Dublin: tmavá tůň u proutěného brodu

Pokud slyšíte Dublin a stejně jako já si představujete starobylé vikinské hradby, irské skřítky, hospody na každém kroku a nekonečné zelené pláně, jež město lemují, jste na správném místě. Tedy až na ty zelené pláně… a skřítky… a z hradeb už toho taky mnoho nezbylo… Ale hospod tu najdeme opravdu nepočítaně. A když k hospodám přidáte ještě kostely, můžete vidět hlavní město Irska tak, jak jsem ho vnímala já.

Jakožto milovníci hromadné dopravy jsme se na letišti hned po opuštění přepravního prostoru sháněli po autobusu, který by nás zavezl do centra města. Zastávku jsme objevili vzápětí, dokonce s automatem na lístky, jenž se dal obsloužit bankovní kartou. Kulturní země – napadlo nás. To jsme ještě netušili, že to bude na pár dnů poslední jízdenkový automat, který uvidíme, a že pojem „lístek na autobus“ slyšeli místní jen zřídka, pojem „přestupní“ snad nikdy. Na jízdenku koupenou od řidiče také potřebujete mít přesně, automat v autobuse nevrací. Na druhou stranu zde není problém si na jakémkoli místě (trafikou počínaje a restaurací konče) rozměnit na drobné. Všichni s tím zřejmě počítají a při žádosti vás tak nedoprovodí načuřený obličej, jako je tomu zvykem v naší krajině.

dublín

Uspořádání dublinské hromadné dopravy se nám, z kontinentu většinou zvyklým na sofistikované a propojené sítě, zdálo být poněkud záhadným. Co se tramvají týče, tak jsou zde provozovány dvě linky, třetí se staví, ale obsluhuje je jiná dopravní společnost. A mapa linek? Tu na zastávkách opravdu nehledejte. Není k nalezení ani na webu dopravního podniku, který nám byl hojně doporučován, ovšem zdaleka nedosahuje kvalit IDOSu. Je sice dostupný i z autobusu, protože v něm je štědře poskytován Wi-Fi signál, ten avšak stejně pomáhá jen – pro tento případ šťastným – majitelům chytrého telefonu. Ti ještě o trochu šťastnější si mohou pomocí dat vyhledat příjezd spoje přímo ze zastávky. My zbylí to musíme nechat náhodě.

Kromě plánku totiž nikde nenajdeme ani jízdní řády. Na zastávkách jsou pouze časy, ve kterých autobus vyjíždí z depa. Přínosnost tohoto systému nám zůstala neznámá. Pokud ale jste zdatní počtáři a znalci dopravní situace a v Dublinu se vyznáte, můžete zkusit vypočítat, kdy má autobus do zastávky dorazit. My bohužel touto schopností neoplývali, jak jsme zakusili při sobotním návratu domů. Po celodenním šlapání pěšky jsme se rozhodli to s místní dopravou přeci jen ještě zkusit. Blížili jsme se k zastávce, když tu se za námi vynořila světla autobusu. Rozběhli jsme se a pár metrů od zastávky na řidiče gestikulovali, seč nám síly stačily. On ale ani nepřibrzdil! Následující pochmurné čtyři kilometry k domovu pohřbily mou důvěru v dublinský systém úplně.

Do Dublinu jsme poprvé sháněli bydlení díky Airbnb – službě, která online zprostředkovává ubytování v bytech či domech po celém světě. Nabídku zde tvoří ne společnosti, ale samotní lidé, kteří mají buď volný byt, nebo alespoň jeho část a chtějí si pronájmem přivydělat. Využít této služby vyjde často levněji než ubytování v hostelu a výhodou je větší soukromí včetně možnosti si samostatně uvařit a výrazně tak ušetřit také na stravování. K nevýhodám patří riziko, že protistrana dohodu na poslední chvíli stáhne, proti čemuž jsou od Airbnb vysoké pokuty (nám se to naštěstí nikdy nestalo, službu jsme využili od té doby zatím třikrát). Nebo že místo svého bydliště nebudete umět najít, což už se nám stalo. Ale o tom více až v některém z příštích čísel. To, že jsme za Kanálem, nám kromě levostranného provozu daly připomenout také elektrické zásuvky, nápadně se podobající těm anglickým. Vzít si s sebou redukci nás bohužel nenapadlo. Ale štěstěna nám přála, když se do domu krátce po nás nastěhoval k delšímu bydlení španělský pár a ochotně nám jednu půjčil.

Jak už jsem naznačila, co se týká volné zeleně a proslulé irské přírody, byl pro mě Dublin velkým zklamáním. Představu romantických luk a hájů mi zkazila už cesta z letiště přes satelitní vesnice v anglickém stylu. Samotné hlavní město sice podle mapy oplývá množstvím parků či alespoň parčíků, ale většina z nich se nejpozději v 10 hodin večer zavírá. Včetně hlavního a největšího parku Phoenix, jehož vchod byl kousek od našeho domu. Zaradovali jsme se a ještě večer hned po příletu se těšili na procházku při svitu luny. Obora však už byla pod zámkem. Stejně tak celé předměstí Chapelizod, kde jsme byli ubytováni. Ačkoliv mapa zdůrazňuje řadu zelených ploch, my opakovaně naráželi na ploty, obytné komplexy a brány s kamerami. Jen jednou se nám podařilo vyšplhat se do kopce mimo hlavní silnici, a to na pouhých pár desítek metrů, než jsme se na ni museli pokorně vrátit. Pro pár, jenž svou známost utužuje couráním po možných i nemožných místech celé Prahy, to byl docela šok.

Nepříznivý dojem z parku Phoenix jsme si ale vylepšili hned následující den. Místo je to opravdu rozsáhlé, ční se na kopci na severozápadním okraji Dublinu a je domovem četného zvířectva (a tím nemyslím jen to obývající zdejší malou ZOO). Za půlhodinovou procházku jsme pozorovali skákavé hry zajíčků i nechtěně děsili opatrné daňčí stádo. Je pozoruhodné, že se zvířata zdržují pouhé 4 km od centra a navíc blízko silnic, které park protínají. Na východní straně parku se nachází The Wellington Monument, 62 metrů vysoký obelisk připomínající vítězství britského vojevůdce irského původu Arthura Wellingtona, a rozsáhlé plochy ne nepodobné pražské Letenské pláni. Celý park je oblíbeným cílem víkendových běžců, cyklistů i omladiny, která zde hraje frisbee nebo jen tak bloumá a popíjí přitom místní Guinness.

Továrnu na toto vyhlášené irské pivo jsme minuli o půl hodiny později. I když samotná není veřejnosti přístupná, návštěvnické centrum Guinness Storehouse ano a v letošním roce dokonce zvítězilo v prestižní soutěži World Travel Awards v kategorii nejlepší evropská turistická atrakce. Pokud hořké chuti alespoň trochu holdujete, individuální prohlídka zakončená pintou charakteristicky černého nápoje se tu jistě vyplatí.

Co mě trochu překvapilo, i když vzhledem k tomu, že jsem přijela do hlavního města katolické bašty, asi nemělo, byl počet kostelů téměř na každém rohu. Hned v prvním, do kterého jsme zavítali: St Catherine’s Church, jsme narazili na poutavou výstavu o irském Velikonočním povstání, jež se událo ve velikonočním týdnu roku 1916 pod taktovkou irských republikánů s cílem získat nezávislost. Po šesti dnech však bylo krutě potlačeno a jeho vůdci popraveni. Sympatie veřejnosti si ale postupně získávalo, a tak byla v lednu roku 1919 vyhlášena Irská republika, když ve volbách do britského parlamentu obsadily republikáni většinu křesel. To vedlo k částečnému zbourání starých georgiánských budov, které byly pro město typické. Naštěstí se na jejich památkovou ochranu od 80. let minulého století přece jenom dbá.

dublín2

Také oblast vykopávek pradávného vikinského sídliště vzala za své. Před tisícem let se na místě dnešního Dublinu totiž nacházela dvě sídla – vikinské a keltské. Vikinské se nazývalo An Dubh Linn (Tmavá tůň) a keltské Áth Cliath (Proutěný brod). Asi už tušíte, kam tím mířím. Právě odtud pocházejí oba dnešní názvy města, anglický – Dublin, a irský – Baile Átha Cliath. Vikingy a jejich historii nám připomínaly mnohé informační panely v okolí katedrály Christ Church, jež zde byla poprvé založena již v roce 1030 prvním vikinským křesťanským králem. Nynější budova je však poměrně nová, pochází ze 70. let 19. století. Od Christ Church je to už jen kousek ke katedrále Sv. Patrika založené na konci 12. století. Ač je většina obyvatel Dublinu i celého Irska katolická, oba chrámy patří Irské církvi anglikánského ritu.

Katedrála sv. Patrika je největší sakrální stavbou celé země. V roli děkana zde v 18. století působil autor Gulliverových cest Jonathan Swift, jenž je zde i pohřben. Vedle gotické stavby se nachází park, který nám poskytl příjemné odpočinutí, a dokonce pár paprsků odpoledního slunce. Posilněni jsme pak pokračovali o pár bloků dál k Dublinskému hradu. Ten je na české poměry opravdu maličký, skládá se v podstatě jen z nádvoří a přilehlé věže. Hned vedle hradu se nalézá radnice, která se spolu s hradem pyšní přepychovými interiéry. Dále po směru toku řeky Liffy se rozkládá rovněž protestantská Trinity College, jež byla založena anglickou panovnicí Albžbětou I. na sklonku 16. století. Jedná se o nejstarší irskou univerzitu vůbec. Jen kousek od rušné silnice stojí soubor starých budov s vlastním parčíkem a řadou náměstí. Místní knihovna obsahuje výtisk každé knihy, která kdy na ostrovech vyšla. Nejvzácnějším dílem je Evangeliář z Kellsu (pozn. evangeliář je liturgická kniha obsahující texty evangelií, ze kterých bylo čteno při mši), zvaná též Kniha sv. Kolumbána, která má 680 bohatě ilustrovaných, latinou psaných stran.

Předtím se však vyplatí udělat malou odbočku směrem na jih ku překrásnému St Stephen’s Green parku. Tomu kromě jezírka vévodí ještě fontány, četná zákoutí, skalky, vodopády a altánky. Uchvátili nás jak kachny, tak malí zpěvaví ptáčci posedávající na keřích v naší těsné blízkosti. Úkaz nedomestikovaných zvířat bezelstně se přibližujících k člověku na blíže než metr patří rovněž k pozoruhodnostem této metropole. Téměř ve středu parku je umístěn kovový památník na připomínku krutého hladomoru, jenž zemi postihl v letech 1845–49, zdecimoval ⅛ obyvatel a další ¼ přinutil emigrovat.

Náročný celodenní výlet centrem obce jsme zakončili v proslulé čtvrti Temple Bar, jež je známá množstvím hospůdek a barů, které se tísní mezi Trinity College a řekou. Nad sklenicí chutného moku
jsme v hospodě na nábřeží vychutnávali jak členitý interiér, tak židle ve tvaru koňského sedla. Podnapilí Irové, podmanivá živá hudba linoucí se ulicemi, čtyřlístky a všudypřítomná zelená barva nám nedali zapomenout, kde se právě nacházíme.

Pokud máte rádi housle, harmoniku či starobylost, nevadí vám proměnlivé počasí a oblibujete tmavá piva, Dublin je pro vás to pravé chmelové. Jen ta zelená luka, odkud svatý Patrik vyhnal všechny hady, hledejte raději dál ve vnitrozemí než v místě, kde se koncentruje čtvrtina obyvatel tohoto svérázného ostrovního státu. Třeba právě letos 17. března na Den svatého Patrika!

Komentáře