Smrt

foto: Irena Bártíková

Smrt. To slovo děsí. Zároveň však si z něj mnoho lidí dělá legraci – snad aby zapomněli na jeho děsivost. Poprvé se smrt mého života nějak citelně dotkla, když mi bylo pět. Zemřela mi prababička. Najednou tu nebyla a já se s existencí smrti potřebovala vyrovnat. Několikrát se mi zdálo, že ke mně prababička mluví, a když mě přes den napadlo, že jednou zemřu, obestřela mě tma, svíravý pocit a musela jsem rychle myslet na něco jiného.

Utéci tomuto pocitu jako i vědomí, že má smrt je nevyhnutelná. Tento nepříjemný pocit mě provázel celým dětstvím, když jsem si na něj vzpomněla. V době, kdy jsem se rozhodla pro „cestu víry“ – nástup na konfirmační přípravu vedoucí ke křtu i konfimaci – jsem si nějak v hlavě srovnala, že to po té smrti nebude tak zlé. Ale pocit neustával. Až někdy před rokem či dvěma o Velikonocích byl najednou klid. Najednou dokážu přemýšlet o své konečnosti mnohem vyrovnaněji. Pochopitelně nevím, jak to bude vypadat. Věřím však, že to bude krásné, že se mám nač těšit, že život s Pánem bude radostný. Nevím, zda k tomu dojde zítra či za šedesát let. Ale ono na tom zas tolik nezáleží. Ano, chci ještě prožít zde na tomto světě nějaký čas, chci zde být užitečná i sloužit Ježíši. Ale zároveň se snažím žít tak, abych nemusela litovat, že jsem některé rozhádané vztahy neuzavřela a někde zůstala jen má nenávist a zloba.

Je mi líto, jak málo se o smrti v dnešní společnosti mluví. Nemocní a umírající tu jsou, leč my je odkládáme na druhou kolej, aby se nás smrt netýkala. Zároveň si však většina lidí přeje zemřít doma se svými nejbližšími. A nebojí se ani tak bolesti, jako nezájmu a pocitu prázdnoty. Pocitu, že už nikoho nezajímám, že už jsem na obtíž. Ne vždy jsou v rodině podmínky takové, že si lze nechat nemocného člověka i roky doma a pečovat o něj, situace podpory se však stále zlepšuje a stojí za to se o ni zajímat. A to, že jsou tu hospice kamenné i domácí, by bylo téma na mnohem delší článek či rozhovor.
Alena Pikousová

 

Smrt – čtyři souhlásky, které zní, jako když sekne kosa. Nad smrtí a umíráním se někdy zamýšlím docela intenzivně. Když třeba lezu na skále nebo na stěně a přemýšlím nad tím, jestli mě to lano určitě udrží, jestli nepovolí šev na sedáku a já se pak nezřítím na zem. S takovými myšlenkami bojuji, když visím několik metrů nad zemí. Umírání je dost nepříjemná záležitost, ale přesto je nutnou součástí našeho života. Ve svém věku, kdy se cítím plný života, možností a sil, se setkávám s lidmi, kteří se nacházejí v poslední fázi, nemůžou se hýbat a nedojdou si ani sami na záchod. Připadají si sami a jako těžké břemeno pro své blízké. Pro mě je to hrůzná představa. Chtěl bych si s nimi o smrti povídat, ale ne vždy je to téma, které chtějí probírat.

Jak píše Ája, mluvení o smrti se vyhýbáme až do poslední chvíle. Pro mě byla velkou inspirací kniha Průvodce smrtelníka. Pomohla mi ujasnit si některé věci spojené se smrtí a umíráním a povzbudila mně k tomu, abych se nebál promýšlet téma smrti a abych ho přinášel do rozhovorů s lidmi, kteří se o něm chtějí bavit.

Někteří lidé říkají, že po smrti nic není, že nás tam nic nečeká, že smrt je konec. Nemůžu s tím souhlasit. Taky nevím, CO bude po smrti, ale jako křesťan věřím a mám naději, že se setkám s Bohem a budu s ním v jednotě lásky. Pro mě to není jen obyčejná informace nebo nauka, v kterou mám věřit. Pro mě je to naprosto osobní silná dávka naděje a motivace, která zasahuje do hloubky mého života. Tato naděje mě motivuje k tomu, žít svůj život co nejlépe s Bohem, žít ho pro druhé, zkusit tady na zemi něco zlepšit, dokud k tomu mám ještě dostatek sil.
Karel Müller

Komentáře