Nechat se vtáhnout do náruče

„Co z tebe vyroste!“ láteří matka na zmateného puberťáka. Neví to ani ona a neví to ani puberťák, protože nikdo neví, co ho čeká za týden, za rok, za deset let. Zvláště když jsme na začátku života, máme tolik možností, která hřivna je ta, na kterou si mám vsadit? Nebo mám pěstovat všechny? Kam mě volá Bůh? A co když se spletu? Pro někoho je budoucnost zábavnou výzvou a vzrušením, pro jiného zdrojem úzkosti. Navíc v době, kdy se člověk rozhoduje pro povolání, má ještě příliš málo zkušeností, aby se mohl dobře rozhodovat. Co se týče našeho budoucího života zde, v tomto životě vezdejším, pak nám Bible neporadí příliš prakticky. Dá nám sice rady do života, jak se chovat či nechovat, ale neslibuje nám žádné zářné zítřky pozemského života, a navíc zakazuje se ptát různých jasnovidců. Ježíš dokonce předpovídá, že ve světě budeme mít trápení.

Ovšem nikde nám Písmo jasně nelinkuje naše budoucí zaměstnání, nedává nám „pět kroků k rozpoznání svého povolání“ nebo „10 kroků k rozpoznání,toho jediného pravého‘“. Je to na nás. Dostali jsme svobodu se rozhodovat a s ní, stejně jako s dospělostí, přichází zodpovědnost. Lidičky, lidičky, jsme tady jen na chvíli. Dostali jsme do vínku několik let života a rozum k jejich naplnění. A co s tím teď? Dostali jsme i Ducha synovství, jenž volá na Boha jako na Otce. Duch nám možná nedá přesnou odpověď na to, co si máme zítra dát k obědu a kdy zahnout doleva (i když snad někdy přece jen ano), ale dává nám naději a vlévá do našich srdcí důvěru, že nás neopustí a že nás nějak po svém přece povede. Někdo mě vede za ruku, když bojím se jít tmou, zpíváme v kostele.

Nemusíme se bát, jsme děti Boží, můžeme k Němu přijít s rukama vzhůru, nechat se vtáhnout do náruče, obejmout Jeho šíji, a nechat se pronést čímkoli, co na nás číhá za rohem. První křesťané žili v neveselé době, jejich zítřky byly černočerné, čekala je pronásledování, nic nenasvědčovalo tomu, že by se jim povedlo „stáhnout nebe na zemi“, naopak se zdálo, že panuje peklo. S očima upřenýma na Ježíše odvážně čelili všemu, co na ně útočilo. A když už v tomto světě narazili na nepřekonatelnou stěnu, zvedli oči k nebi, zvedli své ruce a nechali se vytáhnout do náruče Otcovy.

Jak zpívá kapela Projevy radosti: „Mládež není naše budoucnost, naše budoucnost je peklo a nebe.“ Naše budoucnost je především tam, kam se schováváme v době strachu i radosti, Boží náruč, Boží blízkost. Cokoliv nás čeká, cokoliv na nás číhá za rohem, nejsme na to sami. My sami, jako církev, jsme dokonce takovou ochutnávkou budoucnosti. Už jsme zachráněni, už za nás bylo zaplaceno, už jsme Božím královstvím, ale pořád jsme ještě tady. Už jsme svatí, ale ještě padáme. Už dýcháme, už jsme živí, ale ten pravý život v plnosti na nás ještě čeká, až zazní hlas polnice a začne svatba Beránkova. Do té doby však zde ještě jsme, ještě dýcháme, ještě smíme.

Jsme tu, protože nás tu chtěl mít, jak čteme v několika epištolách, že všechno na zemi bylo stvořeno skrze Krista a pro Krista. A chce-li nás tu mít, vidí zcela jistě nějaký smysl naší existence, jsme tu pro Něj, stejně jako On tu byl, je a bude pro nás, navždy.

Komentáře