Srdce Bohu, ruce lidem

Od roku 1991 jsem byl členem Sdružení křes- ťanské pomoci Samaritán, které vzniklo jako důsledek společné touhy křesťanů v Opavě pomáhat lidem stojícím mimo zájem současné společnosti. Společenství v tu dobu tvořili zástupci ze čtyř církví: Církve adventistů sedmého dne, Církve bratrské, Církve českobratrské evangelické a Církve římskokatolické. V roce 2000 jsme si uvědomili, že jako malá organizace nemáme možnost většího rozvoje a oslovili jsme čtyři velké křesťanské organizace, zda by měly zájem nás přijmout. Všechny zájem měly a my se nakonec rozhodli pro Armádu spásy.

Po celou dobu své práce v sociální sféře pracuji v křesťanských organizacích a vcelku si nedovedu představit, že bych působil jinde. Ne, není to proto, že by tyto organizace byly lepší než ostatní, ale proto, že je zde jakási přidaná hodnota a tou je zkušenost víry, zkušenost osvobození, šance nového začátku. Armáda spásy, která byla u nás v roce 2013 zaregistrována jako církev, klade velký důraz právě na praktickou aplikaci křesťanství. V rámci celé Armády spásy proběhla velice zajímavá diskuse se zaměstnanci z různých církví, ale i s nekřesťany, jejímž výsledkem bylo defiování křesťanských zásad a nabídky v rámci duchovní služby. Konečnou definici jsme pak začlenili do našeho etického kodexu, který najdete na stránkách www.armadaspasy.cz.

Osobně jsem velmi rád, že proběhl tento proces a máme vytvořeny zásady, které doplňuji heslo Armády spásy: „Srdce Bohu, ruce lidem.“ I přes skutečnost, že jsou zásady jasně defiovány, není vždy jednoduché je aplikovat v běžném životě. Uvědomoval jsem si to často hlavně ve své každodenní práci s bezdomovci, kdy se člověk na „vlastní kůži“ setkává s příběhy s dobrým koncem, kterých je ovšem žalostně málo, ve větší míře pak se zlobou, nevděčností, zklamáním… Co s tím? Jakým způsobem i do těchto situací přinášet evangelium, osvobozující zvěst o Ježíši Kristu?

Nejsem přítelem manažerského pojetí misie, tedy velice perfektně propracovaných metod zvěsti, kde se nakonec ztrácí lidé samotní a vítězí metoda. Lidé bez domova, tedy lidé, kteří jsou, nebo se alespoň cítí svobodní a žijí ze dne na den, většinou nemají žádné křesťanské povědomí, spíše jsou zatíženi určitým vnímáním pověr. Jak se jim přiblížit? V prvé řadě jsem přesvědčen, že nabídka evangelia musí být svobodná. I u nás, v některých službách, v minulosti probíhaly akce typu: „Kdo chce polívku, musí přijít na biblickou.“ Naštěstí to vymizelo, tady alespoň doufám, že ano.

V době, kdy jsem působil jako ředitel v azylových domech, každé ráno probíhalo povinné setkání všech uživatelů služby. Před tímto setkáním jsme měli tak zvané „slovíčko“. Bylo to ryze dobrovolné a my jako zaměstnanci jsme se maximálně v patnáctiminutových blocích střídali. A světe div se, vždy přišlo dost lidí a dobrovolně.

Asi více než jinde právě u lidí bez domova hrozí „nebezpečí“, že za svůj zájem o víru, účast na biblických programech něco vyžadují, jako by to vše bylo jen nástrojem pro získávání výhod nebo laskavějšího pohledu zaměstnanců. Toto jednání pak u některých zaměstnanců vzbuzuje nedůvěru, možná i odsouzení. Není tedy dobře, a hlavně nám nepřísluší, se i v sociální oblasti stavět do role soudců. To přece není náš úkol! Buďme vděčni za každého zájemce a neřešme, pokud někdo něco zneužije, vždyť semínko může zapadnout i do kamenité půdy a časem může zapustit kořínky.

Další důležitou otázkou, nad kterou přemýšlím, je samotná role zaměstnanců. Pokud se jako ředitel stavím do role zvěstovatele evangelia, pak je to přece jen tím, že jsem bezdomovci vnímán jako šéf, ovlivněno. Zde vidím nezastupitelnou roli duchovních pracovníků, kteří přicházejí zvenku, jsou tedy nezávislí a mají daleko větší důvěru. Ale samozřejmě je zde také nezastupitelná role všech zaměstnanců, kteří působí svým příkladem a jsou připraveni ke zvěsti, k rozhovorům, k povzbuzení. Asi nejpozitivnější zkušenosti jsou ty z nočních rozhovorů s uživateli azylových domů nebo nocleháren. V noci je těmto lidem často úzko, doléhají na ně vzpomínky, promarněné šance, samota daleko více než přes běžný den.

Díky za všechny zaměstnance, kteří jsou ochotni a schopni zvěstovat a hlavně naslouchat. Abych se přiznal, pro mne byly a jsou nejdůležitější rozhovory tak zvaně mezi čtyřma očima, zejména rozhovory s bezdomovci starými nebo umírajícími. Jsou to většinou lidé, kteří jsou v závěru svého života, bilancují jej a často si uvědomují, jak vše pokazili, jak jsou a zůstávají najednou sami. V těchto chvílích je pro ně důležitá jakási forma zpovědi, ne formální, ale opravdová, upřímná a někdy i zoufalá.

Jedná se ne o zpověď jako instituci, ale o zpověď tryskající z nemocného srdce, zpověď, kterou může přijmout každý, kdo má pochopení a umí naslouchat. Jsou to vzácné, ale často náročné chvíle pro obě strany, jsou to chvíle důvěry, ztišení, soustředění, ze kterých pak vyplývá mnoho lidských osudů, mnoho trápení, ale také chyb a ubližování. A nejsou to jednoduché situace. Když jsem doprovázel jednoho mladšího, vážně nemocného a osamělého člověka, bylo to pro mne, ale i pro něj, velmi těžké. Už nemohl mnoho mluvit, postupně přestával soustavně vnímat, těžce jej pronásledovaly stíny života.

Když jsem mu průběžně nabízel čtení z Bible, neustále to odmítal. V závěru svého života byl převezen do hospice. Odtamtud mi volala sestra, abych za ním přišel. Už věděl, že jeho život končí a na mou obvyklou otázku, zda mu mohu přečíst něco z Písma svatého, přikývl. Byla to úžasná chvíle, kdy už nevyznával, nebyl toho fyzicky schopen, tedy nevyznával ústy, měl v očích slzy, tenkrát jsem ho viděl naposledy.

Nevím, jak to vše u posledního soudu dopadlo, věřím ale, že Pán nad životem a smrtí je milosrdný, vždyť přijal i toho, který vyznal svou víru na vedlejším kříži na Golgotě. Zakončím citátem zakladatele Armády spásy Williama Bootha, který celý svůj život zasvětil právě těm nejubožejším a nejpotřebnějším:

Dokud budou ženy plakat, nepřestanu bojovat. Dokud budou děti hladovět, nepřestanu bojovat. Dokud se budou muži vracet do vězení, nepřestanu bojovat. Dokud tady budou opilci a prostitutky, dokud tady bude jediná duše bez Božího světla, nepřestanu bojovat. Budu bojovat až do úplného konce.

Komentáře