Štědrý večer

„Přijdeš?“
„Určitě, ale nevím, co si mám vzít na sebe.“ V tu chvíli mě polilo horko, to je dotaz. Dan se zasmál a povídá: „Něco si obleč, v kostele bude zima.“
„Budu se těšit, hezký Štědrý večer.“
Máma smažila řízky a táta mi šel zabalit dárky. Otevřela jsem starou krabici plnou vánočních ozdob. Stříbrné slzy a velké skleněné koule, co už dávno nejsou po šesti, a panenky z korálků a taky muchomůrky, ale ty tam asi nedám, to by máma neunesla. Původně chtě- la koupit nové ozdoby, starorůžové kouličky, a udělat elegantní strom v duchu třicátých let, ale já jsem jí to rozmluvila, že chci takový, jako když jsem byla malá. Ostatně polovina ozdob je ještě od babičky a tak je to trochu i její strom. Když jsem zapíchla špičku na vršek, akorát zavolala máma z kuchyně, ať jí jdu pomoct nandat řízky na plech do trouby, aby nevychladly. Za chvíli to vypukne, stůl je na- chystaný, cukroví na míse a zbývá jen nazdobit salát a ohřát polívku. Zvonek, babička s dědou jsou tu. Vítám je a ve dveřích už vím, že děda jel hrozně, že se babička bála, ale hlavně že dojeli. Obrovská taška dárků ve zlatém papíře se už tajuplně neschovává a děda je jde rovnou uložit pod stromeček. Táta nalévá whiskey a babička mizí s mámou v kuchyni. Její úkol je ozdobit salát, babička si na zdobení salátu zakládá. Musí tam být uvařená vajíčka posypaná paprikou, šunka, salám do kornoutků, okurky, papriky a těší se, že jí ho všichni pochválíme. Jednou máma udělala navíc dietnější variantu, jen s olejem, ale babička to tehdy těžce nesla, tak už raději nereptáme.
Všechno je nachystané, mámě to v těch starorůžových šatech vážně sluší, táta má bílou košili, děda značkové polo triko a babička zelenkavý kostým. Vzala jsem si černé šaty, co jsem si koupila do tanečních, kde jsem na- konec byla jen dvakrát. Nesedlo mi to. Mámě to bylo líto a babička skoro plakala a táta se rozčílil, co to stálo peněz. Nikdo to nechápal, chodila jsem přece do baletu. Nejsem společenský typ. Teď mi došlo, že by si na to díky těm šatům zase mohli všichni vzpomenout, ale jsou Vánoce, tak si snad nikdo nebude chtít rýpnout. Hlavou se mi honí myšlenky na večer. V čem se chodí do kostela? Můžu si dovolit minisukni? Jeho maminka je farářka a celá rodina jsou evangelíci, jak se oblíknout, abych nepůsobila divně? Nesnáším být nevhodně oblečená, jsem pak nervózní a připadám si hloupě.
Táta otvírá šampaňské, růžové. Neodpustím si: „Mami, ty chceš mít růžové Vánoce, viď?“ Máma se tomu trochu křečovitě zasměje a pronese: „Na zdraví, abychom se dobře měli a za rok se tu zase sešli.“ Babička je dojatá, stejně jako každý rok. Nandávám polévku postříbřenou sběračkou a říkám si, jak se asi slaví Štědrý večer u Dana.
Dnes si připadám, jako bych byla malá holčička. Vyháním babičku z kuchyně, že to kafe počká, a táta mě vytáčí tím, že musí s dědou ještě do pracovny na doutník. Když mi bylo pět, tak jsem to natahování těžce nesla. Stála jsem s babičkou v pokojíčku a koukaly jsme na hvězdy a já doufala, že zahlédnu miminko s křidélky. Nikdy to pro mě nebyl Santa Claus, ale ani jsem si nikdy nepředstavovala, že nese pytel dárků, prostě je nějak pod tím stromem vždycky vykouzlil. Dnes už nejsem nervózní z Ježíška, ale mám strach, abych stihla půlnoční. Svou první.
Hromada balicího papíru u dveří. Babička se s vysněnou, příšerně drahou kabelkou v ruce usmívá, děda hudruje, že to nepotřeboval a že jsme to přehnali. Táta si hraje s novým telefonem a máma si zkouší v koupelně šaty. Dostala jsem všechno, co jsem si přála. Notebook, lístky na koncert, skvělý tenisky. Běžím do kuchyně vyndat z lednice chlebíčky a uvařit kávu. Děda už zapnul televizi.
Babička mi přišla poděkovat za album fotek. Vhodná příležitost jí říct, že za hodinu zmizím. „Ty půjdeš na půlnoční? Když jsem byla mladá, taky jsem chodila, běž a užij si to! Nejdeš sama, viď?“ Červená až po uši jsem přikývla. Nečekala jsem, že to proběhne takhle hladce. Máma se bála mě pustit a táta chtěl, abychom šli všichni. Řekla jsem, že je to pro mládež, že tam bude i Noemi, kterou znají. Bylo to absurdní, nikdo z nich v kostele snad nikdy nebyl. Vlastně ani babička do kostela nechodí, ale každý večer se pokřižuje, to jo.
S Noemi jsme měly sraz na zastávce a chtěly jsme jet tramvají, je to od nás jen dvacet minut pěšky, ale sněžilo a tak jsme se raději svezly. Známe se už od prváku a seznámily jsme se tak, že jsme se každé ráno potkávaly v tramvaji. Noemi mě před víc jak rokem pozvala do sboru u nich v kostele, tam jsem pak potkala i Dana. Vzali mě už i na mládež, ale mše, tedy vlastně bohoslužba to bude moje první. V posledních dvou měsících jsem si nechala doporučit nějaké knížky o víře, ale nevím, pořád si připadám cizí a bojím se, abych dnes neřekla něco hloupého.
Dveře byly otevřené, u vchodu rozdávaly holky texty písní i s programem. Uf, to mi pomohlo. Když jsme přišly, hned jsem si sedla. Noemi doprovázela dnes na kytaru, tak si šla sednout do první řady. Pozorovala jsem přicházející, jak chvíli postojí a pak si sednou. Ach jo, mohla mi to říct, než odešla. Naštěstí tu ještě není Dan. Položila jsem vedle sebe kabel- ku, aby si mohl sednout vedle mě. Od stropu visel veliký adventní věnec a svíčky dodávaly noci něhu. Kostel se zaplňoval. Dan nikde a varhaník už začal hrát. V taláru přicházela jeho maminka. Naše oči se potkaly a zdálo se mi, jako by mě chtěla pohledem uklidnit. Zpívali jsme Narodil se Kristus Pán a když jsme vstali na čtení, Dan mě chytil zmrzlou rukou. Vracel se pro můj dárek. Kázání bylo o tom, že by nikdo neměl být o Vánocích sám. Musela jsem se nad tím usmát, chvilku jsem se v tom kostele plném lidí totiž sama cítila.

 

Komentáře