V evangelickém prostředí je nectnost prát špinavé prádlo a s tím se zkouším prát

Rozhovor s farářem v Benešově a Praze a zároveň vydavatelem knih pod hlavičkou Eman a evangelického měsíčníku Protestant Tomášem Trusinou.

Tomáši, když jsem přemýšlela nad tím, koho oslovit na téma buřiči v církvi, napadl mě Protestant. Je Protestant buřič?
Když se někdo zastaví u toho názvu a evokuje mu to protest, tak upozorňuji, že to v latině znamená především vyznávám, což není negativistický postoj, ale vyznavačský, tedy konstruktivní, byť se někdy může dostat do konfliktu s většinovým názorem, ale že to není protestování samoúčelné.

Jak starý nebo mladý je Protestant?
Vznikl v devadesátých letech a zakládal ho Štěpán Hájek, Honza Svoboda, Joel Ruml a Pavel Keřkovský. Spíš jim šlo o to, dostat skrze Protestanta k lidem nejen do církve, ale spíš k sympatizantům postoje a názory, osobnosti, způsoby výkladu Bible, které se tehdy nenosily. To, že Protestant začal být vnímaný v církvi jako takový buřičský nebo ne úplně konformní, někdy hodně provokativní časopis, vzniklo vlastně tím, že na začátku devadesátých let nezmizela taková ta autocenzura církevního tisku. Zejména se to týkalo Kostnických jisker, ale i Českého bratra. Lidé, kteří psali o ožehavých tématech církevních a nedostávalo se jim sluchu v tom evangelickým mainstreamu, dostali prostor v Protestantu. Já jsem se přidal ve druhém ročníku, v roce 1992, a vždycky nám šlo o to, aby měl možnost publikovat každý, kdo by byl jinde umlčený, protože jeho názor je nepohodlný. Pokud tedy ten názor byl věcný a opodstatněný.

Nedávno jste lehce rozvířili debatu, alespoň na sociálních sítích, když Honza Škrob napsal text o tom, že církev podpořila jednoho z kandidátů na prezidenta. I to byl impuls k našemu dnešnímu rozhovoru. Přišla nějaká reakce z církve?
Zatím ne, ale je to možná dobrý příklad, protože nejde o to tady kritizovat nějaké lidi, ale jde o to, upozornit na to, že takový to naše, že se známe a že máme něco rádi a na něčem nám záleží, může být svým způsobem jedno- stranné a trochu manipulativní. Myslím si, že ten článek je velice laskavý, na druhou stranu věcný a něco otevírá. Reakce na to není možná i proto, že jsem jako vydavatel opomněl poslat synodní radě upozornění, že tohle vyjde, ale předpokládám, že si to přečtou.

Dá se říct, která všechna témata Protestant otevřel?
Nedávno jsem si pro sebe dělal přehled témat, která se kdy otevírala, a paradoxně většina těch témat byla otevřena nějakým způsobem v tom prvním čísle. Byly to česko-německé vztahy a poválečné vyhnání Němců v církevní debatě, křesťanský antijudaismus ve vztahu ke Starému zákonu, k celospolečenským debatám a Pavel Keřkovský v polovině devadesátých let upozorňoval na to, že učitelé jsou oprávněni stávkovat, tedy v době, kdy se stávka považovala za podivné reziduum, výraz sympatií ke komunismu. Někdy se stane, že nám napíše autor, s jehož názorem nesouhlasíme, ale zprostředkujeme debatu, tak aby byla maximálně otevřená. V menšinovém prostře- dí, což protestanské prostředí je, se za jednu z největších nectností považuje prát špinavé prádlo, a to zamezuje možnosti otevřeného rozhovoru. S tím se snažím prát.

Když se teď malinko odkloním od Protestanta. Jsi vydavatel nejen časopisu, vydáváš i knihy a jsi farář na dvou sborech. Jak to stíháš?
Stihnout se to dá, jednak nejsem šéfredaktor už několik let. Máme mladého šikovného šéf- redaktora Honzu Škroba, který přináší témata. Vydavatelská práce se vlastně s tou prací farářskou překrývá, když rediguji cizí články, tak mi to pomohlo, abych se naučil formulovat svoje vlastní myšlenky. Když připravuji kázání, tak nejvíc času strávím nad myšlenkou, o čem ten text je – a pak už to jde poměrně rychle a snad to není rutina.

Přišla někdy nabídka, nebo ty sám si někdy přemýšlel o tom, být ve vedení církve?
Vždy jsem si udržoval pozici člověka nezávislého, nicméně stejně jsem kandidoval do pražského seniorátního výboru, kde jsem druhé období, teď budu končit – a to je tak vrchol. Ta práce je zajímavá a přitom je člověk pořád ještě hodně v kontaktu s terénem.

Jak se díváš na debatu okolo názvu církve, měli bychom být církev protestantská?
O tom byl článek v posledním Protestantu od Pavla Keřkovského, s kterým docela souzním, o tom, co českobratrství představuje za ty roky a v návaznosti na co se odvolává, na Jednotu bratrskou a tak. Představuje ne absolutní, ale jakýsi svébytný fenomén a je užitečné v dnešní době deklarovat, kde vidíme svoje kořeny. Já sám někdy to „evangelická církev“ používám také, zejména v Benešově, když se potřebuji odlišit od Jednoty bratrské, ale jinak si myslím, že to českobratrství je takové pěkné, a že bychom ho z názvu vylučovat neměli. Spíš bychom se měli ptát, co to pro nás znamená.

Když se zase vrátím k Protestantu, tak bych ráda zmínila něco, co se mi líbí – a to, že se hodně věnujete zahraničním problémům. A myslím si, že to je věc, k níž se v církevním tisku lidé tak často nedostanou. Jak se vám to daří?
Tohle je věc jednak redakce, že jsme vždy měli někoho dobře jazykově vybaveného, kdo ten rozhled měl. Byla to třeba Monika Žárská, která překládala německé texty a byla schopná dělat rozhovory v němčině. Od začátku byl Protestant v kontaktu s Holanďany, s Hebe Kohlbrugge a její nadací a ti nám zprostřed- kovávali teologické a společenské problémy a byli na ně navázaní čeští překladatelé. Tím, že popularizujeme témata související se zahraničím, s ekumenou, tak se na nás pak začali obracet i lidé, který čtou Tablet, britský katolický týdeník, který je velmi otevřený, a další. Od chvíle, kdy je šéfredaktorem Honza Škrob, tak on už patří ke generaci, která má světový rozhled a dokáže témata vnímat a nacházet je. Další rovina je důraz Pavla Keřkovského, kdy jsme objevili a představili světový étos Hanse Kunga. Ještě předtím, než se začalo trapně hovořit o konfliktu civilizací. Tedy i na to navazujeme a to je pohled, který má ekumenickou, mezináboženskou a globální perspektivu. V té naší vázanosti na českou kotlinku sem vnáší trochu jiný vítr a možnost reflektovat problémy.

Blížíme se k závěru rozhovoru, proto se zeptám, zda má Protestant vizi do budoucna. Víte, zda se čte víc papírové, nebo internetové vydání?
Pokud jde o tohle, tak jsme už před pěti lety rozjeli verzi pro čtečky, kterou má v distribuci Kosmas, a kupuje si to tak jeden dva lidi, ale kupují si i třeba starší čísla. V současné době jde asi polovina nákladu do sboru a druhou polovinu odebírají jednotlivci. Mám pocit, že nás čtou mladí katolíci, takový ti nekonformní. Tím, že publikujeme občas texty na téma vstřícnosti křesťanů k homosexuálům a LGBT+ komunitě, tak to je asi zajímavé pro lidi z toho- hle okruhu. K našim velkým příznivcům patří Jiřina Šiklová. Kdysi jsem se potkal s někým, kdo tvrdil, že malé časopisy tohoto typu zanikají do deseti let – a my jsme tady, pokud vydržíme tři roky, tak budeme mít třicátý ročník. A co z toho samého postřehu – myslím od nějakého Angličana – platí, je, že nemá cenu investovat do reklamy, že časopis tohoto typu se nejlépe šíří na doporučení od jednoho k druhému, občas ho někdo doporučí na facebooku. Vidím, že když otiskneme dobrý text, který lidmi hýbá – časopis má největší ohlas. To je smysluplná cesta.

Komentáře