Archiv roku: 5s

Papa Noel na koni

Překlad: Otýlie Holá
Mnoho vánočních svátků se slaví po celé Kubě během prosince, přičemž trvají až do 6. ledna. Oslava Vánoc, která u západních náboženství většinou připadá na 25. prosince a u náboženství východních na 6. ledna, se stala dlouhým svátkem, trvajícím po celou výše zmíněnou dobu, skládajícím se z menších oslav, které organizují kostely různého vyznání. Měli bychom dále zmínit, že podle bájí se Papa Noel pravidelně vracel na Kubu, aby zde jezdil na koni. Máme zprávy z různých míst rozmístěných po celém ostrově, že speciální oslavy konající se v tomto dlouhém období měly, mají a budou mít své nezastupitelné místo.

Vánoční oslavy s projektem cesty vítězství

Překlad: Otýlie Holá
Obliba obrovských akcí je jeden z rysů lidské přirozenosti. Ale skutečnost je taková, že život se téměř bez přestání rozvíjí díky malým událostem. Proto návštěva malinkých vesniček Villa Clara a Ciego de Ávila na severním pobřeží může připadat mnohým jako něco, na co si čas nenajdou. Není to však pravidlem, především pokud se jedná o poselství radosti a očekávání Vánoc. Díky božské zručnosti a štědrosti se tato akce mění v událost biblických rozměrů. A když k tomu všemu přidáme ještě výborné občerstvení, je to ještě mnohem lepší. Je úžasné vidět nevinné dětské tváře naplněné radostí. Tihleti malí uličníci jednoznačně stojí za všechnu tu námahu. Zde je možné přiblížit se Božímu království zase jiným způsobem, než jsme zvyklí. Přejeme požehnaný rok 2018!

Čas odpočinku

Co to znamená, že mám volno? Čas, kdy zrovna nemusím pracovat? Chvíle, kdy se věnuju svým zálibám? Den odpočinku, o kterém mluví čtvrté přikázání Desatera (Ex 20,8–11)? Nevím, nejsem odborník na sociologii, asi je to tak nějak všechno dohromady, trochu od každého… Je to tím, že mám velmi flexibilní rozvrh a mohu (nebo musím) si sám určovat, co zrovna teď budu dělat. Taky si s vděčností uvědomuju, že „mý hobby je moje práce – šťastnej člověk každej, kdo to tak má“, jak to zpívají Chinaski v písni Kutil, která byla hitem, když mi bylo deset. Z toho vyplývá, že se mi čas práce a volný čas do určité míry prolínají. A to přesto, že mě někdy práce unavuje a potřebuju si od ní oddechnout nějakou aktivitou vyloženě odpočinkovou. A pak tu hraje roli i aktivita v církvi, kterou sice nechápu jako práci, ale ani ne jako volnočasovou náplň. Je ještě něčím jiným. Volnočasové aktivity mohu různě střídat – jednou se podívám na film, jindy si poslechnu hudbu nebo přečtu knížku. Ale aktivita v církvi je jedinečná. Účast na bohoslužbě, setkání s lidmi, pomoc (služba) ve sboru nebo na akci jsou jinou činností nenahraditelné. Poslední dobou, kdy mám víc práce než dřív, si hodně uvědomuju význam volného času jako odpočinku. To pochopitelně není nic převratného – člověk si prostě potřebuje odpočinout, oddechnout, aby se pak mohl zase (pokud možno s chutí – ale někdy taky bez ní) pustit do díla. Na to pamatuje i Bible, právě v tom výše zmíněném čtvrtém přikázání. Tuhle hodnotu volného času potřebuju docenit. Umět odpočívat je totiž velice důležité. Podstatné není, co konkrétního ve volném čase dělám (proto tady ani nevypisuju svoje záliby). Podstatné je si ve volném čase odpočinout.

Prostituce

Zaměstnání běžné, ale pro Izraelce zakázané. „Neznesvěť svou dceru tím, že bys ji učinil prostitutkou, aby se země nedopouštěla prostituce a aby se země skutečně nenaplnila nevázaností.“ (Lv 19,29) I proto se v Bibli velmi často vedle sebe vyskytují pojmy „nevěstka“ a „cizinka“. Sňatek s prostitutkou byl v zásadě možný, zakázaný jen kněžím (Lv 21,7), výnos z prostituce nesměl být přijat jako dar Chrámu (Dt 23,19).
Prostituce ovšem fungovala a to mnohdy bez jakékoliv kritiky. Ke své snaše Támar převlečené za prostitutku vešel Juda (Gn 38,11n) a jediným problémem bylo, aby jí nezůstal dlužen. Za syny prostitutek je označen soudce Jiftách (Sd 11,1), u prostitutky nocoval Samson (Sd 16,1). Ve sporu dvou prostitutek o dítě (1Král 3,16n) se jejich způsob obživy vůbec neřeší. Známý je příklad proroka Ozeáše, který se měl s prostitutkou oženit na přímý Boží příkaz (Oz 1,2).
Nic to ovšem nemění na tom, že sex z prostitukou Bible rozhodně nechválí. V 7. kapitole knihy Přísloví (v. 6–21) Šalomoun popisuje scénu lákání zákazníka jako „cestu ke smrti“. Mladý muž, který „nemá srdce“, tedy který nemá rozlišovací schopnosti, se setkává s ženou, která má srdce vychytralé. Velice dobře ví, co chce. Mladík jde jako býk na porážku, nevěstka ho svede a způsobí jeho smrt duchovní i tělesnou. „Její nohy sestupují k smrti, její kroky uvíznou v podsvětí“ (Př 5,5) a nějakou pokročilou fázi pohlavní choroby Šalomoun trefně popisuje slovy „nakonec budeš skučet, až celé tvé tělo zchátrá“ (v. 11).
Specifickým problémem ovšem byla mnohdy těžko odlišitelná prostituce sakrální. Kulty plodnosti a chrámová prostituce mužů a žen byly běžnou pohanskou praxí a tak připojení se k něčemu takovému s sebou neslo výrazný náboženský obsah. Odtud pak je jen krůček k obraznému použití pojmu „nevěstka“ a vůbec pojmu „smilstvo“ pro odpadnutí od Hospodina. Za všechna místa jmenujme proroka Ezechiele (16,32n), kde je Izraeli vytýkáno, že je dokonce horší než nevěstka, protože ta aspoň za sex peníze dostává. Izrael se svým modlářským partnerům ještě odměňuje. Obraz pak rozpracovává v celé 23. kapitole, kde jsou Samaří a Jeruzalém připodobněny k nevěstkám Ohole a Oholíbě. Jako něco odporného Bohu je pak hlavní Boží protivník „velký Babylón“ označen za nevěstku i ve Zjevení Janově (Zj 17,1–5).
S prostitucí se setkává i rané křesťanství. Korintští křesťané zjevně nevěstince navštěvovali a apoštol Pavel naprosto zásadně tuto praxi zamítá jako hřích proti vlastnímu tělu (1Kor 6,12–20). Naše tělo bylo ve křtu posvěceno. Odděleno pro Boha. Nepatříme sami sobě a sexem s prostitutkou svoje tělo znesvěcujeme. Znesvěcujeme chrám Ducha svatého. Pavel sáhne po nejtěžším kalibru, který má – dovolává se Kristovy oběti, která za nás byla zaplacena.
V Bibli je ovšem i několik případů, kdy nevěstky zahanbily svými postoji náboženské vůdce Božího lidu. Klasickým příkladem je Rachab, která ukryla izraelské zvědy v Jerichu. Zde je spíše zajímavé, že oni dva muži ze všeho nejdříve zamířili do nevěstince. Můžeme se ale právem domnívat, že šlo jednoduše o hotel, který zároveň nabízel i sexuální služby. Známý je Ježíšův výrok oceňující kající nevěstky jako lepší následovníky Božího slova, než byly tehdejší náboženské elity (Mt 21,31–32).
I proto je zřetelné, že prostituce je – jako jakýkoliv jiný hřích – odpustitelná. Korintští sami jsou označeni za bývalé smilníky a cizoložníky. Nemají se co povyšovat nad ty, kteří ještě neslyšeli a nepřijali osvobozující zvěst evangelia, díky které se oni od tohoto způsobu života odvrátili.

Štědrý večer

„Přijdeš?“
„Určitě, ale nevím, co si mám vzít na sebe.“ V tu chvíli mě polilo horko, to je dotaz. Dan se zasmál a povídá: „Něco si obleč, v kostele bude zima.“
„Budu se těšit, hezký Štědrý večer.“
Máma smažila řízky a táta mi šel zabalit dárky. Otevřela jsem starou krabici plnou vánočních ozdob. Stříbrné slzy a velké skleněné koule, co už dávno nejsou po šesti, a panenky z korálků a taky muchomůrky, ale ty tam asi nedám, to by máma neunesla. Původně chtě- la koupit nové ozdoby, starorůžové kouličky, a udělat elegantní strom v duchu třicátých let, ale já jsem jí to rozmluvila, že chci takový, jako když jsem byla malá. Ostatně polovina ozdob je ještě od babičky a tak je to trochu i její strom. Když jsem zapíchla špičku na vršek, akorát zavolala máma z kuchyně, ať jí jdu pomoct nandat řízky na plech do trouby, aby nevychladly. Za chvíli to vypukne, stůl je na- chystaný, cukroví na míse a zbývá jen nazdobit salát a ohřát polívku. Zvonek, babička s dědou jsou tu. Vítám je a ve dveřích už vím, že děda jel hrozně, že se babička bála, ale hlavně že dojeli. Obrovská taška dárků ve zlatém papíře se už tajuplně neschovává a děda je jde rovnou uložit pod stromeček. Táta nalévá whiskey a babička mizí s mámou v kuchyni. Její úkol je ozdobit salát, babička si na zdobení salátu zakládá. Musí tam být uvařená vajíčka posypaná paprikou, šunka, salám do kornoutků, okurky, papriky a těší se, že jí ho všichni pochválíme. Jednou máma udělala navíc dietnější variantu, jen s olejem, ale babička to tehdy těžce nesla, tak už raději nereptáme.
Všechno je nachystané, mámě to v těch starorůžových šatech vážně sluší, táta má bílou košili, děda značkové polo triko a babička zelenkavý kostým. Vzala jsem si černé šaty, co jsem si koupila do tanečních, kde jsem na- konec byla jen dvakrát. Nesedlo mi to. Mámě to bylo líto a babička skoro plakala a táta se rozčílil, co to stálo peněz. Nikdo to nechápal, chodila jsem přece do baletu. Nejsem společenský typ. Teď mi došlo, že by si na to díky těm šatům zase mohli všichni vzpomenout, ale jsou Vánoce, tak si snad nikdo nebude chtít rýpnout. Hlavou se mi honí myšlenky na večer. V čem se chodí do kostela? Můžu si dovolit minisukni? Jeho maminka je farářka a celá rodina jsou evangelíci, jak se oblíknout, abych nepůsobila divně? Nesnáším být nevhodně oblečená, jsem pak nervózní a připadám si hloupě.
Táta otvírá šampaňské, růžové. Neodpustím si: „Mami, ty chceš mít růžové Vánoce, viď?“ Máma se tomu trochu křečovitě zasměje a pronese: „Na zdraví, abychom se dobře měli a za rok se tu zase sešli.“ Babička je dojatá, stejně jako každý rok. Nandávám polévku postříbřenou sběračkou a říkám si, jak se asi slaví Štědrý večer u Dana.
Dnes si připadám, jako bych byla malá holčička. Vyháním babičku z kuchyně, že to kafe počká, a táta mě vytáčí tím, že musí s dědou ještě do pracovny na doutník. Když mi bylo pět, tak jsem to natahování těžce nesla. Stála jsem s babičkou v pokojíčku a koukaly jsme na hvězdy a já doufala, že zahlédnu miminko s křidélky. Nikdy to pro mě nebyl Santa Claus, ale ani jsem si nikdy nepředstavovala, že nese pytel dárků, prostě je nějak pod tím stromem vždycky vykouzlil. Dnes už nejsem nervózní z Ježíška, ale mám strach, abych stihla půlnoční. Svou první.
Hromada balicího papíru u dveří. Babička se s vysněnou, příšerně drahou kabelkou v ruce usmívá, děda hudruje, že to nepotřeboval a že jsme to přehnali. Táta si hraje s novým telefonem a máma si zkouší v koupelně šaty. Dostala jsem všechno, co jsem si přála. Notebook, lístky na koncert, skvělý tenisky. Běžím do kuchyně vyndat z lednice chlebíčky a uvařit kávu. Děda už zapnul televizi.
Babička mi přišla poděkovat za album fotek. Vhodná příležitost jí říct, že za hodinu zmizím. „Ty půjdeš na půlnoční? Když jsem byla mladá, taky jsem chodila, běž a užij si to! Nejdeš sama, viď?“ Červená až po uši jsem přikývla. Nečekala jsem, že to proběhne takhle hladce. Máma se bála mě pustit a táta chtěl, abychom šli všichni. Řekla jsem, že je to pro mládež, že tam bude i Noemi, kterou znají. Bylo to absurdní, nikdo z nich v kostele snad nikdy nebyl. Vlastně ani babička do kostela nechodí, ale každý večer se pokřižuje, to jo.
S Noemi jsme měly sraz na zastávce a chtěly jsme jet tramvají, je to od nás jen dvacet minut pěšky, ale sněžilo a tak jsme se raději svezly. Známe se už od prváku a seznámily jsme se tak, že jsme se každé ráno potkávaly v tramvaji. Noemi mě před víc jak rokem pozvala do sboru u nich v kostele, tam jsem pak potkala i Dana. Vzali mě už i na mládež, ale mše, tedy vlastně bohoslužba to bude moje první. V posledních dvou měsících jsem si nechala doporučit nějaké knížky o víře, ale nevím, pořád si připadám cizí a bojím se, abych dnes neřekla něco hloupého.
Dveře byly otevřené, u vchodu rozdávaly holky texty písní i s programem. Uf, to mi pomohlo. Když jsme přišly, hned jsem si sedla. Noemi doprovázela dnes na kytaru, tak si šla sednout do první řady. Pozorovala jsem přicházející, jak chvíli postojí a pak si sednou. Ach jo, mohla mi to říct, než odešla. Naštěstí tu ještě není Dan. Položila jsem vedle sebe kabel- ku, aby si mohl sednout vedle mě. Od stropu visel veliký adventní věnec a svíčky dodávaly noci něhu. Kostel se zaplňoval. Dan nikde a varhaník už začal hrát. V taláru přicházela jeho maminka. Naše oči se potkaly a zdálo se mi, jako by mě chtěla pohledem uklidnit. Zpívali jsme Narodil se Kristus Pán a když jsme vstali na čtení, Dan mě chytil zmrzlou rukou. Vracel se pro můj dárek. Kázání bylo o tom, že by nikdo neměl být o Vánocích sám. Musela jsem se nad tím usmát, chvilku jsem se v tom kostele plném lidí totiž sama cítila.

 

Šťastné a šetrné!

 

Vánoce na nás míří ze všech směrů. Bohužel mnohem víc z nákupních center a reklam než třeba z kostelů. A kvůli těm obchodům samozřejmě nezůstává nedotčeno ani životní prostředí…
Vánoce – oslava příchodu snad nejočekávanější bytosti v historii lidstva. K oznámení nebylo použito žádné sociální sítě ani médií, na zisk propagačních letáků a billboardů nepadl ani jeden strom. Příznivci a svatá rodina nespálili při přepravě ani kapku fosilního paliva, místo GPS obyčejná svítící kometa poháněná čistě „zelenou“ energií, dary v podstatě zero-waste (bez odpadu). Docela eko-friendly parta („kamarádská“ k životnímu prostředí), není-liž pravda, hm? Zatím takřka nulová ekologická stopa.
Tak pojďme srovnávat s dnešní situací. Vánoční výzdoba – miliony a miliony světýlek, blikajících ozdob, haldy papírových reklam. Kolik energie tohle musí stát?
A jak to řešíte doma? Místo světélek svíčky z včelího vosku? Co třeba místo umělých třpytivých kuliček, vloček, roztomilých muchomůrek a mašlí dát na adventní věnec třeba jen usušené slupky citrusů, kousek svinuté skořice nebo hlavičky hřebíčku?
Dárky. Co třeba mně pije krev, je existence tzv. obchodů s dárkovými předměty. Jaký jiný účel by dárkový předmět mohl mít, než že ho někomu darujeme, abychom si splnili „dárkovou povinnost“, v lepším případě mu doopravdy udělali radost. Ale jak dlouho radost ze zcela nepraktického dárku, kterými se tyto obchody jen hemží, bude trvat? Já bych tak ráda někdy dostala jako dárek třeba kilo mouky. Jenže „to se nedělá, to je nevhodný“. A pak tedy zbývá jen ta přebytečná věc. Tyto předměty jako by už předem byly vyráběny  jako odpad. Kolik andělíčků a hvězdiček se nám doma válí, využít je pro jejich kýčovitost ani nechceme a je nám pouze zatěžko je vyhodit do koše.
A odkud dárky přišly? Byly z našeho města, země? No… ze Zeměkoule snad ano, ale kolik vánoční dárky vyplýtvají paliva během dovozu?
Dárkové balení. Mají svá pro i proti. Speciální vánoční edice multivitamínů v tabletách. Je to nutné? Co radši pytel ovoce? Pokud se ale jedná třeba o hezky zabalenou sadu hygienických potřeb, darujeme tím alespoň něco, co si člověk posléze nemusí kupovat sám a na smetišti zapomnění tedy skončí jen prázdné obaly (snad)!
Ach, obaly. Tak ty jdou snad z každého dárku. Co je třeba nebalit? Je pravda, že bezobalové metodě tedy nefandím ani já. Přece jenom nějaké to kouzlo a chvíle napětí mám ráda… Ale i to se dá vyčarovat šetrnějším způsobem. Patříte k těm, kteří balicí papír používají víckrát, nebo k těm, kteří na tuto skupinu lidí koukají skrz prsty?
Ono by i stačilo nedržet se tak zarytě zajetých tradic a zabalit dárek třeba do novin, starého obrázku nebo trochu kreativně využít původního obalu (např. igelitové tašky apod). I to může vypadat hezky a splní to účel. Převázání lýkem to případně v 99,9 % vylepší. Leták ze supermarketu patří do těch 0,01 %.
Nebo si ani nedávejte práci s balením a předmět vložte do dárkové taštičky. Doufám, že alespoň ty nikdo po jednom použití nelikviduje! A můžete si je klidně snadno vyrobit sami. Je vám líto vyhodit staré kalendáře? Tohle je přesně jejich druhá šance! Nůžky a lepidlo doma určitě máte.
Další samostatnou kapitolou jsou pak vánoční stromečky. Živý, nebo plastový? Dříve se prosazovala jako ekologičtější metoda stromek plastový. Ale kolik obnovitelných i neobnovitelných zdrojů se využije, než se dostane k vám do obýváku k ozdobení? Živé stromky by měly pocházet z průseků, které se v lesích provádí zkrátka proto, aby si mladé stromky nebránily při růstu. Ale kdo nám dá jistotu, že to tak je skutečně u každého prodejce? Další nepěkností posledních roků je snad nepostradatelný plastový síťovaný obal.
A co se nabízí jako možnost? Novinka – živý stromek na vypůjčení! Vážně? Je samozřejmě menší než ten, který si můžete koupit u klasického prodejce, ale máte jistotu, že k vám přijde neuříznutý, hezky zakořeněný v květináčku a po Vánocích ho odstrojíte a poputuje zase zpět do lesa! Nepadl tedy jediný stromek! Krása.
A abych životnímu prostředí darovala něco k Vánocům i já, nebudu už článek více natahovat! Třeba máte sami mnohem více nápadů než já. Přeji vám hezké Vánoce, málo shonu (a taky balicího papíru a nesmyslných dárků samozřejmě), ale hodně pokoje, blízkých lidí a radostné Boží zvěsti.
Děkuji vám za čtení mých článků! Jestli jste v nich našli alespoň jednu novou a využitelnou informaci, podnět k zamyšlení, nebo díky nim vyhodili do směsného odpadu o jed- nu plastovou lahev méně, mám radost! Přeji pěkný rok 2018 a snad se ještě někdy skrze takovéto články v Notě nebe setkáme (příští rok tomu totiž tak nebude). Témat je hodně a s časem (bohužel) přibývají stále další…

Res publica – res christiana?

Křesťanství a politika se střetává od svého počátku. Na rozdíl od judaismu i od islámu má křesťanské náboženství štěstí, že nevzniklo jako státní ani národní náboženství. Přesto se křesťanské instituce a jejich představitelé nikdy nevyhnuli pokušení nějakým způsobem se podílet na světské moci. Ovlivňovat veřejné mínění a řízení společnosti z křesťanské pozice smysl dává: je-li Kristova zvěst univerzální, měli by se její principy uplatňovat ve všech sférách života. Jenže problém je ten, že ani křesťané se neshodnou, kde je hranice oněch principů a kde začíná čistá touha po moci a ovládání životů druhých lidí.
Přece jen se nám nějaké vodítko nabízí: hlavním principem a přikázáním je podle samotného Ježíše láska k Bohu a láska k bližnímu. Z lásky a úcty k Bohu vyplývá neustálé upozornění, že jedině On (a tedy žádný člověk) je Pánem světa a že žádné naše lidské řízení světa nebude dokonalé. Z lásky k bližnímu potom vyplývá, že žádný člověk není druhým nadřazen a každý má být ochoten nejen pomoci druhému v nouzi, ale přijmout ho jako partnera rozhovoru a spolupráce. Na těchto základech pak může fungovat jedině demokraticky řízený stát, ve kterém je jasné, že ni- kdo z lidí není všemocným pánem ostatních a všichni občané mají za celou společnost odpovědnost. A i když se nám může zdát, že většině lidí na vývoji státu nezáleží, tak nesmíme na demokracii rezignovat a svěřit moc omezené skupině či jednotlivci. Stejně tak nesmíme zapomenout, že i volič s opačným názorem je naším bližním. A tak jako nemůže být žádný člověk pánem světa, tak nemůže být žádná lidská ideologie (byť by byla křesťanská) totalitně přikázána všem.
„Co je císařovo, odevzdejte císaři, a co je Boží, Bohu“.

Interrupce

Umělé přerušení (přesněji „ukončení“) těhotenství. Z technického hlediska je miniinterrupce (tedy v rané fázi těhotenství) běžný lékařský zákrok. Dá se provést chemicky (např. RU-486), nebo chirurgicky (např. podtlakové odsání).
Okrajové tábory se rozdělily na „Pro-choice“ a „Pro-life“. Strana „pro volbu“ odmítá považovat embryo za jedince schopného samostatného života mimo tělo matky. Je to součást matčina těla a ne samostatná individualita. Proto má matka plné právo volby, co s touto částí svého těla provede. Jiní zastánci „Pro-choice“ při- pouští fakt samostatné bytosti, ale nechávají na matce právo rozhodnout, jestli podmínky, do kterých by se narodil, nejsou tak špatné, že to za to nestojí. Strana „Pro život“ vychází z předpokladu, že již zygota je samostatný jedinec, člověk s právem na svůj život. Jeho usmrcení je tedy chladnokrevná vražda.
Na obou stranách barikády nalezneme extremisty. Pro-life aktivisté páchající únosy, bombové útoky na zdravotnická zařízení a vraždy lékařů (počet takových útoků jde ve světě do stovek). Pro-choice obhájce práva na potrat do okamžiku prvního nadechnutí novorozence (tedy v praxi při porodu).
Mezi těmito extrémy pak nalezneme plynulé přechody.
Interrupce s sebou nese řadu duševních („postinterrupční syndrom“) i duchovních („hřích“) aspektů a těm je záhodno se věnovat.. V katolické církvi se jak na osobu podstupující potrat, tak na osobu potrat vykonávající vztahuje automatická exkomunikace.
Evangelíci jednotný postoj nemají a nalezneme asi kompletní škálu možných postojů. Biblické svědectví je velmi chabé. O interrupci máme jen text z Numeru 5,11n, kde je potrat vyvolaný kletbou legitimním nástrojem pro vyšetření nevěry ženy. Potud nelze interrupci vnímat jako apriori nepřípustnou. Jako volba ale nabídnuta není. Známe příběhy o potomcích zplozených z incestu (Gn 19,36) či smilstva (Bat-Šeba 2Sam 11,5), kde se o špatnosti těhotenství nemluví a o možnosti potratu vůbec neuvažuje. U Bat-Šeby je smrt dítěte dokonce trestem. Důležitý motiv je, že Mojžíš stanovuje stejný trest (smrt) pro toho, kdo zapříčinil smrt dítěte v děloze, jako i pro toho, kdo spáchal vraždu (Ex 21,22-25). Máme pak řadu textů, které hovoří o plodu v těle matky, který Bůh v těle matky vytvořil (Iz 44,2.24), zná (Ž 139,13–16), vyvolil (Jr 1,5). V Božích plánech se s nimi tedy počítá již od početí, jak ukazuje i rozhovor Alžběty a Marie (Lk 1).
Potrat je tedy vždy lidským svévolným zásahem do Božích plánů. V porušeném světě ale mnohdy volíme špatná řešení v hrůze, že by jiné alternativy byly ještě horší. Nemá smysl si namlouvat, že je tím pádem naše konání správné a dobré. Interrupce může být právě takovou volbou menšího zla, tedy zla, které už může být eticky i nábožensky přijatelné. Učebnicovým příkladem je těhotenství zásadně ohrožující život matky. V případě úmrtí matky nepřežije ani dítě. I Pro-life pohled zde připouští možnost léčby matky, při kterém – žel! – dojde k smrti plodu. Sama smrt plodu nesmí být cílem zákroku, ale nastane-li, je to smutná, leč nevyhnutelná daň za záchranu života matky.
Pokročme ale o kousek dál – těhotenství znásilněných žen, pro které je fakt těhotenství a myšlenka porodit dítě násilníkovi z hloubi duše odporná. (Nejde však o trestání dítěte za hřích otce?) Těhotenství žen, když plodu byla diagnostikováno závažné zdravotní postižení. Těhotenství žen v tíživé společenské či sociální situaci. Tam všude vstupuje (na první pohled paradoxně!) do hry i otázka zájmu dítěte. Bude žít důstojný a kvalitní život? V některém okamžiku není pro někoho zabití dítěte chápáno jako čin proti jeho zájmu. Je ovšem dlužno dodat, že drtivá většina interrupcí nemá takovéto zásadní důvody (znásilnění, incest, riziko smrti matky), a také otázka, kdo má právo rozhodnout o „kvalitě života“, je velmi diskutabilní.
Právě v této době, kdy si připomínáme vystoupení Martina Luthera, je záhodno zakončit myšlenkou, že hřích interrupce je hřích jako každý jiný. Jako takový může být skrze víru v Krista odpuštěn.

Nemáme se bát do politiky jít

Rozhovor s Olgou Richterovou

(Ptala se Šárka Schmarczová)

Olgo, potkáváme se v den voleb. Nápad oslovit tě přišel, když jsem tvou tvář viděla viset na lampě v Praze. Bývalá a velmi aktivní redaktorka Bratrstva (předchůdce Noty Nebe) je pirátka. Jak se to stalo?
Taky mi to samotné připadá fascinující, jak jsou ty cesty života roztodivné. Cesta do politické strany a hodně aktivního politického angažmá vedla nejdřív přes angažovanost občanskou. Z toho, co jsem se naučila v Bratrstvu, tedy psaní o nejrůznějších tématech, která jsme si dohodli v redakčním kruhu, jsem vyšla, když jsem se na konci vysokoškolských studií začala zabývat děním na Praze 10, kde žiju. Všímala jsem si různých nespravedlností a začala jsem o nich na začátku hlavně hodně psát. Byl to tedy postupný oblouk od informování přes dávání lidí dohromady, síťování občanské společnosti a občasné schůzky s lidmi z různých politických stran až po to, že jsme v roce 2014 rozhodli, že je potřeba kandidovat do komunálních voleb v Praze 10. Že je to šestá největší obec v ČR a že ten několikamiliardový rozpočet, který má, je potřeba líp hlídat. Po-stupně vykrystalizovalo, že jsem pak v létě vstoupila k Pirátům a do komunálních voleb jsem šla už jako členka strany, která byla malá a ne úplně vyprofilovaná. Postupně jsem začala zjišťovat, že jako členka toho můžu strašně moc ovlivnit a posunout pozitivním směrem. Čím dál tím víc mě to začalo lákat a dělám ne-jenom „watchdoga“ radnice na Praze 10, kde jsem zastupitelkou už třetím rokem, ale s druhým dítětem i aktivní kampaň do parlamentu, protože mám pocit, že jako strana, která osm let roste zdola, jsme k tomu momentu v Pirátech dozráli.
 

Zeptám se na tvou současnou práci zastupitelky. Co tě na tom baví a jak to zvládáš s dětmi?
(Do  rozhovoru se nám vkrádá čtyřměsíční pohodář Melichar.)
Na všem, co souvisí s politikou, je fascinující, že i když je nutnost okamžitých reakcí a rychlých změn, člověk potřebuje mít tu perspektivu věčnosti. Kdyby to člověk bral moc krátko-době, tak by mu brzy došel dech. Právě při tom postupném vrůstání do toho, co to znamená angažovat se ve veřejném dění, jsem si začala uvědomovat, že jsme součástí společenského organismu, kde se dají dělat změny jen do té míry, do jaké jsou na ně připraveni i ti ostatní. A že když se mi nelíbí nějaké věci na tom, jak nepružný je úřad nebo jak je nastavená mentalita těch, kdo dnes vládnou, jak na Praze 10, nebo i jinde, tak nestačí proměňovat myšlení jednotlivců, ale musíme to brát tak, že se musí o kus posunout celá společnost – a to jde. Není to běh na dvacet let, ale třeba na pět. V horizontu několika let mohou lidi o spoustě důležitých témat přemýšlet jinak. Na několik let je to vždycky a to mi přijde hrozně zajímavé: že kdybych neměla jistotu, že se člověk angažuje v dobré vůli, dobré víře a zároveň s jistotou, že to není jenom na něm, že to nejsou jenom naše síly, co tady působí, tak by to nešlo dělat s takovým nadhledem.

  
Chci se zeptat, zda jsi o politice uvažovala už dřív, než vznikli Piráti. Chtěla jsi třeba vstoupit do nějaké existující strany, nebo to přišlo postupně až s tou občanskou angažovaností?
Mě politika bavila vždycky. Jsem z rodiny, kde se vždycky četl Respekt, hovořilo se o tom, jak to vypadá s touhle zemí a celým světem, což se projevilo i tím, že můj bratr, Mikuláš Ferjenčík, Piráty zakládal. Já jsem tehdy spíš uvažovala o straně Zelených, ale bohužel právě ta lokální komunální situace mě velmi odradila, protože paní místostarostka za Zelené tehdy dělala hodně netransparentní kroky; a ta strana se s tím neuměla popasovat. Neuměla ji nějakým způsobem zastavit nebo alespoň zabrzdit. Proto si cením situace, kdy v Pirátech máme jasný postup pro všechny členy. Tedy jak řešit, když se nám něco nelíbí. V rámci vnitrostranické demokracie máme možnost dát členský podnět. Pokud sesbíráme podporu pár desítek lidí, můžeme vyvolat vnitrostranické referendum, společné hlasování o tom, co dál. Projevilo se to na jaře tohoto roku, když jako poslední kapku měl další nešťastný výrok místopředseda strany, a protože to byla už xtá věc v řadě, odvolali jsme ho a on to přijal jako věcné rozhodnutí. Vůbec neprojevil nějakou zhrzenost či křivdu. Líbí se mi, že se takhle dá dělat politika, že někdo, kdo udělá několik velkých chyb, se může demokraticky odvolat. Vlastně konsensuálně.
  
Tématem čísla je křesťan v politice. Jak se cítí křesťan v politice?
Mám někdy pocit, že náboženské téma je zneužívané. Kupříkladu v předvolební kampani paní Helena Válková z ANO vydala brožur-ku Biblické a jiné citáty a moudrosti, což je jenom okrajový případ. Přišlo mi moc hezké a zajímavé, že během téhle konkrétní předvolební kampaně už se nás ptaly různé zájmové skupiny, různé občanské iniciativy na názory, a mimo jiné se ptala i skupina ateistů, kdo z nás jsou ateisté, koho mají kroužkovat. Mně se to opravdu strašně líbí, že od lidí, pro které je důležité, jaký máme postoj k LGBT komu-nitě, přes lidi, kteří se zabývají právy zvířat, pitnou vodou, držením zbraní, až po ateisty, že tihle všichni se chytře a hlasitě ozývají. Skvělou kampaň cílenou na politiky měla i platforma pro sociální bydlení. Tohle všechno říkám, protože se mi líbí, že křesťanství nebo náboženská příslušnost v dnešní české politice je jednou z identit, které člověk má. Proč jsem na začátku řekla, že je to zneužívané: to je tím uměle přiživovaným strachem z islámu a do opozice dávaným křesťanstvím.
    
Mají Piráti vyjádřený postoj k islámu, tedy k té xenofobii tady?
My jsme strana postavená na myšlence svobodné společnosti. Na myšlence co největší férovosti, spravedlnosti. Vnímáme, že strach z migrace a z islámu je u nás živený hlavně mezi lidmi, k nimž život tak úplně férový není, kteří mají často oprávněný pocit nějaké křivdy a že jsou na okraji. Přijde nám hrozně důležité respektovat, že to takhle cítí a nějak to nezlehčovat. Je pravda, že v Česku pracuje spousta lidí za takové mzdy, které nestačí na uživení rodiny. Tyhle věci ve vyhrocené české debatě hrají obrovskou roli. Že nejde o samotných dvanáct uprchlíků, kteří u nás jsou, ani nejde o strach ze šílených teroristických útoků, které se odehrávají jinde a můžou se stát i u nás, ale spíš jde o obavu z toho, jak uživím a zabezpečím sebe a svoji rodinu, když je tak snadné spadnout do exekuce, když je tak těžké najít práci, která mě uživí. Od roku 2015 máme vel-mi podrobné stanovisko o migraci, které je dost komplexní. Chceme, aby každý válečný uprchlík měl právo na spravedlivé azylové řízení, aby lidi žili v otevřené kultuře vůči světu a ne uzavřené zdí. Ještě k tomu dodám, že jsme globální hnutí, a tak příslušíme k celému světu. Uvědomuji si však rozpor mezi tím, že víc jak polovina lídrů našich kandidátek studovala někde v zahraničí, a životním postojem člověka, který nikdy neměl příležitost našetřit na to, aby mohl zkusit žít a pracovat někde jinde. Teď v posledních dnech kampaně proti nám Tomio Okamura vytáhnul do facebookové války se spoustou sponzorovaných příspěvků o tom, že Piráti jsou vítači a předseda Ivan Bartoš je členem Antify a podobně. Na to má Ivan Bartoš krásnou odpověď: „Ano, jsem proti fašismu a mým nástrojem je didaktika a politika.“ Já sama jsem to pocítila na stáncích v ulicích, že se přiostřily nenávistné reakce běžných lidí, že vedle podpory, co člověk cítí, nebo věcných dotazů, se začaly množit útoky typu, jo vy jste pro černý huby, ty já tady nechci – až takhle brutálně vyjádřeno. A to mi na-plno došlo, co to je za rozpoutané démony, co takhle můžou politické strany podněcovat.

Když se zeptám na spojení církve a politiky?
Já jsem zastánce toho, že církev je součást občanské společnosti. Jsem nadšená třeba z akce Zažít město jinak, která tady u nás ve Vršovicích už čtvrtým nebo pátým rokem probíhá ve spolupráci katolíků, evangelíků, dokonce i husitů a městské části a místních spolků. To, že to organizačně zaštiťovala římskokatolická farnost a náš evangelický sbor byl velmi aktivním pomocníkem, pro mě před lety bylo obrovskou ekumenickou satisfakcí, že to jde a že to funguje.

Jak vnímáš strany, které se i ve svém názvu hlásí ke křesťanství? Je tu pro takové strany místo? V Německu je ta tradice silná, může to fungovat i u nás? Může třeba vzniknout, v náladách, které tu panují, strana, která bude šermovat křesťanstvím, když to přeženu?
Beru to tak, že věci jsou tak, jak to nějaké skupiny chtějí. Je to i  otázka míry zneužití. Může být řadě nás křesťanů nepříjemné, že někdo, s  kým tak úplně nesouhlasíme, má v  tom štítu vepsáno, že je křesťanská strana, ale podle mého názoru mnohem nebezpečnější jsou strany, které neřeknou, pro co jsou, ale řeknou, pro co nejsou nebo proti čemu jsou. Každou dobrou myšlenku můžeš zneužít a já jsem v tomhle vášnivý zastánce toho, ať si to lidé vyhodnotí, jestli v  21. století chtějí stranu opřenou o  náboženskou příslušnost, nebo stranu založenou na  jiném druhu myšlenek. V  Německu je situace jiná i  kvůli církevní dani i kvůli nepřetržené tradici. U nás je pro mě důležité, aby proběhla odluka církve od státu. A vlastně se mi hodně líbí, když třeba na té komunální úrovni, při jednání o místních dotacích a různé podpoře města, mají církve naprosto rovnou příležitost se všemi ostatními, skauty, zahrádkáři, kluby pro děti atd. To se mi líbí.

Měli by představitelé církve dávat doporučení k volbám?
Myslím, že jediné, co představitelům církví může příslušet, je zdůraznit, že jako křesťané máme zodpovědnost za to, jak je tenhle svět spravovaný, a že ve světě, v němž žijeme, je to správcovství vyjádřeno mimo jiné tím, kdo je zvolený do politických funkcí. A proto jako křesťané máme chodit k volbám a máme se rozhodovat zodpovědně s nejvyšší mírou osobní informovanosti. A kdo k tomu cítíme povolání a volání, nemáme se bát do politiky jít. Tohle všechno rolí církví je. Líbilo se mi, když naše církev vydala prohlášení právě proti strachu a nenávisti, když vyzývala k mírnění emocí a uklidnění veřejnosti včetně politických stran. A velmi se mi nelíbí, když jakýkoliv církevní představitel doporučuje, koho volit.
 
Jak se stavíš k adopci dětí homosexuálními páry a svatbě stejnopohlavních párů? Což je téma, které rozděluje křesťany i politiky.
To je podle mě otázka etická a  nikoliv náboženská. Je na tom dobře vidět, že dnešní pojetí náboženství pořád není o  tom niterném vztahu k Bohu, který má jednotlivec, ale je to přeci jenom o  příslušnosti ke  skupině, v  níž je normou nějaké chování a  jiné chování je považované za problematické nebo dokonce zavrženíhodné. A  právě v  tomhle si myslím, že tradice jsou do jisté míry i okovy myšlení, že je právě pro křesťany někdy těžké přijmout svobodu druhých žít život včetně rodinného života jiným způsobem, než bylo dřív veřejně možné. Já osobně chci ctít to, že pojem manželství je tak zatížený tím, že jde o muže a ženu, že pokud by debata o možnosti rovnoprávného právního postavení pro dlouhodobé partnery stejného pohlaví měla ztroskotat na tom pojmu, tak ať se to proboha jmenuje jinak, to je ve finále už jedno. Nevidím důvod, proč by lidi stejného pohlaví neměli mít možnost stejné právní úrovně vztahu.

Řekneš mi něco i k té adopci?
Adopce to zahrnuje, stejná právní úroveň vztahu znamená i možnost láskyplné péče o děti. Jednoznačně jsme pro přisvojení dětí druhým z partnerů a zase principiálně všechno je lepší než ústavní péče. Myslíme si, že zkušenosti ze zahraničí nijak nepotvrdily názory, že by dětem, které vyrůstají v rodině stejnopohlavních rodičů, něco chybělo.
 

Sedíme tady v den voleb. Jak si myslíš, že se změní tvůj život po volbách?
Den voleb je právě veliká pokora, protože ty jsi přišla v deset, já jsem v devět sbalila poslední štaci, poslední stánek téhle kampaně, která pro mě osobně a většinu Pirátů trvala od května. Stovky lidí konkrétně do téhle politické strany vložily tisíce hodin dobrovolnické práce – a všichni teď budeme dva dny čekat na výsledek. Právě že nikdo netuší, jak dopadnou kupříkladu Piráti versus Okamura. To je pokora, s níž doufám, že lidi rozhodují nejenom podle strachu, ale i podle toho, jak by si ten život přáli žít. Vnitřní zkušenost, co si odnesu z tohohle podzimu, je právě obrovský pocit sounáležitosti se všemi těmi aktivními lidmi, kteří se snaží nějak veřejné dění formovat, a to ať jsou z jakékoliv strany. Já jsem nesmírně vděčná každému, kdo se snaží dobře dělat demokratickou stranickou politiku, protože je to spousta práce, spousta nervů, není to vlastně vůbec vidět, ale to je ten základ, bez které-ho by celková demokracie v Česku nemohla vůbec fungovat. Každý, kdo napíná svoje síly ne pod vedením velkého vůdce, šéfa partaje, ale směrem k tomu, jak se může zapojit člen, nečlen, dobrovolník, jak dobře umožnit připomínkování různých návrhů veřejnosti a co nejširší zapojení veřejnosti do demokratických procesů i mimo volby. Každý takový člověk dělá strašně moc.
 

Co myslíš, že bylo hlavním tématem těchto voleb? Bylo to hlavní téma i pro Tebe?
Já jsem vnímala tři hlavní témata. Jedno byla Evropa, jestli být součástí Evropy, nebo z toho středu EU migrovat k periferii a případně až za ni. Druhým byla – a do jisté míry stále ještě je – migrace. A třetí nevyslovené, ale stále obkružované téma byla důvěra v lidi. Tedy zda mít nástroj celostátního referenda, které ve svých programech zmiňují všechny velké strany, jako něco, co naše ústava předpokládá a co stále není, a zda si budou lidi umět dobře vybrat. To třetí téma je nakonec naprosto klíčové, protože to je téma související s kvalitou našeho vzdělávání, s tím, jak jsou lidé schopní vyhodnocovat si informace, jejich pravdivost, komplexně vnímat složité problematiky dnešního světa. A je to i téma hodně hledící do budoucnosti, protože potřebujeme dobře nastavený zákon o státním referendu. Kdy dobře nastavený znamená, že bude mít hodně promyšlenou lhůtu pro sběr podpisů, dobře nastavený počet nutných podpisů, a zejména podmínky pro informační kampaň před samotným referendem, bude-li vyhlášeno. Pokud se nám jako politikům nepodaří něco takového přijmout, tak tím budeme dál nahrávat hlasy lidem typu Tomia Okamury. Ve finále je to stejně jediná podstatná věc, abychom věřili lidem, že se umí rozhodovat dobře, budou-li mít dostatek informací a do-statek času a nebudou-li masírováni podivně financovanými kampaněmi, útržky informací a pocitem strachu.
 
Děkuji za rozhovor a přidávám informaci, že nyní je Olga Richterová poslankyní.