Vánoční krabice od bot

V osm hodin ráno se scházíme na pražském Žižkově. Naďa bravurně provede velkou a hlavně dlouhou dodávku úzkým průjezdem, ve kterém se vzdálenost mezi stěnami a zpětnými zrcátky počítá na jednotky centimetrů. Můžeme nakládat. Ve skladišti žižkovského českobratrského sboru čekají stovky a stovky dárků. My jich potřebujeme do dodávky dostat osm set. Trvá nám to přibližně hodinu. Když je hotovo, koordinátorka Tereza si oddychne – zase se chvilku může věnovat své dvouapůlleté dceři. Nás s Naďou čeká cesta do Ústí nad Labem, přesněji do tamních Předlic. Nachází se tam jedna z nejdrsnějších vyloučených lokalit v Česku.

Dárky, které vezeme, vybíraly a balily za pomoci rodičů či učitelů děti. Posílají je zase dětem. Děti ze zaopatřených poměrů dětem, které se narodily do chudoby. Aby všechny dárky měly přibližně stejný formát, měly by se balit do krabic od bot. Ne všichni to dodržují. Jestli v některé zabalené krabici byly původně boty, musely to být boty obra. Ale to nevadí. Důležitější než striktní dodržování pravidel je v tomhle případě dobrá vůle.

krabiceVánoční krabice od bot má původ ve Spojených státech a tradici v západní Evropě. Akci do Česka přinesl evangelický farář Mikuláš Vymětal. Šlo o jednu z reakcí na organizovanou nenávist vůči chudým – především Romům – ve Šluknovském výběžku, která na sebe vzala v létě 2011 podobu mohutných protiromských pochodů. Krabice od bot představuje pokus, jak nastolit v tématu plném zlobných emocí a konfrontace spíš laskavost a solidaritu. Jak moc se to bude dařit, ukáže čas. Jisté každopádně je, že i přes minimální propagaci je o akci rok od roku větší zájem. Loni bylo v Česku 22 sběrných míst, kam mohli lidé nosit dárky určené chudým dětem. Letos takových míst bylo 48. Zapojilo se 22 základních škol. Loni se rozdalo 4 000 dárků. Kolik letos, není zatím spočítáno, ale méně než 6 000 to nebude.

Dobrá zpráva také je, že čím dál více lidí nespoléhá na centrální sběrná místa. Rozmáhá se takzvaná “Krabice přes ulici”: lidé si s pomocí místních úředníků, obvodních lékařů či učitelů zjistí, kdo jsou lidé potýkající se s chudobou v blízkém okolí. Dárky se pak předávají přímo adresně a lidé ze zaopatřených poměrů se potkají s chudými lidmi tváří v tvář. Vzniká tak přímí kontakt mezi skupinami, které se jinak míjejí.

Někde ale takový kontakt asi není možný. To je případ lokality, kam míříme s dodávkou naloženou až po okraj osmi sty dárky. Některá místa na okraji ústeckých Předlic slouží jako výborná lokace k válečným filmům: bloky domů mají vymlácená okna a ulice zejí prázdnotou. V místě, kam míříme, to není o moc lepší – s tím rozdílem, že v rozmlácených domech pořád žijí lidé. Zajíždíme do zpustlého areálu neurčitého charakteru. Při bližším ohledání se ukazuje jako sídlo ústeckého undergroundu. David, majitel jednoho z barů (oficiálně se však jedná o sklad), nám pomáhá dárky ukládat.

Bude taky pomáhat s jejich rozdáváním, až si pro ně přijdou jeho sousedé – chudí Romové a jejich děti. Jeho názor na ně je ale prost všeho sentimentu: jedná se prý o lidi, kteří jsou úplně na dně. Nejen majetkově, ale celkově. Odpadky například už léta běžně hází z vymlácených oken na dvůr. Vznikla hromada v některých místech i pět metrů vysoká. Občas se sama vznítí. Tlačí se také na stěny a okna Davidova baru, ve kterém je tak celý den šero. Vysvětlit sousedům, že házet odpadky na dvůr není nutné ani dobré, ale podle Davida nejde. Několikrát se o to pokoušel. Nepomohlo ani přesvědčování ani vyhrožování.

Sociální vyloučení má tady na okraji Předlic tu nejdrsnější podobu. Pomoc místním lidem by vyžadovala neskutečné množství trpělivé a promyšlené práce. Ústecké úřady teď ale mají asi jiné starosti. Zrovna v době naší návštěvy vešel ve známost policejní zátah proti bývalým krajským politikům podezřelým z rozkrádání evropských fondů. A samo město nemá už několik měsíců funkční radu; místní politici se nedovedou dohodnout.

Komentáře