Houba a trubka

V březnu to je pět měsíců, co se připravuji na farářskou službu. Během studia teologie jsem si připadal jako houba, která nasává všelijaké vědění, které se mi najednou otevřelo na fakultě. Nasával jsem do sebe různé informace z biblistiky, jazykovědy, hermeneutiky, religionistiky, filosofie…

Ke své osobě bych dnes přiřadil trochu jiné přirovnání a to, že si připadám jako trubka. Nejen jako zvučná trouba Boží, která zvěstuje Boží slovo, ale jako obyčejná průtoková trubka. A proč taková trubka? Během své práce se setkávám s různými lidmi a jejich slova mě samotného často osloví. Snažím se takové věci nenechávat pro sebe, ale používat je i dál ve své práci. Proto bych se s vámi o pár situací podělil. Chci je poslat dál, jako trubka posílá vodu, která občerstvuje tělo i duši.

První situace nastala při rozhovoru s jednou seniorkou v kavárně. Povídá mi, jak potkávala různé faráře a že se jí ten současný zamlouvá, protože je hodně lidský. Tak se ptám ze zájmu, jaký by farář tedy neměl být. A ona říká, aby si o sobě moc nemyslel. Prý jednoho takového zažila. Pořád jí ukazoval různé verše v Bibli, pořád jí prý něco vyvracel a vysvětloval. Po takovém rozhovoru šla domů a ze zoufalství se modlila. S vážným výrazem ve tváři mi pak povídá: Modlila jsem se a uslyšela jsem hlas Boží, který mi řekl: „Není důležité, co je napsané tam a tam. Důležité je, že tě mám rád. Že tě mám rád.“

Druhá situace nastala s dětmi v azylovém domě, kam pravidelně jezdíme. Bylo hezky, a tak jsme šli na zahradu. Chvíli jsme házeli žabky. Pak mi děti ukázaly trampolínu, kam moc chtěly jít skákat. Řekl jsem si proč ne a skákal jsem s nimi. Děti mi ukazovaly, jak skáčou salta a pak jsme hráli babu. Poskakoval jsem na trampolíně a říkal si, že ta farářina je docela fajn. Bylo by vtipné vidět faráře skákat v taláru. Pak jsme si spolu sedli na trampolínu a povídali o Bibli, Bohu a o tom, co je v životě důležité.

A třetí krásný zážitek, který bych chtěl poslat dál, je z LDN. Byli jsme tam s mentorem na návštěvě u pacientů a nabízeli jim duchovenský rozhovor. Jedna paní, která kvůli cukrovce neměla jednu nohu, mi povídala o tom, jak s ní před operací hovořila nějaká zdravotní sestra o Bohu. Sestra jí prý řekla, že ji Bůh má rád, že se nemusí bát. Po operaci jí pak doktor povzbuzoval, že sice nemá jednu nohu, ale že život nekončí. A ona mi pak líčila, jak přišla nebo spíš přijela na vozíku do domova důchodců a tam potkala muže, do kterého se zamilovala. Byla vdova, žila sama už několik let, ale zažila zamilování a lásku i v tak vysokém věku. Věřila tomu, že kvůli té nové lásce, kterou poznala, ji Bůh nechal naživu. Řekla mi, že nikdy není pozdě se zamilovat. Teď už měla u postele jen jeho fotku. Zemřel po několika letech. Bylo na té paní vidět, jak z té vzájemné lásky stále čerpá, i když teď leží víceméně bezmocná na LDN. Já osobně z takových situacích získávám energii a radost do další práce. Doufám, že vás taky potěší.

Komentáře