Nebeský souboj

V literárně–fiosofické kavárně, kam chodím postávat, okounět a schytávat bonmoty, protože na víc nemám, jsem tuhle, dřív, než mě jako obvykle vykázali, uslyšel od G. Marcela: „Pružinou naděje je pokora, ne pýcha.“ Tak se mi to motalo hlavou. Jediné, co jsem si dovedl představit, byla ta „pružina“.

Tu má přece autíčko našeho vnuka v setrvačníku. Pružina se natáhne a auto vyrazí. Pružina je to, co dává energii, co pohání… Ale jak to souvisí s nadějí, pokorou a pýchou?

***

Až se mi to včera trochu otevřelo. To jsem zase nemohl spát, tak jsem čekal bolestivě na ráno. Přibývalo světlo, končila noc a nastupoval den. Představoval jsem si, že se mezi nimi děje jakési předání směny, služby (jako když jsme končívali stráž na vojně). Všiml jsem si, že jedna hvězda zůstávala na nebi déle. To bude ta „jitřenka“! Tak tahle asi předává klíče a dělá zápis o tom, co se v noci stalo. A pak už se objevilo slunce a hvězda zmizela.

V pořádku, říkal jsem si. Klidná služba, klidné předání. Při ranní četbě jsem ale náhodou objevil, že lidé kdysi – když se na tohle dívali – měli naprostou jinou asociaci. Dívali se na to jako na souboj! Ne jako předání služby, ale jako boj o vládu! Vyprávěli si o vzpouře proti bohu, ve které šlo o pokus zřídit si nad mraky a nejvyššími hvězdami trůn a vzít tím vládu nad světem nejvyššímu Bohu.

Tohle lidé kdysi kdesi viděli na ranním nebi. Podívejte: Jitřenka! Někdo chce soupeřit se sluncem!? Ale to asi dopadne špatně! Tedy pro vzpurnou Jitřenku. A viděli to.

***

Pak jsem trochu pochopil toho G. Marcela. Pýcha – to je „souboj se sluncem“. Že „chci být Jitřenkou“. Že důvod dobrého očekávání chci mít pod kontrolou, v sobě, ve své síle. Že si chci budoucnost sám vybojovat. Nebo si ji slibuji od někoho tady, od nějaké impozantní postavy, která mi slíbí, že to vybojuje za mě, že můj život a svět „udělá znovu,great‘“, že on nese světlo.

Pochopil jsem na jedné takové postavě v posledních dnech, proč tak krásné jméno Lucifer („světlonosič“) se lidem stalo tím nejhorším. Samozvaný, falešný, zoufalý nositel světla – v tom je cosi nebezpečně smutného a zlého. Jak jiný byl Ten muž z Nazaretu! Nenesl světlo (nestavěl se proti Slunci), ale odrážel, v pokoji a důvěře zrcadlil! Proto se stal důvodem k Naději.

Naděje znamená, že dobré čekám – jako se čeká ráno slunce – navzdory tmě, i navzdory tomu, co je vidět, a někdy i navzdory tomu, co se dá čekat, i navzdory sobě a svému smutku a slabosti… které pokojně přiznávám.

***

K meditaci:

2 Kor 4,6: Neboť Bůh, který řekl „ze tmy ať zazáří světlo“, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově.

Gen 32,31–32: I pojmenoval Jákob to místo Peníel (to je Tvář Boží), neboť řekl: „Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život.“ Slunce mu vzešlo, když minul Penúel, ale v kyčli byl chromý.

Ž 130,6–7: Má duše vyhlíží Panovníka víc než strážní jitro, když drží stráž k jitru. Čekej, Izraeli, na Hospodina! U Hospodina je milosrdenství, hojné je u něho vykoupení.

Komentáře