Oceány

Oceány. Zabírají více než 2/3 zemského povrchu. Je jich pět, ale o tom pátém na jihu skoro nikdo nemá ani tušení. Je v nich ukryto přes 97 % celkových zásob vody na Zemi, což před stavuje objem přes miliardu km3.

A k čemu že jsou? Jsou slané, takže pít se nedají, a i výroba pitné vody z nich není úplně jednoduchá (ale ne nemožná a někde již uskutečňovaná). Oceány významnou měrou ovlivňují klima pevnin. Jistě jste někdy ve škole slyšeli o Golfském proudu, bez něhož by teplota v Evropě byla mnohem nižší. Je to totiž proud masy teplé vody. Ale taky vám vždycky nešlo do hlavy, jak se v oceánu prostě najednou objeví teplejší kus, který ještě navíc někam teče?!

V proudu vody totiž nejde o pouhý rozdíl teplot. Co je zásadní, je i jiné složení vody! Je to pořád H2O, ale žádná mořská ani tekoucí H2O neobsahuje jen atomy vodíku a kyslíku. Je v ní rozpuštěná spousta dalších iontů, které organismy potřebují přijímat ke svému životu. Jedná se např. o hořčík, vápník a další prvky silně oblíbené v reklamách na minerálky. V mořích a oceánech jsou pak ještě vysoce zastoupeny různé soli, z nichž je nejznámější a nejdůležitější NaCl – nám známá jako kuchyňská sůl. Čím více je toho ve vodě rozpuštěno, tím je voda hustější. Jednou cestou zvýšení hustoty vody je tedy přidání rozpuštěných látek. Druhým a v oceánech velmi významným způsobem zahuštění je odpaření molekul vody.

Jedná se o celkový koloběh – tzv. termohalinní cyklus. Zjednodušeně se v teplých částech zeměkoule odpaří více vody, voda se zahustí a – kdo dával pozor při fyzice? Díky vyšší hodnotě hustoty, než má voda v okolí, začne pod tuto méně hustou kapalinu klesat. Tím se rozjíždí celý cyklus. V chladnějších oblastech vodu nemá co vypařovat, a proto mají vodu méně slanou a tedy méně hustou.

Soli ale nejsou to jediné, v čem se složení vody může lišit. Aby byl v oceánech umožněn život, jsou kromě solí zapotřebí další živiny. Ty se v moři vyskytují díky činnosti organismů, z přítoků řek, nebo z větrem poháněných částeček pevniny. V oceánu žije nepřeberné množství organismů. Myslíte si, že hlavním producentem kyslíku na zemi jsou deštné pralesy? Bohužel, jsou to mořské řasy! Řasy? Takové nic? Tak si představte, kolik jich tedy musí být!

Řas je zatím dost, ale mnoho organismů se z oceánů ztrácí. Skutečnost, že je člověk ohrožuje svým lovem, je asi důvěrně známá. Ohrožuje je ale i mnoha dalšími činnostmi, zdánlivě nesouvisejícími. I zde se zase všechno točí kolem globálních změn klimatu. Hrozba zvyšování hladin světových oceánů je zpropagována asi nejvíce. Protože vadí nám, lidem. Ale třeba takovým korálům vadí, že je na ně voda moc teplá. Když je člověku horko, schová se do stínu. Korál si jen tak odpochodovat nemůže. Se zvyšující teplotou také klesá rozpustnost plynů ve vodě. Brzy tedy možná začnou mít problém živočichové nároční na vysoký obsah kyslíku. Změny teplot a distribuce jednotlivých prvků ale můžou částečně pozměnit oceánské proudy. Což by zpětně přispělo k ještě větší změně klimatu. Kdo ví, o jakém proudu se tedy budou učit naše prapraprapravnoučata. Bude Evropu oteplovat nebo ochlazovat? Poteče kolem nás vůbec?

A konečně jedním z nejvíce opomíjených problémů je acidifiace – okyselování oceánů. Jak se dá tolik vody okyselit?! S tím se stále pojí globální oteplování. Zvyšující se koncentrace CO2 nezpůsobuje jen zvýšení skleníkového efektu. Plyn se nedrží pouze v atmosféře, ale rozpouští se také do vody (ostatně jako i jiné plyny). Oxid uhličitý má ale právě tu vlastnost, že jeho rozpuštěním se zvýší kyselost (sníní se pH). Na hodnotě pH závisí mnoho dějů a podobně jako korálům vadí teplo, některým jiným organismům vadí přílišná kyselost. Nejvíce jsou jí ale ohroženi živočichové, kteří si tvoří vápenaté schránky (např. korýši). Ty se v příliš kyselém prostředí rozpouštějí a tito tvorové se pak stávají bezbrannými. Z analýz sedimentů mořského dna se ukazuje, že za posledních 800 milionů let oceán skutečně nebyl kyselejším.

oceány2

foto: Štepánka Klečanská

Stále ale můžeme spekulovat, do jaké míry za globálním oteplováním / změnou klimatu stojí člověk a do jaké míry se jedná o přirozený vývoj, se kterým se budeme muset nějak vypořádat (pokud tedy chceme přežít). Nad čím ovšem spekulovat nejde, je obsah škodlivých látek v oceánu vytvořených čistě člověkem. Co mám na mysli? Hlavně pevný odpad nebo látky z něj uvolněné. Pokud vás při pohledu na přeplněný kontejner napadají slova: „To je ale nepořádek,“ vězte, že pro některá zákoutí oceánu byste trefný výraz hledali jen stěží. Problémy jsou zejména na pobřežích u delt řek, které s sebou často kdeco připlaví Větším průšvihem jsou ale tzv. ostrovy odpadků. Některé environmentální organizace s nadsázkou používají výraz „sedmý kontinent z odpadků“.

Odpadků rozhodně není málo a formují se právě díky na začátku zmíněným proudům. V určitých oblastech se odpady dostanou do rozlehlého a na první pohled neviditelného vodního víru z kolem proudících vodních mas. A z něj už je těžkého úniku. Haldy se hromadí a hromadí. A hromadění někdy není jedinou činností, kterou vykazují. Pokud na ně dostatečně svítí sluníčko, můžou se začít rozkládat, tavit a podobně. Často z nich začne třeba něco vytékat. A to „něco“ už se může ve vodě rozpustit a s nedalekým proudem dostat dál. Velkým zádrhelem těchto oblastí je také to, že je neodhalí družicové snímání. Plochy nejsou přesně ohraničené, a proto se obtížněji rozlišují. Barvou navíc často splývají s oceánem.

Pokud organismy nemají takovou smůlu a nepoštěstí se jim přímo sežrat nějaký kus odpadu, s cizorodými molekulami z něj se potkají skoro určitě. A jsme u dalšího koloběhu. Látku pozře plankton, plankton sní rybka, tu sní větší rybka, tu si dáme k obědu…

Asi se nám úplně nestane, že bychom rozřízli rybu na talíři a z jejích vnitřností se vyvalil obsah podobný rozsypanému odpadkovému koši. Takové případy už ale byly zaznamenány. A pokud ryba žila jen v těch tekutých zbytcích (nejen) z odpadů, s vidličkou v ruce nemáme šanci to poznat. Molekuly jsou vstřebané do tkání. Ani by neměly mít vliv na chuť.

K otravě lidského organismu by bylo zapotřebí sníst asi opravdu hodně takto zamořených mořských živočichů. To by člověk zemřel spíš „z přejedení“. Je ale dobré vzít v úvahu, že všechny okolní idylické fotografii úplně nevypovídají o tom, jaký je oceán skutečně uvnitř. A chceme se o něco tak krásného a životadárného stále více připravovat? Voda v oceánech ve stejném stavu naštěstí nesetrvává věčně. Odhaduje se, že k její obměně dochází jednou za 3 100 let. Začneme něco dělat? Nebo počkáme?

Komentáře