Společnost jako divadelní představení

Rozhovor s Michalem Jokešem

foto Irena Bártíková

Kdo jsi a jak ses k divadlu dostal?
Jsem Michal Jokeš, režisér a herec divadel s postiženými a edukačního divadla. Momentálně největší snahu věnuji divadlu jako nástroji seberozvoje pro lidi, kteří se do něj chtějí zapojit.

K divadlu jsem se dostal úplně náhodou na ZUŠ, když ke mně přišla kamarádka a oznámila mi, že budu chodit do dramaťáku, protože mají málo kluků. Učili jsme se, jak se pohybovat, mluvit atd. Když jsem tam přišel, byl jsem zakřiknutý, nikdy bych divadlo nechtěl hrát a neuměl jsem ani přednést referát. Učila nás Radka Svobodová, která nám svým citlivým přístupem pomohla se otevřít a rozvíjet. V tom souboru se mnou bylo spoustu talentovaných lidí, kteří šli dál na umělecké vysoké školy a po střední se náš soubor rozpadl. Určitě nám ale dal základy, které jsme potřebovali.

Proč zrovna divadla s postiženými?
Vlastně moje první zkušenost s lidmi s postižením byla na táboře v Bělči nad Orlicí od ČCE, kam jsem začal jezdit jako asistent a dodnes působím jako programový vedoucí na III. běhu s Jiřím Burešem. Pojeďte taky…

Když jsem potom hledal, jak se uplatnit u postižených dál, tak se objevila nabídka dělat dramatický kroužek v Jedličkově ústavu. I když jsem s tím neměl žádné zkušenosti, tak jsem nabídku přijal a kroužek funguje dodnes, troufnu si říci, že funguje docela dobře.

A tak vznikl divadelní soubor Ještě chvilku.
Když jsme vymýšleli název pro divadelní soubor a jedné klientky jsem se zeptal, zda už něco vymyslela. Odpověděla mi: ještě chvilku… A tak to celé začalo… Ještě chvilku je divadelní soubor vozíčkářů a asistentů, který nacvičuje různá představení.

Práce s lidmi s postižením má určitě svoje specifika, ale když jsem se do toho pouštěl, byl jsem úplně bez průpravy. Neměl jsem (a dodnes nemám) ani režijní, ani speciálně pedagogické vzdělání. Dnes to hodnotím jako výhodu, protože s klienty jednám jako s kýmkoli jiným a nemám v hlavě žádné diagnózy ani jiné škatulky.

Momentálně už soubor funguje asi osm let a stále se rozvíjí, nacvičuje nová představení a vystupuje na veřejných akcích (Mezi ploty, FestIN, Vyšehraní a organizuje vlastní festival Vedle Jedle). Možnosti hrát s postiženými nejsou tak široké, vysoké nároky na bezbariérovost nám jsou často překážkou a divadlo je organizačně náročné. Proto jsme asi před pěti lety založili vlastní festiválek Vedle Jedle, který nám v tomto ohledu velmi vyhovuje, poznáváme tam tvorbu jiných souborů a vzájemně se inspirujeme.

Bylo super, že asistenti, kteří na dramaťáku asistovali, stejně jako kdysi já, přišli jen pomáhat, a poté se zúčastňovali představení, začali hrát a obohatili náš soubor i sami sebe.

Co je edukační divadlo a jak vzniklo?
Dál jsem hrál v dalších souborech a uvědomil jsem si, co všechno člověka může divadlo naučit, je to úžasný nástroj seberozvoje a ozvláštnění osobnosti, ale i výuky běžných školních předmětů.

K edukačnímu divadlu jako takovému jsem se dostal tak, že moje milá pracovala tou dobou v jednom ekologickém středisku, kde dělali výukové programy pro děti ve školách a sháněli někoho s divadelní zkušeností na rozšíření nabídky divadelních představení s výukovou tematikou pro školy… Začali jsme tedy hrát divadla s ekologickou tematikou, která rozšiřují výuku na školách zábavnou formou.

Tou dobou jsem už asi tři roky hrál edukační divadla v angličtině s The Bear Education Theatre a tak mi přišlo zajímavé, zkusit i téma ekologie pro děti v českých školách.

Co tě motivuje k tomu, že děláš dva tak odlišné obory?
Jsem trochu neukotvený člověk a představa, že bych dělal jen jednu věc, mě trošku zneklidňuje. Rád bych v budoucnu investoval vydělané peníze z edukačních divadel do divadla s handicapovanými, aby se náš soubor mohl i nadále rozvíjet.

Divadlo s postiženými mne baví. Myslím si, že panuje představa, že divadlo by měli hrát jen lidé, kteří mají talent, ale myslím, že divadlo má velký potenciál a ti, kteří ho začnou hrát, obohatí nejen své publikum, ale i sami sebe. Při divadle se společně rozvíjejí jak klienti, tak i asistenti.

Děláš kromě divadla i něco jiného? Jak divadlo ovlivňuje tvůj pohled na společnost?
Myslím si že divadlo není jen o tom dělat „Umění“, ale přijít a spolupracovat s ostatními, být součástí a aktivně se zapojit. Podobnou paralelu vidím i ve veřejném životě. Když pustíme jen ty, co se chtějí předvádět, a budeme si říkati, že to pro nás není, co se stane? Každý se může zapojit a obohatit sebe a své okolí.

I to mne dostalo k tomu, že koordinuji dobrovolníky pro Českou pirátskou stranu. Vím, že to je možná velký myšlenkový skok, a jsem si toho vědom, ale já tam tu paralelu vidím. Nerozhoduje to, kdo má talent, ale kdo do toho jde! Stejně tak i v politice není nikdo, kdo by byl lepší než jiní nebo měl větší talent. Jde o to, aby se lidé zapojili. Společnost, stejně jako představení, bude taková, jakou si ji uděláme.

Co ty a křesťanství nebo víra? Proč o tobě vlastně píšeme v Notě nebe?
Mám křesťanství rád a mám v jeho řadách mnoho přátel. Například právě z tábora v Bělči. Nelíbí se mi současná tendence, že si lidé myslí, že vše je lepší než křesťanství a často ho i bráním v hospodských debatách. Kdybych byl součástí nějaké církve, byla by to ČCE. Sám sice nejsem pokřtěný, ale někde v sobě věřím v Boha. Neměl jsem víru od malička a nikdy se to neřešilo, nikdy se mi ani nepodařilo najít církev, kterou bych mohl přijmout za svoji „rodinu“ a být součástí komunity, která by mi byla vlastní. Pokud jste si toho až doteď nevšimli, nemám vlastně žádné umělecké ani divadelní vzdělání. Myslím si, že je skvělé, když se můžete učit od profesionálů a lidí, kteří jsou v dané oblasti dobří, ale podstatou je, že divadlo (nebo něco, pro co se rozhodnete) může dělat každý bez ohledu na talent a vzdělání. Stačí se jen zapojit a chtít danou věc dělat dobře a s chutí.

Komentáře