Další téma, které mě napadá, je radost ze vzdělání. Dělat školu smysluplnou. Úkolem učitelů, rodičů a celé společnosti je, aby učili děti mít radost z toho, že mohou poznávat nové věci. Vysvětlovat k čemu to budou potřebovat.  A určitě je taky důležité, aby tam byla emocionální angažovanost učitelů, aby děti neříkaly, že se násobilku učí, protože je paní učitelka něco učit musí. I využití počítačů může pomoci zprostředkovat radost ze vzdělávání a získávání  nových poznatků.

Ve vašem životopise jsem si přečetla o instrumentální metodě. Co si pod tím pojmem mám představit?

To je velmi široké téma, o kterém by se dalo mluvit dlouze, a ještě důležitější je zažít si to přímo na vlastní kůži. Autorem metody instrumentálního obohacování je psycholog židovského původu Reuven Feuerstein, který se narodil ve dvacátých letech v Rumunsku. Zabýval se tím, jak se dají rozvíjet učební dovednosti nejen dětí, ale i dospělých.  Kdybych to úplně zjednodušila, jeho výzkumy a metody, které používal, vedou k jinému pojetí intelektu. Ne jako k nějakému neměnnému stavu, ale k něčemu, co se dá pomocí různých metod rozvíjet. Někdy se popisují jako metody, které učí duševní práci. Jako metodu rozvoje osobnosti vypracoval Feuerstein zkušenost zprostředkovaného učení. Rozpracoval ji včetně materiálů, které nám pomáhají zkušenost zprostředkovávat. Zkušenost zprostředkovaného učení je postavena na tom, že učitel nebo rodič vstupuje mezi osobu (dítě) a stimul, který na dítě působí, a zároveň vstupuje i mezi dítě a jeho reakci. Pomáhá mu rozhodnout se, jak dělit podněty na podstatné a nepodstatné v konkrétní situaci, a která reakce na konkrétní situaci bude správná. Zprostředkovatel informace třídí, zjednodušuje, interpretuje, hodnotí, přidává jim emocionální náboj. Vtip je v tom, že je tam to slovo zkušenost zprostředkovaného učení, protože děti si nakonec  mohou zprostředkovávat jedno druhému, vzájemně si zprostředkovávají sourozenci, spolužáci ve třídě a podobně.

Je to tedy vedení tím učivem, zjednodušování pro konkrétní dítě?

Jde o to, že zprostředkovatel to učivo předává, upozorňuje na něj, zaměřuje dítě na něco, co tam je pro tu konkrétní situaci důležité, čeho si má dítě všimnout a na co má přijít. Hodně se pracuje s tím, že v různých situacích jsou různé strategie, které se mění, že každý má nějakou jinou strategii, protože tu situaci řeší v jiném kontextu, má nějaké jiné schopnosti a podobně.

Jak se stavíte k inkluzi ve vzdělávání?

K inkluzi se stavím jednoznačně pozitivně. Vede mě k tomu i znalost metody Reuvena Feuersteina, který se narodil v Rumunsku, ale žil a pracoval s dětmi různých národností a tvořil i v Izraeli, který je velmi multikulturní. Ta metoda je postavena na tom, že se učíme přijímat a vnímat toho druhého člověka se vším, co přináší. To mě vede k tomu pozitivnímu vztahu k inkluzi. Veřejnost, ale i učitelé v praxi na základních, ale i na středních školách nevědí přesně, co inkluze je, a nedovedou odlišit integraci a inkluzi. Inkluze je další stupeň, ve kterém nejde jako u integrace o to, hledat pro jednoho jednotlivce nebo nějakou skupinu dětí se speciálními vzdělávacími potřebami, jak ho zařadit do konkrétní třídy a vytvořit tam pro něj podmínky. Při integraci je dítě se speciálními vzdělávacími potřebami ve třídě trochu jako cizorodý prvek. Základním heslem inkluze je naopak „škola pro všechny“. Znamená to, že učitel vědomě pracuje se třídou jako velmi různorodou skupinou, s každým dítětem jako individualitou a má pro to také podmínky. Každý potřebuje nějakou jinou podporu, aby dosáhl maximálních výsledků podle svých možností, některé děti potřebují vyšší míru podpory pomocí odlišných pomůcek, metod práce, přizpůsobeného obsahu vyučování nebo podporu personální, např. asistenta pedagoga, druhého učitele ve třídě.  Velký problém je, že terén na tuto mnohem náročnější práci není připravený. Museli bychom mít mnohem menší třídy, učitelé by museli být vzděláni, motivováni, mít více podpory. Podporou může být klima školy, podpora a nadšení ředitelů, možnost pracovat pod supervizí apod.

Myšlenka současné legislativy je dobrá, ale problém je, že současný terén není na takovou velkou změnu připravený. Poté, co se ukázalo, že nová pravidla jsou opravdu tak finančně náročná, jak někteří odborníci předem upozorňovali, začalo ministerstvo měnit to, co se již začalo osvědčovat. Učitelé si začali zvykat na spolupráci s asistenty, využívat je ve prospěch všech dětí a pracovníci školských poradenských zařízení jsou najednou nabádáni, aby pokud možno co nejméně doporučovali asistenty pedagoga. Slyšela jsem z několika stran, že mají pokyn, aby dětem do první třídy doporučovali asistenta výjimečně. Pokud by děti školu nezvládaly, byl by jim doporučen asistent později. To je podle mne naprosto obrácená logika. Přítomnost asistenta může zajistit úspěch dítěte a často i to, že dítě začne zvládat nároky školy bez podpory a třeba od druhé třídy se bez asistenta obejde. Další problém je nedostatek pracovníků ve školských poradenských zařízeních. Mají mnohem více práce a nemohou ji stíhat tak, aby z ní mohli mít radost. Někteří rodiče nechtějí ke svému dítěti asistenta pedagoga, bojí se, že dítě tím bude stigmatizované. Je to složité a bude to trvat dlouho, než se ten systém usadí. Ročně pracuji až s šedesáti asistenty pedagoga a musím říct, že už se ztrácí praxe, kdy asistent pracoval čistě jenom s jedním dítětem. Asistenti pracují na pokyn učitele, uvědomují si, že musí vést dítě k samostatnosti a nedělat ho na sobě závislým. Jsem velmi optimistická a mám hodně dobrých signálů z praxe, i když ta cesta bude dlouhá. Ještě jsem chtěla podotknout, že jsou učitelé, kteří už promyšleně nebo intuitivně umějí hledat způsoby práce s dětmi se specifickými vzdělávacími potřebami, které nejsou o tom, že se s tím dítětem pracuje jinak než s ostatními, ale hledají možnosti, jak pracovat s celou třídou způsobem vhodným pro dítě se speciálními potřebami. Například pokud je dítě se speciální potřebou výkonnější na začátku týdne, tak se s celou třídou probírá složitější látka na začátku týdne. Velmi důležité je mluvit o odlišnostech všech dětí, podpořit nejen děti s postižením, aby byly schopné samy sebe reálně prezentovat.

V souvislosti s inkluzí mě překvapila ta velká nevole ze strany speciálních škol a i rodičů, kteří mají dítě ve speciální škole.

Ani učitelé speciálních škol nejsou vedeni k tomu, aby rozuměli tomu, co je inkluze. Oni pracují velmi dobře s dětmi s postižením, ale neučí se myslet inkluzivně. Strach z rušení speciálních škol si vykládám jako strach existenční, kterému rozumím. Vzpomínám si, jak asi před třemi lety šli naši studenti na praxi do speciálních škol a na semináři po praxi shodně mluvili o tom, že už nejsou pro inkluzi. Vyprávěli, co jim říkali učitelé, a já si uvědomila, jakou dostali protiinkluzivní masáž. Ti učitelé jim říkali, představ si, že oni chtějí dát tohle a tohle dítě do běžné školy, dovedete si to představit?  Když jsme se o tom bavili a já jsem jim řekla, že důvodem může být strach o práci, tak to byl pro ty studenty takový aha efekt a obrátili hned nazpátek.

Číslo, které připravujeme, se zabývá svobodou informací a vzdělání. Může být dítě ve vzdělávacím prostředí svobodné?

Je to těžká otázka, ale zároveň jednoduchá. Já si myslím, že může. Když se dítě přijme jako partner, když se zprostředkuje radost ze vzdělávání. Když dítě ví, jak a proč s novými poznatky pracovat, tak určitě ano.

Ale děje se to?

Když otázka stála, jestli se může dítě cítit svobodně, opakuji, že může, ale v některých našich školách k tomu povede ještě dlouhá cesta. Určitě by to ale šlo zajistit i v běžných školách.

V čísle vyjde i rozhovor o systému, který svobodu učení staví na tom, že dítě samo hledá odpovědi na své otázky. Jedná se o portál svobodauceni.cz.

Nevím přesně, o co jde, ale ano, musíme nechat děti klást otázky a povzbuzovat je k tomu a určitě musíme reagovat na jejich témata. Nejsem vůbec proti alternativním formám vzdělání, ale zásadně nejsem ani proti běžnému vzdělávání. Každý ten způsob může být velikou pomocí a oporou pro nějakého učitele a zároveň může být zneužitelný. Slyšela jsem, že sebelepší metoda tvoří dvacet procent úspěchu a osmdesát procent dělá ten člověk, který s konkrétní metodou pracuje. Může zneužít i dobrou metodu. Každý z nás umí jinak pracovat a vyhovuje mu jiný způsob práce. Je dobře, když systém vzdělávání je co nejrozrůzněnější a když máme různé alternativy. Děti jsou různé a každé potřebuje něco jiného. Většině bude vyhovovat dobrá běžná škola, ale pak jsou děti, kterým může pomoci třeba individuální vzdělávání v domácí škole.

V rámci ČCE pracujete s dětmi. Jak by se měly děti zapojovat do církevního života?

Všelijak a přirozeně. Podle podmínek každého sboru, možností každé rodiny. Za důležitou považuji přítomnost dětí u večeře Páně, přítomnost při vyznání hříchů i jejich vlastních rodičů. Vím od některých dospělých, jak to pro ně v dětství bylo důležité, že vnímali rodiče i v této pozici.

Osvobozuje děti víra, nebo je spíš svazuje?

Myslím si, že víra by měla osvobozovat vždycky, ale mám zkušenost s tím, že někdy se cítíme vírou svázáni, a u dětí je to ještě problematičtější. Nezřídka se stává, že rodiče nebo prarodiče manipulují děti v touze, aby se z nich stali věřící. Manipulace, nebo i moralizování, to vždy znesvobodňuje. Víra osvobozuje, je-li jako osvobozující prezentovaná.

Jakým způsobem nejlépe oslovit dnešní děti?

To, co řeknu, se týká běžného i církevního vzdělávání. Z práce v poradním odboru církve, ale i ze své práce s asistenty pedagoga cítím velký tlak na to, abychom připravovali hotové materiály, které můžeme bez větší přípravy využít. Já jsem přesvědčená, že to nejde. Katechetické přípravy jsou velmi praktické, ale každý ten učitel nedělní školy si musí projít a promyslet, jak to bude dělat on, protože pro každého je přirozený jiný způsob práce. Mělo by se pracovat přirozeně, tak jak umíme, hledat nové způsoby, mluvit o tom. Já sama si s dětmi hodně povídám, používám zprostředkované učení. Nechávám je, aby hledaly řešení. To umím já a někdo jiný umí zase něco jiného. Děti mají dnes obrovské množství podnětů a nemají možnost do hloubky poznávat jednu věc. Slýchávala jsem, že děti potřebují i ve výuce hodně podnětů, komiksy a barevné pomůcky, a já si myslím, že je to naopak. Měli bychom jim předkládat jednu věc, jednu vlastnost a tu zkoumat z více úhlů pohledu. Spíše je zklidňovat.

 

 

TEOLOGIE JINAK PRO STŘEDOŠKOLAČKY A STŘEDOŠKOLÁKY

Chcete zjistit, která místa, o kterých se píše v Bibli, se podařilo v Izraeli opravdu nalézt? Zajímá vás, jak se vánoční poselství po staletí utvářelo a proměňovalo? A má víra co dělat s politikou?

Tato a další témata připravila Evangelická teologická fakulta pro studentky a studenty všech typů středních škol, kteří se zajímají o to, jak teologie a další společenské vědy utváří naše životy.

Od 12. listopadu do 10. prosince se můžete každé pondělí v podvečer zaposlouchat do poutavého vyprávění, které pro vás připravili učitelé a studenti Evangelické teologické fakulty:

 

12. listopadu: Od archeologie k Bibli a zpět: Vykopávky v dnešním Izraeli listopadu Jsme opravdu křesťanská civilizace?

19. listopadu: Nemusím být farář, kaplan ani sociální pracovník, přesto studuji na teologické fakultě a neměnil bych

3. prosince: Ježíš, nebo Ježíšek? Příběh, jak ho známe i neznáme

10. prosince: Politická dimenze víry: zdroje, příklady a limity

 

Přihlašujte se mailem na lukas@etf.cuni.cz

https://web.etf.cuni.cz/ETFN-622.html?news=5830&locale=cz

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Cesta nemusí být cíl

Lze udržet svobodu jít a taky svobodu zůstat?

(Několik poznámek ke „svobodě pohybu“.)

 

Jeden z nejhorších snů, které se mi vrací, je sen o uvíznutí (pod nějakou kládou, v jeskyni…). Nemoci se ani pohnout – to je hrozně zlé!

 

Jedno období v životě jsem prožíval tohle: věděl jsem, že se budu muset pohnout (musím vstát, někam jít), ale taky, že to bude dost bolet. To byl zápas o každý malý pohyb!

 

Ještě ne tak dávno se žilo od narození do smrti na jednom místě, v jedné krajině. Krajina měla svůj důvěrně známý reliéf, své dominanty (hory, řeky, katedrály…), člověk v ní mohl být doma. Není dobré být doma?

 

Pamatuji krásný pocit, kdy jsme se poprvé vydali přes hranice bývalé „železné opony“. I když se trochu bojím cest, mám ten pocit při cestování po Evropě vždycky. Pocit důstojnosti.

 

Na cestě, v pohybu se dá být různě. Jako poutník, jako cestovatel, jako turista. Mezi nimi je zásadní rozdíl: Poutník má svůj cíl, za kterým kráčí, a cesta slouží k tomu, aby došel k cíli. Cestovatel poznává nové země, seznamuje se s domorodci, maže bílá místa z map světa. Turista se toulá krajinou, od domorodců se nechá obsloužit, hledá exotiku, zážitky.

 

Je staré přísloví: „Ďábel má rád spěch.“ Co všechno na nás prozrazuje setrvalý spěch?

 

Na cestě se dá taky uvíznout. Nemyslím jen v nějaké slepé ulici nebo bludišti. Myslím: na cestě – v pohybu. Člověka může zotročit nutkání jít dál a dál. Něco mu nedovoluje se zastavit, setrvat na jednom místě a s někým. Je to strach? Z minulosti, z přítomnosti, z budoucnosti?

Trochu marně se člověk utěšuje: i cesta může být cíl.

 

Jde o to, udržet svobodu jít a svobodu zůstat, svobodu v pohybu a svobodu v setrvání. Jak se to děje?

 

Když se uchovává v srdci někdo… nebo když dokonce prožijete, že to uchovávání v srdci je vzájemné, tak ať se pohybujete, jak se pohybujete, tak se nevzdalujete, neztrácíte se. Máte společný vesmír. Pak ať na cestě, nebo v setrvání, nablízko i na dálku…

 

Římanům 8,3839  Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.

 

Pavel Jun

Skotsko: přátelská vůně whisky

Moje kamarádka strávila tento semestr na Erasmu v malebném Stirlingu ve Skotsku. Když mi nabídla, ať ji navštívím, neváhala jsem ani chviličku, jelikož o svém pobytu neustále básnila. Měla proč, kampus univerzity se rozkládá kolem podlouhlého jezera a kolkolem je les, každý den je tak cesta do školy příjemnou procházkou. Nad studenty se tyčí kopec s kamennou věží Wallace Monument, jen o málo vyšší než pražská petřínská rozhledna, ze které je báječný rozhled. Skotsko tvoří jednu ze čtyř zemí království Velké Británie. Skládá se z oblasti severní Highlands a jižní Lowlands. Vrchovina Highlands brázdí hory, které se často jmenují Ben něco, název „Ben“ pochází z gaelského beinn, což znamená hora, naleznete tu také nejvyšší horu Velké Británie Ben Nevis. Kolem hor se rozlévá nespočet jezer, jež jsou tu nazývána Loch, což znamená jezero. Z několika jezer je odebírána voda na zdejší vynikající whisky. S kamarádkou jsme se vydaly na jednodenní výlet na Ben Ledi, horu vzdálenou asi hodinu jízdy autobusem od Stirlingu. Pro mě to byl velký zážitek a docela křest ohněm – resp. sněhem – anžto jsem nikdy nebyla ani v Tatrách, natož v Alpách či jiných vysokých horách, a když jsme se blížili doubledeckerem k zasněženým vrcholům a úbočím, domnívala jsem se, že to asi těžko bude ta naše hora, že přece nepůjdeme na konci března sněhem. Po vystoupení z autobusu však bylo jasné, že právě k těm bílým hřebenům směřujeme. Nejprve nás čekal tříkilometrový pochod kolem silnice, na stopování tu nejsou zvyklí, zastaví, jen pokud se vás řidičovi opravdu zželí, a tak jsme postupovali pomalu. Náladu nám zlepšovaly všudypřítomné ovce a jehňata a posléze zelený mechový les jako ve Středozemi Pána prstenů. Vypadal tajemně a čarokrásně a stejně jako v pohádce se zde nesmělo sejít z cesty, jinak člověku okamžitě nateklo do bot (mech je krásný, ale zrádný). Po příjemné procházce jsme se jaly šlapat do kopce s převýšením 720 metrů. Byla to vážně zabíračka, protože místní pohoří sice nejsou tak vysoká jako Krkonoše, ale kvůli nízké nadmořské výšce je musíte vyšlapat opravdu celá. Poslední úsek cesty jsme balancovaly ve sněhových závějích a nahoře bylo asi 5 °C, ale výsledek stál za to! Kolkolem se rozprostírala krajina Highlands, lochy a okolní hory vypadající tentokrát jako vrcholy Mlžných hor. Bez okolků vám podepíšu tvrzení, že skotská krajina je přenádherná. Jestli se někdy dostanete na sever britských ostrovů, nechte si alespoň dva dny na prozkoumání místní flory a fauny, třeba se vám poštěstí vidět i horské ovce jako nám – po dlouhé zimě vypadaly jako hodně zacuchaný a dlouho nemytý mop. Velmi doporučuji také výlet na západní ostrov Skye, kterému dominují nekonečná pobřeží a ohromující západy slunce.

Skotové jsou nesmírně příjemní, i po namáhavém výšlapu nás s úsměvem zdravili typicky skotským „haya“ a ptali se, zdali máme „fun“ (čti, jak píšeš). Hustota zalidnění tu není zdaleka tak vysoká jako ve vedlejší Anglii – 65 obyvatel/km2 oproti 407 obyv./km2 – snadno strávíte celý den pochodem, aniž byste zahlédli o moc více než jednu vesnici. Svůj pobyt tak můžete pojmout jako odpočinek od davů i zamračených tváří. Ale i ve městech byli kolemjdoucí přátelští a snadno se s námi dávali do řeči. Ani se mi nechtělo věřit, že skotskou národní květinou je bodlák. V rychlém občerstvení po povinném fish and chips jsme se například dozvěděly, že místní kuchař navštívil v 80. letech Československo a další země východního bloku. Dokonce se nás vyptával, jestli stále existují podniky pro nás většinou neznámých jmen, a pamatoval si i základní slova jako „dobrý den“ a podobně. Při komunikaci s místními ale pozor, mívají velmi výrazný přízvuk, zvláště pokud pocházejí z Glasgow. Pokud se vám stane, že nebudete rozumět ani slovíčku, ať už kvůli výraznému vyslovování písmena R, nebo proto, že zkrátka hrozně huhňají, nezoufejte sami nad sebou, ale radši hovořícího počastujte otázkou, zdalipak náhodou nepochází z Glasgow? Skoro určitě se trefíte, Skot bude mít radost a vy můžete taky. Pokud se sem chystáte na více než dva týdny, doporučuji se ještě před odjezdem zkusit sejít s někým skotské národnosti a zkusit s ním pár konverzačních lekcí.
Skotské hlavní město je Edinburgh, jenž leží na východě země v zálivu u ústí řeky Forth. Dominuje mu hrad, který dosahuje poloviny rozlohy toho pražského, takže pokud se ho rozhodnete navštívit, můžete si na něj s klidem vyhradit celý den. Pokuste se být v jednu hodinu na hlavním nádvoří, v tu dobu se zde vystřelí z děla na památku původní lodní navigace roku 1861. Dobových děl střeží hradby opravdu spousta, ta obzvlášť stará a velká (s délkou přes tři metry) jsou nazývaná „lady“. V hradbách a přilehlých budovách se nachází řada volně otevřených muzeí, obchodů se suvenýry, kavárniček, ale i bývalých vězení. Na nejvyšším místě hradu stojí budova památníku obětem světových válek, každá světová strana myslí na jiné síly: pozemní, vzdušné a námořní, jež zdobí vkusné vitráže v daném duchu. Vedle památníku můžete navštívit komnaty skýtající pohled na skotské korunovační klenoty. Z ochozu je pak výhled na celé město. Od hradu stále dolů vede hlavní třída Royal Mile – kde můžete zakoupit kašmírovou vlnu se vzorem skotské kostky nebo potkat opravdového dudáka či sochu domácího ekonoma Adama Smithe – až ke kontroverzní budově skotského parlamentu, který byl nově postaven roku 2004 po částečné obnově orgánu skotského parlamentu, jelikož Skotsko se již roku 1707 sloučilo s Anglickým královstvím a původní instituce zanikla. Hned za moderním komplexem se zanoříte do přírody, pokud jste jen trochu zdatní, můžete zde vyběhnout na kopec a pohlížet na Edinburgh z trochu jiné strany než doposud. Možná zahlédnete i katedrálu sv. Gila nebo kostel Greyfriars, na jehož hřbitově je pohřben věrný policejní pes Bobby, jenž po smrti svého konstábla po 14 let každý den chodil k pánovu hrobu. Snad vás nevyděsí fakt, že hřbitovní zeď tvoří stěny přilehlých domů, jež jsou tak blízko, že se zdá, jako by některé hrobky vedly až do garáží domečků. Z druhé strany zástavby sedí malá socha Bobbyho, která má nosit štěstí, když mu sáhnete na čumáček. V podhradí se dále nachází Victoria Streer, jež byla předobrazem slavné Příčné ulice, krámky zde nabízejí předměty ze světa Harryho Pottera včetně kouzelnických hůlek.
Kromě Edinburghu nabízí Skotsko řadu dalších zajímavých měst jako již zmíněné Glasgow, Aberdeen nebo Inverness, co by kamenem dohodil od legendami opředeného jezera Loch Ness. V Glasgow nevynechejte návštěvu gotické katedrály sv. Munga (ano, opravdu to jméno není jen vymyšlené!), která stojí na místě původního kostela, jenž podle legendy nechal Mungo postavit, a založil tak město samotné. Kostel je téměř 900 let starý, skrývá působivé vitráže, ambit i kryptu s třemi malými modlitebními stolky se židlemi a biblí, každý je úplně jiného stylu, takže si snadno vybere katolík, luterán i nezdobný evangelík. Zato oltář v hlavní lodi je barevný a dominuje mu lebka se zkříženými hnáty možná symbolizující tzv. „memento mori“ (pamatuj na smrt). Za dobrovolný příspěvek pár penny je k dostání papírový průvodce v češtině. Před katedrálou ční socha skotského cestovatele a objevitele afrických krajin Davida Livingstona. Ani Stirling byste neměli opomenout, jelikož je to univerzitní městečko, oplývá puby a hospodami. Mně se paradoxně nejvíce líbila irská hospoda Molly Malones s živou kapelou a štamgasty podupávajícími do rytmu. Pověstnou britskou pintu piva si zde ale dáte všude. Jen se připravte na pořádné šustění bankovkami, poněvadž pivo mnohdy stojí i více než 4 libry (120 korun). Mimochodem, věděli jste, že Skotsko má vlastní Royal Bank of Scotland, která vydává bankovky se skotskými významnými osobnostmi na jedné straně a místními zvířaty na straně druhé? Patří to ke skotské národní hrdosti a vede ke komickým situacím, kdy jsou dva bankomaty anglických bank zcela neobsazeny, zatímco u skotského se tvoří fronta.
Na závěr si dovolím malou připomínku: až budete ve Skotsku, nechte si dostatek času rovněž na návštěvu palírny whisky, ideálně alespoň dvou, ať můžete porovnávat. Můžete si vybírat z velkého moderního nebo naopak rodinného podniku, v každé vám rádi předvedou techniku výroby, svůj ječmenný slad a ochutnávku, při níž se o typickém skotském nápoji dozvíte mnoho zajímavého. Například to, že může mít vanilkovou vůni a pomerančovou chuť a že přidáním drobné kapky vody se oboje změní. Že už se vidíte se sklenkou na rašeliništi? Ryanair létá z Prahy do Edinburghu téměř každý den, na nic nečekejte a prožijte vlastní degustaci!

Důležité na misionářské práci není to, že hodně mluvíme, ale že posloucháme

Jonáš, jako student evangelické teologie na ETF UK, strávil minulý rok v Nizozemsku studiem misie. Rozhovor s holandským teologem Hans van Arkem vytvořil ke své diplomové práci a bavili se spolu o tom, jaké jsou možnosti misie evangelických církví v současném západním světě.

 

Jak probíhaly začátky misijního zaměření Protestantské církve v Nizozemí?

Začneme asi tím, jak Protestantská církev v Nizozemí vznikla. Je to asi 14 let, kdy došlo ke sloučení tří různých církví. Byl to ale mnohem delší proces. Trvalo asi 40 let, než se tyto církve daly dohromady, a já vždy říkám: v církvi nejde udělat nic rychle. Byly tam velké rozdíly ani ne tak v teologii, ale zejména v kultuře. Každopádně po 40 letech se sloučily v jednu národní protestantskou církev a proběhlo mnoho debat o některých otázkách, jako: mohou se homosexuálové vzít v kostele? To je vždycky téma… Jak křtít lidi apod. To sloučení stálo spoustu lidí spoustu energie. A tehdy jeden z členů správní rady, generální tajemník, přišel s vizí: „Teď začínáme jako více či méně nová církev a musíme vytvořit novou vizi a nechat všechno to jednání za námi a soustředit se na to, jakou církví chceme být.“ A napsal, myslím, dobrý dokument…

Máte na mysli Learning to live out of wonder (Učíme se, jak žít z úžasu)?

Ano, ten. Tak to začalo a všichni si mysleli: Kdo může být proti? Kdo může být proti návrhu, který říká: vraťme se ke svým kořenům. Když pořádám večery v místních církvích, vždycky začínám touto otázkou: „Máte tu krásný kostel. Přemýšleli jste někdy o tom, jaký byl původní záměr těch, kteří ten kostel postavili?“ A pokračuji: „Nikdo tady tehdy nebyl křesťanem, před tisíci lety jsme byli všichni Batávové a Germáni a vyznavači přírodních náboženství. A pak z Říma přišlo několik mnichů, kteří tu začali pracovat a šířit evangelium mezi lidmi. Když se pak scházelo víc lidí, někdo se rozhodl: Postavme kostel! Ale jaký byl jejich záměr? Šíření evangelia. A na co se teď soustředíme my? Vezměte si agendu vašich setkání a zakroužkujte aktivity, které se týkají vnitřního sborového života, a zakřížkujte aktivity, které mají šířit evangelium a oslovit lidi mimo sbor.“ Pak vidíš mnoho kroužků a možná jeden křížek…

A o tom je vlastně celý ten dokument Learning to live out of wonder. A všichni jásali: „Ano! Amen! To je to, co bychom měli dělat, pojďme být misionářskou církví.“ Tento dokument byl přijat synodem jako strategický dokument, ale u toho to skončilo. Dlouho se o něčem diskutuje, pak se napíše dokument a řekne: „Takhle to bude, to je náš cíl…“ A pak mají takový stůl s mnoha šuplíky, tam to strčí a nikdy nevyndají. A tak mě požádali, abych začal pracovat pro národní církev a vytvořil program, který by tu vizi realizoval.

Když chceš něco změnit, nejdříve potřebuješ vyvolat pocit naléhavosti. Protože můžeš říct: „Měli byste jít ven a šířit zprávu o Ježíši!“ Ale spousta lidí si pomyslí: „Proč bychom to měli dělat? Když si tu tak sedíme, je to fajn, máme se rádi…“ Ale ukaž jim statistiky, ukaž jim, že církev se zmenšuje. Řekni: „Poslyšte, lidi, za 30 let tady ten sbor už nebude, taková je situace, tohle vážně chcete?“ Ukaž jim čísla, aby si všichni uvědomili jejich naléhavost.

Jenže jak být misijní církví? Spousta sborů má problémy s penězi, zmenšují se, nemají dost dobrovolníků. Tyto sbory potřebují pomoc a já vždycky říkám, že nejlepší způsob, jak pomoci lidem, je ukázat jim osvědčené postupy. I u nás je 20–25 sborů, které rostou. A tak jsme zkoumali, co se tam děje, co je to tajemství? A zjistili jsme čtyři faktory.

Prvním je: sbory, které jsou zdravé a přitahují lidi, jsou ty s velmi jasnou představou o tom, jakým sborem jsou. Takže můžeš mít sbor s honosnou liturgií nebo se soustředit na dobrý pastorační postoj k lidem nebo sbor pro mladé lidi. Nechte staré jít do jiného kostela, protože vy jste církev pro mladé lidi (pozn. překladu: V Nizozemí jít do jiného kostela povětšinou znamená rozdíl pár desítek, maximálně stovek metrů.). Takže rostou církve s velmi jasnou politikou a velmi jasnou vizí, uplatňovanou nejen v neděli, ale také od pondělí do soboty.

Druhým faktorem je dobré vedení a skutečně pomáhá, když je pastor součástí tohoto vedení. Takže to, co potřebujete v tomto sboru, je skupina lidí, kteří nejen že přijmou tuto vizi, ale vykonají ji.

Třetím faktorem je dobrá komunikace. A dobrá vnější komunikace začíná dobrou vnitřní komunikací. Takže všichni členové z místního společenství vědí, díky mailům, webu, facebooku, co se děje v kostele každý týden, každý den. Dám příklad. Když jsem se stal farářem v jednom sboru, mezi členy bylo pár žurnalistů. A já jim řekl: „Každé dva týdny chci mít článek o našem sboru v místních novinách.“ Řekli: „Dobrá, ale pouze za předpokladu, že nám vždy dáte novinku, kterou budeme komunikovat.“ Takže jsem každé dva týdny zadával témata, například že se bude kázat o něčem, co se stalo ve světě. Nebo že je výročí postavení kostela, narozeniny varhaníka, co hraje už 40 let atd. A náhle se ve vesnici stalo něco zajímavého, lidé se začali zajímat: „Co je to tam s tím sborem?“ A členové sboru odpovídali: „Nu, máme nového pastora a příští týden bude na programu to a to a to…“ A tak to začalo. Takže to je třetí faktor – dobrá vnitřní a vnější komunikace.

A čtvrtým faktorem je pohostinnost. Když přijdeš v neděli ráno do kostela, cítíš, že jsi vítán? Někdo si tě všímá, někdo přijde a řekne: „Ahoj! Jsi tu poprvé? Můžu pro tebe něco udělat, nebo bys chtěl být raději sám?“ Žádný sbor v Nizozemí nikdy neřekne, že není pohostinný. Všichni říkají, že jsou, ale v praxi to tak není. Třeba si sedneš na nějaké místo a někdo ti poklepe na rameno se slovy: „Tady vždycky sedí pan XY.“

V závěru těchto školení vždy zakončím večer takto: „Chci, aby mi všichni řekli jednu malou věc, kterou zítra můžete změnit.“ A pak shromáždím všechny jejich myšlenky. Když to uděláš na konci večera, budeš mít mnoho nápadů, které mohou zítra praktikovat. Postavit někoho ke dveřím, aby zdravil lidi. Proč ne, jak těžké je to udělat? Květiny z kostela, které se pak rozdávají členům sboru, ale mohly by se dát také lidem z vesnice. Proč ne, jak těžké je to udělat? A takhle to začíná.

Další důležitá věc. Misijní sbor začíná důkladným přemýšlením o tom, jak funguje jeho okolí. Co se tam děje? Kdo jsou lidé, kteří tam žijí? Jsou vysoce vzdělaní? Bydlí v podnájmu, nebo mají vlastní domy? Začni zkoumáním toho, co se děje v okolí. Protože není žádný užitek z misijního programu, který nereaguje na své okolí.

Můžeš lidi také pozvat. Můžeš prostě jít k jejich domu, stisknout zvonek a říct: „Poslyšte, pořádáme jeden večer a velmi by nás zajímal váš názor na to, s čím by tak místní sbor mohl v dnešní době pomoci.“ A ne všichni přijdou, ale někteří ano.

 

Co jste se při své práci v církvi naučil? Co byste případně udělal jinak, kdybyste začínal znovu?

Tři věci. Jedna je o farářích, druhá o penězích a třetí o tom, jak můžeme pomoci místním sborům.

Někteří faráři, které jsme navštívili, byli kritičtí. A faráři umí kritizovat jako málokdo. Když jsme odešli, tak si řekli: „A teď zpátky k běžnému provozu“, protože každý farář je víceméně král/královna ve svém vlastním království. Takže, kdybych to dělal znovu, věnoval bych těmto pastorům mnohem větší pozornost, protože když s vámi nechtějí spolupracovat oni, není možné nic změnit.

Druhá věc jsou peníze, tedy něco, o čem lidé v církvi moc mluvit nechtějí, ale bez peněz se neudělá nic. Mnoho sborů nám říkalo: „Dobrý nápad, ale my nemáme peníze. Jen snižujeme rozpočet, takže na to zapomeňte.“ Ale co bys měl udělat, je, že když snižuješ rozpočet, sniž ho víc, než je nutné. Když máš faráře se 100% úvazkem, musíš říct: „Už vás nemůžeme platit, můžeme zaplatit jen 75 %.“ Moudré je ale snížit na 50 %. Pak budeš mít peníze. A co s nimi udělat? Investuj je do nového programu. To dělá každá společnost. Takže musíš upravit rozpočet pro financování těchto projektů. Bez peněz nic nefunguje. Minulý rok jsme propustili asi 60 lidí. Ve skutečnosti jsme museli propustit 40, ale propustili jsme dalších 20, takže máme peníze na nové projekty.

Třetí věcí je, jak můžeme pomoci místním sborům? Ty misijní návštěvy byly jen jednou. Byl to pěkný večer, rozešli jsme se a doufali, že se něco změní. Jenže dnes vidíme, že sbory, které jsou nejúspěšnější v úsilí být misijně aktivní, jsou ty, kam se znovu a znovu vracíme nejméně po dobu dvou let. Potřebujete programy a lidi, kteří budou sborům pomáhat projít transformačním procesem, a zůstat s nimi alespoň dva roky. Pomáhat jim přijít z bodu A do B.

Vytvořili jsme například speciální tréninkový program pro faráře. Trvá to dva roky a dokonce navštěvujeme Velkou Británii, abychom viděli „fresh expressions (pozn. překladu: již od 70. let anglikáni zakládají nová a nová společenství věřících, pátrající po nových způsobech, jak být církví v 21. století)“ anglikánské církve. Za dva roky je připravíme na to, být misijním farářem. A to je velmi úspěšné.

Takže to je moje odpověď: věnuj více pozornosti farářům, buď kreativní s rozpočtem a za třetí udržuj dlouhodobý vztah s místními komunitami.

Jak motivovat liberálně smýšlející evangelíky k nutnosti být misijní církví?

To jsme si mysleli, že zejména v evangelikálních a ortodoxních sborech budeme úspěšní, ale co jsme zjistili, je, že někdy dokonce čím liberálnější sbor, tím nadšenější byli, a to nadšení je na jiné úrovni. Liberální církve vždy vyhledávají kulturní věci. Někdy je to klasická hudba v kostele nebo zvou výtvarníky. Tak jsme řekli: „Dobře, ale co jim řeknete, až ti lidé přijdou?“ No… nevěděli. Že je to prý velmi obtížné, jenže bez toho je to jako v galerii. Řekl jsem: „V pořádku, nemusíte jim nic říkat, ptejte se…“ Myslím, že velmi důležitým bodem misionářské práce není to, že hodně mluvíme, jako já teď, ale že posloucháme. Stačí jít k nim a zeptat se: „Co si o tom myslíte? Jak vnímáte, že je to v kostele? Máte nějaký vztah k církvi?“ Otázky, ne odpovědi. Pak samozřejmě může nastat okamžik, kdy se vás ti lidé zeptají: „Co vy si myslíte?“ A pak bys měl mít odpověď.

Ve sboru, kde jsem působil, jsme v neděli ráno uspořádali speciální bohoslužby určené pro lidi, kteří nejsou v církvi. S velmi přístupnou liturgií, kázáním o nedávných událostech a tak. Jenže farníci řekli: „Hej, a co my?“ Tak jsem řekl: „Dobrá, uděláme dvoje bohoslužby.“ Jenže jsme museli změnit alespoň čas. Bohoslužby vždy začínaly v 9, teď musely začít v 10. „Nepřijatelné! Vždycky je to v 9, a když to posuneme na 10, tak nestihnu kávu v 10:30.“ A to byl pán ze staršovstva. Tak jsem řekl: „Poslyš, já myslel, že budeš šťastný, když konečně i tvůj vlastní vnuk přijde na tu zvláštní bohoslužbu, vždyť se za to už dlouho modlíš…“ Na to odpověděl: „Já vím, ale ať jde na tu bohoslužbu, na kterou jsem já zvyklý…“ A já jsem řekl: „Já chápu, že to říkáš, ale tam on prostě nepřijde… Nechce…“ Takže v církevních lidech je něco velmi tradičního. Musíme investovat do stávajících komunit, ale zároveň musíme rozvíjet nová pionýrská místa, obojí současně. A já používám tato nová místa, abych ukázal existujícím církvím, že když je vůle, tak to jde.

A poslední věc. Nějaký sbor má řekněme 500 lidí, kteří jsou v knize jako členové, ale v neděli chodí jen 100 (pozn. překladu: kéž by). Kde je těch 400? Když jsem přišel na sbor (1500 členů), navštívil jsem osobně všechny ty lidi v knize. Bylo to zajímavé, protože když byla návštěva u konce, vždycky jsem se zeptal rodiny, jak návštěvu ukončit. Dával jsem tři možnosti. Přečíst něco z Bible, pomodlit se nebo nedělat nic… A mnohokrát někdo řekl: „Tak tu modlitbu.“ A tak jsem se s nimi modlil a bylo to velmi emocionální, protože v mnoha rodinách někdo poprvé vyslovil modlitbu, která se jich týkala. Myslím, že tohle je příklad, jak jako farář musíš investovat nejen do lidí, kteří v neděli chodí do kostela, ale jdi ke všem. Zeptej se jich: „A co ty? Jak se ti daří?“ Neobviňuj je, neptej se: „Proč nepřijdeš do kostela?“ Ptej se na jejich život, co se děje a jak se jim daří… Velmi emocionální… Když jsem sbor opustil o 8 let později, bylo tam víc než 500 nových členů, takže jsem končil s 2100. A je to o té pozorností… Opravdu je to o pozornosti. To je ponaučení do života, že když věnuješ pozornost lidem ve svém okolí, nikdy toho nebudeš litovat. Opravdu. Když vidím, že sousedka chodí zahradou, a mám pocit, že se dnes necítí dobře. Nemysli na to, že musíš chytit vlak. Jdi k ní a řekni: Mám pocit, že se vám dnes tak dobře nedaří, je to tak? Pojďte se posadit a promluvíme si o tom… A to je to, co dělá život krásným… A co by křesťané měli dělat.

Ptal se Jonáš Zejfart (student teologie v nizozemském Groningen)

Usilovat o svobodný pohyb

Ono se to řekne, svoboda pohybu. Může se opravdu kdokoliv z nás zabalit a vyrazit, kam se mu zamane? Do osmnácti let je dítě připoutáno k rodiči, který rozhoduje, jaký pohyb je pro dítě bezpečný, a dává mu svobodu podle svého uvážení. V osmnácti je většina lidí svobodná, může o svém pohybu rozhodovat sama. Dokonce i před osmnáctým rokem je možné studovat rok v cizině. K cestě po EU nepotřebujeme dokonce ani pas. K cestování je potřeba odvaha, čas a peníze, ale rozhodnout se žít v jiné zemi může teoreticky i bezdomovec.

V době prázdnin a dovolených cestujeme a ochutnáváme nová jídla, poznáváme jiné národy. Finanční možnosti jsou samozřejmě brzdou svobodného pohybu. Tady mě napadá, že by kromě obědů měly být mladým studentům financované pobyty v zahraničí. Poznávání se navzájem je pro budoucnost světa mimořádně důležité.

Co se stalo v létě? Na jezeře Lhota utonuli dva sedmiletí kluci. Jejich maminky se marně dovolávaly pomoci, lidi se jim vysmívali, protože pocházejí z Vietnamu. Na druhé straně se našli lidi, kteří se o pomoc snažili, a asi sto padesát lidí přišlo uctít jejich památku na setkání, na kterém promluvil i evangelický teolog Petr Sláma.

V Řecku vypukly ničivé požáry, zemřela téměř stovka lidí. Bohužel i to souvisí se svobodou pohybu. Lidé se snažili utéct k moři, ale cesty k moři byly uzavřené soukromými objekty, které vlastní i části pláží.

Náš premiér se vyjádřil, že Česko nepřijme žádného imigranta. Bojím se, že pokud nenastane zásadní změna, náš postoj nás povede do izolace a později budeme zase imigranty my. O tom, jaké to je utéct do cizí země, si přečtěte v textu Davida Binara, který musel odejít z Československa.

Akce do kostela na kole bude mít letos už jedenáctý ročník. Přečtěte si rozhovor s Markem Drápalem, a pokud vás svoboda na kole vážně zajímá, tak doporučuji i text o seskupení Auto- mat.

Na kole do kostela jste již mnozí zažili, ale zaujal mě článek o tom, že ve Velké Británii se rozjíždí projekt stanování v kostele. Otevírání se veřejnosti touto formou mi přijde docela fajn a věřím, že v letošním horkém létě by leckdo využil tuto možnost. Zaujala mě věta v rozhovoru, který jsem četla na stránkách tanečních aktualit s Filipem Barankiewiczem, šéfem baletu Národního divadla. Na otázku, proč není v baletu ND zaměstnáno víc českých tanečníků, řekl: „Sám se cítím jako multikulturní člověk: mám polský pas, víc než dvacet let jsem žil v Německu, vidím, jaký je evropský standard, to je vše. Ve Stuttgartu jsme měli v souboru jen dva německé tanečníky, soubor byl úplně mezinárodní. Myslím, že člověka definuje to, že je umělec. Je jedno, odkud pochází.“

Já bych to zobecnila. Jsme lidé, pohybujeme se po planetě, kterou jsme nazvali Země. Myslím, že člověk by si měl být vědom této základní sounáležitosti a usilovat o svobodný pohyb po světě.

Šárka Schmarczová

 

 

Tanečníci v baletu Národního divadla