Archiv roku: 5s

Res publica – res christiana?

Křesťanství a politika se střetává od svého počátku. Na rozdíl od judaismu i od islámu má křesťanské náboženství štěstí, že nevzniklo jako státní ani národní náboženství. Přesto se křesťanské instituce a jejich představitelé nikdy nevyhnuli pokušení nějakým způsobem se podílet na světské moci. Ovlivňovat veřejné mínění a řízení společnosti z křesťanské pozice smysl dává: je-li Kristova zvěst univerzální, měli by se její principy uplatňovat ve všech sférách života. Jenže problém je ten, že ani křesťané se neshodnou, kde je hranice oněch principů a kde začíná čistá touha po moci a ovládání životů druhých lidí.
Přece jen se nám nějaké vodítko nabízí: hlavním principem a přikázáním je podle samotného Ježíše láska k Bohu a láska k bližnímu. Z lásky a úcty k Bohu vyplývá neustálé upozornění, že jedině On (a tedy žádný člověk) je Pánem světa a že žádné naše lidské řízení světa nebude dokonalé. Z lásky k bližnímu potom vyplývá, že žádný člověk není druhým nadřazen a každý má být ochoten nejen pomoci druhému v nouzi, ale přijmout ho jako partnera rozhovoru a spolupráce. Na těchto základech pak může fungovat jedině demokraticky řízený stát, ve kterém je jasné, že ni- kdo z lidí není všemocným pánem ostatních a všichni občané mají za celou společnost odpovědnost. A i když se nám může zdát, že většině lidí na vývoji státu nezáleží, tak nesmíme na demokracii rezignovat a svěřit moc omezené skupině či jednotlivci. Stejně tak nesmíme zapomenout, že i volič s opačným názorem je naším bližním. A tak jako nemůže být žádný člověk pánem světa, tak nemůže být žádná lidská ideologie (byť by byla křesťanská) totalitně přikázána všem.
„Co je císařovo, odevzdejte císaři, a co je Boží, Bohu“.

Interrupce

Umělé přerušení (přesněji „ukončení“) těhotenství. Z technického hlediska je miniinterrupce (tedy v rané fázi těhotenství) běžný lékařský zákrok. Dá se provést chemicky (např. RU-486), nebo chirurgicky (např. podtlakové odsání).
Okrajové tábory se rozdělily na „Pro-choice“ a „Pro-life“. Strana „pro volbu“ odmítá považovat embryo za jedince schopného samostatného života mimo tělo matky. Je to součást matčina těla a ne samostatná individualita. Proto má matka plné právo volby, co s touto částí svého těla provede. Jiní zastánci „Pro-choice“ při- pouští fakt samostatné bytosti, ale nechávají na matce právo rozhodnout, jestli podmínky, do kterých by se narodil, nejsou tak špatné, že to za to nestojí. Strana „Pro život“ vychází z předpokladu, že již zygota je samostatný jedinec, člověk s právem na svůj život. Jeho usmrcení je tedy chladnokrevná vražda.
Na obou stranách barikády nalezneme extremisty. Pro-life aktivisté páchající únosy, bombové útoky na zdravotnická zařízení a vraždy lékařů (počet takových útoků jde ve světě do stovek). Pro-choice obhájce práva na potrat do okamžiku prvního nadechnutí novorozence (tedy v praxi při porodu).
Mezi těmito extrémy pak nalezneme plynulé přechody.
Interrupce s sebou nese řadu duševních („postinterrupční syndrom“) i duchovních („hřích“) aspektů a těm je záhodno se věnovat.. V katolické církvi se jak na osobu podstupující potrat, tak na osobu potrat vykonávající vztahuje automatická exkomunikace.
Evangelíci jednotný postoj nemají a nalezneme asi kompletní škálu možných postojů. Biblické svědectví je velmi chabé. O interrupci máme jen text z Numeru 5,11n, kde je potrat vyvolaný kletbou legitimním nástrojem pro vyšetření nevěry ženy. Potud nelze interrupci vnímat jako apriori nepřípustnou. Jako volba ale nabídnuta není. Známe příběhy o potomcích zplozených z incestu (Gn 19,36) či smilstva (Bat-Šeba 2Sam 11,5), kde se o špatnosti těhotenství nemluví a o možnosti potratu vůbec neuvažuje. U Bat-Šeby je smrt dítěte dokonce trestem. Důležitý motiv je, že Mojžíš stanovuje stejný trest (smrt) pro toho, kdo zapříčinil smrt dítěte v děloze, jako i pro toho, kdo spáchal vraždu (Ex 21,22-25). Máme pak řadu textů, které hovoří o plodu v těle matky, který Bůh v těle matky vytvořil (Iz 44,2.24), zná (Ž 139,13–16), vyvolil (Jr 1,5). V Božích plánech se s nimi tedy počítá již od početí, jak ukazuje i rozhovor Alžběty a Marie (Lk 1).
Potrat je tedy vždy lidským svévolným zásahem do Božích plánů. V porušeném světě ale mnohdy volíme špatná řešení v hrůze, že by jiné alternativy byly ještě horší. Nemá smysl si namlouvat, že je tím pádem naše konání správné a dobré. Interrupce může být právě takovou volbou menšího zla, tedy zla, které už může být eticky i nábožensky přijatelné. Učebnicovým příkladem je těhotenství zásadně ohrožující život matky. V případě úmrtí matky nepřežije ani dítě. I Pro-life pohled zde připouští možnost léčby matky, při kterém – žel! – dojde k smrti plodu. Sama smrt plodu nesmí být cílem zákroku, ale nastane-li, je to smutná, leč nevyhnutelná daň za záchranu života matky.
Pokročme ale o kousek dál – těhotenství znásilněných žen, pro které je fakt těhotenství a myšlenka porodit dítě násilníkovi z hloubi duše odporná. (Nejde však o trestání dítěte za hřích otce?) Těhotenství žen, když plodu byla diagnostikováno závažné zdravotní postižení. Těhotenství žen v tíživé společenské či sociální situaci. Tam všude vstupuje (na první pohled paradoxně!) do hry i otázka zájmu dítěte. Bude žít důstojný a kvalitní život? V některém okamžiku není pro někoho zabití dítěte chápáno jako čin proti jeho zájmu. Je ovšem dlužno dodat, že drtivá většina interrupcí nemá takovéto zásadní důvody (znásilnění, incest, riziko smrti matky), a také otázka, kdo má právo rozhodnout o „kvalitě života“, je velmi diskutabilní.
Právě v této době, kdy si připomínáme vystoupení Martina Luthera, je záhodno zakončit myšlenkou, že hřích interrupce je hřích jako každý jiný. Jako takový může být skrze víru v Krista odpuštěn.

Nemáme se bát do politiky jít

Rozhovor s Olgou Richterovou

(Ptala se Šárka Schmarczová)

Olgo, potkáváme se v den voleb. Nápad oslovit tě přišel, když jsem tvou tvář viděla viset na lampě v Praze. Bývalá a velmi aktivní redaktorka Bratrstva (předchůdce Noty Nebe) je pirátka. Jak se to stalo?
Taky mi to samotné připadá fascinující, jak jsou ty cesty života roztodivné. Cesta do politické strany a hodně aktivního politického angažmá vedla nejdřív přes angažovanost občanskou. Z toho, co jsem se naučila v Bratrstvu, tedy psaní o nejrůznějších tématech, která jsme si dohodli v redakčním kruhu, jsem vyšla, když jsem se na konci vysokoškolských studií začala zabývat děním na Praze 10, kde žiju. Všímala jsem si různých nespravedlností a začala jsem o nich na začátku hlavně hodně psát. Byl to tedy postupný oblouk od informování přes dávání lidí dohromady, síťování občanské společnosti a občasné schůzky s lidmi z různých politických stran až po to, že jsme v roce 2014 rozhodli, že je potřeba kandidovat do komunálních voleb v Praze 10. Že je to šestá největší obec v ČR a že ten několikamiliardový rozpočet, který má, je potřeba líp hlídat. Po-stupně vykrystalizovalo, že jsem pak v létě vstoupila k Pirátům a do komunálních voleb jsem šla už jako členka strany, která byla malá a ne úplně vyprofilovaná. Postupně jsem začala zjišťovat, že jako členka toho můžu strašně moc ovlivnit a posunout pozitivním směrem. Čím dál tím víc mě to začalo lákat a dělám ne-jenom „watchdoga“ radnice na Praze 10, kde jsem zastupitelkou už třetím rokem, ale s druhým dítětem i aktivní kampaň do parlamentu, protože mám pocit, že jako strana, která osm let roste zdola, jsme k tomu momentu v Pirátech dozráli.
 

Zeptám se na tvou současnou práci zastupitelky. Co tě na tom baví a jak to zvládáš s dětmi?
(Do  rozhovoru se nám vkrádá čtyřměsíční pohodář Melichar.)
Na všem, co souvisí s politikou, je fascinující, že i když je nutnost okamžitých reakcí a rychlých změn, člověk potřebuje mít tu perspektivu věčnosti. Kdyby to člověk bral moc krátko-době, tak by mu brzy došel dech. Právě při tom postupném vrůstání do toho, co to znamená angažovat se ve veřejném dění, jsem si začala uvědomovat, že jsme součástí společenského organismu, kde se dají dělat změny jen do té míry, do jaké jsou na ně připraveni i ti ostatní. A že když se mi nelíbí nějaké věci na tom, jak nepružný je úřad nebo jak je nastavená mentalita těch, kdo dnes vládnou, jak na Praze 10, nebo i jinde, tak nestačí proměňovat myšlení jednotlivců, ale musíme to brát tak, že se musí o kus posunout celá společnost – a to jde. Není to běh na dvacet let, ale třeba na pět. V horizontu několika let mohou lidi o spoustě důležitých témat přemýšlet jinak. Na několik let je to vždycky a to mi přijde hrozně zajímavé: že kdybych neměla jistotu, že se člověk angažuje v dobré vůli, dobré víře a zároveň s jistotou, že to není jenom na něm, že to nejsou jenom naše síly, co tady působí, tak by to nešlo dělat s takovým nadhledem.

  
Chci se zeptat, zda jsi o politice uvažovala už dřív, než vznikli Piráti. Chtěla jsi třeba vstoupit do nějaké existující strany, nebo to přišlo postupně až s tou občanskou angažovaností?
Mě politika bavila vždycky. Jsem z rodiny, kde se vždycky četl Respekt, hovořilo se o tom, jak to vypadá s touhle zemí a celým světem, což se projevilo i tím, že můj bratr, Mikuláš Ferjenčík, Piráty zakládal. Já jsem tehdy spíš uvažovala o straně Zelených, ale bohužel právě ta lokální komunální situace mě velmi odradila, protože paní místostarostka za Zelené tehdy dělala hodně netransparentní kroky; a ta strana se s tím neuměla popasovat. Neuměla ji nějakým způsobem zastavit nebo alespoň zabrzdit. Proto si cením situace, kdy v Pirátech máme jasný postup pro všechny členy. Tedy jak řešit, když se nám něco nelíbí. V rámci vnitrostranické demokracie máme možnost dát členský podnět. Pokud sesbíráme podporu pár desítek lidí, můžeme vyvolat vnitrostranické referendum, společné hlasování o tom, co dál. Projevilo se to na jaře tohoto roku, když jako poslední kapku měl další nešťastný výrok místopředseda strany, a protože to byla už xtá věc v řadě, odvolali jsme ho a on to přijal jako věcné rozhodnutí. Vůbec neprojevil nějakou zhrzenost či křivdu. Líbí se mi, že se takhle dá dělat politika, že někdo, kdo udělá několik velkých chyb, se může demokraticky odvolat. Vlastně konsensuálně.
  
Tématem čísla je křesťan v politice. Jak se cítí křesťan v politice?
Mám někdy pocit, že náboženské téma je zneužívané. Kupříkladu v předvolební kampani paní Helena Válková z ANO vydala brožur-ku Biblické a jiné citáty a moudrosti, což je jenom okrajový případ. Přišlo mi moc hezké a zajímavé, že během téhle konkrétní předvolební kampaně už se nás ptaly různé zájmové skupiny, různé občanské iniciativy na názory, a mimo jiné se ptala i skupina ateistů, kdo z nás jsou ateisté, koho mají kroužkovat. Mně se to opravdu strašně líbí, že od lidí, pro které je důležité, jaký máme postoj k LGBT komu-nitě, přes lidi, kteří se zabývají právy zvířat, pitnou vodou, držením zbraní, až po ateisty, že tihle všichni se chytře a hlasitě ozývají. Skvělou kampaň cílenou na politiky měla i platforma pro sociální bydlení. Tohle všechno říkám, protože se mi líbí, že křesťanství nebo náboženská příslušnost v dnešní české politice je jednou z identit, které člověk má. Proč jsem na začátku řekla, že je to zneužívané: to je tím uměle přiživovaným strachem z islámu a do opozice dávaným křesťanstvím.
    
Mají Piráti vyjádřený postoj k islámu, tedy k té xenofobii tady?
My jsme strana postavená na myšlence svobodné společnosti. Na myšlence co největší férovosti, spravedlnosti. Vnímáme, že strach z migrace a z islámu je u nás živený hlavně mezi lidmi, k nimž život tak úplně férový není, kteří mají často oprávněný pocit nějaké křivdy a že jsou na okraji. Přijde nám hrozně důležité respektovat, že to takhle cítí a nějak to nezlehčovat. Je pravda, že v Česku pracuje spousta lidí za takové mzdy, které nestačí na uživení rodiny. Tyhle věci ve vyhrocené české debatě hrají obrovskou roli. Že nejde o samotných dvanáct uprchlíků, kteří u nás jsou, ani nejde o strach ze šílených teroristických útoků, které se odehrávají jinde a můžou se stát i u nás, ale spíš jde o obavu z toho, jak uživím a zabezpečím sebe a svoji rodinu, když je tak snadné spadnout do exekuce, když je tak těžké najít práci, která mě uživí. Od roku 2015 máme vel-mi podrobné stanovisko o migraci, které je dost komplexní. Chceme, aby každý válečný uprchlík měl právo na spravedlivé azylové řízení, aby lidi žili v otevřené kultuře vůči světu a ne uzavřené zdí. Ještě k tomu dodám, že jsme globální hnutí, a tak příslušíme k celému světu. Uvědomuji si však rozpor mezi tím, že víc jak polovina lídrů našich kandidátek studovala někde v zahraničí, a životním postojem člověka, který nikdy neměl příležitost našetřit na to, aby mohl zkusit žít a pracovat někde jinde. Teď v posledních dnech kampaně proti nám Tomio Okamura vytáhnul do facebookové války se spoustou sponzorovaných příspěvků o tom, že Piráti jsou vítači a předseda Ivan Bartoš je členem Antify a podobně. Na to má Ivan Bartoš krásnou odpověď: „Ano, jsem proti fašismu a mým nástrojem je didaktika a politika.“ Já sama jsem to pocítila na stáncích v ulicích, že se přiostřily nenávistné reakce běžných lidí, že vedle podpory, co člověk cítí, nebo věcných dotazů, se začaly množit útoky typu, jo vy jste pro černý huby, ty já tady nechci – až takhle brutálně vyjádřeno. A to mi na-plno došlo, co to je za rozpoutané démony, co takhle můžou politické strany podněcovat.

Když se zeptám na spojení církve a politiky?
Já jsem zastánce toho, že církev je součást občanské společnosti. Jsem nadšená třeba z akce Zažít město jinak, která tady u nás ve Vršovicích už čtvrtým nebo pátým rokem probíhá ve spolupráci katolíků, evangelíků, dokonce i husitů a městské části a místních spolků. To, že to organizačně zaštiťovala římskokatolická farnost a náš evangelický sbor byl velmi aktivním pomocníkem, pro mě před lety bylo obrovskou ekumenickou satisfakcí, že to jde a že to funguje.

Jak vnímáš strany, které se i ve svém názvu hlásí ke křesťanství? Je tu pro takové strany místo? V Německu je ta tradice silná, může to fungovat i u nás? Může třeba vzniknout, v náladách, které tu panují, strana, která bude šermovat křesťanstvím, když to přeženu?
Beru to tak, že věci jsou tak, jak to nějaké skupiny chtějí. Je to i  otázka míry zneužití. Může být řadě nás křesťanů nepříjemné, že někdo, s  kým tak úplně nesouhlasíme, má v  tom štítu vepsáno, že je křesťanská strana, ale podle mého názoru mnohem nebezpečnější jsou strany, které neřeknou, pro co jsou, ale řeknou, pro co nejsou nebo proti čemu jsou. Každou dobrou myšlenku můžeš zneužít a já jsem v tomhle vášnivý zastánce toho, ať si to lidé vyhodnotí, jestli v  21. století chtějí stranu opřenou o  náboženskou příslušnost, nebo stranu založenou na  jiném druhu myšlenek. V  Německu je situace jiná i  kvůli církevní dani i kvůli nepřetržené tradici. U nás je pro mě důležité, aby proběhla odluka církve od státu. A vlastně se mi hodně líbí, když třeba na té komunální úrovni, při jednání o místních dotacích a různé podpoře města, mají církve naprosto rovnou příležitost se všemi ostatními, skauty, zahrádkáři, kluby pro děti atd. To se mi líbí.

Měli by představitelé církve dávat doporučení k volbám?
Myslím, že jediné, co představitelům církví může příslušet, je zdůraznit, že jako křesťané máme zodpovědnost za to, jak je tenhle svět spravovaný, a že ve světě, v němž žijeme, je to správcovství vyjádřeno mimo jiné tím, kdo je zvolený do politických funkcí. A proto jako křesťané máme chodit k volbám a máme se rozhodovat zodpovědně s nejvyšší mírou osobní informovanosti. A kdo k tomu cítíme povolání a volání, nemáme se bát do politiky jít. Tohle všechno rolí církví je. Líbilo se mi, když naše církev vydala prohlášení právě proti strachu a nenávisti, když vyzývala k mírnění emocí a uklidnění veřejnosti včetně politických stran. A velmi se mi nelíbí, když jakýkoliv církevní představitel doporučuje, koho volit.
 
Jak se stavíš k adopci dětí homosexuálními páry a svatbě stejnopohlavních párů? Což je téma, které rozděluje křesťany i politiky.
To je podle mě otázka etická a  nikoliv náboženská. Je na tom dobře vidět, že dnešní pojetí náboženství pořád není o  tom niterném vztahu k Bohu, který má jednotlivec, ale je to přeci jenom o  příslušnosti ke  skupině, v  níž je normou nějaké chování a  jiné chování je považované za problematické nebo dokonce zavrženíhodné. A  právě v  tomhle si myslím, že tradice jsou do jisté míry i okovy myšlení, že je právě pro křesťany někdy těžké přijmout svobodu druhých žít život včetně rodinného života jiným způsobem, než bylo dřív veřejně možné. Já osobně chci ctít to, že pojem manželství je tak zatížený tím, že jde o muže a ženu, že pokud by debata o možnosti rovnoprávného právního postavení pro dlouhodobé partnery stejného pohlaví měla ztroskotat na tom pojmu, tak ať se to proboha jmenuje jinak, to je ve finále už jedno. Nevidím důvod, proč by lidi stejného pohlaví neměli mít možnost stejné právní úrovně vztahu.

Řekneš mi něco i k té adopci?
Adopce to zahrnuje, stejná právní úroveň vztahu znamená i možnost láskyplné péče o děti. Jednoznačně jsme pro přisvojení dětí druhým z partnerů a zase principiálně všechno je lepší než ústavní péče. Myslíme si, že zkušenosti ze zahraničí nijak nepotvrdily názory, že by dětem, které vyrůstají v rodině stejnopohlavních rodičů, něco chybělo.
 

Sedíme tady v den voleb. Jak si myslíš, že se změní tvůj život po volbách?
Den voleb je právě veliká pokora, protože ty jsi přišla v deset, já jsem v devět sbalila poslední štaci, poslední stánek téhle kampaně, která pro mě osobně a většinu Pirátů trvala od května. Stovky lidí konkrétně do téhle politické strany vložily tisíce hodin dobrovolnické práce – a všichni teď budeme dva dny čekat na výsledek. Právě že nikdo netuší, jak dopadnou kupříkladu Piráti versus Okamura. To je pokora, s níž doufám, že lidi rozhodují nejenom podle strachu, ale i podle toho, jak by si ten život přáli žít. Vnitřní zkušenost, co si odnesu z tohohle podzimu, je právě obrovský pocit sounáležitosti se všemi těmi aktivními lidmi, kteří se snaží nějak veřejné dění formovat, a to ať jsou z jakékoliv strany. Já jsem nesmírně vděčná každému, kdo se snaží dobře dělat demokratickou stranickou politiku, protože je to spousta práce, spousta nervů, není to vlastně vůbec vidět, ale to je ten základ, bez které-ho by celková demokracie v Česku nemohla vůbec fungovat. Každý, kdo napíná svoje síly ne pod vedením velkého vůdce, šéfa partaje, ale směrem k tomu, jak se může zapojit člen, nečlen, dobrovolník, jak dobře umožnit připomínkování různých návrhů veřejnosti a co nejširší zapojení veřejnosti do demokratických procesů i mimo volby. Každý takový člověk dělá strašně moc.
 

Co myslíš, že bylo hlavním tématem těchto voleb? Bylo to hlavní téma i pro Tebe?
Já jsem vnímala tři hlavní témata. Jedno byla Evropa, jestli být součástí Evropy, nebo z toho středu EU migrovat k periferii a případně až za ni. Druhým byla – a do jisté míry stále ještě je – migrace. A třetí nevyslovené, ale stále obkružované téma byla důvěra v lidi. Tedy zda mít nástroj celostátního referenda, které ve svých programech zmiňují všechny velké strany, jako něco, co naše ústava předpokládá a co stále není, a zda si budou lidi umět dobře vybrat. To třetí téma je nakonec naprosto klíčové, protože to je téma související s kvalitou našeho vzdělávání, s tím, jak jsou lidé schopní vyhodnocovat si informace, jejich pravdivost, komplexně vnímat složité problematiky dnešního světa. A je to i téma hodně hledící do budoucnosti, protože potřebujeme dobře nastavený zákon o státním referendu. Kdy dobře nastavený znamená, že bude mít hodně promyšlenou lhůtu pro sběr podpisů, dobře nastavený počet nutných podpisů, a zejména podmínky pro informační kampaň před samotným referendem, bude-li vyhlášeno. Pokud se nám jako politikům nepodaří něco takového přijmout, tak tím budeme dál nahrávat hlasy lidem typu Tomia Okamury. Ve finále je to stejně jediná podstatná věc, abychom věřili lidem, že se umí rozhodovat dobře, budou-li mít dostatek informací a do-statek času a nebudou-li masírováni podivně financovanými kampaněmi, útržky informací a pocitem strachu.
 
Děkuji za rozhovor a přidávám informaci, že nyní je Olga Richterová poslankyní.

Evangelická akademie Praha – škola zřízená ČCE, 25 let na cestě

Evangelická akademie Praha – Vyšší odborná škola sociální práce a střední odborná škola pořádá dne 5. prosince 2017 Den otevřených dveří, na který srdečně zve nejen všechny budoucí studenty vyšší odborné školy či střední školy, ale i všechny, kteří se o naší škole chtějí dozvědět více.

V tento den je možné navštívit  klidné a rodinné prostředí školy, dozvědět se bližší informace o aktuálních vzdělávacích programech a diskutovat s vyučujícími a budoucími spolužáky o škole a jejím poslání.

Naše škola již 25 let vzdělává ty, kteří chtějí pracovat s dětmi nebo pomáhat lidem. Ctíme hodnoty důstojnosti všech lidí, milosrdenství a respektu k odlišnostem. Jsme škola, kde je přátelská atmosféra, otevřená komunikace a individuální přístup.

Na vyšší odborné škole lze studovat obor Sociální práce, na střední škole obory Sociální činnost nebo Pedagogické lyceum.

„Co pro mne znamená, že je moje škola církevní?

„Není úplně snadné popsat, co mi tato škola přinesla. Před nástupem do školy mě obklopovaly různé předsudky a stereotypy týkající se víry a církve. Všechny se však rozplynuly po pár měsících ve škole. Setkal jsem se zde s mnoha skvělými lidmi, kteří významně ovlivnili můj pohled na svět a všechny aspekty víry a náboženství.“

„Přijďte se o tom sami přesvědčit v den otevřených dveří 5. prosince 2017 v budově Evangelické akademie od 9 do 17 hodin.“

Zvou Vás studenti 4.L.

Tři týdny v Can Decreix

Kamarádi, chtěl bych se s vámi podělit o zkušenost, kterou mi bylo ctí okusit po minulých několik týdnů. V půlce srpna jsem odstopoval na středomořské pobřeží při hranicích Francie se Španělskem abych lépe poznal hnutí Nerůstu v jednom z jeho ohnisek – centru Can Decreix, kde sympatická komunita zkouší žít podle nerůstové teorie v praxi. Právě život zde a nerůst obecně vám chci popsat.

Jedním z nejvýraznějších rysů tohoto místa je výrazná redukce spotřeby energie z konvenčních zdrojů. Obyvatelům Can Decreix se podařilo snížit příjem externích energií na minimum, v podstadě odebírají pouze elektřinu sloužící na svícení a napajení počítače. To se jeví jako velmi sympatické v kontrastu s konvenčním pojetím konverze k ekologické spotřebě energií v podobě instalace materiálově náročných solárních či větrných elektráren se zachováním stejně vysoké spotřeby elektřiny.
Jako nepotřebných se v Can Decreix zbavili lednice a mrazáku – jídlo se dojídá, a díky tomu, že se jí z velké většiny pouze rostlinná strava, se ani nekazí. Zásoby jsou pouze sušené. Klimatizaci, která je v tomto podnebí součástí standartního vybavení nahradilo lepší zacházení s teplem uvnitř domů, výhodou v tomto případě je, že domy jsou staré se silými zdmi, takže dokážou dobře uchovávat chlad. Dalším způsobem, jak čelit horku je dodržování siesty přes nejteplejší období dne. V zimě se zde topí v kamnech dřevem, avšak pouze v jednom domě.
Kde se naopak sluneční energie využívá je kuchyně. Prakticky všechna jídla, která jsme požívali byla uvařena v solárních troubách. Tyto podomácku sestrojená zařízení jsou geniálně jednoduchá a bezvadně funkční. Jedná se v podstadě o zaizolované dřevěné bedny, zevnitř vystlané alobalem. Pouze jedna strana je ze skla, k té také přiléhají velké reflektory, potažené opět hliníkovou fólií. Podmínkou použití solání trouby je dostatek času, většinou jsme prostě připravili jídlo do touby už po snídani a měli ho na oběd i na večeři. To platí v případě průměrního slunečního svitu, na přímém slunci během horkých dnů dokázala teplota v solární troubě stoupnout za hodinu i na 150 stupňů. Bez namáčení se tady daly uvařit i luštěniny jako cizrna a fazole. V případě nevhodného počasí jsme vařili na kotli za použití odpadního dřeva.
Za pomoci přímého využití slunečního záření probíhá v Can decreix i ohřev vody na umývaní nábobí i hygienu. To opět vyžaduje přizpůsobění rytmu života tak, aby se lidé umývali v době, kdy je teplá voda k dispozici. Obecně se využívá všechna dešťová voda, která je k dispozici, slouží i na mytí nádobí nebo praní. Existují tedy nezávislé systémy ohřevu pitné a dešťové vody. Náhradní zdroj ohřevu vody kromě slunce tady neexistuje. Velmi zajímavý je styl praní. Vyřazenou pračku místní obyvatelé částečně rozebrali a přepojili převodem na část starého kola. Aby se prádlo vypralo musí se jednoduše půl hodiny šlapat. Když si přitom člověk čte není to nikterak hrozné.

Lidé v Can Decreix bydlí ve starých domech, které postupně procházejí částečnou rekostrukcí, především výměnou standartních omítek za hliněné. To je opět sympatický kontrast s běžným pojetím rádoby ekologického stavebnictví v podobě pasivních domů. Ti nerůstoví intelektuálové označují za zbytečně materiálně náročné a vyžadující novou infrastrukturu. V posledních době ale i v Can Decreix probíhá výstavba nového obydlí, inspirací je mu tradiční pastevecké obydlí v Pyrenejích „Cabagne“. Veškeré materiály stavby jsou místní, dřevo a kameny jsou přímo z areálu Can Decreix.
Tím se dostávám ke kultuře opravování, která je stěžejní součástí života Can Decreix. Máloco se vyhodí, téměř vše se využívá pro nějaké další účely. Proto tady taky existuje rozsáhlé skladiště materiálů a použitých věcí, jakož i ohromný efektivně zorganizovaný sklad různého nářadí na opravy. Vzniku nevyužitelného odpadu, jako jsou obaly se daří předcházet. V knihovně jsou k dispozici také dva lidskou silou poháněné šicí stroje. Jídlo jsme v Can Decriex jedli převážně rostliné, bio a místního původu. Něco se vypěstuje přímo v Can Decreix, úspěšně tu rostou rajčata, lilky, papriky, brambory, dýně, cukety, bylinky a mnoho ovocných stromů, ale většina jídla se nakupuje, a to ve velkém množstí pro redukci obalů. V čem je tohle centrum stoprocentně soběstačné je víno. Mají tu totiž v horách vlastní ekologicky obhospodařovanou vinici, vzálenou asi dvacet minut jízdy na kole. Hrozny se zpracovávají tradiční cestou bez jakýchkoli přídavných látek, za pomoci starého lisu a dřevěných sudů. Víno pak slouží jako výměnný artikl jednak při směně s podobnými komunitamy, ale i s místními. Takhle tady získávají olivový olej, chléb i zeleninu. Velké množství jídla, především ovoce a ořechů se obstarává paběrkováním na stromech a keřích ve volné krajině, o které se nikdo nestará. Největší část ovoce se suší v důmyslné sluneční sušičce, část se spracovává na marmelády, sirupy, džusy, ocet apod. Sušení je obecně mimořádně využívaná metoda zpracování jídla.

Doprava se v Can Decreix odehrává výhradně na kole nebo pěšky, občas se používá vlak. Důležitou součástí jsou nákladní kola, s těmi jsme letos například přepravili všechny hrozny při vinobraní.

Záchody jsou tu kompostovací, stejně tak jako se do kompostu zpracovává veškerý organický odpad. Až k pousmání se může jevit, jak se opečovává moč. Ta je totiž výjiměčně dobrá namáčení obtížněji rozkladatelných věci při přípravě na jejich zkompostování, jakož i na jejich desinfekci.

Trvale (v horizontu let) v Can decreix žije 2-5 lidí ovšem neustále se tu pohybuje různé množství dobrovolníků, kteří přijíždějí pomáhat s prací. Lidé, kteří zde žijí mají pro udržitelné financování života vpravdě nerůstové řešení. Mají práci vně centra buď na částečný úvazek nebo po část roku. Někdo pracuje v místní ekofarmě, jeden ze zakladatelů komunity pracuje jako novinář pro místní plátek. Tím se také velmi přibližuje životu ve městečku, na okraji kterého se Can decreix nachází. To je ostatně jedna z věcí, které jsem asi nejvíce oceňoval, a sice to, jak komunita dokáže spolupracovat s místními. Účastní se kulturního života a naopak i pořádá exkurze a workshopy, dokáže nenásilně inspirovat a vyjít ze své bubliny. Občas se třeba prostě staví některý ze sousedů, pomůže s prací a poklábosí.
Dobrovolíci mají v Can Decreix v souladu s nerůstovou teorií pracovat pouze pět hodin denně. V praxi se však často smazává rozdíl mezi prací a volým časem. Někdy se z výletu stane sběr ovoce a někdy to je naopak. Mimo to všechno nám ale zbývala spousta času na chození k moři, dlouhé procházky, trávení času v mimořádně obsáhlé knihovně i spontánní debaty. Jedním z úsměvných momentů byl asi dvouhodinový večerní tanec s místními bezdomovci na pláži ve městě.

Co podle mě v Can decreix pokulhává je systém organizace. Chybí struktura schůzek i tvoření rozhodnutí, stejně tak jako je nedostačující zvládání emoční dynamiky skupiny. Přitom by stačilo málo, existuje mnoho funkčních metod konsenzuálního rozhodování i technik pro řešení konfliktů a předcházení jim. Je proto fascinující, co všechno přesto funguje, což mě přivádí k myšlence, jak neskonale úžasné by to mohlo být, kdyby bylo tohle centrum organizované lépe.
A co že je to vlastně ten Nerůst? Původem intelektuální heslo, vymezující se proti troskotající vizi udržitelného rozvoje, který nedokázal a ni nedokáže nasměrovat naší společnost ke skutečně ekologickému fungování. Také teorie kritizující ekonomický růst a obecně mainstreamovou ekonomii jako základ hospodářství v prostředí s konečnými zdroji. A v posledku také hnutí požadující radikální omezení výroby a dramatickou redukci spotřeby, jakožto řešení naší naprosto neudržitelné materiální náročnosti a ekologické stopy obecně.

Podle nerůstového teoretika Niko Peacha se nerůstová ekonomická transformace společnosti, která mě nejvíce zaujala (především svou neotřelou konkrétností), sestává z několika částí proměny života. Jednou z nejdůležitějších je opuštění pěnězi určovaného části života tzv. „Monetary domain“. 40 hodin pracovního týdne by se mělo zredukovat na 20, přičemž pouze část by se měla vykonávat pod taktovkou globálního rozdělení práce. Dalších část pracovních hodin by se vykonávala v rámci regionální ekonomiky. Dekomercionalizovaných 20 hodin rozděluje Peach mezi části „Subsistance“ a „Sufficiency“ (volně přeloženo jako Soběstačnost a Uvědomění si dostatku).
Globální systém práce musí projít důležitými změnami. Především jde o transformaci práce, tak aby se neutvářela nová práce a práce byla co nejméně náročná na zdroje. Musíme užívat efektivní a trvalé technologie. Výrobky musí být trvanlivé fyzicky i morálně (módě nepodléhající), navíc musí být lehce opravitelné a nejlépe multifunkčí. Část práce musí znova přejít na ruční výrobu.
Část Regionální ekonomie popisuje Peach jako deglobalizovaný systém vytvářející řetězce přidané hodnoty pouze v omezené oblasti. Pro to jsou ideální směnitelné regionální měny, praktickým příkladem je například systém Komunitou podporovaného zemědělství (KPZ). Jinak pro ji platí obdobné předpoklady jako výše.
Soběstačnost může nabývat podoby vlastní produkce, ať už jídla, řemeslných výrobků nebo vzdělávání. Dalším způsobem je prodloužení životnosti pomocí údržby a oprav, jakož i zintenzivnění využívaní na základě používání statku celou komunitou. Dále by to mohla být neformální výměna služeb v rámci společenské sítě. A naposled také dobrovolnictví.
Poslední část „Suffiency“ znamená podle Peacha uvědomění a odpuštění si balastu, který nám přináší bohatství. Podle něj je na čase zpomalit náš životní styl a tím znovu získat moc rozhodovat nad tím, jak žijeme, místo bezmyšlenkovitého honu za zbytečným bohobytem. Díky tomu je také možné se vyhnout přehnanému množství podnětů, kterým jsme v dnešní společnosti vystaveni.
(Tady je možná dobré podotkout, že Nerůst má širší spektrum oblastí, které diskutuje, ty ovšem nebyli ve středu mého zájmu. Například filosofickým a psychologickým pohledem na věc a obecně, jak změnit vnímání spokojenosti v osách kvantita/kvalita. Zabývá se i otázkou rozvoje zemí třetího světa, sociální spravedlností a distribucí bohatství nebo transformaci k demokratičtější společnosti.)

Výše jste si mohli přečíst konkrétní ukázku života pár lidí a později ideologickou vizi přeměny celé společnosti. Je nanejvýše zajímavé tyto části srovnávat. V tom podle mě tkví unikátnost Can decreix. Centra, které vyrůstá z intelektuálního podhoubí s velmi silnou a propracovou vizí a vytváří naprosto praktický příklad jejího uskutečnění v rozměru jedné komunity. Obdobnou paralelu můžeme podle mne uplatnit pro celý Nerůst jako takový, z rozměru diskuze mezi ekology a hesla na transparentech se přelévá do konkrétních řešení, politických požadavků a alespoň ve Fancii a Španělsku vskutku lidového hnutí. Na Nerůstu mě krom toho baví ještě jedna věc. Mám za to, že environmentalisté často ztrácí mandát na popis ekologických řešení. Co je Ekologické se mnohem více dovídáme od politiků, úředníků nebo komerčních subjektů jako například z reklam, než od odborníků na slovo vzatých. Teoretici nerůstu se snaží vzít otěže determinace Ekologického znovu do vlastních rukou, a tím znovu přivést dikuzi k tomu, co opravdu Ekologické je.

Mariánský sloup — neznalost a neschopnost dialogu

Současné vzrušené diskuse o obnově mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze jsou smutnou ukázkou historických neznalostí, účelových argumentací a neschopnosti vzájemného dialogu mezi samotnými křesťany.
Obhájci obnovy sloupu správně uvádí, že v roce 1650 nebyl postaven na památku vítězství na Bílé hoře, ale jako „vděčná památka“ uhájení Prahy před Švédy. Na druhou stranu opomíjí, že úcta k Panně Marii, zvlášť k jejímu neposkvrněnému početí (tzv. Immaculata), se v polovině 17. století stala pevnou součástí tzv. pietas Austriaca (tj. rakouské zbožnosti). Ferdinand II. ve Svatém domku v Loretu „za přítomnosti nejsvětější Panny“ složil v roce 1598 slib, že s nasazením vlastního života vy- žene sektářské kazatele ze Štýrska, Korutan i z Kraňska. Podobný závazek učinil po bitvě na Bílé hoře v jiném mariánském poutním mís- tě v Mariazell: Ve znamení neporušené a čisté Panny povede boj za neporušenou a v církvi střeženou pravdu. Protireformační akcent měla nejenom ikonografická výzdoba na podstavci sloupu v podobě čtyř andělů bojujících s hříchy, jejichž důsledkem byl mor, válka a hereze, ale samotná socha Neposkvrněné Panny Marie šlapající po okřídleném drakovi. V roce 1650 byla císařem zavedena na pražské univerzitě povinná přísaha při promocích a instalacích univerzitních hodnostářů, že budou věřit a vyznávat Neposkvrněné početí P. Marie.
V chátrajícím mariánském sloupu byl na přelomu 19. a 20. století stále více vnímán symbol triumfalismu katolické církve a spojení trůnu a oltáře. Ojedinělý návrh na jeho odstranění zazněl již v revolučním roce 1848. Situace se vyhrocovala v diskusích kolem stavby Husova pomníku od 90. let 19. století, zvlášť když bylo v roce 1898 rozhodnuto, že bude umístěn vedle mariánského sloupu. To vedlo na katolické straně k obnově procesí a k slavnostním demonstracím, např. na svátek Nanebevzetí Panny Marie 15. srpna 1904, tj. v roce 50letého jubilea od vyhlášení dogmatu o Neposkvrněném početí Panny Marie (týká se početí P. Marie, nikoliv Krista).
Stržení mariánského sloupu 3. listopadu 1918 bylo vandalským činem, který zorganizoval žižkovský bohém Franta Sauer. Využil příležitost, kdy se vracel dav z prvního velké- ho porevolučního shromáždění na Bílé hoře. Jednalo se o demonstrativní akt politického charakteru.
Mnohé hlasy v diskusi o sloupu ukazují, že dva roky po bohoslužbách smíření u příležitosti Husova jubilea je třeba na skutečném smíření českých křesťanů ještě intenzívně pracovat. Vzájemné hádky křesťanů o náboženských symbolech minulosti umožňují, aby se různí lidé v rámci těchto sporů zviditelnili. Činí tak na úkor křesťanů a především ke škodě společného hlásání Kristova evangelia.

Rodiče

Téma vztahu k rodičům je pro mě těžší, než byla předchozí témata vztahu k Bohu nebo k přátelům. Vztah k rodičům můj život určitě hodně ovlivňuje a zároveň je to něco, o čem příliš nepřemýšlím. Snad – doufám – je to tím, že je to vztah neproblematický. Říkám si nicméně, že by stálo za to hlouběji se zamyslet nad tím, jak mě tento vztah ovlivňuje. A k tomu bych rád povzbudil i tebe, milá čtenářko, milý čtenáři…
Oběma rodičům jsem velice vděčný. Od začátku jim záleželo na tom, aby mně i bráchovi vytvářeli domov jako prostor, kde se můžeme cítit v bezpečí. Myslím, že se jim to dařilo. Nepamatuji si, že bych někdy u nás doma zažíval nějakou zásadní nestabilitu nebo krizi, ani v dobách, které pro naše musely být hodně složité. To bylo třeba tehdy, kdy máma ještě nepracovala a táta o práci přišel a nemohl pak pár let najít stabilní místo. Myslím, že se tehdy hodně snažili, aby ta složitost na nás děti dopadla co nejmíň. Pokud jde o výchovu, říkávám někdy, že jsme měli takovou křesťanskou výchovu bez křesťanství. To znamená, že se nám naši snažili předávat základní morální hodnoty, které vycházejí z Desatera, ale do kostela jsme nechodili a víru v Boha jsme nijak zvlášť neřešili. K té jsem si musel dojít později a jinudy. Ale za tu výchovu jsem taky vděčný. Jsem rád, že jsem se doma mohl naučit, že mám druhým pomáhat, nemyslet jen na sebe, že není správné lhát a podvádět a tak podobně.
Viděno z jiného úhlu: jak dospívám a získá- vám další a další zkušenosti, čím dál tím víc si uvědomuji jednu věc, která mi v dřívějších letech až tak nedocházela. Totiž to, že rodiče nejsou ani ti, kdo si vědí se vším rady a do- kážou vyřešit každý problém (jako to vnímá dítě), ani ti, vůči kterým je třeba se vymezit, aby se člověk stal sám sebou (jako to vnímá puberťák, i když v mém případě tohle bylo v nějaké „light“ verzi). Rodiče jsou především lidé, kteří mají – tak jako já – své silné stránky i své slabiny, své záliby a své rozmary, dělají chyby (i ve vztahu ke svým dětem), mohou být lecčím zklamaní a z lecčeho unavení. A mají odlišnou životní zkušenost než já, a proto taky spoustu věcí vidí jinak. V tom bych jim chtěl opravdu porozumět. A doufám, že tahle snaha nějak souzní s přikázáním o úctě k rodičům.

Ekologické katastrofy

Téměř denně kolem sebe slyšíme o nějakých katastrofách. Pro jednoho je katastrofou chleba padlý na zem namazanou stranou, jiní ale zažívají mnohem krušnější chvíle jako např. povodně, zemětřesení nebo války, v kterých jde skutečně o život. Nejen o blahobyt.
V katastrofách se obvykle zaměřujeme na ohrožení člověka. Co ale ekologické katastrofy? Čím jsou specifické?
Když katastrofa dostane přídomek „ekologická“, je to nejčastěji proto, že nepůsobí negativně jen na lidi, ale na celý ekosystém. Mění v něm toky různých látek, ale i třeba charakter jeho porostu a složení organismů. Rostliny ani živočichové zde nejsou tělesně „vybaveni“ na přicházející situaci. Na povodních nebo velkoplošných ohních, které se člověku zdají hrozné, některé organismy totiž své živobytí dokonce zakládají.
Ekologická katastrofa dělá čáru přes roz- počet nejen lidem, živočichům, ale dalo by se snad říct, že i samotným molekulám. Musí najednou reagovat s něčím jiným, a zcela se tím mění dosavadní chemické pochody a koloběhy.
To poslední, co ekologickou katastrofu tak nějak spoludefinuje, je lidská činnost. Ač se slovem „ekologický“ lidská činnost nemá nutně nic společného. Často se jedná o ně- jaký únik látek, které jsou pro tamní přírodu cizorodé. Člověk vytvořil a životní prostředí doplatilo (s ním ale zpětně i člověk).
A jak jsme již v historii dopláceli?
1930 – První větší ekologickou katastrofu Země zaznamenala v Belgii v údolí řeky Meuse. Jak je i nám v ČR známo, údolí dělá občas v zimě pěknou neplechu, jelikož se v něm usazuje těžký vzduch, který nemá kam utéct a plní se tím, co do něj vypustíme. Snadno tak vznikají smogové situace. Tento jev stál život několik desítek lidí a (pozor) také dobytka. Podél vodního toku totiž byly strategicky vystavěny průmyslové podniky, jejichž kouř plný oxidů síry, fluoru a částic popela se díky teplotní inverzi krásně přidržel u dna údolí. Ti kteří měli štěstí, skončili jen s respiračními potížemi.
1948 – Podobný případ se udál o 18 let později v USA v městě Donora, kde byl ale průmysl o něco zákeřnější – ocelárny, výroba zinku a kyselin. Inverzní situace (s výškou nad zemí roste teplota vzduchu, studený vzduch od země nestoupá výš, a proto vzduch ne- cirkuluje) sice nesebrala život tolika lidem, do určité míry bylo ale postiženo přes 14 000 osob.
1950 – Poza Rica, Mexico. Zde do ovzduší unikl pro změnu silně jedovatý a ne nijak voňavý sulfan. Právě pro svůj zápach je vy- užíván jako příměs do zemního plynu. Jak poznáte, že vám doma uniká plyn? Smrdí. Bez zapáchajících, člověkem přidaných příměsí byste ale únik nepoznali, neotevřeli okno a udusili se. Jenže co dělat, když se takovýto zápach objeví naopak na druhé straně oken? Jediným štěstím bylo, že v době úniku skoro všichni obyvatelé spali a s akutně otráveným vzduchem nepřišli do styku. I tak ale zemřelo 22 osob a stovky dalších byly hospitalizovány. Někteří si bohužel odnesli trvalé poškození nervové soustavy.
1952 – Velký londýnský smog. Ano, (ten v článcích již zmiňovaný – tedy…) ten, který odstartoval celý zájem o kvalitu ovzduší zejména v chladných měsících. V důsledku přetrvávající inverze se zakoncentroval oxid siřičitý a pevné částice tak, že přivodily smrt čtyřem tisícům lidí. Skoro žádný Londýňan se neobešel bez respiračních potíží. 1953 – Spojené státy nezůstaly pozadu a o rok později si vytvořili svou vlastní, podobně silnou smogovou situaci v New Yorku!
1954 – A nyní se poprvé setkáváme s druhým typem smogu – tzv. letním nebo také losangeleským. Hádejte, kde se to stalo? Tento typ smogu je založen (kdo si pamatuje?) na přítomnosti ozónu v nižších vrstvách atmosféry. Ozón reaguje se všemi možnými molekulami a jejich doposud mírumilovné chování transformuje na velmi agresivní. Ze- mřely stovky lidí.
1970 – Tokio už dorostlo do dostatečné velikosti, aby si také mohlo osvojit losangeleský smog. (Bohužel, žádný nový tokijský nevymysleli.) Zde se ale kromě agresivních molekul přimísil i typicky zimní oxid siřičitý. (Takže vlastně vymysleli, ale nikdo jim ho nepojmenoval…) Oproti Los Angeles zde však nezemřely stovky, ale tisíce lidí. Od té doby se Japonci tvrdě zasnažili o neopakování takové- to situace a vzhledem k velikosti megalopole je tamní vzduch opravdu čistý. To poslední, co ekologickou katastrofu tak nějak spoludefinuje, je lidská činnost. Ač se slovem „ekologický“ lidská činnost nemá nutně nic společného. Často se jedná o nějaký únik látek, které jsou pro tamní přírodu cizorodé. Člověk vytvořil a životní prostředí doplatilo (s ním ale zpětně i člověk).
1984 – V indickém Bhopalu došlo snad k nejzávažnější průmyslové havárii všech dob. Opět se jedná o plyn – methyl isokyanát. Tento plyn unikl z výrobny pesticidů v množ- ství 43 tun. Kromě toho, že je vysoce toxický, je také těžší než vzduch, a proto se nešířil směrem nahoru a nebyl ředěn okolním vzduchem, ale valil se z továrny do okolí u země. Tisíce lidí zemřely, když v obavách vyběhly z vyšších pater domů ven ve snaze nebezpečí utéct. V tu chvíli ale do smrtelně jedovatého plynu naopak vběhli. Dalších 150 000 lidí bylo hospitalizováno.
1989 – Na Aljašce havaroval ropný tanker Exxon Valdez. Narazil na útes. Do moře se uvolnilo 41 milionů litrů ropy a rozprostřelo se u pobřeží v délce 2 000 km (asi jako z Fran- cie na Ukrajinu). Zde vlivem úniku nezemřel snad žádný člověk, zahynulo však 250 000 ptáků a 3 000 mořských savců (ryby opravdu nikdo nepočítal). Problém úniku ropy nespo- čívá v nějaké její toxicitě nebo neodboura- telnosti. Problém tkví v tom, že ropa se drží na hladině. Proto měla možnost kontamino- vat tak velkou plochu. Pro vodní živočichy se vrstva ropy na hladině stává smrtelnou tím, že přes ni neprochází do vody potřebný kyslík a organismy se dusí. Ptáci, kteří se pak do ropy namočí, ztrácí schopnost létat. Ze všeho peří je jeden velký slepenec. Mořští nebo pobřežní savci sice nepotřebují létat, ale s vysoce umazanou srstí se také nedá dobře žít. Odborníci odhadovali, že tato katastrofa zabere samočisticím mechanismům přírody (ano, některé bakterie si ropu dají k obědu docela rády) zhruba deset let. Inu, už to bude let třicet a některé oblasti jsou stále považo- vány za intoxikované. Chemicky složitější látky zkrátka přetrvávají.
2003 – Ani v novém tisíciletí jsme se nepo- učili a v Číně se opakoval únik, tentokrát ne- jen sulfanu, ale celkově zemního plynu. Byla nedopatřením navrtána jeho nádrž. Zemřely přes dvě stovky lidí a 9 000 bylo zraněno.
2005 – Zdá se, že Čína se stává expertem na ekologické katastrofy a hned o dva roky později přidává explozi petrochemického závodu, z něhož se do okolí uvolnilo kolem sta tisíc tun různých chemikálií. Tentokrát netkvěl hlavní problém ve vzduchu, ale v řece, kterou postupem času jedovaté látky konta- minovaly v délce dokonce přesahující čínské hranice (až do Ruska). Na akutní následky zemřelo pět osob, zraněných bylo 70, ovšem 3,5 milionu lidí se ocitlo bez pitné vody.
A nakonec ještě snad všem známá havárie v jaderné elektrárně Černobyl. Ta se udála 26. dubna 1986. V okamžiku výbuchu sice bylo zabito „jen“ 32 osob. Další stovky ale byly ihned ozářeny a na následky zemřely brzy poté. Další nedopočitatelné množství osob bylo ozářeno v různé intenzitě. V okolí 30 km bylo evakuováno 115 000 osob. Radioaktivní oblak zamořil ale v podstatě celou severní polokouli. Tato katastrofa se od ostatních liší zejména v tom, že akutní následky nedopadly na tak velké množství lidí, dostavily se ale později. Výskyt rakoviny se až zdvojnásobil (zejména leukémie). V další generaci se narodilo značně vyšší procento postižených.
Katastrof s dlouhodobým působením je taktéž velké množství, které nejspíš vystačí na další samostatný článek. A za většinou stojí lidská nedbalost.

 

 

 

 

 

 

Antikoncepce

Dějiny antikoncepce sahají do hlubokého dávnověku. Kahúnský papyrus (datovaný do roku 1850 př. Kr.) popisuje, jak zabránit proniknutí spermatu jakousi zátkou z medu, lístků akácie a cupaniny, která se vkládala do vagíny. Biblický příběh o Ónanovi popisuje přerušovanou soulož. Řecká a římská tradice popisuje používání hladýše (rostlina příbuzná mrkvi) jako spermicidu. Objevují se kondomy z nejrůznějších střívek či měchýřů ryb. První antikoncepční tabletky se objevily v 50. letech 20. století. Ještě v té době ale třeba také oběhla svět „zaručená zpráva“ o tom, že skvělé antikoncepční účinky má výplach vagíny coca-colou. Obdobně bizarních (a ve většině případů i nebezpečných!) metod bychom ale v dějinách nalezli mnoho.

Suma sumárum – snaha vyhnout se otěhotnění provází lidstvo již po tisíciletí. A protože vyjma sterilizace zatím 100% účinná metoda nebyla nalezena, nejspíš ještě provázet bude. Pominu-li poznámku jednoho kamaráda – nejlepší ochranou proti nechtěnému početí je chtěné početí.

Antikoncepce s sebou nese několik dalších rozměrů – zdravotních i etických. Ani v jedné oblasti nepanuje shoda. U zdravotních se vyzdvihuje ochrana před sexuálně přenosnými nemocemi či prospěšnost hormonální antikoncepce (HA), jiní uvádí, že negativa právě HA převažují a to nejen pro prokazatelně negativní dlouhodobý vliv na plodnost.

Etický rozměr je pak ještě složitější.
Nebyly potvrzeny myšlenky, že samotná existence antikoncepce podporuje promiskuitu. Od úsvitu dějin tu byla jak promiskuita, tak antikoncepce. Funkční antikoncepce jen zmenšuje její možné negativní důsledky.
Využívání antikoncepce má vliv na délku a kvalitu života – snižuje mateřskou úmrtnost, roste pravděpodobnost dožití dítěte… Nižší počet závislých dětí zvyšuje počet zaměstnaných žen. Tím jejich nezávislost i celkově ekonomiku oblasti. OSN odhaduje, že na každý dolar vynaložený na antikoncepci připadá 2–6 dolarů ušetřených (prevence neplánovaných těhotenství, menší rozšíření sexuálně přenosných nemocí).
Na straně druhé je tu ale především katolické pojetí, které hovoří o neoddělitelnosti „spojivého a plodivého“ rozměru pohlavního styku. Styk, který programově popírá rozměr plodivý (z principu je bráněno zplození dítěte), je mravně závadný. Zdánlivou výjimkou je metoda využití neplodných dnů, ale tam ne- jde o aktivní bránění početí. Slovy encykliky: „využívá se přirozené nemožnosti“, na rozdíl od „zabránění přirozené možnosti“. Antikoncepce je tedy morálně špatné řešení, na rozdíl od dejme tomu osvěty. Špatné řešení je pak třeba jako takové odmítnout.
Druhá myšlenková hranice etických soudů se pak pohybuje u mechanismu antikoncepce. Některé prostředky nejsou jen „anti-koncepční“, protože nejdou jen „proti-početí“. Jednou z funkcí HA je bránit nidaci (uhnízdění již oplodněného vajíčka), což je možno už chápat jako potrat. Stejný (byť až druhotný) účinek má nitroděložní tělísko (DANA) či tabletky „after morning“ (POSTINOR).
Oficiální evangelické učení neexistuje. Kdo by také čekal opak, že…? Ónanův příběh hovoří o porušení povinnosti levirátního zplození. Jde o majetkoprávní spor, samotná otázka antikoncepce není tématem příběhu. Zbytek Písma o ní nehovoří už vůbec. Obecně bývá hranice vedena nejčastěji mezi prostředky skutečně antikoncepčními a těmi, které již zasahují oplodněné vajíčko. To je vnímáno jako počatý život, který si zaslouží být chráněn jako jakýkoliv jiný.

V evangelickém prostředí je nectnost prát špinavé prádlo a s tím se zkouším prát

Rozhovor s farářem v Benešově a Praze a zároveň vydavatelem knih pod hlavičkou Eman a evangelického měsíčníku Protestant Tomášem Trusinou.

Tomáši, když jsem přemýšlela nad tím, koho oslovit na téma buřiči v církvi, napadl mě Protestant. Je Protestant buřič?
Když se někdo zastaví u toho názvu a evokuje mu to protest, tak upozorňuji, že to v latině znamená především vyznávám, což není negativistický postoj, ale vyznavačský, tedy konstruktivní, byť se někdy může dostat do konfliktu s většinovým názorem, ale že to není protestování samoúčelné.

Jak starý nebo mladý je Protestant?
Vznikl v devadesátých letech a zakládal ho Štěpán Hájek, Honza Svoboda, Joel Ruml a Pavel Keřkovský. Spíš jim šlo o to, dostat skrze Protestanta k lidem nejen do církve, ale spíš k sympatizantům postoje a názory, osobnosti, způsoby výkladu Bible, které se tehdy nenosily. To, že Protestant začal být vnímaný v církvi jako takový buřičský nebo ne úplně konformní, někdy hodně provokativní časopis, vzniklo vlastně tím, že na začátku devadesátých let nezmizela taková ta autocenzura církevního tisku. Zejména se to týkalo Kostnických jisker, ale i Českého bratra. Lidé, kteří psali o ožehavých tématech církevních a nedostávalo se jim sluchu v tom evangelickým mainstreamu, dostali prostor v Protestantu. Já jsem se přidal ve druhém ročníku, v roce 1992, a vždycky nám šlo o to, aby měl možnost publikovat každý, kdo by byl jinde umlčený, protože jeho názor je nepohodlný. Pokud tedy ten názor byl věcný a opodstatněný.

Nedávno jste lehce rozvířili debatu, alespoň na sociálních sítích, když Honza Škrob napsal text o tom, že církev podpořila jednoho z kandidátů na prezidenta. I to byl impuls k našemu dnešnímu rozhovoru. Přišla nějaká reakce z církve?
Zatím ne, ale je to možná dobrý příklad, protože nejde o to tady kritizovat nějaké lidi, ale jde o to, upozornit na to, že takový to naše, že se známe a že máme něco rádi a na něčem nám záleží, může být svým způsobem jedno- stranné a trochu manipulativní. Myslím si, že ten článek je velice laskavý, na druhou stranu věcný a něco otevírá. Reakce na to není možná i proto, že jsem jako vydavatel opomněl poslat synodní radě upozornění, že tohle vyjde, ale předpokládám, že si to přečtou.

Dá se říct, která všechna témata Protestant otevřel?
Nedávno jsem si pro sebe dělal přehled témat, která se kdy otevírala, a paradoxně většina těch témat byla otevřena nějakým způsobem v tom prvním čísle. Byly to česko-německé vztahy a poválečné vyhnání Němců v církevní debatě, křesťanský antijudaismus ve vztahu ke Starému zákonu, k celospolečenským debatám a Pavel Keřkovský v polovině devadesátých let upozorňoval na to, že učitelé jsou oprávněni stávkovat, tedy v době, kdy se stávka považovala za podivné reziduum, výraz sympatií ke komunismu. Někdy se stane, že nám napíše autor, s jehož názorem nesouhlasíme, ale zprostředkujeme debatu, tak aby byla maximálně otevřená. V menšinovém prostře- dí, což protestanské prostředí je, se za jednu z největších nectností považuje prát špinavé prádlo, a to zamezuje možnosti otevřeného rozhovoru. S tím se snažím prát.

Když se teď malinko odkloním od Protestanta. Jsi vydavatel nejen časopisu, vydáváš i knihy a jsi farář na dvou sborech. Jak to stíháš?
Stihnout se to dá, jednak nejsem šéfredaktor už několik let. Máme mladého šikovného šéf- redaktora Honzu Škroba, který přináší témata. Vydavatelská práce se vlastně s tou prací farářskou překrývá, když rediguji cizí články, tak mi to pomohlo, abych se naučil formulovat svoje vlastní myšlenky. Když připravuji kázání, tak nejvíc času strávím nad myšlenkou, o čem ten text je – a pak už to jde poměrně rychle a snad to není rutina.

Přišla někdy nabídka, nebo ty sám si někdy přemýšlel o tom, být ve vedení církve?
Vždy jsem si udržoval pozici člověka nezávislého, nicméně stejně jsem kandidoval do pražského seniorátního výboru, kde jsem druhé období, teď budu končit – a to je tak vrchol. Ta práce je zajímavá a přitom je člověk pořád ještě hodně v kontaktu s terénem.

Jak se díváš na debatu okolo názvu církve, měli bychom být církev protestantská?
O tom byl článek v posledním Protestantu od Pavla Keřkovského, s kterým docela souzním, o tom, co českobratrství představuje za ty roky a v návaznosti na co se odvolává, na Jednotu bratrskou a tak. Představuje ne absolutní, ale jakýsi svébytný fenomén a je užitečné v dnešní době deklarovat, kde vidíme svoje kořeny. Já sám někdy to „evangelická církev“ používám také, zejména v Benešově, když se potřebuji odlišit od Jednoty bratrské, ale jinak si myslím, že to českobratrství je takové pěkné, a že bychom ho z názvu vylučovat neměli. Spíš bychom se měli ptát, co to pro nás znamená.

Když se zase vrátím k Protestantu, tak bych ráda zmínila něco, co se mi líbí – a to, že se hodně věnujete zahraničním problémům. A myslím si, že to je věc, k níž se v církevním tisku lidé tak často nedostanou. Jak se vám to daří?
Tohle je věc jednak redakce, že jsme vždy měli někoho dobře jazykově vybaveného, kdo ten rozhled měl. Byla to třeba Monika Žárská, která překládala německé texty a byla schopná dělat rozhovory v němčině. Od začátku byl Protestant v kontaktu s Holanďany, s Hebe Kohlbrugge a její nadací a ti nám zprostřed- kovávali teologické a společenské problémy a byli na ně navázaní čeští překladatelé. Tím, že popularizujeme témata související se zahraničím, s ekumenou, tak se na nás pak začali obracet i lidé, který čtou Tablet, britský katolický týdeník, který je velmi otevřený, a další. Od chvíle, kdy je šéfredaktorem Honza Škrob, tak on už patří ke generaci, která má světový rozhled a dokáže témata vnímat a nacházet je. Další rovina je důraz Pavla Keřkovského, kdy jsme objevili a představili světový étos Hanse Kunga. Ještě předtím, než se začalo trapně hovořit o konfliktu civilizací. Tedy i na to navazujeme a to je pohled, který má ekumenickou, mezináboženskou a globální perspektivu. V té naší vázanosti na českou kotlinku sem vnáší trochu jiný vítr a možnost reflektovat problémy.

Blížíme se k závěru rozhovoru, proto se zeptám, zda má Protestant vizi do budoucna. Víte, zda se čte víc papírové, nebo internetové vydání?
Pokud jde o tohle, tak jsme už před pěti lety rozjeli verzi pro čtečky, kterou má v distribuci Kosmas, a kupuje si to tak jeden dva lidi, ale kupují si i třeba starší čísla. V současné době jde asi polovina nákladu do sboru a druhou polovinu odebírají jednotlivci. Mám pocit, že nás čtou mladí katolíci, takový ti nekonformní. Tím, že publikujeme občas texty na téma vstřícnosti křesťanů k homosexuálům a LGBT+ komunitě, tak to je asi zajímavé pro lidi z toho- hle okruhu. K našim velkým příznivcům patří Jiřina Šiklová. Kdysi jsem se potkal s někým, kdo tvrdil, že malé časopisy tohoto typu zanikají do deseti let – a my jsme tady, pokud vydržíme tři roky, tak budeme mít třicátý ročník. A co z toho samého postřehu – myslím od nějakého Angličana – platí, je, že nemá cenu investovat do reklamy, že časopis tohoto typu se nejlépe šíří na doporučení od jednoho k druhému, občas ho někdo doporučí na facebooku. Vidím, že když otiskneme dobrý text, který lidmi hýbá – časopis má největší ohlas. To je smysluplná cesta.