Odkdy se člověk zajímá o své prostředí k životu?

Inu, zajímá se jistě od počátku svého bytí. Ale tehdy ještě žilo lidí málo, nebyli příliš nároční na nějaké životní standardy a všeho potřebného bylo dost. Netřeba se krotit, netřeba se obávat následků…

A kdy si člověk vůbec uvědomil, že jeho činy možná nějaké neblahé následky mají? Než se ustanovil pojem „životní prostředí“, lidé si všímali spíše změn v krajině, v přírodě, které vlivem jejich činnosti vznikly. Nad hrdostí pokrokovosti průmyslových změn občas převládla i láska ke krásám přírody. Začaly se vyhlašovat přírodní rezervace. První na území Česka již v 19. století!

Ale podezření, že lze kolem sebe měnit až ničit i něco jiného než stromy, květiny a sem tam vykutat nějakou skálu, dorazilo o něco později. S komplexnější devastací okolí člověka přišla do té doby nejvýraznější osobnost Rachel Carsonová. V roce 1962 vydala svou knihu Silent spring, do češtiny překládanou jako Mlčící/Tiché jaro. Proč tiché a proč zrovna jaro? Jaro představuje probouzení přírody, bouřlivý rozkvět, bujení a pučení stromů, zvířata přinášející na svět své mladé…

Pokud se ale nezačneme starat o své prostředí, může se jednou taky stát, že po zimě žádné jaro nepřijde. Žádnému ptáčkovi se v ranním smogu nebude chtít namáhat hlasivky, z kontaminované půdy nevyraší ani lísteček, zamrzlé řeky roztají v nechutně páchnoucí zakalené stoky. K formulování vážnosti celé problematiky ji dovedl vlastní výzkum na orlech mořských, jejichž populace nevysvětlitelně klesala. Carsonová k vysvětlení dospěla. Koho by kdy napadlo, že pár kilogramů pesticidu DDT může téměř zdevastovat populaci mořského ptáka?

V tom tkví krása a největší zapeklitost životního prostředí. Vše je se vším propojené, a když si posypu pole DDT, může se stát, že jeho zbytky se díky potravní pyramidě dostanou až k tvorům, kteří se s posypaným polem nikdy nesetkají, a jelikož nemají v těle mechanismus k odstraňování takovýchto zbytků, páchají jim neplechu. Zde byla tou konkrétní neplechou příliš slabá skořápka orlích vajíček. Samice pod vlivem DDT zkrátka nedokázala pevnější vytvořit, a tak starostlivá matka při poctivém sezení na vajíčkách vajíčka rozsedla.

A to je jen jeden důsledek. Již odhalený. Kolik dalších neodhalených tehdy zbývalo a ještě dnes zbývá? Díky strachu z takovýchto a podobných událostí se v celých šedesátých letech rozjel zájem o životní prostředí a celý tento pojem se začal konkretizovat. Není to totiž problém pouze mořských ptáků, snižování kvality životních podmínek se netýká jen pár ubohých smolařů, ale třeba napříč lidskou populací jsme smolaři v podstatě všichni. A jak se vůbec mohlo stát, že to člověk s využíváním svého prostředí trochu přepískl, až tím bylo negativně změněno?

Jako křesťany by nás mohlo zajímat, že existují i teorie, které ze současného stavu životního prostředí viní právě židovsko-křesťanskou tradici. Bible je sice plná lásky, vztahu k bližním, úcty, pokory a činění pokání. Ale třeba o činění pokácení se tam mnoho nepíše. Tak jak k tomu má křesťan správně přistupovat? Svět je dle Bible Boží stvoření. My jsme jeho součástí, ale zároveň jsme stavěni o trochu výš. Máme si zemi podmanit a panovat jí… Dle profesora Lynna Whitea za ekologickou krizi (jak nazývá současný stav planety Země) skutečně můžou kultury vycházející z Bible, která vztah k přírodě příliš nekomentuje. Tak taky to není účel, za kterým byla psána… Ale poctivý křesťan si často klade otázku, co je a není podle Písma správné. A co když tam k dané tematice odpověď příliš rozvedená není? Stojí snad v Bibli: Neplýtvej elektřinou, buď vegetarián, třiď odpad, nejezdi zbytečně autem?

Je tedy logické, že v částech světa, ve kterých tato židovsko-křesťanská tradice přetrvává, převažuje světonázor, že příroda a celé životní prostředí pochází od Boha a jsou zde člověku k dispozici, k volnému nakládání. Nic posvátného uvnitř stromu po jeho rozříznutí nenajdeme, uvnitř lesa taky nevane nějaký oduševnělejší větřík. Např. oproti buddhismu je vše viděno poněkud materialisticky, prakticky. Ano, květina může být krásná, ale od té doby, co ji Bůh takhle krásnou stvořil, už s ní nic společného nemá. Dělej s ní tedy co chceš, je tu pro tebe. Dle některých je toto pojetí příliš antropocentrické a vedlo právě k bezohlednému využívání, i pod vlivem stále se zvyšující lidské populace. V Bibli sice stojí: „Naplň zemi!“ Ale… nestojí tam „přeplň“.

Jaké je únosné množství? To množství, při kterém ještě můžeme spokojeně, možná až příliš pohodlně žít a nebát se, že ovzduší se zakalí prachem a z moře budeme lovit stále více druhů až k pokraji jejich vymření. Panování nad přírodou by (stejně jako každé jiné panování) nemělo být bezhlavým využíváním naskýtajících se možností. Je zde taky příležitost se naopak hezky starat o to, co mi bylo svěřeno. Nelze jen donekonečna brát, je potřeba i dávat. Nebo v případě životního prostředí nechat regenerovat. Jen proto, že Bůh dle naší tradice nesídlí v květu pomněnky nebo v jednom z žaludků krávy, nemusíme dané organismy podhodnocovat a chovat se k nim bezohledně. Na druhou stranu takováto desakralizace („odposvátnění“) dala podnět vědcům, aby se daný organismus nebáli prozkoumat a umožnila tedy velkou část lidského poznání.

K němuž by ale dříve nebo později asi stejně došlo, protože i národy (např. Indiáni), které v přírodě určitý přesah vnímají, neměly daleko k lokálnímu vyhubení určitých druhů zvířat. Takže je vůbec problém v náboženství? Je vinou židů a křesťanů úbytek korálových útesů? Kumulace plastu v místech sbíhání mořských proudů? Nebo máme snad na svědomí i všechny ty rozsedané skořápky orla mořského?

Komentáře