Sportovat a žít

Rozhovor s Václavem Uherem

rozhovor

Řekl bys nám krátce něco o sobě?
Vašek Uher je kluk z podlesí, žijící toho času v Praze. Když mu bylo 17 let, spadl ze stromu a zlomil si páteř. Po dvou letech rehabilitace a pěti letech studia na Obchodní akademii pro tělesně postižené v Janských Lázních pokračoval v Praze na vysoké škole. Podle jeho slov mu úraz rozdělil život na dva. Ten druhý má ale ovšem výhodu širokých možností – ještě nebyl ukončen. Věnuje se psaní (je autorem knihy Zalitý kaktus, 2017), moderování, počítačové grafie a společně s přáteli také Powerchair Hockey. V současné době je také předsedou České federace Powerchair Hockey.

 

 

Co je Powerchair Hockey?
Je to florbal na elektrickém vozíku, určený pro lidi, kteří v důsledku svého postižení ke svému životu musí používat elektrický invalidní vozík. V ČR máme čtyřicet hráčů, čtyři týmy, které hrají ligovou soutěž. Pořádáme mezinárodní turnaje v Praze, vyjíždíme i do zahraničí. Česká reprezentace se v současnosti připravuje na Mistrovství světa 2018, které chceme pořádat právě v Praze. Máme mezi sebou hráče, kteří velmi špatně hýbou rukama, a přesto se mohou plně zapojit do hry, ale také borce, kteří umí kouzlit s hokejkou, jak to znáte z klasického flrbalu. Je to sport pro všechny bez rozdílu míry pohybového omezení. Někteří hrají i s dýchacím přístrojem. V tom Powerchair Hockey posouvá hranice možného.

Co tě přivedlo ke sportu po úrazu?
Před úrazem jsem hrál fotbal, nosil kapsáče, poslouchal hiphop, jezdil jsem na snowboardu a skateboardu. Setkání s Powerchair Hockey pro mě byla šance vrátit se ke kolektivnímu sportu. Ta hra obsahuje emoce, rychlost, tým, krásné akce, triky, góly. Vzhledem k mým omezeným pohybovým možnostem nebyla ani jiná volba, nic podobného tady neexistuje.

Co ti sport přináší do života?
Na hřišti prožívám svobodu pohybu, což je pro vozíčkáře samozřejmě krystalicky čistá euforie. Možnost vyřádit se, bez počítače nebo jiných drog. Ale nejsem pouze hráč, zabývám se naším sportem i mimo mantinely. Jsem předsedou naší federace, organizuji ligové i mezinárodní turnaje, školíme rozhodčí, trenéry. Teď jsme podali kandidaturu na pořádání MS 2018 v Praze. Prostřednictvím těchto aktivit naplňuji určitý výsek smyslu svého života, tak, jak ho v současné době cítím.

Odvrácená strana našeho sportu přináší i smutné chvíle, když dojde k úmrtí některého z našich hráčů. Za patnáct let, co tento sport v ČR provozujeme, nás opustilo pět mladých hráčů, někteří se dožívají pouze 30 let. V souvislosti s nestabilními zdravotními stavy nebo progresivním genetickým postižením je to skutečnost, které se nelze vyhnout. Jediná správná odpověď na smrt je život a pro mnohé z nás je život kromě jiného právě v Powerchair Hockey, proto hrajeme urputně dál.

Jaké máte s florbalem úspěchy a jak ho lidé berou?
Česká reprezentace se zúčastnila Mistrovství Evropy v letech 2005 (6. místo) a 2008 (7. místo). Naše kluby se pravidelně zúčastňují mezinárodních turnajů v Německu, Švýcarsku, Nizozemsku nebo Belgii, kde měří síly s týmy z celé florbalové Evropy. Široká veřejnost náš sport zatím příliš nezná, ale ten, kdo přijde, se obvykle nenudí, to máme vyzkoušené. Vítáme nové hráče, dobrovolníky, rozhodčí i trenéry, samozřejmě i další podporovatele. Přijďte se podívat a posoudit sami…

Jak jsi vnímal lidi na vozíčku, ještě když jsi byl „zdravý“? Setkal ses s někým takovým?
Setkal jsem se s jedním vozíčkářem na křesťanském hudebním festivale, když mi bylo 15 let. Jsem z křesťanské rodiny. Byl to docela veselý chlapík, ležel na zemi a opaloval se. Požádal nás s kamarádem, jestli bychom mu nepomohli ze země na vozík. Nevěděl jsem, jak se k němu chovat. Vnímal jsem ten moment jako určité setkání s tragédií. Nohy měl nepřirozeně ztuhlé a křečovité. Asi jako já dnes. Pomohli jsme mu tedy na vozík, rychle pozdravili a utekli. Dnes vím, že k rozpakům a úprkům nebyl důvod. Měl jsem ho radši pozvat na pivo.

Změnil se tvůj pohled na život od onoho „osudového momentu“?
Určitě ano. Každému soudnému člověku se v průběhu let mění pohled na život. Pokud ne, je to obvykle tím, že má uzavřené srdce a imobilní duši. Pokud se ale ptáte na můj úraz, více mě zajímají emoce, vztahy, lidi, méně pak materiál všeho druhu. Emoce je to jediné, co nám doopravdy patří, vše ostatní je propůjčené a může to kdykoli odejít tam, odkud to přišlo. Poznal jsem, že existuje jen několik málo hodnot, které jsou v životě skutečně důležité. Světe div se, zdravé pohyblivé tělo mezi ně nepatří.

Vím že píšeš osobní blog, dokonce jsi už vydal i knihu… Můžeš nám říct, o čem píšeš?
Moje psaní je spontánním projevem nadšení, ale i bolesti, s kterými se ve svém životě setkávám. Můj blog je jakýmsi online deníčkem, do kterého si poctivě zaznamenávám vše, na co nechci zapomenout a s čím se zároveň chci podělit s ostatními. Píši o lidech, které potkávám, od dětí až po starce, o cestování po Španělsku, po Praze, i o jiných příbězích. Nejsem spisovatel a nikdy nebudu, chybí mi literární um a brilantní znalost jazyka, ale snažím se psát tak, abych přenesl emoci, která v daném námětu je. Viz Zalitý Kaktus zalitykaktus.blogspot.cz.

Je něco, co tě v životě nejvíc trápí?
Dlouhodobému trápení se snažím nevěnovat dlouhodobou pozornost, což ovšem neznamená, že se ve mně nějaké věčně hluboké rány nenacházejí a neprojevují se jinak. Duše je rozsáhlá a je složena ze složitých struktur. Krátkodobé výkyvy zatím vždycky přešly. Pomáhá čas, tvůrčí práce, sluníčko, nový den, nové starosti, taky sprcha pomáhá, uhlířina nebo žampionový krém. Trápí mě to, co mnohé z nás, když zemře přítel, když prohraji boj, který jsem měl vyhrát, nebo nenaplněné touhy. Trápení může být i požitek, když se skrz něj znovuzrodíš. Znáte to?

A co ti naopak dává motivaci jet životem dál po každém neúspěchu?
Motivaci jet životem dál mi dává především můj vozíček milený, který pro mě představuje zároveň největší vynález 20. století. Jak píši ve své knížce Zalitý kaktus – nemám rád ježdění kolem baráku, když mě může provézt kolem světa. Chodíme spolu patnáct let a pořád se držíme za ruce, nestydíme se před sebou prdět a doma chováme bažanty. Elektrický vozík dělá z ležáka jezdce. Motivuje mě láska v různých formách, člověk, chuť žít a tvořit.

Seznámili jsme se spolu přes Asistenci. Jako asistentka vnímám tuhle práci jako možnost dělat něco, co mě baví a o čem vím, že to má opravdu smysl. Zároveň mám možnost se seznamovat se spoustou nových lidí, navazovat přátelství, a hlavně pomáhat žít život naplno všem rovnocenně. Co je asistence pro tebe? Asistence pro mě znamená především možnost ráno vstát z postele a večer se do ní zase vrátit. Nedokážu se sám přesunout z lůžka na vozík a zpět, takže potřebuji pomoc. Asistenti, kteří za mnou chodí, jsou obvykle zajímaví týpci, nejčastěji studenti. Vystřídali se u mě přírodovědci, ekonomové, budoucí lékaři, pedagogové… Na všech bylo poznat, že svou práci dělají rádi.

Jaké máš sny a cíle do budoucna? Na konci května vyjde má kniha Zalitý kaktus – moc se těším. První týden v červenci máme už 7. letní kemp Powerchair Hockey v krásném autokempu Buňkov u Přelouče, týden budeme hrát florbal, pít pivo a opalovat se. V září budeme organizovat už 8. Prague Powerchair Open, ten turnaj je mé miminko, které se pomalu dostává do pubertálních let. Každý rok je to větší a větší jízda. Dál nevidím. Počkám si pozorně, co život přinese, a přizpůsobím se.

Komentáře