Res publica – res christiana?

Křesťanství a politika se střetává od svého počátku. Na rozdíl od judaismu i od islámu má křesťanské náboženství štěstí, že nevzniklo jako státní ani národní náboženství. Přesto se křesťanské instituce a jejich představitelé nikdy nevyhnuli pokušení nějakým způsobem se podílet na světské moci. Ovlivňovat veřejné mínění a řízení společnosti z křesťanské pozice smysl dává: je-li Kristova zvěst univerzální, měli by se její principy uplatňovat ve všech sférách života. Jenže problém je ten, že ani křesťané se neshodnou, kde je hranice oněch principů a kde začíná čistá touha po moci a ovládání životů druhých lidí.
Přece jen se nám nějaké vodítko nabízí: hlavním principem a přikázáním je podle samotného Ježíše láska k Bohu a láska k bližnímu. Z lásky a úcty k Bohu vyplývá neustálé upozornění, že jedině On (a tedy žádný člověk) je Pánem světa a že žádné naše lidské řízení světa nebude dokonalé. Z lásky k bližnímu potom vyplývá, že žádný člověk není druhým nadřazen a každý má být ochoten nejen pomoci druhému v nouzi, ale přijmout ho jako partnera rozhovoru a spolupráce. Na těchto základech pak může fungovat jedině demokraticky řízený stát, ve kterém je jasné, že ni- kdo z lidí není všemocným pánem ostatních a všichni občané mají za celou společnost odpovědnost. A i když se nám může zdát, že většině lidí na vývoji státu nezáleží, tak nesmíme na demokracii rezignovat a svěřit moc omezené skupině či jednotlivci. Stejně tak nesmíme zapomenout, že i volič s opačným názorem je naším bližním. A tak jako nemůže být žádný člověk pánem světa, tak nemůže být žádná lidská ideologie (byť by byla křesťanská) totalitně přikázána všem.
„Co je císařovo, odevzdejte císaři, a co je Boží, Bohu“.

Komentáře