Jsem živou knížkou

rozhovor s Jakubem Martinů

Amnesty International v rámci doprovodného programu na Prague Pride představila svůj projekt Živé knihovny. Ty jsi byl tou živou knihou. Budeš jí i dál, nebo to bylo jen v rámci této jedné akce?
Bylo to už podruhé, co byla Živá knihovna na Pridu. Živá knížka je vlastně dobrovolník a projekt byl primárně vymyšlen pro školy na druhém stupni, tedy přechod mezi základní a střední školou. Dělám to dlouhodobě.

Po kolikáté jsi „knížkoval“?
Podruhé na Pride, potřetí takto veřejně, třetí příležitostí byl studentský majáles. Na školách jsem byl asi čtyřikrát.

Co to bylo za školy?
Na Keplerově gymnáziu a na Policejní akademii v Praze a další už si teď nevzpomenu.

Proč ses rozhodl do toho jít, protože to asi není jednoduché rozhodnutí, nebo se pletu?
Vlastně to bylo vcelku jednoduché. Oslovil mě Martin Balcar, který pracuje pro Amnesty. Sháněli tehdy lidi z minorit, protože smyslem toho projektu je seznámit širokou veřejnost s menšinami. Mně se ta idea moc líbí, myslím, že je to skvělé, a jelikož jsem ukecanej a baví mě ten můj životní příběh vykládat – a bohužel lidi v mém okolí už ho všichni znají – tak jsem vlastně našel prostor, kde můžu nostalgicky zavzpomínat, jaké to bylo, když jsem ještě nebyl vyautovanej. Líbí se mi na tom, že se to děje na těch školách, že ten věk patnáct let je období, kdy je možné ty lidi někam vychýlit. Ukázat jim trochu jinou cestu, v období, kdy si oni právě formují svoje názory. Když potkají nějakého gaye, Roma, feťáka, člověka, co žije na ulici, což teoreticky může být i jedna osoba, tak to může jejich vnímání posunout.

Popiš mi, jak to probíhá.
‚V té veřejné knihovně, která je dostupnější, je to tak, že se udělá ta knihovna, kde je pět až sedm knížek, a okolo každé se utvoří skupinky asi pěti šesti lidí. To čtení má jasná pravidla, je to na dvacet minut, já většinou deset minut vyprávím a pak je deset minut na společnou diskuzi. Člověk se může ptát na cokoliv, ale musí se chovat slušně k té knížce a ta knížka má právo neodpovědět na otázku. To jsem tedy ještě nikdy nevyužil, ještě mi nikdo nepoložil takovou otázku, na kterou bych nechtěl odpovědět. Na školách je to pak jiné v tom, že tam je k tomu širší projekt, kdy předtím je lektoři z Amnesty provádí tím, co jsou to lidská práva a vyvíjejí aktivitu, kdy si dopředu ve skupince vyberou jednu tu knížku a mají si představit, jak ten člověk vypadá, co bude mít na sobě, jaký bude, a pak jsou konfrontováni s tou realitou. Nám to neukazují, ale bývá to dost stereotypní.

Máš nějakou hodně pozitivní a hodně negativní zkušenost?
Negativní nemám snad ani jednu. Negativní je občas, když se stane, že si ta skupina nepovídá, neptá se. Nejsou na těch školách nějací provokatéři? Oni jak jsou rozdělení do těch skupinek, tak je to v pohodě. Kdyby tam byl jeden člověk a proti němu celá třída, tak to by byl masakr. Kupříkladu knížka Fatima. Uprchlice z Afghánistánu vyprávěla, že měla ve skupince kluky, kteří byli náckové. Učitelka ji na to upozornila, vědělo se to o nich a na tom čtení nešli do přímé konfrontace a nebyli vůči ní agresivní. Počítá se s možností, že by k něčemu mohlo dojít, pro ty případy máme dohodu s knihovníkem, což je dobrovolník, který tam přivádí ty skupiny k nám a pak je zase odvádí. Máme domluvený signál, kdy to má stopnout.

Teď něco hodně pozitivního, co tě potěšilo?
Po skončení dostáváme feedback, kdy je možné napsat zpětnou vazbu té knížce. Z těch škol jich chodí docela hodně a vždy mě potěší, když napíšou, že se jim změnil pohled na gaye nebo na církev. Pozitivní na tom je i to, být v tom kontaktu s dětmi a jejich názory, je to pro mě nabíjející.

Jaké bylo složení knihovny na Střeleckém ostrově?
Smyslem Živé knihovny je bojovat proti škatulkování, ale je fakt, že i my knížky se škatulkujeme. Tak jsem tam byl já, jako věřící gay, Lukáš jako napadený gay, Gilbert, kluk, co se narodil jako holka, jeden romský politik, Rom, co žil na ulici, a lesba, co vychovává děti.

Co se ti na tom projektu líbí?
Líbí se mi, že to může něco změnit, i já sám vidím, jak to ty lidi mění. Na jednu stranu je to kontakt osobní, až intimní, ale na druhou stranu je to bezpečné. Má to jasně daná pravidla a je tam vidět změna toho myšlení a všichni mají pozitivní reakce. Je problém se na ty školy dostat, ale pak už je to vždy hrozně pozitivní.

Co bys chtěl jako knížka ještě zažít?
Rád bych se s knihovnou dostal na nějaký učňák, ideálně někam do Ústí, protože to je svět, který neznám a nepotkávám.

A pořádají se Živé knihovny i v lokalitách, jako je Ústí?
Jsou knihovny i tam, můj Lukáš tam byl dvakrát na čtení. Problém je, že tam nejsou místní knížky, tak se tam dovážejí ty pražské.

Máš ještě něco na závěr?
Možná jen na závěr bych ještě uvedl, že je to mezinárodní projekt, který začal v Dánsku a ideální by bylo, kdyby to bylo na všech školách povinně, protože to lidi opravdu mění. Vytrhává je to z těch škatulek. I pro mě je obohacující, poznávat ty jiné knížky. Třeba mít možnost se bavit s klukem, který má AIDS a fetoval několik let.

Komunikují tedy spolu i knížky navzájem?
Během té dílny se vlastně nepotkáme, ale bavíme se o pauzách. Jsou to všechno hrozně fajn lidi. Je to pestrá skupina otevřených lidí, je tam třeba holka s Aspergerovým syndromem, ochrnutá paní, která má doktorát z práv, a třeba romský kluk, co dělá v La putyce, nebo lidi, co přišli z ciziny.

Komentáře