Pane teologu, pane psychologu, přece se nebudete škorpit?!

To jsme tuhle na setkání s mládežnickými dobrovolníky pozvali psychologa. Přišel a byl roztomile uvolněný. Hned na začátku přiznal proč. Říkal, že ho zvou všelijaké dobrovolnické organizace, často i církevní, takže ví, jak to chodívá… že čekal skupinu unavených a vyhořelých lidí a byl nadšen, že přišel do skupiny živoucích, jiskřících, energií nabitých lidí.

Tak když se na začátku představoval, tak asi z té uvolněnosti a ve vtipu řekl, že je jungián (žák psychologa C. G. Junga) a že podle něj je nejlepším žákem Junga Kristus. Já jsem jako teolog cítil potřebu protestovat, tak jsem namítl, že se mi to nezdá, že i když velkoryse pomineme časovou posloupnost, tak by určitě nebyl nejlepším, že jako žák by svému psychologickému učiteli nedělal dobré jméno, když skončil tak, jak skončil. Totiž krátce po třicítce, všemi opuštěný, patrně na dně sil, na kříži… Psycholog přiznal, že to říkal v nadsázce, možná trochu provokaci. A večer s psychologem pak přes tuto přátelskou přestřelku plynul hezky v klidu dál.

Tak jak to spolu má psychologie a teologie, terapie a víra? V jakém jsou vztahu? Nebude mezi nimi konkurence, boj o klienty, prezentace úspěchů, nadřazování…? Ne. Řekl bych, že smí být ve vztahu poměrně přátelském. Protože se – ne míjejí, to se nedá říci, protože oběma jde svým způsobem o člověka. Ale opravdu „svým způsobem“, každému trochu jinak.

Psycholog, terapeut V. Frankl napsal v knize Psychoterapie a náboženství: „Cílem psychoterapie je duševní uzdravení – cílem náboženství je spása duše. Jak je toto stanovení cílů rozdílné, může vyplynout z toho, že kněz zápolí o spásu věřícího i přes nebezpečí, že tento věřící spadne do ještě větších emocionálních napětí, kterých nemůže být ušetřen; neboť primárně a prvotně je knězi každý psychohygienický podnět vzdálený – náboženství je více než pouhý prostředek, který lidi ušetří od psychosomatických žaludečních vředů, jak vtipně poznamenal jeden jezuitský kněz z USA. Ačkoliv se náboženství ve svém prvotním záměru může jen velmi málo snažit pečovat o uzdravení a prevenci nemocí, přece jen ve svých důsledcích, tedy nikoliv ve svém záměru – působí psychohygienicky a psychoterapeuticky. To se děje tam, kde náboženství lidem ve zvláštní míře umožňuje prožít bezpečí a zakotvení, které by nikde jinde nenašli; bezpečí a zakotvení v transcendenci, v absolutnu.“

Jako by psychologie měla „skromnější a reálnější cíl“. Aby člověk dobře fungoval ve svém životě, vztazích. Víra nemá žádný dílčí cíl… než Boha. „Zakotvení v transcendenci.“ Psycholog brání člověka, učí ho (u)bránit se všelijakému přepětí, přesmyčkám, zkratům… Víra pomáhá v tom, co je lidským údělem: poukazovat „nad sebe, a to tím, že odkazuje na něco, co není on sám, na něco – nebo na někoho – jiného!“ (opět V. Frankl). Ve víře jde o „investování“, svěření sebe sama.

Tak mezi psychologií a teologií nemusí být žádné přestřelky – nanejvýš jen přátelské. Psychologie a víra smí být v přátelském až uctivém vztahu. (P.S.: Psychologie někdy může pomoci věřícímu, protože ta věc s Vírou je tak velká a silná, že se při tom může stát leccos taky nezdravého…)

Fil 2:5-11 Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán.

Komentáře