Nemáme se bát do politiky jít

Rozhovor s Olgou Richterovou

(Ptala se Šárka Schmarczová)

Olgo, potkáváme se v den voleb. Nápad oslovit tě přišel, když jsem tvou tvář viděla viset na lampě v Praze. Bývalá a velmi aktivní redaktorka Bratrstva (předchůdce Noty Nebe) je pirátka. Jak se to stalo?
Taky mi to samotné připadá fascinující, jak jsou ty cesty života roztodivné. Cesta do politické strany a hodně aktivního politického angažmá vedla nejdřív přes angažovanost občanskou. Z toho, co jsem se naučila v Bratrstvu, tedy psaní o nejrůznějších tématech, která jsme si dohodli v redakčním kruhu, jsem vyšla, když jsem se na konci vysokoškolských studií začala zabývat děním na Praze 10, kde žiju. Všímala jsem si různých nespravedlností a začala jsem o nich na začátku hlavně hodně psát. Byl to tedy postupný oblouk od informování přes dávání lidí dohromady, síťování občanské společnosti a občasné schůzky s lidmi z různých politických stran až po to, že jsme v roce 2014 rozhodli, že je potřeba kandidovat do komunálních voleb v Praze 10. Že je to šestá největší obec v ČR a že ten několikamiliardový rozpočet, který má, je potřeba líp hlídat. Po-stupně vykrystalizovalo, že jsem pak v létě vstoupila k Pirátům a do komunálních voleb jsem šla už jako členka strany, která byla malá a ne úplně vyprofilovaná. Postupně jsem začala zjišťovat, že jako členka toho můžu strašně moc ovlivnit a posunout pozitivním směrem. Čím dál tím víc mě to začalo lákat a dělám ne-jenom „watchdoga“ radnice na Praze 10, kde jsem zastupitelkou už třetím rokem, ale s druhým dítětem i aktivní kampaň do parlamentu, protože mám pocit, že jako strana, která osm let roste zdola, jsme k tomu momentu v Pirátech dozráli.
 

Zeptám se na tvou současnou práci zastupitelky. Co tě na tom baví a jak to zvládáš s dětmi?
(Do  rozhovoru se nám vkrádá čtyřměsíční pohodář Melichar.)
Na všem, co souvisí s politikou, je fascinující, že i když je nutnost okamžitých reakcí a rychlých změn, člověk potřebuje mít tu perspektivu věčnosti. Kdyby to člověk bral moc krátko-době, tak by mu brzy došel dech. Právě při tom postupném vrůstání do toho, co to znamená angažovat se ve veřejném dění, jsem si začala uvědomovat, že jsme součástí společenského organismu, kde se dají dělat změny jen do té míry, do jaké jsou na ně připraveni i ti ostatní. A že když se mi nelíbí nějaké věci na tom, jak nepružný je úřad nebo jak je nastavená mentalita těch, kdo dnes vládnou, jak na Praze 10, nebo i jinde, tak nestačí proměňovat myšlení jednotlivců, ale musíme to brát tak, že se musí o kus posunout celá společnost – a to jde. Není to běh na dvacet let, ale třeba na pět. V horizontu několika let mohou lidi o spoustě důležitých témat přemýšlet jinak. Na několik let je to vždycky a to mi přijde hrozně zajímavé: že kdybych neměla jistotu, že se člověk angažuje v dobré vůli, dobré víře a zároveň s jistotou, že to není jenom na něm, že to nejsou jenom naše síly, co tady působí, tak by to nešlo dělat s takovým nadhledem.

  
Chci se zeptat, zda jsi o politice uvažovala už dřív, než vznikli Piráti. Chtěla jsi třeba vstoupit do nějaké existující strany, nebo to přišlo postupně až s tou občanskou angažovaností?
Mě politika bavila vždycky. Jsem z rodiny, kde se vždycky četl Respekt, hovořilo se o tom, jak to vypadá s touhle zemí a celým světem, což se projevilo i tím, že můj bratr, Mikuláš Ferjenčík, Piráty zakládal. Já jsem tehdy spíš uvažovala o straně Zelených, ale bohužel právě ta lokální komunální situace mě velmi odradila, protože paní místostarostka za Zelené tehdy dělala hodně netransparentní kroky; a ta strana se s tím neuměla popasovat. Neuměla ji nějakým způsobem zastavit nebo alespoň zabrzdit. Proto si cením situace, kdy v Pirátech máme jasný postup pro všechny členy. Tedy jak řešit, když se nám něco nelíbí. V rámci vnitrostranické demokracie máme možnost dát členský podnět. Pokud sesbíráme podporu pár desítek lidí, můžeme vyvolat vnitrostranické referendum, společné hlasování o tom, co dál. Projevilo se to na jaře tohoto roku, když jako poslední kapku měl další nešťastný výrok místopředseda strany, a protože to byla už xtá věc v řadě, odvolali jsme ho a on to přijal jako věcné rozhodnutí. Vůbec neprojevil nějakou zhrzenost či křivdu. Líbí se mi, že se takhle dá dělat politika, že někdo, kdo udělá několik velkých chyb, se může demokraticky odvolat. Vlastně konsensuálně.
  
Tématem čísla je křesťan v politice. Jak se cítí křesťan v politice?
Mám někdy pocit, že náboženské téma je zneužívané. Kupříkladu v předvolební kampani paní Helena Válková z ANO vydala brožur-ku Biblické a jiné citáty a moudrosti, což je jenom okrajový případ. Přišlo mi moc hezké a zajímavé, že během téhle konkrétní předvolební kampaně už se nás ptaly různé zájmové skupiny, různé občanské iniciativy na názory, a mimo jiné se ptala i skupina ateistů, kdo z nás jsou ateisté, koho mají kroužkovat. Mně se to opravdu strašně líbí, že od lidí, pro které je důležité, jaký máme postoj k LGBT komu-nitě, přes lidi, kteří se zabývají právy zvířat, pitnou vodou, držením zbraní, až po ateisty, že tihle všichni se chytře a hlasitě ozývají. Skvělou kampaň cílenou na politiky měla i platforma pro sociální bydlení. Tohle všechno říkám, protože se mi líbí, že křesťanství nebo náboženská příslušnost v dnešní české politice je jednou z identit, které člověk má. Proč jsem na začátku řekla, že je to zneužívané: to je tím uměle přiživovaným strachem z islámu a do opozice dávaným křesťanstvím.
    
Mají Piráti vyjádřený postoj k islámu, tedy k té xenofobii tady?
My jsme strana postavená na myšlence svobodné společnosti. Na myšlence co největší férovosti, spravedlnosti. Vnímáme, že strach z migrace a z islámu je u nás živený hlavně mezi lidmi, k nimž život tak úplně férový není, kteří mají často oprávněný pocit nějaké křivdy a že jsou na okraji. Přijde nám hrozně důležité respektovat, že to takhle cítí a nějak to nezlehčovat. Je pravda, že v Česku pracuje spousta lidí za takové mzdy, které nestačí na uživení rodiny. Tyhle věci ve vyhrocené české debatě hrají obrovskou roli. Že nejde o samotných dvanáct uprchlíků, kteří u nás jsou, ani nejde o strach ze šílených teroristických útoků, které se odehrávají jinde a můžou se stát i u nás, ale spíš jde o obavu z toho, jak uživím a zabezpečím sebe a svoji rodinu, když je tak snadné spadnout do exekuce, když je tak těžké najít práci, která mě uživí. Od roku 2015 máme vel-mi podrobné stanovisko o migraci, které je dost komplexní. Chceme, aby každý válečný uprchlík měl právo na spravedlivé azylové řízení, aby lidi žili v otevřené kultuře vůči světu a ne uzavřené zdí. Ještě k tomu dodám, že jsme globální hnutí, a tak příslušíme k celému světu. Uvědomuji si však rozpor mezi tím, že víc jak polovina lídrů našich kandidátek studovala někde v zahraničí, a životním postojem člověka, který nikdy neměl příležitost našetřit na to, aby mohl zkusit žít a pracovat někde jinde. Teď v posledních dnech kampaně proti nám Tomio Okamura vytáhnul do facebookové války se spoustou sponzorovaných příspěvků o tom, že Piráti jsou vítači a předseda Ivan Bartoš je členem Antify a podobně. Na to má Ivan Bartoš krásnou odpověď: „Ano, jsem proti fašismu a mým nástrojem je didaktika a politika.“ Já sama jsem to pocítila na stáncích v ulicích, že se přiostřily nenávistné reakce běžných lidí, že vedle podpory, co člověk cítí, nebo věcných dotazů, se začaly množit útoky typu, jo vy jste pro černý huby, ty já tady nechci – až takhle brutálně vyjádřeno. A to mi na-plno došlo, co to je za rozpoutané démony, co takhle můžou politické strany podněcovat.

Když se zeptám na spojení církve a politiky?
Já jsem zastánce toho, že církev je součást občanské společnosti. Jsem nadšená třeba z akce Zažít město jinak, která tady u nás ve Vršovicích už čtvrtým nebo pátým rokem probíhá ve spolupráci katolíků, evangelíků, dokonce i husitů a městské části a místních spolků. To, že to organizačně zaštiťovala římskokatolická farnost a náš evangelický sbor byl velmi aktivním pomocníkem, pro mě před lety bylo obrovskou ekumenickou satisfakcí, že to jde a že to funguje.

Jak vnímáš strany, které se i ve svém názvu hlásí ke křesťanství? Je tu pro takové strany místo? V Německu je ta tradice silná, může to fungovat i u nás? Může třeba vzniknout, v náladách, které tu panují, strana, která bude šermovat křesťanstvím, když to přeženu?
Beru to tak, že věci jsou tak, jak to nějaké skupiny chtějí. Je to i  otázka míry zneužití. Může být řadě nás křesťanů nepříjemné, že někdo, s  kým tak úplně nesouhlasíme, má v  tom štítu vepsáno, že je křesťanská strana, ale podle mého názoru mnohem nebezpečnější jsou strany, které neřeknou, pro co jsou, ale řeknou, pro co nejsou nebo proti čemu jsou. Každou dobrou myšlenku můžeš zneužít a já jsem v tomhle vášnivý zastánce toho, ať si to lidé vyhodnotí, jestli v  21. století chtějí stranu opřenou o  náboženskou příslušnost, nebo stranu založenou na  jiném druhu myšlenek. V  Německu je situace jiná i  kvůli církevní dani i kvůli nepřetržené tradici. U nás je pro mě důležité, aby proběhla odluka církve od státu. A vlastně se mi hodně líbí, když třeba na té komunální úrovni, při jednání o místních dotacích a různé podpoře města, mají církve naprosto rovnou příležitost se všemi ostatními, skauty, zahrádkáři, kluby pro děti atd. To se mi líbí.

Měli by představitelé církve dávat doporučení k volbám?
Myslím, že jediné, co představitelům církví může příslušet, je zdůraznit, že jako křesťané máme zodpovědnost za to, jak je tenhle svět spravovaný, a že ve světě, v němž žijeme, je to správcovství vyjádřeno mimo jiné tím, kdo je zvolený do politických funkcí. A proto jako křesťané máme chodit k volbám a máme se rozhodovat zodpovědně s nejvyšší mírou osobní informovanosti. A kdo k tomu cítíme povolání a volání, nemáme se bát do politiky jít. Tohle všechno rolí církví je. Líbilo se mi, když naše církev vydala prohlášení právě proti strachu a nenávisti, když vyzývala k mírnění emocí a uklidnění veřejnosti včetně politických stran. A velmi se mi nelíbí, když jakýkoliv církevní představitel doporučuje, koho volit.
 
Jak se stavíš k adopci dětí homosexuálními páry a svatbě stejnopohlavních párů? Což je téma, které rozděluje křesťany i politiky.
To je podle mě otázka etická a  nikoliv náboženská. Je na tom dobře vidět, že dnešní pojetí náboženství pořád není o  tom niterném vztahu k Bohu, který má jednotlivec, ale je to přeci jenom o  příslušnosti ke  skupině, v  níž je normou nějaké chování a  jiné chování je považované za problematické nebo dokonce zavrženíhodné. A  právě v  tomhle si myslím, že tradice jsou do jisté míry i okovy myšlení, že je právě pro křesťany někdy těžké přijmout svobodu druhých žít život včetně rodinného života jiným způsobem, než bylo dřív veřejně možné. Já osobně chci ctít to, že pojem manželství je tak zatížený tím, že jde o muže a ženu, že pokud by debata o možnosti rovnoprávného právního postavení pro dlouhodobé partnery stejného pohlaví měla ztroskotat na tom pojmu, tak ať se to proboha jmenuje jinak, to je ve finále už jedno. Nevidím důvod, proč by lidi stejného pohlaví neměli mít možnost stejné právní úrovně vztahu.

Řekneš mi něco i k té adopci?
Adopce to zahrnuje, stejná právní úroveň vztahu znamená i možnost láskyplné péče o děti. Jednoznačně jsme pro přisvojení dětí druhým z partnerů a zase principiálně všechno je lepší než ústavní péče. Myslíme si, že zkušenosti ze zahraničí nijak nepotvrdily názory, že by dětem, které vyrůstají v rodině stejnopohlavních rodičů, něco chybělo.
 

Sedíme tady v den voleb. Jak si myslíš, že se změní tvůj život po volbách?
Den voleb je právě veliká pokora, protože ty jsi přišla v deset, já jsem v devět sbalila poslední štaci, poslední stánek téhle kampaně, která pro mě osobně a většinu Pirátů trvala od května. Stovky lidí konkrétně do téhle politické strany vložily tisíce hodin dobrovolnické práce – a všichni teď budeme dva dny čekat na výsledek. Právě že nikdo netuší, jak dopadnou kupříkladu Piráti versus Okamura. To je pokora, s níž doufám, že lidi rozhodují nejenom podle strachu, ale i podle toho, jak by si ten život přáli žít. Vnitřní zkušenost, co si odnesu z tohohle podzimu, je právě obrovský pocit sounáležitosti se všemi těmi aktivními lidmi, kteří se snaží nějak veřejné dění formovat, a to ať jsou z jakékoliv strany. Já jsem nesmírně vděčná každému, kdo se snaží dobře dělat demokratickou stranickou politiku, protože je to spousta práce, spousta nervů, není to vlastně vůbec vidět, ale to je ten základ, bez které-ho by celková demokracie v Česku nemohla vůbec fungovat. Každý, kdo napíná svoje síly ne pod vedením velkého vůdce, šéfa partaje, ale směrem k tomu, jak se může zapojit člen, nečlen, dobrovolník, jak dobře umožnit připomínkování různých návrhů veřejnosti a co nejširší zapojení veřejnosti do demokratických procesů i mimo volby. Každý takový člověk dělá strašně moc.
 

Co myslíš, že bylo hlavním tématem těchto voleb? Bylo to hlavní téma i pro Tebe?
Já jsem vnímala tři hlavní témata. Jedno byla Evropa, jestli být součástí Evropy, nebo z toho středu EU migrovat k periferii a případně až za ni. Druhým byla – a do jisté míry stále ještě je – migrace. A třetí nevyslovené, ale stále obkružované téma byla důvěra v lidi. Tedy zda mít nástroj celostátního referenda, které ve svých programech zmiňují všechny velké strany, jako něco, co naše ústava předpokládá a co stále není, a zda si budou lidi umět dobře vybrat. To třetí téma je nakonec naprosto klíčové, protože to je téma související s kvalitou našeho vzdělávání, s tím, jak jsou lidé schopní vyhodnocovat si informace, jejich pravdivost, komplexně vnímat složité problematiky dnešního světa. A je to i téma hodně hledící do budoucnosti, protože potřebujeme dobře nastavený zákon o státním referendu. Kdy dobře nastavený znamená, že bude mít hodně promyšlenou lhůtu pro sběr podpisů, dobře nastavený počet nutných podpisů, a zejména podmínky pro informační kampaň před samotným referendem, bude-li vyhlášeno. Pokud se nám jako politikům nepodaří něco takového přijmout, tak tím budeme dál nahrávat hlasy lidem typu Tomia Okamury. Ve finále je to stejně jediná podstatná věc, abychom věřili lidem, že se umí rozhodovat dobře, budou-li mít dostatek informací a do-statek času a nebudou-li masírováni podivně financovanými kampaněmi, útržky informací a pocitem strachu.
 
Děkuji za rozhovor a přidávám informaci, že nyní je Olga Richterová poslankyní.
Komentáře