Ředitelkou poradny jako poslání – Rozhovor s Ivou Bernardovou

Malá budova Křesťanské pedagogicko-psychologické poradny se nachází v zákrytu jednoho z vysokých šedivých domů v pražském Karlíně. Tiše vystoupáme po schodech nahoru, procházíme dlouhou chodbou zdobenou ručně malovanými květinami a vcházíme do kanceláře ředitelky poradny, paní Ivany Bernardové. Příjemná starší paní nás vítá s úsměvem. Poté, co se pohodlně usadíme do hnědých křesel v rohu místnosti, otevřeme rozhovor první otázkou…

Abychom to vzaly od začátku, mohla byste nám prosím říct, k čemu přesně slouží pedagogicko-psychologická poradna (PPP)?
Poradna je školské poradenské zařízení a slouží dětem, mládeži, školám při řešení výukových a výchovných problémů dětí a mládeže, celé škále od mateřské školy až po VOŠ. Poskytuje služby rodičům, dětem i učitelům. Služby PPP jsou bezplatné. Do naší poradny chodí věřící i nevěřící, máme na starosti jak školy církevní, tak školy státní, a i některé školy soukromé.

Jak tato poradna vznikla?
(Ivana se trochu usměje) To je taková dlouhá historie… Před 25 lety jsem pracovala ve státní poradně a oslovila mě jedna známá, jestli bych se nechtěla věnovat žákům její církevní školy s nějakými problémy. Protože ale nebylo žádné volné místo, kam by mě posadili, začali jsme pracovat v YMCA. Své služby jsme nabízeli všem žákům, kteří by chtěli využít služeb křesťanského psychologa, a postupně se naše klientela rozrůstala. Nakonec jsme oslovili Arcibiskupství pražské s myšlenkou založení ofciální křesťanské pedagogicko-psychologické poradny, takže s jejich pomocí od 1. 1. 1995 začala tato poradna fungovat.

S jakými problémy sem lidé nejčastěji chodí?
Obecně nejčastěji se školními problémy, prostě vším, co souvisí se školstvím. Od toho, že dítěti něco nejde, nebo že chce přeřadit do nějakého jiného typu školy, od školní zralosti až po profesní orientaci deváťáků a studentů gymnázií. Teď také řešíme nadané děti a to, co by jim školy měly poskytovat navíc. Na rozdíl od státních poraden možná máme víc výchovných konzultací. Rodiče se sem přijdou poradit, když mají problém s výchovou dětí.

A jak vnímají žáci, rodiče, školy, co poradnu navštěvují, že jste křesťanská poradna?
Když to někomu vadí, tak k nám nejde. Zcela výjimečně se setkáváme s tím, že sem lidi chodí s určitými předsudky. Ale nemůžu říci, že by tu charakteristiku „křesťanská“ zase tak mnoho klientů využívalo k poradám ohledně křesťanské výchovy svých dětí. My poskytujeme normálně standardní služby poraden. Řekla bych to takhle: Když klienti chtějí, tak s námi mohou na téma křesťanské víry i výchovy hovořit. Máme to na dveřích napsané, že jsme křesťanská poradna, oni to vědí, takže se tato témata otvírat mohou. Nemohu říci, že by to dělali hodně často. Čas od času se to stane, čas od času je dobře, že to vědí, protože se s námi na tohle téma neostýchají hovořit, prostě „vybalí“ to rovnou. Ale pokud oni sami o svém přesvědčení nemluví, tak my o tom sami nezačínáme, a tak se často ani nedozvíme, jestli ten klient je, nebo není věřící. Nezjišťujeme to a není to pro nás podstatné. Takže většina lidí na toto téma nehovoří, hovoří na téma vzdělávání a výchova dětí.

A dalo by se říct, že má poradna i nějakou misijní funkci?
Myslím si, že ano, ale okrajově. Setkala jsem se už s tím, že rodiče to, že jsme křesťanská poradna, zaujalo a v něčem bych řekla, že svoje postoje nebo názory možná aspoň trochu zvažovali. Nemůžu ale říct, že by se nám tady lidi obraceli. To není naším cílem – kdybychom k něčemu takovému přispěli, ani to vlastně nezjistíme. To se spíš děje na církevních školách. Tam se to stává, není to zase tak úplně výjimečné, že se děti nebo mládežníci dají pokřtít. Ale my nemáme ty děti zase tak dlouhodobě, abychom něco takového mohli vysledovat.

Ovlivňuje tě nějak víra při práci? Ano, jistě, a nejenom mě. Ovlivňuje všechny pracovníky, co tady jsou. Je to důvod, proč to děláme. Je to tak, že vnímáme svoji práci jako poslání. Jako poslání, které jsme od Boha dostali, a proto také ne úplně hledíme na pracovní dobu, ne úplně hledíme na výplatní pásku, ne úplně hledíme na to, jestli jsou lidé vděční, nebo ne. Také se opravdu snažíme hledat ve své práci Boží vůli. (Na chvíli se odmlčí a zamyslí se)

Jako příklad bych mohla říct jednu legrační historku. My už mnoho a mnoho let hledáme jiné, větší prostory. Hledáme prostě něco, kde bychom se mohli rozšířit, protože tady si už příliš šlapeme na paty. A byla doba před několika lety, kdy jsme měli vyhlédnuté místo, vypadalo to všechno velmi slibně, takže už jsme si tam začali rozdělovat, kdo si kam sedne. Obec, které to patřilo, tomu byla nakloněná, všechno se zdálo v pořádku. Pak se ovšem zjistilo, že ten barák vlastně patří obci jenom z půlky, protože jej v rámci restitucí dostala ještě nějaká paní, která žije v zahraničí. Snažili jsme se s ní komunikovat, ale ona nám na veškeré dopisy neodpovídala, až jsme se nakonec obtížně dopátrali, že paní už dávno zemřela.

Nakonec se nám podařilo kontaktovat právního zástupce dědiců zemřelé paní a všechno vypadalo opět slibně. Avšak těsně před podpisem smlouvy nám právník sdělil, že nám prostor nemohou pronajmout, protože s ním mají jiný záměr. Samozřejmě jsem byla dost zklamaná, neboť jsme to všechno svěřovali do Božích rukou, modlili jsme se za to, takže mi to přišlo dost nefér. Říkala jsem si: Pane Bože, co tím sleduješ, takové energie jsem do toho dala. Vždyť přece víš, že se snažíme vždycky dělat tvoji práci, takže proč? Proč jsi nám nepomohl? Já jsem zvyklá, když přijdu ráno do práce, přečíst si text, který by se ten den četl v kostele. A to bylo zrovna v době velikonoční a stálo tam: „Co se teď stalo, tomu nerozumíš, ale jednou to pochopíš.“ To jsem přijala jako Boží slovo a snažila jsem se již nebýt naštvaná. Řekla jsem si: „Tak teda dobře. Já věřím, že je to k něčemu dobré a že to nemám teď ještě pochopit.“ A předpokládala jsem, že „jednou pochopíš“ bude za mnoho let nebo třeba až na věčnosti.

rozhovorNo nicméně neuběhl ani týden, když jsem o tom mluvila právě s těmi lidmi z obce, kteří na tom byli také zainteresovaní, a informovala jsem je o neúspěchu pronájmu. A oni mi na to řekli: „Ale to buďte ráda, že to nedopadlo. Protože jste teď v objektu našem, nemáme žádný důvod vám dávat výpověď. Ale oni, majitelé, jakmile by našli zajímavějšího zákazníka, tak vám dají výpověď okamžitě a vy už nebudete mít nic.“ V tu chvíli mi došlo, že to je pravda! Vůbec mě nenapadlo, že bychom se mohli takhle ocitnout na chodníku. A říkala jsem si: Pane Bože, tys mě celou dobu chránil! Tímhle jenom dokládám, že naše víra je pro naši práci velmi podstatná. Není to žádná okrajová záležitost, je to prostě něco, čím opravdu žijeme. Musím říct, že se za své klienty i modlíme, předkládáme je Bohu.

Měla jsi někdy nějaký rozpor při rozhovoru s pacientem – tvá víra versus řešení problému?
To ne, jako vysloveně rozpor ne. Ale pravdou je, že někdy v sobě řeším, když nesouhlasím s tím, jak oni vedou své děti. Ale respektuji to – jsou to jejich děti a oni mají právo vést si je, jak chtějí. Tak se to ve mně někdy pere, protože si myslím, že to dělají špatně, že to takhle nepovede k dobrému. Takže to možná není tak úplně o víře, ale spíš o zkušenosti, kam nějaká cesta vede. A ta jejich, myslím si, nikam nevede. Ale mám já právo jim do té jejich situace zase tak moc mluvit? Ale na druhou stranu jsou tady, aby se poradili. Nenazvala bych to úplně rozporem s vírou, spíš rozporem s nějakou představou zdravé výchovy.

My víme, že teď v poradně jako ředitelka končíš. Mohla bys nám na závěr říct, jak to vidíš s budoucností poradny v nejbližších letech?
Doufám, že bude v dobrých rukách a že bude nadále plnit své poslání. A snad půjdeme ve stejných šlépějích.

 

Komentáře