Ekologické katastrofy

Téměř denně kolem sebe slyšíme o nějakých katastrofách. Pro jednoho je katastrofou chleba padlý na zem namazanou stranou, jiní ale zažívají mnohem krušnější chvíle jako např. povodně, zemětřesení nebo války, v kterých jde skutečně o život. Nejen o blahobyt.
V katastrofách se obvykle zaměřujeme na ohrožení člověka. Co ale ekologické katastrofy? Čím jsou specifické?
Když katastrofa dostane přídomek „ekologická“, je to nejčastěji proto, že nepůsobí negativně jen na lidi, ale na celý ekosystém. Mění v něm toky různých látek, ale i třeba charakter jeho porostu a složení organismů. Rostliny ani živočichové zde nejsou tělesně „vybaveni“ na přicházející situaci. Na povodních nebo velkoplošných ohních, které se člověku zdají hrozné, některé organismy totiž své živobytí dokonce zakládají.
Ekologická katastrofa dělá čáru přes roz- počet nejen lidem, živočichům, ale dalo by se snad říct, že i samotným molekulám. Musí najednou reagovat s něčím jiným, a zcela se tím mění dosavadní chemické pochody a koloběhy.
To poslední, co ekologickou katastrofu tak nějak spoludefinuje, je lidská činnost. Ač se slovem „ekologický“ lidská činnost nemá nutně nic společného. Často se jedná o ně- jaký únik látek, které jsou pro tamní přírodu cizorodé. Člověk vytvořil a životní prostředí doplatilo (s ním ale zpětně i člověk).
A jak jsme již v historii dopláceli?
1930 – První větší ekologickou katastrofu Země zaznamenala v Belgii v údolí řeky Meuse. Jak je i nám v ČR známo, údolí dělá občas v zimě pěknou neplechu, jelikož se v něm usazuje těžký vzduch, který nemá kam utéct a plní se tím, co do něj vypustíme. Snadno tak vznikají smogové situace. Tento jev stál život několik desítek lidí a (pozor) také dobytka. Podél vodního toku totiž byly strategicky vystavěny průmyslové podniky, jejichž kouř plný oxidů síry, fluoru a částic popela se díky teplotní inverzi krásně přidržel u dna údolí. Ti kteří měli štěstí, skončili jen s respiračními potížemi.
1948 – Podobný případ se udál o 18 let později v USA v městě Donora, kde byl ale průmysl o něco zákeřnější – ocelárny, výroba zinku a kyselin. Inverzní situace (s výškou nad zemí roste teplota vzduchu, studený vzduch od země nestoupá výš, a proto vzduch ne- cirkuluje) sice nesebrala život tolika lidem, do určité míry bylo ale postiženo přes 14 000 osob.
1950 – Poza Rica, Mexico. Zde do ovzduší unikl pro změnu silně jedovatý a ne nijak voňavý sulfan. Právě pro svůj zápach je vy- užíván jako příměs do zemního plynu. Jak poznáte, že vám doma uniká plyn? Smrdí. Bez zapáchajících, člověkem přidaných příměsí byste ale únik nepoznali, neotevřeli okno a udusili se. Jenže co dělat, když se takovýto zápach objeví naopak na druhé straně oken? Jediným štěstím bylo, že v době úniku skoro všichni obyvatelé spali a s akutně otráveným vzduchem nepřišli do styku. I tak ale zemřelo 22 osob a stovky dalších byly hospitalizovány. Někteří si bohužel odnesli trvalé poškození nervové soustavy.
1952 – Velký londýnský smog. Ano, (ten v článcích již zmiňovaný – tedy…) ten, který odstartoval celý zájem o kvalitu ovzduší zejména v chladných měsících. V důsledku přetrvávající inverze se zakoncentroval oxid siřičitý a pevné částice tak, že přivodily smrt čtyřem tisícům lidí. Skoro žádný Londýňan se neobešel bez respiračních potíží. 1953 – Spojené státy nezůstaly pozadu a o rok později si vytvořili svou vlastní, podobně silnou smogovou situaci v New Yorku!
1954 – A nyní se poprvé setkáváme s druhým typem smogu – tzv. letním nebo také losangeleským. Hádejte, kde se to stalo? Tento typ smogu je založen (kdo si pamatuje?) na přítomnosti ozónu v nižších vrstvách atmosféry. Ozón reaguje se všemi možnými molekulami a jejich doposud mírumilovné chování transformuje na velmi agresivní. Ze- mřely stovky lidí.
1970 – Tokio už dorostlo do dostatečné velikosti, aby si také mohlo osvojit losangeleský smog. (Bohužel, žádný nový tokijský nevymysleli.) Zde se ale kromě agresivních molekul přimísil i typicky zimní oxid siřičitý. (Takže vlastně vymysleli, ale nikdo jim ho nepojmenoval…) Oproti Los Angeles zde však nezemřely stovky, ale tisíce lidí. Od té doby se Japonci tvrdě zasnažili o neopakování takové- to situace a vzhledem k velikosti megalopole je tamní vzduch opravdu čistý. To poslední, co ekologickou katastrofu tak nějak spoludefinuje, je lidská činnost. Ač se slovem „ekologický“ lidská činnost nemá nutně nic společného. Často se jedná o nějaký únik látek, které jsou pro tamní přírodu cizorodé. Člověk vytvořil a životní prostředí doplatilo (s ním ale zpětně i člověk).
1984 – V indickém Bhopalu došlo snad k nejzávažnější průmyslové havárii všech dob. Opět se jedná o plyn – methyl isokyanát. Tento plyn unikl z výrobny pesticidů v množ- ství 43 tun. Kromě toho, že je vysoce toxický, je také těžší než vzduch, a proto se nešířil směrem nahoru a nebyl ředěn okolním vzduchem, ale valil se z továrny do okolí u země. Tisíce lidí zemřely, když v obavách vyběhly z vyšších pater domů ven ve snaze nebezpečí utéct. V tu chvíli ale do smrtelně jedovatého plynu naopak vběhli. Dalších 150 000 lidí bylo hospitalizováno.
1989 – Na Aljašce havaroval ropný tanker Exxon Valdez. Narazil na útes. Do moře se uvolnilo 41 milionů litrů ropy a rozprostřelo se u pobřeží v délce 2 000 km (asi jako z Fran- cie na Ukrajinu). Zde vlivem úniku nezemřel snad žádný člověk, zahynulo však 250 000 ptáků a 3 000 mořských savců (ryby opravdu nikdo nepočítal). Problém úniku ropy nespo- čívá v nějaké její toxicitě nebo neodboura- telnosti. Problém tkví v tom, že ropa se drží na hladině. Proto měla možnost kontamino- vat tak velkou plochu. Pro vodní živočichy se vrstva ropy na hladině stává smrtelnou tím, že přes ni neprochází do vody potřebný kyslík a organismy se dusí. Ptáci, kteří se pak do ropy namočí, ztrácí schopnost létat. Ze všeho peří je jeden velký slepenec. Mořští nebo pobřežní savci sice nepotřebují létat, ale s vysoce umazanou srstí se také nedá dobře žít. Odborníci odhadovali, že tato katastrofa zabere samočisticím mechanismům přírody (ano, některé bakterie si ropu dají k obědu docela rády) zhruba deset let. Inu, už to bude let třicet a některé oblasti jsou stále považo- vány za intoxikované. Chemicky složitější látky zkrátka přetrvávají.
2003 – Ani v novém tisíciletí jsme se nepo- učili a v Číně se opakoval únik, tentokrát ne- jen sulfanu, ale celkově zemního plynu. Byla nedopatřením navrtána jeho nádrž. Zemřely přes dvě stovky lidí a 9 000 bylo zraněno.
2005 – Zdá se, že Čína se stává expertem na ekologické katastrofy a hned o dva roky později přidává explozi petrochemického závodu, z něhož se do okolí uvolnilo kolem sta tisíc tun různých chemikálií. Tentokrát netkvěl hlavní problém ve vzduchu, ale v řece, kterou postupem času jedovaté látky konta- minovaly v délce dokonce přesahující čínské hranice (až do Ruska). Na akutní následky zemřelo pět osob, zraněných bylo 70, ovšem 3,5 milionu lidí se ocitlo bez pitné vody.
A nakonec ještě snad všem známá havárie v jaderné elektrárně Černobyl. Ta se udála 26. dubna 1986. V okamžiku výbuchu sice bylo zabito „jen“ 32 osob. Další stovky ale byly ihned ozářeny a na následky zemřely brzy poté. Další nedopočitatelné množství osob bylo ozářeno v různé intenzitě. V okolí 30 km bylo evakuováno 115 000 osob. Radioaktivní oblak zamořil ale v podstatě celou severní polokouli. Tato katastrofa se od ostatních liší zejména v tom, že akutní následky nedopadly na tak velké množství lidí, dostavily se ale později. Výskyt rakoviny se až zdvojnásobil (zejména leukémie). V další generaci se narodilo značně vyšší procento postižených.
Katastrof s dlouhodobým působením je taktéž velké množství, které nejspíš vystačí na další samostatný článek. A za většinou stojí lidská nedbalost.

 

 

 

 

 

 

Komentáře