Růži z lásky nebo z lhostejnosti?

foto Jan Esterlová, František Plzák

Ženu ani květinou neuhodíš! Ale když ženě za pěstování květin nedáš dostatečnou mzdu, zneužiješ ji a ještě zapřáhneš i její děti… Je to v pořádku?

Bohužel pravda je mnohdy taková. Z výloh květinářství se na nás usmívají všemi barvami hrající květiny nejrůznějších velikostí a tvarů. Že jsou vyšlechtěné a s kytičkami v přírodě mají jen pramálo společného, je asi všem jasné. Proč ale? Jsou snad o tolik hezčí než ty na louce? Nebo jsme jen líní na tu louku dojít (mimochodem, často bohatě stačí i městský trávník)?

Na tuto naši lenost, nebo ne lenost, prostě zvyk, nad kterým už skoro nikoho nenapadne se zamyslet, doplácí lidé v rozvojových zemích. Mysleli jste si, že se rostlinky pěstují na prostranství za městem? Nebo tedy alespoň ve velkoskleníku v malebné české kotlině? Kdepak. Keňa, Uganda, Kolumbie, Zimbabwe… Z nich se do České republiky ročně importují miliony (až desítky milionů) řezaných květin pro květinářství.

A proč tam pěstují okrasné květiny? Nemají náhodou tak trochu problémy s hladem? Neměli by si tam radši pěstovat něco k jídlu? Ano, měli! Ale květinoví magnáti se do těchto zemí hrnou stejně jako mnoho jiných podnikatelů kvůli levné pracovní síle. Místo políček pro drobné zemědělce je půda zabrána pro zdálky okouzlující, leč zblízka hrůzu skrývající květinové plantáže.

Výdělek zaměstnanců často nepokrývá ani hrubé výdaje na základní potřeby. Do práce ale nechodí o nic méně, spíše hojněji než my. Je s nimi často zacházeno zcela nelidskými způsoby. Nějakými pracovními podmínkami nebo právy si nikdo hlavu moc neláme…

Přírodní a klimatické poměry ale taky mnohdy pěstování úplně nenahrávají. Někteří hovoří o tom, že i kvůli květinám se kácí pralesy. Jedná se však spíše o problém s vodou. Taková domácí kytička v květináči se musí zalévat. Každá jiná kytička také. Na obří plantáž nebo skleník připadne nepředstavitelná spotřeba vody. Která je ale klíčovou surovinou i pro lidský život. Kde ji teď vzít, když ji všechnu vypijou květiny – klíčová potřeba zamilovaného evropského párečku?

Takže na jednu stranu si místní nemůžou sami pěstovat potravu. Díky vysoké poptávce po těchto levných květech však alespoň mají práci, díky které si přece jen nějaké jídlo pořídí. Ale co voda? Základní stavební kámen rostlinného i lidského těla. Kdo zvítězí?

Pokud už někde nějaká voda zbude, často je kontaminovaná nejrůznějšími agrochemikáliemi (pesticidy,hnojivy…). Jejich množství ve vodě by určitě překročilo normy snad všech patřičných evropských nebo amerických limitů. A tohle nejsou jediné překračované koncentrace. Jelikož se jedná o výrobu v rozvojových zemích, týkají se jí méně přísná pravidla některých mezinárodních environmentálních úmluv a programů. My jsme bohatí na to, abychom zaběhlou, dobře fungující, ale přírodě a člověku hodně nepřátelskou chemikálii nahradili více „ekofriendly“ variantou. U rozvojových zemí se ale počítá s tím, že dostatečné finance ani jiné potřebné kapacity pro „bezpečnější“ látky nemají a mohou si např. dále vesele sypat insekticid DDT, jehož používání v Československu bylo, po prokázaných toxických účincích, zakázáno již v 70. letech. Tyto látky nebývají zakázané jen kvůli přímému riziku pro lidské zdraví, ale mohou se též v prostředí kumulovat a zamořit ho. Např. se rozpustit do vody, kterou pak domorodci pijí.

Často jsou tedy lidé z těchto oblastí škodlivým chemikáliím vystaveni hned dvakrát. Poprvé na pracovišti, kde nejspíš ani neznají pojem „ochranné pracovní pomůcky“, a podruhé ve vodě, jejíž jiný zdroj zkrátka neexistuje. Další kapitolou je dětská práce. Jaký smysl mají sbírky „Postavme školu v Africe“, dokud budou lidé ze stejných zemí, které tyto bohulibé sbírky pořádají, tyto děti zneužívat k vlastnímu byznysu. Zmíněná zdravotní rizika skoro vždy znamenají pro děti riziko ještě mnohem vyšší. Pracovní doba také často přesahuje předem dohodnuté množství odpracovaných hodin.

péče

Pracovní podmínky jsou nedůstojné. Ale proč by také nebyly, když zde lidem jiná forma obživy v podstatě nezbývá a jsou ochotni strpět… no, sama si nedokážu představit, co všechno. Násilí na ženách také nepředstavuje nic neobvyklého. Stále jsou ty kupované lilie tak běloskvoucí? V porovnání s tímto problémem je už jen další malou kapkou doprava. Květiny se vypěstují v Africe, putují letadlem na burzu v Nizozemsku a odtamtud do všemožných zemí světa. I do ČR. Je pravda, že v teplejších krajích bývá růst rostlin efektivnější než v našich zeměpisných šířkách. Ale pokud se jedná o skleníkovou výrobu, kde by teplota uvnitř měla být stejná v Čechách i v Jihoafrické republice, o jak velký rozdíl asi půjde?

A kolik z těch vypěstovaných a dovezených květin se vůbec dostane na pulty? Nebo ke svému cíli – na stůl do vázy? Kolik hořkého úsilí a neproplacených pracovních hodin zvadne a vyhodí se ještě před finálním prodejem na stánku? A kolik paliva se vyplýtvá? Jak si tedy pořídit pořádnou kytici, pokud se vám luční kvítí vážně nelíbí, ale nechcete podporovat tyto nekalé praktiky? Řešením mohou být samozřejmě česká zahradnictví, v nichž velké šlechtěné květy lze sehnat. Většinou ale nemívají provozovny v místech, kam stačí pro kytku skočit pět minut před srazem. Nebo darujte květinu v květináči! Ta dělá radost déle! U nich se pěstování v ČR ještě alespoň částečně drží.

A pokud chcete skutečně klasické růže, gerbery nebo karafiáty, existuje ještě certifikovaná fair trade náhrada. Všichni pracovníci z Keni, Ugandy či Kolumbie dostanou mzdu, kterou si zaslouží, mají adekvátní pracovní podmínky a žádné pracující děti tam nenajdete. Bohužel však nalezení prodejce fair trade flowers v ČR vyžaduje značnější chvíli vysedávání nad googlem.

A pokud chcete darovat prostě milou hezkou kytičku, můžete zabrousit do firem pěstujících si vlastní ať už skutečně luční nebo částečně šlechtěné kvítí. Nabízí se třeba Loukykvět nebo Kvítí z lesa. A navíc – kdo nám diktuje, co je hezké? Neměla by náhodou krása být předmětem subjektivního vnímání? Není to absolutní fakt, je to přece možnost vlastního pohledu. Čím větší květ, tím krásnější? To je taková prvoplánová krása. Ale zkuste si někdy v trávníku utrhnout hluchavku a pořádně ji prozkoumat. Podle mě je krása přesně tohle…

Takže vyběhněte na louku a koukněte se, kolik krásy a radosti může ukrývat i ten nejmenší kvítek!

 

Komentáře