Mallorca: pískovcový kout Španělska

Jedu v létě pracovat na Mallorcu, přijeď za mnou,“ řekla mi loni kamarádka. Jasně, teplo, opalování a koupání ve Středozemním moři, to si přece nemůžu nechat ujít. Ale přes všechnu dobrou vůli a slunce světa jsem se nakonec na největší ze tří Baleárských ostrovů dostala až koncem ledna.

Na koupání bylo moře sice příliš studené, ale jinak jsme si opalování na terase užily dosyta. Terasy a zadní dvorky má v Palmě kdejaký dům. Bohužel také plynovou bombu, která je nutná pro horkou vodu a vaření. Navíc byla majitelka našeho bytu útlá osoba, jež doplňovala bomby vždy pouze po jedné, když předchozí došla. A tak se pro ohřev vody i pouštění plynu do sporáku používala v domácnosti ta samá. Jelikož jsem také útlá osoba, přestrkat metr vysokou kovovou nádobu od jednoho uzávěru k druhému pro mě představovalo úkol hodný Herkula. Čím naopak mallorské domácnosti neoplývají, je pitná voda. Ani převařená není moc dobrá. Milovníci dobré vody nechť tedy na Mallorce gurmánský zážitek nečekají. A v zimě vás potká ještě jedna nepříjemnost, jelikož jsme přece ve Španělsku a tam je teplo, nebudeme si do bytů pořizovat topení. Co na tom, že teploty v noci klesají k 7 stupňům Celsia. Raději si pořídíme přímotop a budeme se snažit vytápět každou místnost zvlášť nejvýše na 19 stupňů. Pro lidi zvyklé žít v domku asi normální teplota, pro měšťáka z vytopeného bytečku ale docela šok.

Ostrov náleží Španělsku a podle toho se také vyslovuje jeho jméno: „Majorka“. Nachází se na cestě mezi Ibizou a Menorcou a kulturní zázemí a ekonomika zde v sobě pojí to nejlepší z obou soukmenovců. Zatímco Ibiza je vyhlášená nikdy nekončící párty, Menorca láká turisty na romantická zákoutí, klidné pláže a zachovalou původní krajinu. Na Mallorce nalezneme obojí. A kromě toho také názvy ulic jak ve španělštině, tak v mallorštině (mallorquí), která je místním dialektem katalánštiny a jejíž starodávnost je doložena listinami ze 14. století.

Hlavní město Palma de Mallorca se rozprostírá kolem zálivu na jihozápadní straně ostrova a žije zde polovina všech obyvatel. Stejně jako Anglii dominují cihlové zdi a Holandsku grachty, pro obydlí Palmy je typická písková barva. Pochází z místního zlatohnědého pískovce a nalézá se všude – na domech, úřadech, na pláži, a dokonce i na plážové dominantě: nádherné katedrále Panny Marie. Označuje se také jako katedrála La Seu neboli katedrála světla (tímto výrazem Aragonci označovali velké církevní stavby). Výstavba započala na popud aragonského panovníka Jakuba I. Dobyvatele ve 13. století. Základy stojí na ruinách arabské mešity, jejíž původní návštěvníky vyhnal z ostrova právě král Jakub I. Svými rozměry patří k největším gotickým dómům v Evropě. Je dlouhá 121 m, široká 55 m a dvě hlavní věže se ční do výše 67,5 m. Největší dojem na mě udělala impozantní západní brána Portal Major, která má včetně dveřního portálu odhadem až 20 m.

Hned vedle katedrály stojí dochovaný palác Almudaina, jenž sloužil nejprve maurským a posléze španělským panovníkům. Palác spolu s jižní stranou dómu lemuje pobřeží a přilehlý park. Pokud navštívíte Mallorcu v létě, jistě se před sžíravým horkem rádi ukryjete v chladivých uličkách starého města, kde se najde i něco na zub. V zimě zde takový turistický ruch není, a tak je řada podniků zavřená a čeká na lepší tržby teplejších měsíců. Pokud byste zatoužili spíše po stravě duchovní, zkuste z mnoha možností třeba kostel svaté Eulálie, jenž se nachází poblíž radnice a patří k nejstarším katolickým budovám Palmy.

Na západní stranu Zátoky palem, jak se záliv s přístavem nazývají, dohlíží Castell de Bellver – hrad, jež v překladu nese název „krásná vyhlídka“. Cestou do 113 m vysokého zalesněného kopce se dechberoucích výhledů naskytne opravdu mnoho. Město a zátoka se pod vámi rozkládají jako na dlani, a pokud místo navštívíte pozdě odpoledne, vše halí červené tóny pomalu zapadajícího slunce. Zvláštní kruhová stavba sloužila kromě místa královského odpočinku také jako obranná pevnost. O tom svědčí čtyři věže, střílny a hradby obklopené příkopem. Dnes je v přízemí hradu umístěno muzeum mapující historii města.

Kromě metropole je určitě záhodno navštívit i jiné kouty ostrova. V rámci jednodenního výletu doporučuji přístavní obec Port de Sóller. Během letních měsíců jezdí z Plaza España přes hory na sever starý vlak po zachovalé dráze z počátku 20. století. Slibuje zážitkovou cestu malebnou krajinou a četné výhledy na mořskou hladinu táhnoucí se za obzor. My musely vzít zavděk autobusem, ale nebylo důvodu k lítosti. Moderní vůz zdolával kopce a serpentiny snad lépe než vlak. Kolikrát jsme až trnuly hrůzou cítíce sklon tratě a řidičovu rychlost, která úpatím pod námi zdaleka neodpovídala. Ovšem výhled byl báječný. Nacházely jsme se mnoho desítek metrů nad mořem a kochaly se skalnatým pobřežím i starodávnými vesničkami posazenými do úbočí kopců. Šťastnou náhodou se na zdejších silnicích právě pořádal cyklistický závod, a tak jsme kromě umění řidičova obdivovaly také nasazení a vytrvalost sportovců. Na cestě do Port de Sóller se nachází obec Valldemossa, kde jako by se zastavil čas. Úzké uličky, fresky na stěnách domů a město shlížející na vrcholy hor koupající se v mracích mě zanesly až k dávným španělským osadníkům, kteří zde pěstovali pomeranče a olivy nebo na útesech pásli kozy. Ale pozor! Jen těsně mě minul pick–up ostře vybírající zdejší zatáčky a nemilosrdně namáhající motor i brzdný systém. Iluze byla pryč. Být tu v zimě 1839 s Frédéricem Chopinem, asi by se mi to nestalo. Cestou zpět na autobusovou zastávku jsme ještě navštívily kartuziánský klášter a přilehlé zahrady.

A pak už hurá do Sólleru. Odtud jezdí k přístavu Port de Sóller oranžová „lisabonská“ tramvaj. I když je spolu s vlakem spíše turistickou záležitostí, přivolává dovolenkovou atmosféru. Město se nalézá v malém zálivu, takže na širé moře vlastně ani není vidět. Přesto, nebo možná právě pro tu uzavřenost, je to vhodné místo na oběd a posezení u kávy. Nás přitom přilétl navštívit racek – soukromě pojmenován Jonathan Livingston.

Výletem za panoramaty náš pobyt končil a následující den jsme již nastupovaly do letadla na jednom z nejvytíženějších evropských letišť, které každý rok odbaví přes 23 milionů cestujících, což je 23x více, než kolik lidí na ostrově žije. Zatímco do Palmy jsem letěla přes Stansted u Londýna, zpátky jsme se vracely přes letiště Charleroi, jež je asi hodinu cesty od Bruselu. V případě delšího přestupu tak můžete navštívit anglickou či belgickou metropoli. O mé jarní návštěvě mekky Evropské Unie se dočtete v některém z dalších čísel. A až v létě, a koneckonců i v zimě, zatoužíte po španělských plážích, zkuste namísto oblíbených Kanárských ostrovů cenově dostupnější variantu mallorských zákoutí.

Komentáře