Archiv roku: 5s

Odkdy se člověk zajímá o své prostředí k životu?

Inu, zajímá se jistě od počátku svého bytí. Ale tehdy ještě žilo lidí málo, nebyli příliš nároční na nějaké životní standardy a všeho potřebného bylo dost. Netřeba se krotit, netřeba se obávat následků…

A kdy si člověk vůbec uvědomil, že jeho činy možná nějaké neblahé následky mají? Než se ustanovil pojem „životní prostředí“, lidé si všímali spíše změn v krajině, v přírodě, které vlivem jejich činnosti vznikly. Nad hrdostí pokrokovosti průmyslových změn občas převládla i láska ke krásám přírody. Začaly se vyhlašovat přírodní rezervace. První na území Česka již v 19. století!

Ale podezření, že lze kolem sebe měnit až ničit i něco jiného než stromy, květiny a sem tam vykutat nějakou skálu, dorazilo o něco později. S komplexnější devastací okolí člověka přišla do té doby nejvýraznější osobnost Rachel Carsonová. V roce 1962 vydala svou knihu Silent spring, do češtiny překládanou jako Mlčící/Tiché jaro. Proč tiché a proč zrovna jaro? Jaro představuje probouzení přírody, bouřlivý rozkvět, bujení a pučení stromů, zvířata přinášející na svět své mladé…

Pokud se ale nezačneme starat o své prostředí, může se jednou taky stát, že po zimě žádné jaro nepřijde. Žádnému ptáčkovi se v ranním smogu nebude chtít namáhat hlasivky, z kontaminované půdy nevyraší ani lísteček, zamrzlé řeky roztají v nechutně páchnoucí zakalené stoky. K formulování vážnosti celé problematiky ji dovedl vlastní výzkum na orlech mořských, jejichž populace nevysvětlitelně klesala. Carsonová k vysvětlení dospěla. Koho by kdy napadlo, že pár kilogramů pesticidu DDT může téměř zdevastovat populaci mořského ptáka?

V tom tkví krása a největší zapeklitost životního prostředí. Vše je se vším propojené, a když si posypu pole DDT, může se stát, že jeho zbytky se díky potravní pyramidě dostanou až k tvorům, kteří se s posypaným polem nikdy nesetkají, a jelikož nemají v těle mechanismus k odstraňování takovýchto zbytků, páchají jim neplechu. Zde byla tou konkrétní neplechou příliš slabá skořápka orlích vajíček. Samice pod vlivem DDT zkrátka nedokázala pevnější vytvořit, a tak starostlivá matka při poctivém sezení na vajíčkách vajíčka rozsedla.

A to je jen jeden důsledek. Již odhalený. Kolik dalších neodhalených tehdy zbývalo a ještě dnes zbývá? Díky strachu z takovýchto a podobných událostí se v celých šedesátých letech rozjel zájem o životní prostředí a celý tento pojem se začal konkretizovat. Není to totiž problém pouze mořských ptáků, snižování kvality životních podmínek se netýká jen pár ubohých smolařů, ale třeba napříč lidskou populací jsme smolaři v podstatě všichni. A jak se vůbec mohlo stát, že to člověk s využíváním svého prostředí trochu přepískl, až tím bylo negativně změněno?

Jako křesťany by nás mohlo zajímat, že existují i teorie, které ze současného stavu životního prostředí viní právě židovsko-křesťanskou tradici. Bible je sice plná lásky, vztahu k bližním, úcty, pokory a činění pokání. Ale třeba o činění pokácení se tam mnoho nepíše. Tak jak k tomu má křesťan správně přistupovat? Svět je dle Bible Boží stvoření. My jsme jeho součástí, ale zároveň jsme stavěni o trochu výš. Máme si zemi podmanit a panovat jí… Dle profesora Lynna Whitea za ekologickou krizi (jak nazývá současný stav planety Země) skutečně můžou kultury vycházející z Bible, která vztah k přírodě příliš nekomentuje. Tak taky to není účel, za kterým byla psána… Ale poctivý křesťan si často klade otázku, co je a není podle Písma správné. A co když tam k dané tematice odpověď příliš rozvedená není? Stojí snad v Bibli: Neplýtvej elektřinou, buď vegetarián, třiď odpad, nejezdi zbytečně autem?

Je tedy logické, že v částech světa, ve kterých tato židovsko-křesťanská tradice přetrvává, převažuje světonázor, že příroda a celé životní prostředí pochází od Boha a jsou zde člověku k dispozici, k volnému nakládání. Nic posvátného uvnitř stromu po jeho rozříznutí nenajdeme, uvnitř lesa taky nevane nějaký oduševnělejší větřík. Např. oproti buddhismu je vše viděno poněkud materialisticky, prakticky. Ano, květina může být krásná, ale od té doby, co ji Bůh takhle krásnou stvořil, už s ní nic společného nemá. Dělej s ní tedy co chceš, je tu pro tebe. Dle některých je toto pojetí příliš antropocentrické a vedlo právě k bezohlednému využívání, i pod vlivem stále se zvyšující lidské populace. V Bibli sice stojí: „Naplň zemi!“ Ale… nestojí tam „přeplň“.

Jaké je únosné množství? To množství, při kterém ještě můžeme spokojeně, možná až příliš pohodlně žít a nebát se, že ovzduší se zakalí prachem a z moře budeme lovit stále více druhů až k pokraji jejich vymření. Panování nad přírodou by (stejně jako každé jiné panování) nemělo být bezhlavým využíváním naskýtajících se možností. Je zde taky příležitost se naopak hezky starat o to, co mi bylo svěřeno. Nelze jen donekonečna brát, je potřeba i dávat. Nebo v případě životního prostředí nechat regenerovat. Jen proto, že Bůh dle naší tradice nesídlí v květu pomněnky nebo v jednom z žaludků krávy, nemusíme dané organismy podhodnocovat a chovat se k nim bezohledně. Na druhou stranu takováto desakralizace („odposvátnění“) dala podnět vědcům, aby se daný organismus nebáli prozkoumat a umožnila tedy velkou část lidského poznání.

K němuž by ale dříve nebo později asi stejně došlo, protože i národy (např. Indiáni), které v přírodě určitý přesah vnímají, neměly daleko k lokálnímu vyhubení určitých druhů zvířat. Takže je vůbec problém v náboženství? Je vinou židů a křesťanů úbytek korálových útesů? Kumulace plastu v místech sbíhání mořských proudů? Nebo máme snad na svědomí i všechny ty rozsedané skořápky orla mořského?

Jsme herci

1. Korintským 4,9: Zdá se mi, že nás, apoštoly, Bůh postavil jako poslední, jako odsouzené na smrt, neboť jsme se stali divadlem světu, andělům i lidem.

Převelevážení křesťané, potud vyslanci Ježíše Nazaretského a potud tedy apoštolové, Vašemu předchůdci a dozajista vzoru – apoštolu Pavlovi – se zdá, že (coby apoštolové) jsme z Boží vůle kdesi na chvostu společnosti, učiněni divadlem světu a andělům a lidem.

Nu – nechť jsme tedy očumováni, okukováni a sledováni, když už to tomu světu, andělům a lidem stojí za to nás očumovat, okukovat a sledovat. Dlužno ovšem dodat, že (když se tak kolem sebe rozhlédneme!) z nás ti očumující, okukující a sledující mají povětšinou prču. Alespoň možno-li soudit podle lidí, tak nic moc lepšího než posměch nás nečeká.

Tam, kde jsme apoštolové, tam jsme v očích světa odsouzení na smrt. To samé vyjádřeno jinými slovy – tam, kde vystupujeme jako křesťané, jako Boží vyslanci, jako poslové nebeského Krále, tam jsme marginálním houfkm zkrachovalců, kteří si jen ještě nepřiznali, že vsadili na špatného koně. Ta herka, co se vláčí kdesi vzadu, uvozhřená třínohá hajtra, která se pajdá bez žokeje, protože má dost na tom táhnout sebe samu – ano, to je v očích lidí kolem nás křesťanství.

Jsme divadlem světu. Tedy divadlem… Cha! Exponát z divadelnického muzea temného středověku, který se stále ještě vzpírá přiznat si svoje místo za zaprášenou vitrínou. Jsme amatérskou šmírou, která slaví úspěchy leda tak na vesnických poutích. Malé děti z nezkušenosti a zvědavosti a senilní důchodci z čirého sentimentu nám ještě s více či méně hraným nadšením žerou tu naši dva tisíce let starou báchorku o třech dějstvích: Vánoce – Velikonoce – Letnice. A my, za zavřenými dveřmi kostelů a modliteben, obklopujeme se tedy jinými šašky a komedianty a v zaprášených kulisách hrajeme neděli co neděli alespoň sami sobě, abychom si dodali odvahy, nezabalili to a to příští sezónu přece jen vyrazili na další štaci.

Nejen svět a lidé v něm nás ovšem mají za spektakulární, leč příliš zastaralou frašku. I ti andělé na nás hledí, protože koneckonců, co by měli dělat jiného, než hledět, když mají tisíce očí vpředu i vzadu a na Boha pohledět nesmí. O to upřeněji se tedy koukají sem dolů a nevěří ani jednomu ze svých očí. „Tohle že jsi, Panovníče Hospodine, stvořil ke svému obrazu?! Tenhle obraz bídy a utrpení?!“ Kolikrát už si andělé zděšením zakrývali oči a volali, aby Hospodin ukončil to třeštění, ten tyjátr, kdy lid Boží byl celému světu znamením toho, jak to dopadá, když se Boží lid toliko odvrátí od svého Boha.

A Hospodin na to, že ví, co dělá a poslal na svět své nejsvatější Slovo. Slovo, které bylo u něj a které bylo z jeho nejhlubšího nitra. Učinil toto Slovo tělem a dal mu přebývat mezi lidmi. Tehdy se andělé zatetelili blahem. Dvanáct legií andělů zpívalo gloria nad betlémskými pastvinami a pak dnem i nocí hleděl jeden každý anděl tisícovkou svých očí na toto Slovo, aby ve vteřině stáli s plamennými meči po boku Božího Slova a vysekali ho z každé šlamastyky.

Tenhle kus ale probíhal podle jiného scénáře. Žádného proroctví Písma svatého výklad nezáleží na rozumu lidském či andělském, nebo nikdy z lidské či andělské vůle nepošlo proroctví, ale Duchem svatým puzeni jsouce, mluvili svatí Boží lidé. Tenhle scénář napsali proroci podle Božího diktování a ani nebeští andělé na tom nic nezmění. Beránek vedený na porážku neotevřel ústa. Ten, který na oslátku vjel do Jeruzaléma jako Král a davy ho vítaly, oslavovaly, chválily a velebily, se změnil v muže bolesti, který byl tak nevzhledný, že není nikdo, kdo by po něm zatoužil.

Jen slušně placený kompars do té scény křičel: „Ukřižuj, ukřižuj!“ Živé Boží Slovo odešlo z tohoto světa opuštěno lidmi i Bohem doprovázeno posměšky čumilů, které byly podbarveny vítězným chechotem jakéhosi žoldáka, který si vylosoval jeho oděv. Jo, je to scénář, který si každý mohl přečíst předem. To všechno už kdysi dávno viděli a zapsali Boží proroci – jen na to nikdo v tuto chvíli nemyslí. Není ani jeden, který by si opakoval slova Božího scénáře, podle kterého se ten kus hraje, protože dobří lidé nechápou, zlí si mnou ruce, ďábel se chechtá a andělé si už zase zakryli tvář.

Když takto naložili s královským Synem, jak asi naloží s jeho služebníky a vyslanci? Co bychom vlastně čekali jiného, než že budeme divadlem světu, andělům i lidem, nejposlednější z posledních, herecká šmíra odsouzená k zániku spolu s vysloužilcem Šmidrou, Kašpárkem, Škrholou a Kulihráškem. Byli jsme učiněni divadlem světu a andělům a lidem. Nechť jsme tedy očumováni, okukováni a sledováni, když už to tomu světu, andělům a lidem stojí za to nás očumovat, okukovat a sledovat. My přece víme, že ten scénář stojí za to dohrát do konce. Že přes všechny posměšky moderních pasáků poezie a koštérů metafor, přes sliny velkozlodějů, přes všechny strejčkovské demokracie, mory a války, stojí za to tenhle kus hrát a dohrát. Zapojit se aspoň v epizodní scéně. Jako sluha s větou „paní, nesu vám psaní!“ Jako tuleň, co nese za polárním kruhem domovníkovi dýmku. Jako bezejmenný kompars, jako žena v davu, jako mávající ruka v zástupu. Stojí to za to přijmout jakoukoliv roli v tomhle divadelním kuse o spáse světa, andělů i lidí, byť se tomu svět, andělé i lidé posmívají.

Principál totiž slíbil hostinu, na kterou je vítán každý, kdo hrál. Každý, kdo si nechal aspoň nalíčit levé oko, kdo si nasadil klaunský nos, nebo aspoň přepajdal v zástupu sobě podobných scénu podle scénáře – jeden každý takový má rezervované místo v restaurantu na konci vesmíru, kde jako velký obraz na stěně visí číslice 42 – amen, amen, kdo slyšíš, rozuměj – abychom pochopili, že vesmír, život a vůbec jsou součástí jednoho velkolepého spektakulózního představení, které má odpověď na každou otázku.

Byť bychom tedy byli divadlem tomuto světu, hrajme dál a třebas jako poslední, jako gladiátoři, kteří naposled pozdraví imperátora tou slavnou latinskou frází s participiem futura deponentního slovesa morior, vstupme na prkna, která skutečně znamenají svět, a se ctí dohrajme to, co je nám uloženo a co jsme poznali jako dobré. Amen.

Homosexualita II.

V okamžiku, když se křesťanství dostalo do světa helénské kultury, začíná se vyjadřovat k jevům, které vidí. Nu – a co vidí? Od zodpovězení této otázky se pak odvíjí i výklad biblických textů, kde je homosexuální tematika zmíněna. Vidí, že v určité situaci se muži rozhodli pro sex s muži a ženy pro sex s ženami. Jasně o tom mluví Pavel v listě do Říma (Ř 1,24- 27). Lidé zhřešili, přestali si vážit jediného Boha – tak je Bůh zanechal jejich osudu („na pospas nečistým vášním“), ať vidí, kam to vede.

Výsledkem mimo jiné je, že tito lidé opustili heterosexuální vztahy a rozhodli se pro homosexuální. Vidíme dvě důležité věci: šlo o jejich rozhodnutí a jejich jednání není popsáno jako vina, ale jako trest. Jejich jednání je „nepřirozené“. Odporuje jejich přirozenosti. Dělají něco, co neodpovídá jejich „fysis“ – tedy jakémusi životnímu nastavení. Právě tato „nepřirozenost“ je tím, co Pavel vidí jako nejzřetelnější projev lidského odpadnutí od Boha. Je to projev lidské svévole. Když se vrátím k úvodní otázce: co vidí apoštol Pavel v pohanském helénském světě? Lidi, kteří odmítli skutečného Boha. Bez Boha se začali chovat jako pobláznění sobci. Dělají, co je napadne, podle hesla „vyzkoušet se má všechno“.

Chtějí si užít. S tímto přístupem k životu je ovšem v životě špatně všechno. Jistě i to, že se muž svévolně rozhodne opustit ženu a vymění ji za muže. Měli by zpytovat svědomí, poznat svoji přirozenost a té se držet. Jinou situaci popisuje Pavel v prvním listě do Korinta (1K 6,9-11). Hříchy, kterými se korintští proviňovali, ale byli od toho obmyti. Zde Pavel použije ve dvojici zvláštní slova: malakos („měkkouš“) a arsenokoités („s mužem souložící“). Dnes bychom tuto dvojici popsali jako mladičký prostitut a jeho zákazník. Z řecké kultury známe, že se takto „přes postel“ mohli dospívající chlapci vyšvihnout do lepší společnosti. Obdobný výčet píše Pavel i Timoteovi (1Tm 1,8-11). Opět je zde arsenokoités, tedy (jako výše) jakýsi pederast či efébofi.

I okolo použitá slova ukazují na svévoli na druhých – smilstvo, kuplířství. Je-li homosexuální jednání projevem takovéto násilné svévole, pak je rozhodně špatné. Pán Ježíš se k tématu nevyjádřil nijak. Z jeho výroků ale přece jen něco připomenu: Když lidé vstanou z mrtvých, nežení se ani nevdávají, ale jsou jako nebeští andělé (Mk 12,25) a pro Boží království se někteří lidé rozhodnou žít v celibátu (Mt 19,10-12). Lidská sexualita a manželství jsou daností jen pro tento pomíjivý svět. S obdobným výhledem na řády Božího království napíše apoštol Pavel, že mezi muži a ženami není „v Kristu“ vlastně žádný rozdíl (Ga 3,28). Pokusím se shrnout: Ani Nový zákon homosexuální orientaci nezná.

Pasáže, ve kterých je nějaké homosexuální jednání odsouzeno, tak mluví o činech, ve kterých je sexuální jednání spojeno se svévolí, sobectvím či dokonce násilím. To jsou jevy, na které si musíme dávat pozor, protože znehodnotí či dokonce převrátí jinak mravně neutrální jednání. Zároveň není třeba přeceňovat význam sexuality jako takové pro náš duchovní život. Jako cokoliv jiného v našem životě má být projevem rozpoznání naší přirozenosti, která roste z poslušnosti Bohu. Patří do jednoho konkrétního stabilního vztahu. Ani v něm nesmí ubližovat, ponižovat.

Kdo půjde na faráře

Minimální zájem o studium teologie! Kdyby byla ČCE firma, asi bychom si udělali sociologický průzkum, aby se zjistilo proč. Snad je málo duchovních, kteří by byli vzory lákajícími k napodobení. Kázání bývají vědecko-biblicky fundovaná, ale často chybí (cituji z úvahy stoletého faráře Josefa Veselého) konkrétní výsledné „podněty k promýšlení a pokyny na dobrou cestu života“. To souvisí s tím, co konstatuje tentýž autor: K rozhovorům, které berou vážně osobní problémy lidí, se církve našeho typu „uchylují výjimečně“.

Neobviňuji faráře. Vázne něco podstatného v jejich vzdělávání. Podle profesora Štefana je nutná „generální reforma“ studia teologie, ve kterém chybí zejména psychologie a sociologie. Bez odborného vzdělání v těchto oborech se farář těžko orientuje a pohybuje v dnešním složitém světě, kde věřící i nevěřící touží po tom, aby je doprovázel někdo zasvěcený, kdo jim bude rozumět. Proto jdou koncovky kázání tak často do obecna nebo do ztracena. Zde je také příčina toho, že váznou osobní rozhovory o podstatných věcech.

Bez psychologie není už dnes dost dobře možné vést do hloubky jdoucí dialog nebo dokonce realizovat návrat ke zpovědi, který nedávno vytyčil jako důležitý úkol farář s mimořádným rozhledem, Ondřej Macek. Proč o tom píšu do časopisu pro mládež? Abych povzbudil. I když reforma načrtnutá profesorem Štefanem se zatím nekoná, cílevědomý student najde dost příležitostí k teoretické i praktické průpravě v sociologii a v psychologii, kterou potřebuje. Najde přímo na evangelické teologické fakultě, kde se vedle oboru teologie připravujícího na povolání duchovního studuje i krizová, pastorační a sociální práce, případně na dalších fakultách univerzity. Nestane se patrně kvalifikovaným badatelem nebo psychoterapeutem, ale jeho duchovní práce získá – snad tou metaforou nepřeháním – nový rozměr.

Nikdo nedokáže říct, co se dnes vlastně děje s evropskou duší. Tradičních návštěvníků bohoslužeb ubývá, přibývá však hledačů, zvláště mladých. Hledá se na okrajích církví i daleko od nich, nábožensky i nenábožensky, někdy riskantně až tragicky. Novou orientaci hledají také – a často právě oni – věrní členové, kteří vidí a cítí, že se kolem nich i v jejich nitru děje něco, čemu je třeba nově porozumět, nově to rozumem i citem uchopit. Hledat s hledajícími, to dnes patří k jádru povolání duchovního. Je těžké představit si smysluplnější a dobrodružnější cestu životem.

Venite: Víra, Evangelium, Následování, Inspirace, Tradice

Pilotní díl obnoveného vzdělávání pracovníků s mládeží se odehrál 21.–22. dubna v bělečském táboře J. A. Komenského. Celocírkevní odbor mládeže s oddělením mládeže připravily tento kurz pro nás, pro pracovníky s mládeží ze tří seniorátních odborů mládeže (som), a to z královehradeckého, poličského a chrudimského.

Jelikož jsme byli první ze všech somů, kteří se této akce zúčastnili, moc jsme nevěděli, jaké to bude. Mě například napadlo, že se třeba budeme učit, jak si připravovat pobožnosti na seniorátní dny mládeže. Humorné je, že samotný název kurzu, Venite (latinsky „pojďte“), nám byl sdělen, pokud se nepletu, až při vyplňování ankety, která měla být naší zpětnou vazbou organizátorům.

I když bylo nejvíce času vyčleněno na tři hlavní programy Saši Jakobey, Pavla Juna a Jany Hofmanové, nechyběl prostor pro večerní zpěv či pobožnosti, kterých bylo během těch 18 hodin, co vzdělávání laiků i se spánkem trvalo, čtyři. Se Sašou jsme v pátek večer rozebrali přípravu a plánování programu. I když Saša v úvodu říkala, že to pro nás pravděpodobně nebude nic moc nového, vlastně mě nikdy nenapadlo se kvůli každé části programu zamyslet, jestli je nějaké riziko, které by ten program zkazilo, a jak se tomuto riziku vyhnout. Pavel mluvil o propojení zkušeností s Bohem se zkušenostmi existenciálními. Pokud se nepletu, mluvil o třech konkrétních: transcendence (přesahující člověka), nahodilost (která vzbuzuje otázku po smyslu) a rezonance (člověk jako ozvěna). Jana nám na začátku svého programu znázornila víru zajímavým způsobem: seděli jsme se zavřenýma očima a rozevřenýma rukama a čekali, až nám někdo dá do rukou záhadný předmět, který jsme si mezi sebou předávali. Byl to těžký kámen zabalený do šátku. Člověk tedy nejprve cítil lehkost a jemnost šátku, pak ucítil tíhu kamene. Když pak otevřel oči a rozbalil šátek, ucítil i hrubost kamene. Janin program dále pokračoval tématem víry učedníků bezprostředně po Ježíšově zmrtvýchvstání.

Z těch pěti slov definujících název tohoto kurzu: víra, evangelium, následování, inspirace a tradice pro mě byly nejvýraznější dvě slova: víra a inspirace. Víra bylo téma č. 1 a odnesl jsem si nové nápady a náhledy nejen z programu, ale i z večerních rozhovorů. Líbilo se mi, že byl program rozdělen na pátek večer – praktická část, a sobotu dopoledne – obecnější rovina, mluvení o víře apod. Vlastně si říkám, že i když jsem nevěděl, co očekávat, byl jsem docela příjemně překvapen. Nebylo to jednorázové školení, ze kterého bychom odcházeli a přesně věděli, jak připravit nejlepší seniorátky. Jelikož práce s mládeží není podobně jako jiné věci banální, chce to čas, aby ovoce uzrálo. Proto se těším na další sérii tohoto seriálu (vzdělávacího kurzu), který snad vyjde příští rok. Děkuji organizátorům za přípravu kurzu a ostatním somům doporučuju, aby se účastnili, až vyjde jejich díl.

Společnost jako divadelní představení

Rozhovor s Michalem Jokešem

foto Irena Bártíková

Kdo jsi a jak ses k divadlu dostal?
Jsem Michal Jokeš, režisér a herec divadel s postiženými a edukačního divadla. Momentálně největší snahu věnuji divadlu jako nástroji seberozvoje pro lidi, kteří se do něj chtějí zapojit.

K divadlu jsem se dostal úplně náhodou na ZUŠ, když ke mně přišla kamarádka a oznámila mi, že budu chodit do dramaťáku, protože mají málo kluků. Učili jsme se, jak se pohybovat, mluvit atd. Když jsem tam přišel, byl jsem zakřiknutý, nikdy bych divadlo nechtěl hrát a neuměl jsem ani přednést referát. Učila nás Radka Svobodová, která nám svým citlivým přístupem pomohla se otevřít a rozvíjet. V tom souboru se mnou bylo spoustu talentovaných lidí, kteří šli dál na umělecké vysoké školy a po střední se náš soubor rozpadl. Určitě nám ale dal základy, které jsme potřebovali.

Proč zrovna divadla s postiženými?
Vlastně moje první zkušenost s lidmi s postižením byla na táboře v Bělči nad Orlicí od ČCE, kam jsem začal jezdit jako asistent a dodnes působím jako programový vedoucí na III. běhu s Jiřím Burešem. Pojeďte taky…

Když jsem potom hledal, jak se uplatnit u postižených dál, tak se objevila nabídka dělat dramatický kroužek v Jedličkově ústavu. I když jsem s tím neměl žádné zkušenosti, tak jsem nabídku přijal a kroužek funguje dodnes, troufnu si říci, že funguje docela dobře.

A tak vznikl divadelní soubor Ještě chvilku.
Když jsme vymýšleli název pro divadelní soubor a jedné klientky jsem se zeptal, zda už něco vymyslela. Odpověděla mi: ještě chvilku… A tak to celé začalo… Ještě chvilku je divadelní soubor vozíčkářů a asistentů, který nacvičuje různá představení.

Práce s lidmi s postižením má určitě svoje specifika, ale když jsem se do toho pouštěl, byl jsem úplně bez průpravy. Neměl jsem (a dodnes nemám) ani režijní, ani speciálně pedagogické vzdělání. Dnes to hodnotím jako výhodu, protože s klienty jednám jako s kýmkoli jiným a nemám v hlavě žádné diagnózy ani jiné škatulky.

Momentálně už soubor funguje asi osm let a stále se rozvíjí, nacvičuje nová představení a vystupuje na veřejných akcích (Mezi ploty, FestIN, Vyšehraní a organizuje vlastní festival Vedle Jedle). Možnosti hrát s postiženými nejsou tak široké, vysoké nároky na bezbariérovost nám jsou často překážkou a divadlo je organizačně náročné. Proto jsme asi před pěti lety založili vlastní festiválek Vedle Jedle, který nám v tomto ohledu velmi vyhovuje, poznáváme tam tvorbu jiných souborů a vzájemně se inspirujeme.

Bylo super, že asistenti, kteří na dramaťáku asistovali, stejně jako kdysi já, přišli jen pomáhat, a poté se zúčastňovali představení, začali hrát a obohatili náš soubor i sami sebe.

Co je edukační divadlo a jak vzniklo?
Dál jsem hrál v dalších souborech a uvědomil jsem si, co všechno člověka může divadlo naučit, je to úžasný nástroj seberozvoje a ozvláštnění osobnosti, ale i výuky běžných školních předmětů.

K edukačnímu divadlu jako takovému jsem se dostal tak, že moje milá pracovala tou dobou v jednom ekologickém středisku, kde dělali výukové programy pro děti ve školách a sháněli někoho s divadelní zkušeností na rozšíření nabídky divadelních představení s výukovou tematikou pro školy… Začali jsme tedy hrát divadla s ekologickou tematikou, která rozšiřují výuku na školách zábavnou formou.

Tou dobou jsem už asi tři roky hrál edukační divadla v angličtině s The Bear Education Theatre a tak mi přišlo zajímavé, zkusit i téma ekologie pro děti v českých školách.

Co tě motivuje k tomu, že děláš dva tak odlišné obory?
Jsem trochu neukotvený člověk a představa, že bych dělal jen jednu věc, mě trošku zneklidňuje. Rád bych v budoucnu investoval vydělané peníze z edukačních divadel do divadla s handicapovanými, aby se náš soubor mohl i nadále rozvíjet.

Divadlo s postiženými mne baví. Myslím si, že panuje představa, že divadlo by měli hrát jen lidé, kteří mají talent, ale myslím, že divadlo má velký potenciál a ti, kteří ho začnou hrát, obohatí nejen své publikum, ale i sami sebe. Při divadle se společně rozvíjejí jak klienti, tak i asistenti.

Děláš kromě divadla i něco jiného? Jak divadlo ovlivňuje tvůj pohled na společnost?
Myslím si že divadlo není jen o tom dělat „Umění“, ale přijít a spolupracovat s ostatními, být součástí a aktivně se zapojit. Podobnou paralelu vidím i ve veřejném životě. Když pustíme jen ty, co se chtějí předvádět, a budeme si říkati, že to pro nás není, co se stane? Každý se může zapojit a obohatit sebe a své okolí.

I to mne dostalo k tomu, že koordinuji dobrovolníky pro Českou pirátskou stranu. Vím, že to je možná velký myšlenkový skok, a jsem si toho vědom, ale já tam tu paralelu vidím. Nerozhoduje to, kdo má talent, ale kdo do toho jde! Stejně tak i v politice není nikdo, kdo by byl lepší než jiní nebo měl větší talent. Jde o to, aby se lidé zapojili. Společnost, stejně jako představení, bude taková, jakou si ji uděláme.

Co ty a křesťanství nebo víra? Proč o tobě vlastně píšeme v Notě nebe?
Mám křesťanství rád a mám v jeho řadách mnoho přátel. Například právě z tábora v Bělči. Nelíbí se mi současná tendence, že si lidé myslí, že vše je lepší než křesťanství a často ho i bráním v hospodských debatách. Kdybych byl součástí nějaké církve, byla by to ČCE. Sám sice nejsem pokřtěný, ale někde v sobě věřím v Boha. Neměl jsem víru od malička a nikdy se to neřešilo, nikdy se mi ani nepodařilo najít církev, kterou bych mohl přijmout za svoji „rodinu“ a být součástí komunity, která by mi byla vlastní. Pokud jste si toho až doteď nevšimli, nemám vlastně žádné umělecké ani divadelní vzdělání. Myslím si, že je skvělé, když se můžete učit od profesionálů a lidí, kteří jsou v dané oblasti dobří, ale podstatou je, že divadlo (nebo něco, pro co se rozhodnete) může dělat každý bez ohledu na talent a vzdělání. Stačí se jen zapojit a chtít danou věc dělat dobře a s chutí.

Duchovní program na Prague Pride

Milé sestry a bratři v Kristu,

i letos ekumenické společenství křesťanů Logos Česká republika připravuje duchovní program Prague Pride. V letošním ročníku budou hosty Logosu Jakub Pavlús, farář Českobratrské církve evangelické v Šumperku, a Jayne Ozanne, členka Generálního synodu Anglikánské církve v Británii. Shodou okolností Generální synod právě tento měsíc drtivou většinou rozhodl o zákazu konverzní (reparativní) terapie leseb a gayů na „správnou“ heterosexuální orientaci a vyzval britskou vládu, aby konverzní terapii zakázala v celé zemi. Synod také rozhodl o vstřícnějším a chápavějším přístupu k trans lidem během procesu změny jejich pohlaví.

Součástí programu je také modlitba Taizé, kterou připravujeme ve spolupráci se starokatolickou farností sv. Máří Magdalény v kapli u Čechova mostu v úterý 8. srpna od 18 hodin.

Program Prague Pride bude jako každoročně zakončen bohoslužbou vedenou zástupci různých církví v kostele ČCE u Martina ve zdi v neděli 13. srpna od 14 hodin. Bohoslužbě bude předsedat biskup Církve československé husitské Filip Michael Štojdl.

Sami jsme jako LGBTQ věřící „menšinou v menšině“. Za léta účasti na festivalu Prague Pride se nám podařilo získat respekt v českém LGBTQ prostředí a svou účast chápeme jako možnost šířit radostnou zvěst evangelia tam, kam se často klasické církve a náboženské společnosti nemají možnost dostat.

Jako křesťanům nám záleží na stabilitě vztahů, ceníme si péče o mladé i seniory, vysoko hodnotíme odpovědnost jednoho člověka ke druhému a chceme vytvářet takovou společnost, v níž budou mít tyto hodnoty náležitou úctu a prestiž. Naším přáním je, aby každý člověk tak, jak byl stvořen, mohl chválit Boha a růst ve společenství s ostatními. Považujeme za důležité prostředí přátelské rodinám s malými dětmi, obyčejnou lidskou slušnost odrážející se v zacházení s těmi, kdo už nemají síly nebo potřebují pomoc druhého, vzdělání, které klade důraz na schopnost založit a kultivovat trvalý vztah. Podporujeme manželství jako nejvyšší formu závazku. I proto jsme spolu s dalšími organizacemi součásti Koalice za manželství, která chce docílit toho, aby bylo i v Česku manželství otevřeno pro všechny páry lidí, kteří se mají rádi a jimž záleží jeden na druhém.

Na setkání se těší a o přímluvnou modlitbu prosí

Standa Kostiha

předseda spolku Logos Česká republika

Víra a sport

Může něco znamenat víra ve sportu? Může něco znamenat sport pro víru? Nebo mají něco společného? Převracel jsem to dokola, nevěděl jsem…

Moje žena dělala poměrně vrcholově gymnastiku, tak jsem se jí šel zeptat. „Co ti sport dal a co vzal?“
Skoro mi vzal zdraví. S vrcholovým sportem se musí včas skončit… 

Naučil mě snášet bolest, překonávat únavu, pohodlnost, to se potom docela hodí zvláště pro ženu, když v noci vstáváš k dítěti nebo když ho máš porodit… 

Taky jsem se naučila, že věci nejdou snadno. Něco zkoušíš tisíckrát, pak se ti podaří. A ani potom to neznamená, že to umíš. Zase spoustukrát spadneš. 

Taky poznáš své limity, i to se v životě docela hodí.
A dost mi to pomohlo ke zdraví, byla jsem astmatické dítě… To je asi nejdůležitější věc, co sport dává, zvláště když sportuješ v dětství.“

„A co víra a sport, vidíš tu nějakou souvislost?“
První reakce byla: „Nee…“
Po chvíli: „Mně nepřipadá, že vyznavačské je, že nepodvádíš, že hraješ fér, že druhému pomůžeš… To je přece normální, běžný etický model.

„Takže víra a sport opravdu nic?“
No… Problém pro mě byla soutěživost. Člověk by vlastně měl mít radost, že se druhému nedaří… To byl můj problém, že jsem neměla velkou touhu vítězit. Bavilo mě – cvičit si, cvičit co nejlíp, ale nechápala jsem tu touhu vítězit, kterou ode mě čekali. Být lepší než druhý, porazit ho…
A potom: největší problém pro mě bylo, že chtěli, abych žila pro sport, pro závody. Všechno obětovat. Ostatní odsunout stranou, nechat hudební školy, nechodit v  neděli do  kostela, protože byly závody… Sport chtěl mou duši.“

Nakonec moje žena dodala: „Ale miluji sport!“.

Filipským 3,12: Nemyslím, že bych již byl u cíle anebo již dosáhl dokonalosti; běžím však, abych se jí zmocnil, protože mne se zmocnil Kristus Ježíš.

Růži z lásky nebo z lhostejnosti?

foto Jan Esterlová, František Plzák

Ženu ani květinou neuhodíš! Ale když ženě za pěstování květin nedáš dostatečnou mzdu, zneužiješ ji a ještě zapřáhneš i její děti… Je to v pořádku?

Bohužel pravda je mnohdy taková. Z výloh květinářství se na nás usmívají všemi barvami hrající květiny nejrůznějších velikostí a tvarů. Že jsou vyšlechtěné a s kytičkami v přírodě mají jen pramálo společného, je asi všem jasné. Proč ale? Jsou snad o tolik hezčí než ty na louce? Nebo jsme jen líní na tu louku dojít (mimochodem, často bohatě stačí i městský trávník)?

Na tuto naši lenost, nebo ne lenost, prostě zvyk, nad kterým už skoro nikoho nenapadne se zamyslet, doplácí lidé v rozvojových zemích. Mysleli jste si, že se rostlinky pěstují na prostranství za městem? Nebo tedy alespoň ve velkoskleníku v malebné české kotlině? Kdepak. Keňa, Uganda, Kolumbie, Zimbabwe… Z nich se do České republiky ročně importují miliony (až desítky milionů) řezaných květin pro květinářství.

A proč tam pěstují okrasné květiny? Nemají náhodou tak trochu problémy s hladem? Neměli by si tam radši pěstovat něco k jídlu? Ano, měli! Ale květinoví magnáti se do těchto zemí hrnou stejně jako mnoho jiných podnikatelů kvůli levné pracovní síle. Místo políček pro drobné zemědělce je půda zabrána pro zdálky okouzlující, leč zblízka hrůzu skrývající květinové plantáže.

Výdělek zaměstnanců často nepokrývá ani hrubé výdaje na základní potřeby. Do práce ale nechodí o nic méně, spíše hojněji než my. Je s nimi často zacházeno zcela nelidskými způsoby. Nějakými pracovními podmínkami nebo právy si nikdo hlavu moc neláme…

Přírodní a klimatické poměry ale taky mnohdy pěstování úplně nenahrávají. Někteří hovoří o tom, že i kvůli květinám se kácí pralesy. Jedná se však spíše o problém s vodou. Taková domácí kytička v květináči se musí zalévat. Každá jiná kytička také. Na obří plantáž nebo skleník připadne nepředstavitelná spotřeba vody. Která je ale klíčovou surovinou i pro lidský život. Kde ji teď vzít, když ji všechnu vypijou květiny – klíčová potřeba zamilovaného evropského párečku?

Takže na jednu stranu si místní nemůžou sami pěstovat potravu. Díky vysoké poptávce po těchto levných květech však alespoň mají práci, díky které si přece jen nějaké jídlo pořídí. Ale co voda? Základní stavební kámen rostlinného i lidského těla. Kdo zvítězí?

Pokud už někde nějaká voda zbude, často je kontaminovaná nejrůznějšími agrochemikáliemi (pesticidy,hnojivy…). Jejich množství ve vodě by určitě překročilo normy snad všech patřičných evropských nebo amerických limitů. A tohle nejsou jediné překračované koncentrace. Jelikož se jedná o výrobu v rozvojových zemích, týkají se jí méně přísná pravidla některých mezinárodních environmentálních úmluv a programů. My jsme bohatí na to, abychom zaběhlou, dobře fungující, ale přírodě a člověku hodně nepřátelskou chemikálii nahradili více „ekofriendly“ variantou. U rozvojových zemí se ale počítá s tím, že dostatečné finance ani jiné potřebné kapacity pro „bezpečnější“ látky nemají a mohou si např. dále vesele sypat insekticid DDT, jehož používání v Československu bylo, po prokázaných toxických účincích, zakázáno již v 70. letech. Tyto látky nebývají zakázané jen kvůli přímému riziku pro lidské zdraví, ale mohou se též v prostředí kumulovat a zamořit ho. Např. se rozpustit do vody, kterou pak domorodci pijí.

Často jsou tedy lidé z těchto oblastí škodlivým chemikáliím vystaveni hned dvakrát. Poprvé na pracovišti, kde nejspíš ani neznají pojem „ochranné pracovní pomůcky“, a podruhé ve vodě, jejíž jiný zdroj zkrátka neexistuje. Další kapitolou je dětská práce. Jaký smysl mají sbírky „Postavme školu v Africe“, dokud budou lidé ze stejných zemí, které tyto bohulibé sbírky pořádají, tyto děti zneužívat k vlastnímu byznysu. Zmíněná zdravotní rizika skoro vždy znamenají pro děti riziko ještě mnohem vyšší. Pracovní doba také často přesahuje předem dohodnuté množství odpracovaných hodin.

péče

Pracovní podmínky jsou nedůstojné. Ale proč by také nebyly, když zde lidem jiná forma obživy v podstatě nezbývá a jsou ochotni strpět… no, sama si nedokážu představit, co všechno. Násilí na ženách také nepředstavuje nic neobvyklého. Stále jsou ty kupované lilie tak běloskvoucí? V porovnání s tímto problémem je už jen další malou kapkou doprava. Květiny se vypěstují v Africe, putují letadlem na burzu v Nizozemsku a odtamtud do všemožných zemí světa. I do ČR. Je pravda, že v teplejších krajích bývá růst rostlin efektivnější než v našich zeměpisných šířkách. Ale pokud se jedná o skleníkovou výrobu, kde by teplota uvnitř měla být stejná v Čechách i v Jihoafrické republice, o jak velký rozdíl asi půjde?

A kolik z těch vypěstovaných a dovezených květin se vůbec dostane na pulty? Nebo ke svému cíli – na stůl do vázy? Kolik hořkého úsilí a neproplacených pracovních hodin zvadne a vyhodí se ještě před finálním prodejem na stánku? A kolik paliva se vyplýtvá? Jak si tedy pořídit pořádnou kytici, pokud se vám luční kvítí vážně nelíbí, ale nechcete podporovat tyto nekalé praktiky? Řešením mohou být samozřejmě česká zahradnictví, v nichž velké šlechtěné květy lze sehnat. Většinou ale nemívají provozovny v místech, kam stačí pro kytku skočit pět minut před srazem. Nebo darujte květinu v květináči! Ta dělá radost déle! U nich se pěstování v ČR ještě alespoň částečně drží.

A pokud chcete skutečně klasické růže, gerbery nebo karafiáty, existuje ještě certifikovaná fair trade náhrada. Všichni pracovníci z Keni, Ugandy či Kolumbie dostanou mzdu, kterou si zaslouží, mají adekvátní pracovní podmínky a žádné pracující děti tam nenajdete. Bohužel však nalezení prodejce fair trade flowers v ČR vyžaduje značnější chvíli vysedávání nad googlem.

A pokud chcete darovat prostě milou hezkou kytičku, můžete zabrousit do firem pěstujících si vlastní ať už skutečně luční nebo částečně šlechtěné kvítí. Nabízí se třeba Loukykvět nebo Kvítí z lesa. A navíc – kdo nám diktuje, co je hezké? Neměla by náhodou krása být předmětem subjektivního vnímání? Není to absolutní fakt, je to přece možnost vlastního pohledu. Čím větší květ, tím krásnější? To je taková prvoplánová krása. Ale zkuste si někdy v trávníku utrhnout hluchavku a pořádně ji prozkoumat. Podle mě je krása přesně tohle…

Takže vyběhněte na louku a koukněte se, kolik krásy a radosti může ukrývat i ten nejmenší kvítek!

 

Na vikariátu se káže!

1. Čtení: Jan 12, 12-19
2. Čtení: Zachariáš 9, 9; Izajáš 62, 11a

I: V Jeruzalémě žil chlapík jménem Juda. Ráno vstal, umyl se, posnídal s rodinou a šel do práce. Juda byl odborník na výsadbu rostlin. Většina zahrad a parků v Jeruzalémě byla jeho dílem, ale tou dobou zrovna pracoval na poli za městem. Fíkovník, moruše, pšenice, olivovník, ječmen… tomu opravdu rozuměl, a když se zakládala nová políčka, tak si ho vždycky pozvali, aby jim poradil, co mají kam zasadit. Po snídani procházel ospalým Jeruzalémem. Jarní sluníčko pomalu stoupalo a začínalo být horko. Vyšel z poslední řady domů a před sebou měl cestu, kde nebyl žádný stín. Než došel na pole, bylo mu už pořádně vedro a říkal si: „Jé, to je fajn, že už začínají ty velikonoce. Dostanu volno a nebudu se muset už od rána takhle pařit na sluníčku.“ Dal se do práce a den mu rychle utekl.

K večeru zalil poslední keříky, sbalil si věci, rozloučil se s kolegy a spokojeně se vydal k Jeruzalému. Vstoupil do města a kráčel co nejbližší trasou ke svému domu. Cestou míjel množství lidí a cosi zaujalo jeho pozornost. Skupinky lidí, které potkával, ať už procházely kolem něj, postávaly na rozích či vysedávaly u nějaké společenské hry před svými domy… všichni si povídali o nějaké čerstvé události, která se přihodila krátce před večerem. Nějaký chlapík prý vjel do Jeruzaléma na oslu a byla to docela sranda. Jiní byli naopak fascinováni, že prý se naplnila nějaká stará proroctví. Juda byl člověk od přírody zvídavý a chtěl tomu přijít na kloub. Přišel ke stánku s novinami a vybral si čtyři čerstvá vydání svých oblíbených listů: Stará fronta VČERA, Hlas volajícího na poušti, Herodes dnes, a Amen! Došel do svého domu, odložil si a zasedl ke stolu.

II: Otevřel Starou frontu VČERA a četl, co napsal redaktor pod pseudonymem Marek. Titulek zněl – Na večer dorazil do Jeruzaléma mesiáš. Juda zpozorněl a četl dál. Krátce po večeři přijel do Jeruzaléma od Olivové hory muž na oslátku. Říká si Ježíš. „Mnozí rozprostřeli na cestu své pláště a jiní zelené ratolesti z polí.“ Prosím? To Judu docela podráždilo, že lidé řežou do jeho stromků a kladou je pod nohy nějakému podivínovi kdoví odkud. „A ti, kdo šli před ním i za ním, volali:,Hosanna! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově, požehnáno buď přicházející království našeho otce Davida. Hosanna na výsostech!‘ Ježíš vjel do Jeruzaléma a vešel do chrámu. Po všem se rozhlédl, a poněvadž již bylo pozdě večer, odešel se svými dvanácti spolupracovníky do Betanie.“ „No to jsou mi věci,“ pomyslel si Juda a hned otevřel další noviny. Na stránkách listu Hlas volajícího na poušti psal zase nějaký redaktor pod jménem Matouš. No, nenapsal toho o moc víc, než onen Marek. Lidé podle něj volali něco trochu jiného, a zaznělo i jedno staré proroctví. Ale jinak „to samé v bleděmodrým“. Otevřel i noviny Herodes dnes a Amen!, ale kromě spěšného inzerátu, že nějaký muž z Betanie postrádá své oslátko a nabízí dobrou cenu tomu, kdo mu ho přivede, nenašel nic moc nového.

III: Zamyslel se: „Jestli je ten Ježíš opravdu mesiáš, spasitel, zachránce… tak je to dost dobrá zpráva. No jo, ale co má znamenat ta parodie na královský příchod? Takhle jsem si mesiáše nepředstavoval. A že šlape po větvích ze stromků, které jsem vlastníma rukama sázel… to mi taky moc nevoní.“ „No jo, ale s tím proroctvím je to pravda. Vzpomínám, jak rabíni v synagoze předčítali Zachariášovo proroctví:,Rozjásej se, sijónská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v hlahol! Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný, pokořený, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti.‘ Co to asi tak znamená? Inu proroci… jeden naplno neporozumí tomu, o čem mluví, dokud se to nepřihodí. Dobře, dobře, když to vezmu kolem a kolem, tak to nejspíš stojí za pozornost. Od zítřka mám volno, a když se tu ten Ježíš zase ukáže, tak si ho rozhodně nenechám ujít.“

IV: A co my – sestry a bratři? Co my na to? Jako tehdy, tak i dnes, přichází Ježíš jinak než vládci tohoto světa. Jak jinak asi vypadal příjezd Karla IV., císaře Ferdinanda, jak jinak vypadá příjezd prezidenta na Hrad. Ježíšův příjezd do Jeruzaléma je buď parodie, scénka pro pobavení lidu… anebo v sobě skrývá nějakou hlubší symboliku. Pán Bůh nám totiž velmi rád ukazuje věci způsoby, které se z lidského pohledu jeví jako bláznovství. Abram má opustit dobré místo ve své domovině a odejít kamsi do pouště; koktavý Mojžíš má vyvést Izraelce z otroctví; zrzavý teenager David se postaví do boje proti pelištejskému šampionovi v těžké váze… a nějaký Ježíš, co se narodil v chlívku, má být králem židů… no, co je na tom rozumného? Apoštol Pavel píše do Korintu: „Co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné.“ Tímto „bláznovským“ vjezdem Ježíš ukázal, že je „jiným“ králem, než jací bývají ostatní králové tohoto světa. Ono to dává smysl, protože Ježíš také není z tohoto světa… ale právě na tento svět přišel. A to proto, aby ho napravil, zachránil a obnovil. Ježíš je také jiný v tom, že jeho vláda není omezena lokalitou, dobou, sousedními královstvími atp. Jeho říše je věčná a vládne v ní láska. Tam na nás čeká, až k němu skrz život na zemi dojdeme.

V: Spolu s Ježíšem vstupujeme do velikonočních svátků. Budeme si připomínat události, které mají pro nás i pro celé stvoření naprosto zásadní význam. Ten, který kdysi přijel na oslátku… přichází také dnes. Ačkoli se to některým nezdá, a jiní ho odsuzují… přichází nám na pomoc. Přichází do našich starostí, smutků a úzkostí. A přichází možná jinak, než jak bychom si to představovali… to je v pořádku. Pojďme vstoupit do Velikonoc tím, že se nad Ježíšem nebudeme pohoršovat, ale necháme ho vstoupit do našeho srdce. Vpusťme ho do svého života, znovu a znovu a znovu… a kdykoliv od něj odvrátíme zrak. Protože přišel kvůli nám všem.