Chtěl jsem být policajt

Rozhovor s Štěpánem Grollem

Jsi křesťan?
Ano. Hlásím se k tomu. Je to dobrá věc, proto- že dává v životě směr.

Od dětství?
Zodpovědně veden rodiči. Do kostela se prostě chodí. Tečka. Dneska jsem za to rád.

Jsi učitel?
Už pátým rokem, s aprobací zeměpis‑dějepis na gymnáziu Omská v Praze.

Proč učitel?
Nejdřív jsem chtěl být policajt. V televizi běžela Policejní akademie. Pak právník, ekonom, architekt… Ve čtvrťáku na gymplu mi došlo, že chci pracovat s lidmi. Ve hře byl farář, pracovník v nízkoprahovém klubu. Prostě něco s mládeží. Tak to nakonec vyhrála pedagogika.

Jak je to s počtem křesťanů mezi kolegy?
Nikdy jsme to neřešili, ale myslím, že jsem tam jediný.

A studenti?
Těch pár je. Odhaduji tak jeden dva na třídu. Sám mám ve třídě dva – evangelíka a katoličku (o těch 100% vím).

Vědí o tobě, že jsi křesťan?
Když byla moje třída v prváku, tak jsme byli spolu na seznamovacím pobytu. Tam byl jeden program, kde se mě mohli studenti ptát na různé otázky. A padla tam otázka ohledně víry. Se svou vírou jsem se netajil. Ale jinak se to o mně na škole asi ví.

Řeší to nějak?
Čas od času na to přijde řeč. Těší mě, že to nikdy není s posměchem. Jejich otázky nejsou vůbec hloupé nebo zesměšňující. Prostě chtějí vědět, co to pro mě znamená.

A co tedy?
Je to směr pro život. Ujasnění si hodnot.

A ti věřící?
Myslím, že to uvítali. Nemuseli se přetvařovat. Sami cítili, že ve víře jde o víc než o rituály, chození do kostela a tak. Je to o kladení si otázek po smyslu života. Ale nikomu to necpu.

Potkává se to s profesí učitele?
Určitě. Typicky v dějepise – vývoj církve, rozdíly mezi nimi, křesťanská symbolika, biblické příběhy v umění… Je spousta věcí, které ani fakulta člověku nedá. Jak poznat evangelický a katolický kostel?

Co kontroverzní témata?
Sex? Homosexualita? Potraty?

Myslel jsem spíš husitské války, inkvizici…
To není ani tak problém církve jako takové. Je to spíš problém interpretace. Snažím se vysvětlovat rozdíl mezi příslušností k instituční církvi a skutečnou živou vírou. Větší problém byly církevní restituce. Jako učitel nemohu jít úplně proti rodičům a rodinné výchově. Společnost je většinově proti nim a studenti v tom nejsou výjimkou. Ti z necírkevního prostředí přicházeli se zásadním odporem. Pak lze argumentovat charitou, tím, že církev pomáhá a to stojí peníze. Jistě – ani to není vševysvětlující. Ale třeba jsem sám pomáhal u povodní a byl jsem tam za církev, která tu pomoc fiancovala. Tohle svědectví má najednou nějakou váhu.

Školství je výchovně-vzdělávací proces. Co ta výchovná část?
Zní to asi blbě, ale učitel je současně i vychovatel. Tady je křesťanství důležité. Křesťan je zvyklý se sdílet. Zvláště v evangelické tradici je silný důraz na společenství. Je pro mě přirozené mluvit se studenty, zajímat se o ně. Rozumím kolegům, kteří to nedělají. Řada učitelů si nechce přibírat další práci, aby řešila, co studenty těší a co je trápí. Mně nestačí hodnotit umíš/neumíš. Hlavně u toho druhého je velice důležité pochopit, proč student neumí. To se bez zájmu o osobní život nedozvím. Stojí za to tomu věnovat čas, třeba i místo výuky. Student není objekt vzdělávání, ale člověk, který má své radosti a starosti.

Co třeba šikana, rasismus…?
Ve škole jsou Ukrajinci a Vietnamci, ale nikdy nebyl problém. Ale jak přijde řeč na vyloučené lokality a zvláště na migrační krizi, je oheň na střeše. Výjimkou nejsou velice vyhrocené postoje – „nechat je všechny utopit“ a tak. Tady jako učitel spíš moderuji diskusi. Nemám šanci je přesvědčit o svém postoji, ale ani to není nutné. Většina tak radikální není, to jsou jednotlivci, kteří ale zase nemají jasné argumenty. Spíš hesla z televize. Nevyřeším to jinými hesly. V diskusi se pak ukáže, že problém je složitější a že je potřeba víc přemýšlet, hodnotit, než člověk zaujme postoj. Cílem diskuze je pak ukázat, kde jsou kořeny problémů a co je jen důsledek.

A ta šikana?
Šikanu jsem, chvála Bohu, zatím řešit nemusel. Bojím se, že bych byl měkký… To je „bolest“ křesťana – má vnitřní potřebu odpouštět, dá‑ vat novou šanci – a to někdy odnese oběť, protože to nepochopí jako dobro a nedocení to. Navíc – dnešní šikana je jiná ‑ kybernetická. Existuje řada anonymních stránek, příklad: přiznání Omské (pozn.: FB profi „Přiznání Omský“). Studenti mohou zcela anonymně posílat nejnesmyslnější obvinění, lži, urážky. A bohužel si mnozí neuvědomují, jak moc mohou touto špínou ublížit. Skutečný viník je pak prakticky nedohledatelný. Bohužel obětí nejsou jen studenti, ale i učitelé.

A co třeba alkohol na školních akcích?
S alkoholem je jiný problém. Učitel má minimální pravomoci. Jestliže něco společnost toleruje a za dítě, které bude pít alkohol, se postaví jeho rodiče, nemám moc nástrojů, jak to řešit. Poslat na ně sociálku je zase příliš. Dá se to trochu ošetřit na školní akci. Tam je možné „silové řešení“ – přijedou si pro něj rodiče, bude nějaká ta třídní či ředitelská důtka. Sice se tomu dítě i s rodiči zasměje, ale aspoň něco.

Ale pak jsou jiné akce, tzv. afterparty, ty nezaštiťuje škola. Tam nemám autoritu jako učitel, ale jen jako člověk, kterého studenti znají. Už ta přítomnost trochu změní atmosféru. Jenže – pití alkoholu z principu nezabráním, opilce nevyřeším. Celkový dojem je – v přítomnosti učitele se žáci ožrali a on to tak nechal. Měl jsem dilema. Jsou dvě možnosti. Buď tam nepůjdu, a nebo. A to mi připadá jako snesitelná daň za to, že několik dalších bude pít s mírou, protože mne vidí. A opět – je to příležitost s nimi mluvit, porozumět jim. Jsou to lidé o 15 let mladší než já. Jsou jiní než my. Ale snad nejsem tak ještě starý (smích).

Tohle všechno ale zní dost „humanisticky“, takhle by se mohl chovat i nevěřící učitel. V čem jsi jiný?
Nikdy jsem to neřešil. Možná to dělají, nevím. Víra mi říká, abych byl vnitřně poctivý. A také, abych se zajímal o jednotlivce, nejen o třídu jako celek. Církev mě roky nějak formovala – pracoval jsem s dětmi i mládeží, SOM, COM, tábory… Učil jsem se pracovat s mladšími i staršími – práci napříč generacemi už dnes nabízí snad jenom církev a mě to pomáhá v jednání s kolegy. Prostě všechny tyto zkušenosti z církevních akcí teď mohu zúročit jako učitel.

Jasně – kdyby kolega vedl skauty, také by nějaké takové zkušenosti měl. I on by mohl práci s mládeží brát jako poslání, nejen jako povolání. Nechci to řešit. Víra je osobní věc a pro mě je to věc osobního rozhodnutí. Když je akce mimo školu, je to práce na 24 hodin denně, ale jako křesťan vím, že to za to stojí, protože mám, co bych studentům předal. Něco, co za všechen ten čas, pohodlí i peníze stojí. O tom pro mě křesťanství je, že člověk dělá naplno to, kam ho Pán Bůh postaví.

Komentáře