Jak daleko koukáš?

Když jsem byl malý, těšil jsem se na rok 2000. Bylo to takové magické číslo sedmdesátých, osmdesátých i devadesátých let minulého století. O některých zvířatech se psalo „přežijí rok 2000?“ a spíš se počítalo s tím, že ten který druh vyhyne. Na stranu druhou jsme ve škole psali svoje představy o tom, jak po tom roce bude vypadat svět. Naše tehdejší důvěra ve vývoj techniky byla dost nadnesená – letadla jako osobní dopravní prostředek. Byty na Měsíci a Marsu. Na stranu druhou – věci, jako je mobil nebo počítač, to nikoho z nás ani nenapadlo.

Věděl jsem, že mi bude 28, což byl pro mne v té době nepředstavitelný věk pokročilého stáří. Vlastně odepsaný člověk. Když jsme pak mnohem později organizovali tábory pro malé děti, pamatuji si, jaký šok pro mne byla rodná čísla začínající nulou. Považoval jsem je za chybu. Než jsem pochopil, že jsem prostě starý. Nebo řečeno jinak – že jsem výrazně slevil v tom, koho označuji výrazem „mladý člověk“.

Do budoucnosti se ale dívám pořád. Koneckonců – jak řekl Charlie Chaplin – hodlám v ní strávit zbytek života. Ani ne tak na 5. červen 2038, kdy ve věku 66 let a dvou měsíců půjdu do důchodu. Nějak je pro mě zajímavější přemýšlet, co budu dělat za pět minut, zítra, za týden. „Dohlédnu“ až tak k prázdninám příštího roku, ale víc už ne. A vůbec mi to nevadí, právě naopak. Mnohem lépe se mi daří odhadnout, co mne tak čeká.

No – a hlavně s tím doopravdy mohu něco udělat. Najednou ty představy o budoucnosti znamenají také docela jasné úkoly, co mám dělat, aby ta budoucnost podle mých představ doopravdy byla.

Komentáře