Jsou věřící odolnější?

Nejrůznější studie se snaží již po léta zjistit, zda víra člověku pomáhá, aby byl psychicky odolnější. Jejich výstupy však jednoznačný výsledek nepřinesly. Zamysleme se proto v této souvislosti nad sebevraždou jako nad tragickým vyústěním psychicky náročné situace, a to bez toho, zda je pro někoho projevem zbabělosti k životu, anebo naopak odvahy ke smrti.

Při poskytování spirituální péče v Psychiatrické nemocnici Bohnice se setkáváme mezi pacienty, kteří byli nedobrovolně hospitalizováni po sebevražedném pokusu, rovněž s křesťany. Z pohledu teorie by se mohlo jevit, že je vše jasné: nezabiješ – život jsme si nedali, a proto není na nás, abychom si jej brali. A to navzdory všem, kteří právě proto, že se o život neprosili, chtějí, řečeno slovy Dostojevského, vrátit Bohu vstupenku do života, hodit mu ji pod nohy.

V praxi je to přece jen trochu složitější. Sebevražedné myšlenky nebo jednání nejsou totiž podle jednoho vzoru. Někdy se sebevražedným úmyslům jen podobají. Určité typy psychických poruch jsou spojeny s potřebou něco cítit. Asi jako dítě, které touží po zájmu a péči svých blízkých. Pokud se mu pozornosti nedostává, může si ji vynucovat zlobením, i za cenu potrestání, protože jsou pro něj žádoucnější negativní reakce okolí na jeho existenci než vůbec žádné. Jestliže se dívka pubertálního věku poškozuje, například řezáním na rukou, je to jistě bolestivé, ale přináší jí to emoční prožitek. Sekundárním ziskem pak může být pozornost, kterou svým chováním, alespoň zprvu, ve svém okolí vyvolá. Podobně je to se sebevražednými pokusy, které mohou k vzbuzení zájmu a péče směřovat nevědomě i vědomě. Jedná se v některých případech totiž o volání o pomoc: tak už si všimněte, že nemohu dále.

Neodvážil bych se však ani takové chování označit pouze za demonstrativní, protože od sebevražedných představ může snadno dojít k přesmyku do sebevražedného jednání. Stejně neostrá pro mne občas zůstává i hranice mezi sebevraždou jako impulsivním jednáním a sebevraždou jako výsledkem bilančního přemítání. Lidová slovesná tvořivost je plná motivů typu, opustíš-li mne, hlavu si kulí prostřelím, anebo najdeš-li si jinou, do hluboké tůně skočím. Třebaže poměr mezi vyhrožováním sebevraždou ve spojení s rozpadem vztahu dvou mladých lidí na straně jedné a dokonanými sebevraždami na straně druhé zůstává propastný, přesto není na místě přistupovat k němu s podceňováním. Každopádně je to jiný druh umírání a smrti, než u nevyléčitelně nemocného člověka. Také on někdy zatouží po smrti, jako po úlevě a vysvobození. V takové situaci lze přejít od hledání, co ještě očekává od života, k tázání se, co život ještě očekává od něj. V případě suicidiálních tendencí však může náboženské moralizování nebo etické zabřemeňování přiblížit vyčerpaného jedince v akutní krizi od sebevražedného myšlení k sebevražednému chování.

Adolescenti, závislí na návykových látkách, berou drogy nebo pijí alkohol, aby unikli od něčeho, co je pro ně náročné, anebo aby si navodili stav něčeho příjemného. Volí tak rychlou a snadnou cestu, jak toho dosáhnout, ovšem za cenu sebezničení. Také ti, kteří uvažují o sebevraždě, uvádějí podobné důvody pro své jednání, vzdálit se od něčeho pro ně nesnesitelného, anebo už rovnou vůbec nic nepociťovat. Rozhodnou-li se však v životě pro „zkratku“, aby se tak vyhnuli utrpení, které k lidské existenci neodmyslitelně rovněž patří, mívá to své následky. Když alkoholik vystřízliví, uvědomí si, že včerejší problémy se únikem do opilosti nevyřešily a obvykle se ještě nějaký nový objevil, například neomluvená absence ve škole. Procitnutí sebevraha „na onom světě“ může být obdobné, potíže, před kterými se snažil utéct, nevyřešil a ještě má jednu další navíc – suicidium. Asi žádný lékař nevystaví svému pacientovi potvrzení, že po smrti už nic nebude. Bylo by to mimo jeho kompetence. Lékaři nás léčí, dokud žijeme, případně zkoumají, proč k úmrtí došlo. Vědí, co se po smrti děje s lidským tělem, ale to, co nazýváme nesmrtelnou duší, zůstává mimo jejich obor. Ani nemocniční kaplan nemůže beze zbytku říct, co nás čeká po smrti, včetně těch, kteří svůj život ukončili sami.

Hřích, který nás vzdaluje od Boha, obvykle definujeme jako vědomé a dobrovolné překročení Božího zákona. V historii byli sebevrazi právě pro nevratnost svého rozhodnutí pohřbívání za zdmi hřbitovů mimo posvěcenou půdu. Často se však dopouštějí sebevražd lidé obluzení (pod vlivem intoxikace nebo symptomů svého psychického onemocnění) a tedy nikoliv při bdělém vědomí. Anebo se tak stává ve chvílích, kdy už nenacházejí pro sebe žádné jiné řešení (ve stavu tzv. „tunelového vidění“), jejich svobodné rozhodování je tím zúžené, a tedy nejednají zcela dobrovolně. Také máme zkušenost, že ti, kterým se podaří sebevražedný pokus přežít, navzdory často horším životním podmínkám, než byly ty původní, které je dohnaly k sebevraždě, objevují chuť žít a nechtějí svůj čin zopakovat. Bojují se stejnými obtížemi jako dříve, jen to mají těžší, protože skokem z okna si trvale ublížili a ocitli se na invalidním vozíku, nebo jim spolykané léky poškodily některé orgány a oni se stali odkázanými na umělou ledvinu.

Jsou ovšem případy i opačné, kdy od pohrávání si s myšlenkami na smrt, o němž se domníváme, že jej máme zcela pod kontrolou, dojde k erupci zevnitř a jako sopečná láva, kterou nemáme už sílu zastavit, nás nutkavé myšlenky na smrt zaplaví a doslova přitáhnou k sebevraždě.

Nelze tedy jednoznačně říci, že náboženská víra ve své institucionalizované podobě pomáhá věřícím se snadněji vypořádávat s těžkostmi života. Ale lékař V. E. Frankl, který byl za II. světové války internován v koncentračním táboře, tam vypozoroval, že k přežití v náročných podmínkách napomáhá více než třeba fyzická kondice vědomí smyslu života. Širší význam pojmu „smysl = logos“ může pro někoho znamenat víru v Boha, jako jeho nejvyšší hodnotu, která jej činí v životě psychicky odolnějším.

Mohu-li na závěr parafrázovat slova T. G. Masaryka, zdá se, že viset v životě na Bohu může být přece jen bezpečná prevence, jak se nepověsit na skobu.

Komentáře