První noc na faře (primitivní vylíčení snu)

Na sázavskou faru jsem se nastěhoval koncem září roku 2016. Během přenášení skříní, oblečení a dalších věcí mě místní kurátor provedl po celém areálu. Fara se nachází blízko u silnice, v mírném svahu. Je to velká budova s jedním patrem, půdou a sklepením. Je k ní připojena přestavěná stodola, která funguje jako místnost k různým sborovým akcím. Nad farou se ve svahu tyčí kostel s vysokou věží, který je obklopen volně přístupným hřbitovem. Prošli jsme přízemními prostory, kanceláří, garáží, pokojem pro hosty, záchodky a sklepením. Vše bylo funkční a opravené. V zadní části farního areálu byl menší dvorek s přístřeškem, dřevěným stolkem a židlemi. V jeho koutě se hrbily nízké dřevěné dveře, které nebyly úplně zavřené. Kurátor řekl, že je tam jakýsi menší sklípek, a vlastně nevědí, co s ním. Je to prý temné, vlhké místo. Farář, který bydlel na faře přede mnou, neměl sklepy rád. A tento malý sklípek chtěl nechat zasypat. Prohlídka pokračovala dál a došli jsme na půdu. Je to nízký, dřevěný prostor s velkým množstvím trámů, prachu a nerovných tvarů, které se ztrácejí v temnotách. Tam se na mě kurátor obrátil s úsměvem a řekl, že tady kdysi měl ještě jeden farář rozestavěné koleje a vláčky. Přemýšlel jsem, jaké obtíže asi představovalo přenášení materiálu úzkými schody na půdu a následné rozmísťování kolejí a různých dalších součástek malé železnice na nízké půdě. Donosili jsme poslední věci do bytu a ještě toho večera jsem ze Sázavy odjel zpět do předchozího bydliště.

Z nepříliš jasných důvodů jsem se pořád nemohl zbavit úvah o malém sklípku v rohu dvorku a o půdě s vláčky. K čemu sklípek kdysi sloužil? Pěstoval tam někdo žampiony nebo se tam skladovalo víno? A co ta zvláštní nízká půda, kdysi plná vláčků, malého mechanického světa, který odrážel obrovské masivní stroje, snad i nějakou malou krajinu a drážní budovy. Po několika dnech jsem se na sázavskou faru přestěhoval docela. Vynesl jsem do bytu poslední krabice, vybalil jsem několik základních věcí a začal uvažovat, co kam dám. Při zabydlování obrovských prostorů farního bytu jsem se nemohl ubránit pohledu na sklípek, kdykoli jsem přecházel kolem okna, jež hledělo do dvora. Zmocňoval se mě zvláštní neklid, zvědavost a zároveň tlumená obava. Sklípek vypadá v rohu dvora vcelku nevýrazně, je dobře vidět, a přitom jako by znamenal daleko víc než jen další z mnoha místností. Proč ho předchozí obyvatel fary chtěl nechat zasypat?

Když jsem zalil svůj první čaj a usedl ke stolku, venku se už začalo smrákat. Unavené podzimní slunce jemně hladilo pohasínající červenou rukou bezútěšné hroby a zeď kostela. Venku bylo ticho a krajina se chystala k nočnímu odpočinku. Vítr sem tam zachrastil usychajícím listím staletých lip a zahvízdal kdesi ve stráni. Velké chodby farního bytu naplnily vysoké stíny a světlo se rozlévalo jen s velkou neochotou. Sešel jsem dolů zkontrolovat dveře. Vše se zdálo být zavřené. Vyšel jsem tedy zpět do bytu. Vybalil jsem ještě několik věcí a zhruba kolem jedenácté hodiny večer jsem zatoužil usnout. Moje provizorní postel je složena ze čtyř skladnických palet a dobré matrace. Umyl jsem se, převlékl a ulehl do postele. Přečetl jsem několik odstavců z apoštolova 1. listu do Korintu, a zhasl světlo.

Asi všichni známe ten podivný mezistav mezi vědomím a spánkem, kdy už je lidská mysl připravená ke spánku, ale stále ještě trochu vnímá. Nevím, jestli se mi to jen zdálo, nebo jsem to opravdu přijal zvenčí, ale cosi mě přinutilo nabrat vědomí. Můj pokoj s vysokým stropem byl temný, takřka prázdný a byla v něm zima. Rozhlédl jsem se z postele po pokoji a přemýšlel, co mě donutilo zvýšit pozornost. Nějaké světlo, které se mihlo za oknem? Či silnější zvuk? Chtěl jsem to nechat být a pokusil jsem se znovu usnout. Tentokrát jsem se však nestihl dostat do onoho mezistavu před spánkem a začala mi do mysli prosakovat kapku po kapce hrůza. Zvítězilo racionální uvažování. Vstal jsem, rozsvítil a šel do kuchyně. Nalil jsem si do sklenice mléko a usedl ke stolku. Světlo v kuchyni nedovolovalo pohled do temnoty za okny. Napadlo mě: „Jak asi vypadá dvorek, a co dveře sklípku? Jsou zavřené?“ Ve světle kuchyňské lampy jsem přistoupil k oknu a snažil se spatřit dvorek. Ale bylo příliš světla. Ustoupil jsem tedy několik kroků zpět a zhasl světlo. To, co jsem uviděl, když jsem přistoupil k oknu, mi vyrazilo dech. V šerostínu noci se v rohu dvorku rýsovala jakási podivná hromada. Nemohl jsem pořádně rozpoznat, z čeho se skládá. Zprvu to vypadalo jako množství zahnutých trubek od kamen, které se leskly. Ale když jsem se po krátkém šoku podíval lépe, zdálo se, jako by se to pohybovalo. Jako by nějaký obr vzal hrst malinkých larev z mršiny do hrsti, a hodil ji do dvora. A všiml jsem si něčeho dalšího. Dveře od sklípku byly otevřené a dokořán se z nich valil tento podivný masiv hrůzy. Beztvará hmota sebou trhala a škubala jako vnitřnosti ve smrtelné křeči.

Rychle jsem rozsvítil a otevřel okno. K mému zděšení nebylo na dvoře ani stopy po nějaké larvě a dveře sklípku byly na svém obvyklém místě. Donutil jsem se uznat, že jsem měl oživlou představu způsobenou malým množstvím spánku a velkou vyčerpaností. Odložil jsem sklenici na stolek a odcházel z kuchyně. Zhasl jsem světlo, abych vzápětí rozsvítil další na chodbě. Jakmile se však světelné paprsky vytratily z prostoru, obklopila mě ona škubavá beztvará hmota, kterou jsem viděl ve svých představách na dvorku. Nestihl jsem ani zakřičet hrůzou, protože mi dlouhý odporně páchnoucí prst nepojmenovatelné hrůzy vnikl do úst a zabránil svobodě projevu. Ztuhl jsem hrůzou a poprvé si uvědomil snad všemi nervovými receptory mnohočetné škubající doteky, kterými jsem byl obklopen. Skřípající a pleskající hmota mi nedopřála vlastního pohybu a unášela mě pomalu směrem k půdě. Zdálo se, že celý byt byl naplněn slizkou tisícičetnou škubavou hmotou, která vydávala zvuky, jež bych přirovnal k hlubokým vzdechům nějakého velkého vodního tvora, který žije ve vodách hluboko pod zemí a poulí své slepé oči do chladné temnoty. Celá událost nesla pramálo znaků něčeho, co by člověk mohl odněkud znát, mezi nepřeberným množstvím ramen nebylo možné poznat žádný známý tvar, a ani podivný zápach, který se dynamicky pohyboval v prostoru, nebylo možné k něčemu přirovnat.

Když jsem opět nabyl vědomí, nebylo po podivném mnoharamenném úkazu ani památky. Unavené oči a svit měsíce mi dovolily poznat, že se nacházím na půdě. Přemýšlel jsem, jak jsem se tam vlastně dostal a pro co jsem tam vůbec šel. Zamžoural jsem očima, abych lépe viděl. Půda se najednou zdála daleko větší, než když mě tu provázel kurátor. Strop byl daleko vyšší, než jsem si pamatoval, a na stěny jsem ani nedohlédl. A skoro to vypadalo, jako by na zemi místo trámů byly opravdové koleje. A ne koleje nějakého minivláčku, ale velké, těžké koleje, po kterých by projel nákladní vlak. Matné obrysy, které můj zrak zachytil a dovedl rozpoznat, se ztrácely v temnotě. Bylo ticho a prach bez života s těžkou vážností ležel všude kolem. Chtěl jsem se postavit na nohy, ale nešlo to.

Byl jsem svázaný. Zakašlal jsem prachem, který jsem vdechl. Jako bych tím zvukem spustil nějaký tajný signál. Varovná světla na blízkých závorách začala lenivě problikávat. Velmi pomalu jsem se zděšeným pohledem v očích obrátil hlavu směrem k nim. Byl jsem svázán příliš pevně na to, abych mohl provést jakýkoli pohyb, kterým bych se osvobodil. Byl jsem uvázán ke kolejím tak pevně, jako bych byl jejich součást. Pevnost vázání byla natolik tvrdá, že jsem začal v kostech cítit slabé vibrace. Zpočátku jsem tomu nevěnoval pozornost a snažil se přijít na nějaký spásný pohyb. Zanedlouho však vibrace zesílily natolik, abych přestal uvažovat, jestli jsou opravdové, či ne. Mrazivé nárazy kolejí jsem cítil v kostech. Kdesi v dálce, v neprostupné prázdné temnotě zaprášené půdy zahoukal vlak. Nasucho jsem polkl a nadobro ztuhl svázán na kolejích. Vibrace sílily. Prach se začal jemně pohybovat. Světla na závorách blikala stále jasněji. Z temnoty asi pět metrů přede mnou se obrovskou rychlostí vyřítila černá parní lokomotiva a svištěla ke mně. A v tu chvíli jsem se probudil. Tož asi tak.

Komentáře