Co prostředí trápí nejvíce?

stvřeníZnáte to: „Bolí mě zub, ale to je v pohodě, to nic nebude.“
Po dvou týdnech: „Jako fakt to bolí, ale to je určitě jenom podrážděnej nerv.“
No a po třech týdnech jen vysolit příplatek za pohotovost při slovech: „Jste přišel teda pěkně pozdě!“ Ale což, teď už je to v cajku a zubařka mě pěkných pár neděl nebude vůbec trápit. Ale že to bolelo! A jak poznáme, že něco „bolí“ životní prostředí? To nenaříká, nefňuká. Takže mu asi nic není. A nebo už bychom naopak měli spěchat na pohotovost? Už to tak bývá, že člověk začíná věci řešit, až když mu hoří koudel za patama. O prevenci víme všichni, ale… ono to třeba v pohodě dopadne i bez ní.

Ale co když ne? Taková prevence existuje i v ochraně životního prostředí. Říká se jí „princip předběžné opatrnosti“. Slyšeli jste o něm někdy? Tento termín je dosti jednoduchý a zkrátka znamená, že vše, co děláme (nebo alespoň vše, co budeme dělat s předběžnou opatrností), budeme konat tak, aby se ani v tom sebenepravděpodobnějším případě nestalo nic nepředvídatelně špatného. Nemáme- ‑li jistotu, že nově distribuovaná chemikálie i při správné manipulaci nebude mít vedlejší negativní účinky, nesmíme ji postit do oběhu. Pak bych si třeba vymalovala pokoj krásně zeleným odstínem a za týden se udusila výpary z nově natřené stěny. Tak to ne, tomu princip předběžné opatrnosti předchází.

Snaží se ale předcházet i tomu, že po 30 letech spokojeného dýchání v zeleném salonku ejhle – rakovina plic. U té samozřejmě nikdy nemáme přímý důkaz ani jistotu, že ji způsobila barva v pokojíku, ale může být jedním z faktorů, který nemoc pomůže rozjet. O rakovině je slyšet na každém kroku, ale kdo ví, do jaké míry za její současný vyšší výskyt můžou všechny lidské (nejen) chemické výdobytky, nebo jednoduše to, že lidé „nestihnou“ zemřít dřív na něco jiného. Navíc, i když budeme předběžně co nejopatrnější, může se stát, že nově schválené látky přinesou zcela nový typ nebezpečí, o kterém nemáme ani zdání. Koho by kdy napadlo, že nějaký plyn může poškozovat ozónovou vrstvu? No a kolik jich dnes máme na seznamu…

Ohledy předběžné opatrnosti přicházejí i na ekosystémy nebo na celé sféry (atmosféra, pedosféra…). Některé látky stvořené člověkem totiž nemusí mít konečnou stanici na zdi obývacího pokoje nebo plaňkách plotu. Barva se oloupe, spadne na zem, zašlape se do půdy nebo odpluje do kanálu. Škodit nemusí, škodit může. Chemikálie hlavně setrvávají a ne a ne se rozložit. Pokud je stvořil člověk, příroda se s nimi setkává poprvé. Co teď? Teď logicky neví, co s nimi. Tak s nimi třeba nic nedělá.

A co dělá člověk? Vymýšlí další principy! Jako třeba „trvale udržitelný rozvoj“. Člověk je od přírody zvídavý a chce se rozvíjet. Měl by si ale uvědomovat nějaké hranice a brát ohledy na druhé, na své okolí. A to se mu často nechce. Trvale udržitelný rozvoj si klade za cíl zachovat současné i budoucím generacím možnost dostatečně uspokojovat své potřeby. Rozvoj tedy nesmí být překotný a nesmí nad míru vy- čerpávat životní prostředí a zdroje. V souvislosti s tímto rozvojem se jedná hlavně o kritiku hospodářského (ekonomického) vývoje. Což takhle snažit se vyvíjet i jiným směrem, než jen cestou nejvyššího zisku?

Co tedy v současnosti životní prostředí trápí nejvíc? Těžko říct. Člověk má tendenci environmentální problémy hodnotit podle sebe – jak moc to ovlivní kvalitu mého života? Ale jak to třeba ovlivní kvalitu života populace slimáků? Ti jsou oškliví, jedem dál.

A položím vám ještě otázku, která už byla v rámci vědecké studie položena spoustě lidí: Jaká součást životního prostředí je v současnosti nejvíce ničena, ohrožena? A) půda, B) ovzduší, C) voda, D) ekosystémy

Nejčastější odpověď: „B) ovzduší“. Co vy? Je to možná proto, že to je v televizi pořád vidět, jaká je kde smogová situace, kdo dosáhne na kotlíkové dotace a které děti pojedou do školy v přírodě ne na týden, ale rovnou na tři. Pokud ale nežijete ve Slezsku, tak máte v rámci ČR celkem vystaráno. Čisto tu není, to vážně ne, ale už bylo i hůř. A emisní limity navíc stále přitvrzují. Některé i celosvětově.

Na co si ale mnoho lidí nevzpomene, jsou právě ekosystémy. O kácení pralesů zaslechl snad každý. Ale to zdaleka není jediný ohrožený ekosystém! A nejde ani tak o ohrožení celého ekosystému jako spíš jeho služeb. Ano, ekosystémové služby – terminus technicus. Co si pod tím představit? Tak třeba to, že bez jakéhokoliv ekosystému bych neměl co do žaludku, nemohl bych se jen tak projít po lese, nebo by mi ten les ani louka nezadržel žádnou vodu a povodeň by nastala po každém deštíčku.

Za nejakutnější současný problém jsou považovány ztráty některých služeb ekosystémů. A to už se bohužel děje. I v Čechách. Některá dlouhodobě nešetrně využívaná pole přestávají plodit. Jiná jsou tak udusaná, že nevsáknou krátký přívalový déšť a všechna voda z nich odteče. Je pozdě, nebo zbývá ještě čas na prevenci?

Já myslím, že některé ekosystémy už chvíli naříkají: „Bolí mě zub.“ Tak jak to vydrží dlouho?

Komentáře