Nejhorší je nemít co dělat

Mohanad pracuje jako dobrovolník pro Lutheran World Federation, neziskovou organizaci, která pomáhá v uprchlickém táboře v Zaatarí v Jordánsku téměř od počátku.

Mohanadovi je 30 let, je inženýr a v Sýrii pracoval jako učitel. Jenže právě pro učitele se Sýrie stala dost brzy nebezpečnou zemí. Mohanad proto společně se svým bratrem utekl do Jordánska. V táboře je už skoro tři roky. Zbytek rodiny je v Sýrii a s příbuznými si telefonují. „Jenže když není na jedné nebo druhé straně signál, uplynou i měsíce, kdy o sobě navzájem nic nevíme,“ říká Mohanad.

Co je v táboře nejhorší? Mohanad potvrzuje to, co říkají další lidé v Zaatarí: „Nejhorší je nicnedělání. Ráno se vzbudíte a uvědomíte si, že zase před sebou nemáte žádný úkol, povinnost, práci. Jen prázdný den.“ Snažil se proto co nejdřív najít jakoukoli práci, chtěl pracovat třeba zadarmo, jen aby měl co dělat. Zjistil, že LWF hledá dobrovolníky, takže se přihlásil a začal pro ně pracovat. V táboře se oženil a má dvě krásné děti.

Mohanad je neuvěřitelně pozitivní a inteligentní člověk. Pracuje, potřebuje práci, protože si skrze ni snaží udržet důstojnost a vnitřní integritu. Ptám se, kde v podmínkách tábora bere svou pozitivitu. Mohanad odpovídá prostě: „Kdybych se každý den litoval, přestal bych žít. Prostě beru každý den tak, jak přijde. A zároveň nesmím přestat něco dělat. Hlavně něco dělat.“

S Mohanadem mluvila v Zaatarí v září 2016 Michaela Stachová.

Komentáře