Spolužáci

Ája Pikousová

Spolužáci jsou jistě lidé, kteří mě v mém životě velmi ovlivnili. A stále ovlivňují. Na základní škole mně pomohli se zorientovat ve školním prostředí, ale také mě tyto sídlištní děti někdy sváděly špatným směrem. Myslím si, že kdybych na této škole zůstala do „devítky“, asi bych byla mnohem hrubší, s jinými hodnotami (kdoví, jestli věřící) a dost možná ani ne na vysoké škole. Gymnázium a spolužáci na něm mě ovlivnili nejvíce. Však jsem tam také strávila osm let. A na vejšce zas máme skvělý kolektiv, kde si ve všem pomáháme.

Spolužáci mohou studium výrazně zpříjemnit i znepříjemnit. Také to může v průběhu let kolísat. S někým si rozumím dobře ve dvanácti, ale v šestnácti už ne a naopak. Ve třídě často najdeme přátele na celý život, někdy i partnery. Škola dává tolik možností prověřit vztahy, že lze říci, že se s těmi, se kterými člověk tráví tolik času (a zvlášť s těmi, k nimž má blíž), zná opravdu důkladně a ví, zda se na ně může spolehnout. Je také skvělé, když máme věřící spolužáky – alespoň ně- kolik, je to povzbuzení, že i v tomto neutrálním prostředí se dá mluvit o víře. Ve třídě se naskytne spousta příležitostí k takovýmto rozhovorům.

Ale vzhledem k tomu, jak často se s těmito lidmi vidíme, se toho bojíme – co když se na mě od té doby bude koukat divně? Co když mě bude pomlouvat? Chtěla bych vás povzbudit k těmto rozhovorům. Nebo alespoň k tomu, abyste se za svou víru nestyděli a byli o ní ochotní mluvit, když se někdo zeptá. Aby o vás okolí vědělo, co považujete za nejdůležitější ve svém životě a co to pro vás znamená. Aby i oni měli možnost se pro víru rozhodnout.

Karel Müller

Během svého studijního života jsem vystřídal tři různé kolektivy spolužáků. Do páté třídy jsem chodil na základní školu, pak jsem šel na osmileté gymnázium a nakonec na vysokou školu. Změna kolektivu je vždy těžká. Do první třídy jsem šel s kamarády ze školky, se kterými jsem si hrál od tří let. Ale na gymnáziu jsem na začátku nikoho neznal. Byl to pro mě velký skok, odejít v páté třídě z vesnice do města. Najednou ti kluci a holky, se kterými jsem si hrál na pískovišti, už pro mě nebyli spolužáci. Ztratil jsem s nimi kontakt a kamarádské vazby se zpřetrhaly. Podobně to bylo i po skončení střední školy, když jsem odešel do Prahy a většina mých spolužáků do Brna.

V Praze to začalo nanovo. Nikoho jsem skoro neznal. Vazby byly opět zpřetrhány. Hledat nové kamarády, zapadnout do kolektivu jde na vysoké škole o dost hůř. Už jsme nebyli jeden kolektiv v jedné třídě, neměli jsme žádné společné mimoškolní aktivity. Mí vysokoškolští spolužáci pro mě prostě byli lidi z přednášek a seminářů. Proto jsem si začal mnohem víc vážit vazeb s lidmi, se kterými jsem bydlel. Myslím, že s nimi mám doopravdy přátelský vztah. Pomáhali mi v těžkých životních chvílích a já zase pomáhal jim.

Spolužáky ze základní školy a z gymnázia potkám náhodou tak jednou za rok. Není jednoduché odejít a změnit prostředí. Je fajn, že existují evangelické mládeže a křesťanské skupiny, kde se člověk může uchytit, potkat tam nové lidi s podobným smýšlením a vyrazit třeba na výlet, na pivo nebo jen tak pokecat.

Komentáře