Když pukaly ledy

Když pukaly ledy, Michal Horáček byl u toho. Nejenže svým jednáním přispěl k rozpuku, ale dokonce si o tom vedl deník. Jedná se o unikátní výpověď o tom, jak vznikala a propukala sametová revoluce. O mostech, které je potřeba stavět. Cituji: „Už vím, o čem to bude: o zemi, kde lidi musejí žít spolu, a ne proti sobě.“ Velmi silný je jeho pohled na vůdcovství: „S tím vůdcovstvím je to jinak, než jsem myslel. Úplně jinak, napadá mě.

Je skutečné, a přitom není ani vidět, vlastně ani tušit. Mne jste doběhl, pane Havle. Jenže teď už vím, že tahle revoluce má a bude mít svoje vedení.“ Celé je to velmi citlivé vyprávění, kde nechybí napětí, barvité až básnické vykreslení doby: „Na střechách matky měst neony ještě ujišťují, že je třeba vzdávat chválu komunismu, svítí však už z minula, nenávratného jako paleolit. Mašinérie strachu se konečně zadrhla a je vlastně tak trochu směšná, jako demodé sako.“ Nebo: „Kdo se má v tomhle ještě nedostavěném a přece už se rozpadajícím sídlišti vyznat? Dům jako dům, betonová pouzdra na lidi.

Příspěvek komunismu ke gotice, renesanci, baroku, empíru matky měst.“ Nebyl by to horký kulturtip, kniha vyšla už v roce 1990 a v dotisku s předmluvou Václava Havla i v roce 2007. Aktuální je jednak vyprávěním o listopadu 1989, který bychom si měli připomínat rok co rok, protože jen pak to bude pouze smutná připomínka zlé doby. Horký bestseller z ní však dělá momentální situace jejího autora, který právě oznámil kandidaturu na prezidenta.

Poslední citaci tedy vztáhnu k té budoucnosti, která je tématem celého čísla: „Já se bojím hladu. Ale ještě víc se bojím, abych nezapomněl, že je… no… hvězdný nebe nade mnou a mravní zákon ve mně. Všechno, co člověk dělá, se někde ukládá. Až se to sečte, tak nechci mít mínusovej účet.“

Komentáře