Tři týdny v Can Decreix

Kamarádi, chtěl bych se s vámi podělit o zkušenost, kterou mi bylo ctí okusit po minulých několik týdnů. V půlce srpna jsem odstopoval na středomořské pobřeží při hranicích Francie se Španělskem abych lépe poznal hnutí Nerůstu v jednom z jeho ohnisek – centru Can Decreix, kde sympatická komunita zkouší žít podle nerůstové teorie v praxi. Právě život zde a nerůst obecně vám chci popsat.

Jedním z nejvýraznějších rysů tohoto místa je výrazná redukce spotřeby energie z konvenčních zdrojů. Obyvatelům Can Decreix se podařilo snížit příjem externích energií na minimum, v podstadě odebírají pouze elektřinu sloužící na svícení a napajení počítače. To se jeví jako velmi sympatické v kontrastu s konvenčním pojetím konverze k ekologické spotřebě energií v podobě instalace materiálově náročných solárních či větrných elektráren se zachováním stejně vysoké spotřeby elektřiny.
Jako nepotřebných se v Can Decreix zbavili lednice a mrazáku – jídlo se dojídá, a díky tomu, že se jí z velké většiny pouze rostlinná strava, se ani nekazí. Zásoby jsou pouze sušené. Klimatizaci, která je v tomto podnebí součástí standartního vybavení nahradilo lepší zacházení s teplem uvnitř domů, výhodou v tomto případě je, že domy jsou staré se silými zdmi, takže dokážou dobře uchovávat chlad. Dalším způsobem, jak čelit horku je dodržování siesty přes nejteplejší období dne. V zimě se zde topí v kamnech dřevem, avšak pouze v jednom domě.
Kde se naopak sluneční energie využívá je kuchyně. Prakticky všechna jídla, která jsme požívali byla uvařena v solárních troubách. Tyto podomácku sestrojená zařízení jsou geniálně jednoduchá a bezvadně funkční. Jedná se v podstadě o zaizolované dřevěné bedny, zevnitř vystlané alobalem. Pouze jedna strana je ze skla, k té také přiléhají velké reflektory, potažené opět hliníkovou fólií. Podmínkou použití solání trouby je dostatek času, většinou jsme prostě připravili jídlo do touby už po snídani a měli ho na oběd i na večeři. To platí v případě průměrního slunečního svitu, na přímém slunci během horkých dnů dokázala teplota v solární troubě stoupnout za hodinu i na 150 stupňů. Bez namáčení se tady daly uvařit i luštěniny jako cizrna a fazole. V případě nevhodného počasí jsme vařili na kotli za použití odpadního dřeva.
Za pomoci přímého využití slunečního záření probíhá v Can decreix i ohřev vody na umývaní nábobí i hygienu. To opět vyžaduje přizpůsobění rytmu života tak, aby se lidé umývali v době, kdy je teplá voda k dispozici. Obecně se využívá všechna dešťová voda, která je k dispozici, slouží i na mytí nádobí nebo praní. Existují tedy nezávislé systémy ohřevu pitné a dešťové vody. Náhradní zdroj ohřevu vody kromě slunce tady neexistuje. Velmi zajímavý je styl praní. Vyřazenou pračku místní obyvatelé částečně rozebrali a přepojili převodem na část starého kola. Aby se prádlo vypralo musí se jednoduše půl hodiny šlapat. Když si přitom člověk čte není to nikterak hrozné.

Lidé v Can Decreix bydlí ve starých domech, které postupně procházejí částečnou rekostrukcí, především výměnou standartních omítek za hliněné. To je opět sympatický kontrast s běžným pojetím rádoby ekologického stavebnictví v podobě pasivních domů. Ti nerůstoví intelektuálové označují za zbytečně materiálně náročné a vyžadující novou infrastrukturu. V posledních době ale i v Can Decreix probíhá výstavba nového obydlí, inspirací je mu tradiční pastevecké obydlí v Pyrenejích „Cabagne“. Veškeré materiály stavby jsou místní, dřevo a kameny jsou přímo z areálu Can Decreix.
Tím se dostávám ke kultuře opravování, která je stěžejní součástí života Can Decreix. Máloco se vyhodí, téměř vše se využívá pro nějaké další účely. Proto tady taky existuje rozsáhlé skladiště materiálů a použitých věcí, jakož i ohromný efektivně zorganizovaný sklad různého nářadí na opravy. Vzniku nevyužitelného odpadu, jako jsou obaly se daří předcházet. V knihovně jsou k dispozici také dva lidskou silou poháněné šicí stroje. Jídlo jsme v Can Decriex jedli převážně rostliné, bio a místního původu. Něco se vypěstuje přímo v Can Decreix, úspěšně tu rostou rajčata, lilky, papriky, brambory, dýně, cukety, bylinky a mnoho ovocných stromů, ale většina jídla se nakupuje, a to ve velkém množstí pro redukci obalů. V čem je tohle centrum stoprocentně soběstačné je víno. Mají tu totiž v horách vlastní ekologicky obhospodařovanou vinici, vzálenou asi dvacet minut jízdy na kole. Hrozny se zpracovávají tradiční cestou bez jakýchkoli přídavných látek, za pomoci starého lisu a dřevěných sudů. Víno pak slouží jako výměnný artikl jednak při směně s podobnými komunitamy, ale i s místními. Takhle tady získávají olivový olej, chléb i zeleninu. Velké množství jídla, především ovoce a ořechů se obstarává paběrkováním na stromech a keřích ve volné krajině, o které se nikdo nestará. Největší část ovoce se suší v důmyslné sluneční sušičce, část se spracovává na marmelády, sirupy, džusy, ocet apod. Sušení je obecně mimořádně využívaná metoda zpracování jídla.

Doprava se v Can Decreix odehrává výhradně na kole nebo pěšky, občas se používá vlak. Důležitou součástí jsou nákladní kola, s těmi jsme letos například přepravili všechny hrozny při vinobraní.

Záchody jsou tu kompostovací, stejně tak jako se do kompostu zpracovává veškerý organický odpad. Až k pousmání se může jevit, jak se opečovává moč. Ta je totiž výjiměčně dobrá namáčení obtížněji rozkladatelných věci při přípravě na jejich zkompostování, jakož i na jejich desinfekci.

Trvale (v horizontu let) v Can decreix žije 2-5 lidí ovšem neustále se tu pohybuje různé množství dobrovolníků, kteří přijíždějí pomáhat s prací. Lidé, kteří zde žijí mají pro udržitelné financování života vpravdě nerůstové řešení. Mají práci vně centra buď na částečný úvazek nebo po část roku. Někdo pracuje v místní ekofarmě, jeden ze zakladatelů komunity pracuje jako novinář pro místní plátek. Tím se také velmi přibližuje životu ve městečku, na okraji kterého se Can decreix nachází. To je ostatně jedna z věcí, které jsem asi nejvíce oceňoval, a sice to, jak komunita dokáže spolupracovat s místními. Účastní se kulturního života a naopak i pořádá exkurze a workshopy, dokáže nenásilně inspirovat a vyjít ze své bubliny. Občas se třeba prostě staví některý ze sousedů, pomůže s prací a poklábosí.
Dobrovolíci mají v Can Decreix v souladu s nerůstovou teorií pracovat pouze pět hodin denně. V praxi se však často smazává rozdíl mezi prací a volým časem. Někdy se z výletu stane sběr ovoce a někdy to je naopak. Mimo to všechno nám ale zbývala spousta času na chození k moři, dlouhé procházky, trávení času v mimořádně obsáhlé knihovně i spontánní debaty. Jedním z úsměvných momentů byl asi dvouhodinový večerní tanec s místními bezdomovci na pláži ve městě.

Co podle mě v Can decreix pokulhává je systém organizace. Chybí struktura schůzek i tvoření rozhodnutí, stejně tak jako je nedostačující zvládání emoční dynamiky skupiny. Přitom by stačilo málo, existuje mnoho funkčních metod konsenzuálního rozhodování i technik pro řešení konfliktů a předcházení jim. Je proto fascinující, co všechno přesto funguje, což mě přivádí k myšlence, jak neskonale úžasné by to mohlo být, kdyby bylo tohle centrum organizované lépe.
A co že je to vlastně ten Nerůst? Původem intelektuální heslo, vymezující se proti troskotající vizi udržitelného rozvoje, který nedokázal a ni nedokáže nasměrovat naší společnost ke skutečně ekologickému fungování. Také teorie kritizující ekonomický růst a obecně mainstreamovou ekonomii jako základ hospodářství v prostředí s konečnými zdroji. A v posledku také hnutí požadující radikální omezení výroby a dramatickou redukci spotřeby, jakožto řešení naší naprosto neudržitelné materiální náročnosti a ekologické stopy obecně.

Podle nerůstového teoretika Niko Peacha se nerůstová ekonomická transformace společnosti, která mě nejvíce zaujala (především svou neotřelou konkrétností), sestává z několika částí proměny života. Jednou z nejdůležitějších je opuštění pěnězi určovaného části života tzv. „Monetary domain“. 40 hodin pracovního týdne by se mělo zredukovat na 20, přičemž pouze část by se měla vykonávat pod taktovkou globálního rozdělení práce. Dalších část pracovních hodin by se vykonávala v rámci regionální ekonomiky. Dekomercionalizovaných 20 hodin rozděluje Peach mezi části „Subsistance“ a „Sufficiency“ (volně přeloženo jako Soběstačnost a Uvědomění si dostatku).
Globální systém práce musí projít důležitými změnami. Především jde o transformaci práce, tak aby se neutvářela nová práce a práce byla co nejméně náročná na zdroje. Musíme užívat efektivní a trvalé technologie. Výrobky musí být trvanlivé fyzicky i morálně (módě nepodléhající), navíc musí být lehce opravitelné a nejlépe multifunkčí. Část práce musí znova přejít na ruční výrobu.
Část Regionální ekonomie popisuje Peach jako deglobalizovaný systém vytvářející řetězce přidané hodnoty pouze v omezené oblasti. Pro to jsou ideální směnitelné regionální měny, praktickým příkladem je například systém Komunitou podporovaného zemědělství (KPZ). Jinak pro ji platí obdobné předpoklady jako výše.
Soběstačnost může nabývat podoby vlastní produkce, ať už jídla, řemeslných výrobků nebo vzdělávání. Dalším způsobem je prodloužení životnosti pomocí údržby a oprav, jakož i zintenzivnění využívaní na základě používání statku celou komunitou. Dále by to mohla být neformální výměna služeb v rámci společenské sítě. A naposled také dobrovolnictví.
Poslední část „Suffiency“ znamená podle Peacha uvědomění a odpuštění si balastu, který nám přináší bohatství. Podle něj je na čase zpomalit náš životní styl a tím znovu získat moc rozhodovat nad tím, jak žijeme, místo bezmyšlenkovitého honu za zbytečným bohobytem. Díky tomu je také možné se vyhnout přehnanému množství podnětů, kterým jsme v dnešní společnosti vystaveni.
(Tady je možná dobré podotkout, že Nerůst má širší spektrum oblastí, které diskutuje, ty ovšem nebyli ve středu mého zájmu. Například filosofickým a psychologickým pohledem na věc a obecně, jak změnit vnímání spokojenosti v osách kvantita/kvalita. Zabývá se i otázkou rozvoje zemí třetího světa, sociální spravedlností a distribucí bohatství nebo transformaci k demokratičtější společnosti.)

Výše jste si mohli přečíst konkrétní ukázku života pár lidí a později ideologickou vizi přeměny celé společnosti. Je nanejvýše zajímavé tyto části srovnávat. V tom podle mě tkví unikátnost Can decreix. Centra, které vyrůstá z intelektuálního podhoubí s velmi silnou a propracovou vizí a vytváří naprosto praktický příklad jejího uskutečnění v rozměru jedné komunity. Obdobnou paralelu můžeme podle mne uplatnit pro celý Nerůst jako takový, z rozměru diskuze mezi ekology a hesla na transparentech se přelévá do konkrétních řešení, politických požadavků a alespoň ve Fancii a Španělsku vskutku lidového hnutí. Na Nerůstu mě krom toho baví ještě jedna věc. Mám za to, že environmentalisté často ztrácí mandát na popis ekologických řešení. Co je Ekologické se mnohem více dovídáme od politiků, úředníků nebo komerčních subjektů jako například z reklam, než od odborníků na slovo vzatých. Teoretici nerůstu se snaží vzít otěže determinace Ekologického znovu do vlastních rukou, a tím znovu přivést dikuzi k tomu, co opravdu Ekologické je.

Komentáře