Bůh může jednat skrze naše srdce

Má vůbec nějaký smysl se angažovat v tomto pomíjejícím světě, jenž leží ve zlém? (2 Pt 3,10; Ef 2,2)

Neměli bychom se raději od světa očistit a zachránit jen tolik bloudících duší, které přivedeme ke Kristu, od věčného zahynutí a zbytek nechat, aby se utopil ve svých hříších? (2 Tim 2,3–4), svět přece pomíjí i jeho chtivost, kdo však činí Boží vůli, zůstává na věky (1 Jan 2,17). Nejjednodušší odpověď na tuto otázku je sám Kristus, kterého Bůh poslal, aby svět zachránil (Jan 3,16). Bohu tento svět zjevně není lhostejný.

Hospodin není neměnícím se apatickým řeckým bohem, jehož dokonalost lpí v nehybnosti a oddělenosti od pomíjivé materie, nýbrž je Bohem vstupujícím neustále do dějin, měnícím běh událostí, Bohem, jež se zajímá, stará, pečuje a oživuje to, co zahynulo. Jako děti Boží jsme i my voláni k tomu, abychom byli solí země a světlem světa (Mt 5,13-16), ale pozor na to, abychom svou upřímnou dobrou snahou nenapáchali víc škody než užitku. Uvedu nyní několik biblických příběhů, odstrašujících případů, ale i jednání hodných následování, jak se lze angažovat jak v životě jednotlivců, tak v životě společnosti, jíž jsme součástí.

Mám vůbec právo zasahovat svým jednáním, radou či pouhou modlitbou do života zápasícího bližního? Záleží na tom, proč a jak. Před manipulativní a autoritářskou snahou hodnotit a měnit bližního podle obrazu svého varuje Ježíš, když říká (Lk 6,37-42): „Nesuďte a nebudete souzeni, nezavrhujte a nebudete zavrženi,“ a dále pokračuje podivením se: „Jak můžeš říci svému bratru: ,Bratře, dovol, ať ti vyjmu třísku, kterou máš v oku‘ a sám ve svém oku trám nevidíš?“ Podobně ve vyprávění o farizeovi a celníkovi (Lk 18,9–14) cílí Ježíš na ty, kteří „si na sobě zakládali a druhými pohrdali“. Farizeus se postavil a takto se u sebe modlil: „Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci nebo i jako tento celník…“

Takové zasahování do života bližního, ať už aktivní, agresí v hávu pomoci, či pasivní, formou pokroucené modlitby, není doporučeníhodné. Naopak není ani doporučeníhodná nulová angažovanost v případě upření milosrdenství. Jestliže se někomu děje bezpráví anebo pokud někdo trpí, jsme voláni k tomu, abychom si jich jednak všimli, a jednak jim pomohli. Toto povolání k angažovanosti milosrdenstvím zaznívá například v podobenství o milosrdném Samařanu (Lk 10,25-37), o boháči a Lazarovi (Lk 16,19-31), anebo samotným Ukřižovaným, který vydává vše pro záchranu nemilovatelných, vydává sám sebe do krajnosti.

Pozitivním příkladem angažování se ve společnosti, jíž jsme součástí, je například Daniel, který se coby přistěhovalecký synek stal nejvyšší mocí v Egyptě, aniž by však podlehl svodům takového postavení. Také Josef je dobrým příkladem, jak se angažovat ve společnosti, která dokonce ani není naší rodnou vlastí, kam nás však život shodou okolností zahnal. Stejně jako Josef ani Daniel nebyli ve své zemi, když se stali slavnými, ale zasadili se o sociální pomoc a blahobyt celé společnosti, v níž byli hosty, i my jsme sice ve světě, ale nejsme ze světa.

A právě v této jinakosti, chcete-li „svatosti“, máme světu co nabídnout, jak vidíme ze současné politické situace, kde se všichni ohání „křesťanskými hodnotami“, aniž by si všimli toho, že jimi jsou především láska, pomoc a milosrdenství těm, kdo si je nezasloužili. Také Pavel v závěru svých epištol, a zejména pak v pastorálních epištolách nabádá křesťany, aby se chovali slušně, aby nezavdali příčinu státu k tomu, aby je pronásledoval. Jsme zde jen hosty, ale můžeme být i anděly strážnými tam, kam nás Bůh zavál. Bůh může jednat skrze naše srdce, má k disposici naše ústa, naše ruce, kéž můžeme být jeho nástrojem lásky v tomto světě.

Komentáře