V Taizé

Před sebou jsem měl posledních 50 km do Taizé. Šel jsem zase pěšky, bez Adalberta. Kolo mi chybělo, ale to už tak v životě bývá, že se musíme rozloučit s těmi, které máme rádi. S lidmi i s věcmi. Jsme opouštěni a sami opouštíme. Poslední kilometry se táhly krásnou pahorkatinou s vinicemi. Byl nádherný pohled na to, jak se vinou řádky s vínem podél svahu a jak se v nich odráží slunce.

Nakonec jsem tedy v sobotu dorazil do Taizé. Věděl jsem, že nově příchozí mají ubytovat až v neděli, tak jsem ještě jednu noc strávil mimo areál. Druhý den jsem se tedy ofiicálně zaregistroval k pobytu. Jaké to bylo pro mě překvapení, když jsem na příjmu potkal svoji kamarádku Bětku Majerovou. Okamžitě jsme si začali povídat. Hodně jsem vyprávěl o své cestě, o svých zážitcích, o těžkých a lehkých chvílích. Nabídla mi, že bych tam mohl strávit týden v tichu a samotě. To jsem s díky odmítl s tím, že jsem teď měl tři týdny v tichu a že bych si naopak s někým rád popovídal.

OLYMPUS DIGITAL CAMERASe mnou se registrovalo asi 20 Čechů, hned jsem se s nimi seznámil a už se poptával po volném místě v autě na cestu zpět. Nikdo nemohl, všichni měli plno. Bětka mě ale ujistila, že je těžší se dostat do Taizé než z Taizé. Čekal mě tu týden modliteb, tak jsem na pár dní pustil cestu zpět z hlavy. Každý den byly tři pravidelné modlitby, čas na práci i na zábavu. V diskusních skupinách jsem potkal spoustu zajímavých mladých lidí, kteří měli hodně co říct. Měl jsem doopravdy radost, že tu s nimi mohu být.

Dokonce si mě i pozvali bratři z Taizé na společný oběd u nich v komunitě, abych jim povyprávěl o své cestě. Byli dost překvapení, protože nikoho takového, kdo by vyrazil pěšky do Taizé, nepamatovali. Sám nevím, určitě takoví lidé také jsou. Věřím tomu, že nejsem jediný. Krásně jsem si odpočinul, nemusel jsem se nikam už pohybovat, čas i prostor se jakoby zastavil.

Spal jsem na měkké posteli v ubytovně a měl jsem pravidelnou vydatnou stravu. Měl jsem čas na psaní biblických úvah z cest. Snad by mohly někdy vyjít jako kniha. Nevím. Týden uběhl jako voda. Domů jsem se nakonec dostal tak, že za mnou přišel jeden manželský pár z Prahy, který mi nabídl, že mě zadarmo odvezou. Byli tam navštívit svého syna, který v Taizé dělal už delší dobu dobrovolníka.

Opět mi připadalo úžasné, že je možné tři týdny putování smrsknout do deseti hodin v autě! Loni, když jsem psal o své cestě do Santiaga, tak jsem se v posledním článku snažil další lidi motivovat k tomu, aby taky vyrazili, aby taky odešli na pouť a hledali sebe sama, Boha, cokoliv.

Touhu putovat zatím nemám, rozhodl jsem se, že budu putovat po Čechách a Slovensku.

Snad si k tomu najdu nějaký čas.

 

Buen camino – Šťastnou cestu.

Komentáře