Jsme herci

1. Korintským 4,9: Zdá se mi, že nás, apoštoly, Bůh postavil jako poslední, jako odsouzené na smrt, neboť jsme se stali divadlem světu, andělům i lidem.

Převelevážení křesťané, potud vyslanci Ježíše Nazaretského a potud tedy apoštolové, Vašemu předchůdci a dozajista vzoru – apoštolu Pavlovi – se zdá, že (coby apoštolové) jsme z Boží vůle kdesi na chvostu společnosti, učiněni divadlem světu a andělům a lidem.

Nu – nechť jsme tedy očumováni, okukováni a sledováni, když už to tomu světu, andělům a lidem stojí za to nás očumovat, okukovat a sledovat. Dlužno ovšem dodat, že (když se tak kolem sebe rozhlédneme!) z nás ti očumující, okukující a sledující mají povětšinou prču. Alespoň možno-li soudit podle lidí, tak nic moc lepšího než posměch nás nečeká.

Tam, kde jsme apoštolové, tam jsme v očích světa odsouzení na smrt. To samé vyjádřeno jinými slovy – tam, kde vystupujeme jako křesťané, jako Boží vyslanci, jako poslové nebeského Krále, tam jsme marginálním houfkm zkrachovalců, kteří si jen ještě nepřiznali, že vsadili na špatného koně. Ta herka, co se vláčí kdesi vzadu, uvozhřená třínohá hajtra, která se pajdá bez žokeje, protože má dost na tom táhnout sebe samu – ano, to je v očích lidí kolem nás křesťanství.

Jsme divadlem světu. Tedy divadlem… Cha! Exponát z divadelnického muzea temného středověku, který se stále ještě vzpírá přiznat si svoje místo za zaprášenou vitrínou. Jsme amatérskou šmírou, která slaví úspěchy leda tak na vesnických poutích. Malé děti z nezkušenosti a zvědavosti a senilní důchodci z čirého sentimentu nám ještě s více či méně hraným nadšením žerou tu naši dva tisíce let starou báchorku o třech dějstvích: Vánoce – Velikonoce – Letnice. A my, za zavřenými dveřmi kostelů a modliteben, obklopujeme se tedy jinými šašky a komedianty a v zaprášených kulisách hrajeme neděli co neděli alespoň sami sobě, abychom si dodali odvahy, nezabalili to a to příští sezónu přece jen vyrazili na další štaci.

Nejen svět a lidé v něm nás ovšem mají za spektakulární, leč příliš zastaralou frašku. I ti andělé na nás hledí, protože koneckonců, co by měli dělat jiného, než hledět, když mají tisíce očí vpředu i vzadu a na Boha pohledět nesmí. O to upřeněji se tedy koukají sem dolů a nevěří ani jednomu ze svých očí. „Tohle že jsi, Panovníče Hospodine, stvořil ke svému obrazu?! Tenhle obraz bídy a utrpení?!“ Kolikrát už si andělé zděšením zakrývali oči a volali, aby Hospodin ukončil to třeštění, ten tyjátr, kdy lid Boží byl celému světu znamením toho, jak to dopadá, když se Boží lid toliko odvrátí od svého Boha.

A Hospodin na to, že ví, co dělá a poslal na svět své nejsvatější Slovo. Slovo, které bylo u něj a které bylo z jeho nejhlubšího nitra. Učinil toto Slovo tělem a dal mu přebývat mezi lidmi. Tehdy se andělé zatetelili blahem. Dvanáct legií andělů zpívalo gloria nad betlémskými pastvinami a pak dnem i nocí hleděl jeden každý anděl tisícovkou svých očí na toto Slovo, aby ve vteřině stáli s plamennými meči po boku Božího Slova a vysekali ho z každé šlamastyky.

Tenhle kus ale probíhal podle jiného scénáře. Žádného proroctví Písma svatého výklad nezáleží na rozumu lidském či andělském, nebo nikdy z lidské či andělské vůle nepošlo proroctví, ale Duchem svatým puzeni jsouce, mluvili svatí Boží lidé. Tenhle scénář napsali proroci podle Božího diktování a ani nebeští andělé na tom nic nezmění. Beránek vedený na porážku neotevřel ústa. Ten, který na oslátku vjel do Jeruzaléma jako Král a davy ho vítaly, oslavovaly, chválily a velebily, se změnil v muže bolesti, který byl tak nevzhledný, že není nikdo, kdo by po něm zatoužil.

Jen slušně placený kompars do té scény křičel: „Ukřižuj, ukřižuj!“ Živé Boží Slovo odešlo z tohoto světa opuštěno lidmi i Bohem doprovázeno posměšky čumilů, které byly podbarveny vítězným chechotem jakéhosi žoldáka, který si vylosoval jeho oděv. Jo, je to scénář, který si každý mohl přečíst předem. To všechno už kdysi dávno viděli a zapsali Boží proroci – jen na to nikdo v tuto chvíli nemyslí. Není ani jeden, který by si opakoval slova Božího scénáře, podle kterého se ten kus hraje, protože dobří lidé nechápou, zlí si mnou ruce, ďábel se chechtá a andělé si už zase zakryli tvář.

Když takto naložili s královským Synem, jak asi naloží s jeho služebníky a vyslanci? Co bychom vlastně čekali jiného, než že budeme divadlem světu, andělům i lidem, nejposlednější z posledních, herecká šmíra odsouzená k zániku spolu s vysloužilcem Šmidrou, Kašpárkem, Škrholou a Kulihráškem. Byli jsme učiněni divadlem světu a andělům a lidem. Nechť jsme tedy očumováni, okukováni a sledováni, když už to tomu světu, andělům a lidem stojí za to nás očumovat, okukovat a sledovat. My přece víme, že ten scénář stojí za to dohrát do konce. Že přes všechny posměšky moderních pasáků poezie a koštérů metafor, přes sliny velkozlodějů, přes všechny strejčkovské demokracie, mory a války, stojí za to tenhle kus hrát a dohrát. Zapojit se aspoň v epizodní scéně. Jako sluha s větou „paní, nesu vám psaní!“ Jako tuleň, co nese za polárním kruhem domovníkovi dýmku. Jako bezejmenný kompars, jako žena v davu, jako mávající ruka v zástupu. Stojí to za to přijmout jakoukoliv roli v tomhle divadelním kuse o spáse světa, andělů i lidí, byť se tomu svět, andělé i lidé posmívají.

Principál totiž slíbil hostinu, na kterou je vítán každý, kdo hrál. Každý, kdo si nechal aspoň nalíčit levé oko, kdo si nasadil klaunský nos, nebo aspoň přepajdal v zástupu sobě podobných scénu podle scénáře – jeden každý takový má rezervované místo v restaurantu na konci vesmíru, kde jako velký obraz na stěně visí číslice 42 – amen, amen, kdo slyšíš, rozuměj – abychom pochopili, že vesmír, život a vůbec jsou součástí jednoho velkolepého spektakulózního představení, které má odpověď na každou otázku.

Byť bychom tedy byli divadlem tomuto světu, hrajme dál a třebas jako poslední, jako gladiátoři, kteří naposled pozdraví imperátora tou slavnou latinskou frází s participiem futura deponentního slovesa morior, vstupme na prkna, která skutečně znamenají svět, a se ctí dohrajme to, co je nám uloženo a co jsme poznali jako dobré. Amen.

Komentáře