Člověk slavící

Když jsem loni pobýval na studijním pobytu v Heidelberku, účastnil jsem se každou středu ráno bohoslužby s vysluhováním svaté večeře Páně v univerzitním kostele, kterou ve spolupráci s místními faráři chystají studenti zdejší univerzity. Po liturgii účastníci do jedné z bočních lodí nanosili židle a stoly, nakoupili housky a pokračovali v setkání společnou snídaní a povídáním. Dokonce se tu děla i diakonie, protože si pravidelně přivstal některý z nemnohých zdejších bezdomovců – a ani ten neodešel s prázdnou. Díky tomu jsem „u stolu“ mohl navázat neofiiální kontakty s kolegy i význačnými profesory.

Proč to připomínám? Univerzity dnes představují obrovská mraveniště, kde se jednotlivec bez osobních kontaktů snadno ztratí. Školy proto leckde v rámci „péče o studenty“ pořádají asi za nemalé peníze všelijaké „stmelovací“ akce. Musím říct, že při svém naturelu bych nejspíš nikdy na žádnou nešel, protože by mi to přišlo umělé. Proč bych se měl takto seznamovat? Ale na bohoslužbu jsem zvyklý jít bez váhání. A od eucharistie už je jen krok k agapé, od setkání s Kristem k setkání s těmi, s nimiž sdílím víru. A to naprosto přirozeně a nenuceně. A takové společenství dokonce boří lecjaké bariéry – najednou je jedno, zda jsem student či pedagog, teolog nebo přírodovědec, Němec nebo Čech. Spojuje nás něco vyššího, než jsme my.

Ke slavnostem od nepaměti patří tento spirituální či přímo náboženský charakter. V dnešní sekularizované společnosti oslavy a svátky zůstaly – a v poslední době jako by po nich znovu rostla poptávka. Jen se často vyprazdňuje jejich obsah a stávají se „pouze“ příležitostí k setkání. Ne že by to bylo málo. Ale něco jako by tu chybělo. Když jsem zván na „obecní slavnost“ nebo „slavnosti jablek“, jsem trochu v rozpacích a ptám se, co že se vlastně bude slavit. Jablka, obec? Není to spíše tak, že je potřeba se na tyto skutečnosti všedního života podívat jakoby z nadhledu, ze zorného úhlu věčnosti? Že právě ten dá zalesknout se těm jinak jakoby obyčejným věcem a dokáže nás spojit přes všechny rozdíly? Vždycky se přece v obci slavilo posvícení, tedy výročí posvěcení místního kostela.

A bylo jasné, že se lidé při té příležitosti sešli a že po bohoslužbě v kostele se hodovalo, pilo a tančilo, seznamovalo a… A když se slaví dožínky, poděkování za úrodu, tak se také rozumí samo sebou, že bude dobré jídlo a pití, ale zároveň také to, že neoslavujeme zeleninu ani své břicho či chuťové buňky, ale uvědomujeme si nejprve nesamozřejmost toho všeho. Obracíme se k Dárci, abychom si vážili také jeden druhého a do hloubky vychutnali dobré dary stvoření. A stačí se zamyslet i nad takovou oslavou narozenin, s níž máme všichni zkušenost. Co se při ní slaví? Oslavenec sám o sobě vlastně ne. Tomu přejeme dobré a sdělujeme mu, že je pro nás důležitý a že ho máme rádi. Ale zároveň také vyjadřujeme, že jeho existenci a možnost přátelství přijímáme jako dar a jemu dáváme možnost skrze to zakusit jedinečnost a hodnotu sebe sama.

Všemi těmito příklady se snažím ukázat, že ke slavení patří vědomí skutečnosti, že je tu něco, co nás přesahuje, tedy dotek s transcendencí, spiritualitou, náboženským rozměrem života. A obsah slavnosti má rovněž blízko k pojmu obřad či rituál. Něco se zde děje. V křesťanské perspektivě je samozřejmě takovou základní a každotýdenní zkušeností slavení nedělní bohoslužba. Jak nám připomínají teologové, potřebujeme také my evangelíci znovu obnovit vědomí, že v nich nejde jen o poučení ve víře, ale skutečně o oslavu toho, že se nám Bůh daroval ve svém Synu a je nám přítomen v Duchu svatém. A co by byla oslava bez společného jídla, večeře Páně!

Tak tedy máme jako křesťané zúžit téma oslavy na otázku nedělních bohoslužeb? To jistě ne! Spíše bych řekl, že v liturgii se nejpříměji vyslovuje a uskutečňuje to, co je nejvlastnějším základem a důvodem lidského slavení. Samozřejmě vím, že žijeme v odkřesťanštěné společnosti, která mnoho z toho, co jsem uvedl výše, už nepovažuje za vlastní. A přece jsme v něčem pořád stejní a v různých situacích, které život člověka i nejrůznějších společenství přináší, nestačí všední způsob komunikace, ale vyvstává potřeba dát prostor „řeči oslavy“, otevřít v běhu života pohled vzhůru, ať už podle příležitosti více liturgicky nebo více civilně.

Nebo jinými slovy: vytvářet prostor, kde se dotýká pozemské a nebeské, profánní a posvátné, časné a věčné. A je jedno, zda ona oslava bude radostná (jako u narození dítěte) nebo smuteční (jako při pohřbu). V obou případech se otevírají dveře do stejného prostoru. Jednou skrze vděčnost za zázrak života, podruhé skrze vědomí, že někdo odešel a otevřel tak před námi dveře kamsi…

Nakonec Bible přece líčí leckde Boží království jako hostinu, slavnost. Cílem a naplněním lidského života tak v tomto horizontu není ani práce, ani morální dokonalost, ale otevřenost k obdarování a oslavě. Proto stojí za to se učit slavit. A možná je v dnešní společnosti důležitým úkolem křesťanů, kteří přece slaví nejméně jednou za týden (a čeká se od nich, že to tedy budou umět), hledat i nové podoby toho, jak slavit, a sdílet je s druhými – i s těmi, kdo křesťanskou víru nesdílí, nebo jen částečně, nebo prostě jen neví „jak na to“. Aby to bylo srozumitelné a zároveň ne prázdné. Někdy je právě tohle víc než praktická pomoc. Slavení je naše „rodinné stříbro“.

Komentáře