Kdybych žil ve středověku, pracoval bych pro reformu církve

zeleni.cz

www.zeleni.cz

Matěj Stropnický – původem novinář, dnes známý spíše z politické scény jakožto předseda Strany zelených, zastupitel hlavního města Prahy a Městské části Praha 3, spoluzakladatel občanských sdružení Žižkov (nejen) sobě a Tady není developerovo. Baví ho propojovat zkušenosti z původní i současné profese – své teoretické uvažování novináře se snaží uplatňovat, poupravovat a proměňovat v politickou praxi. Politik totiž má k dispozici nástroje, kterými může své „novinářské názory“ prosadit. Novinář si může tak akorát stěžovat.

Proč jste se vůbec rozhodl jít do politiky?
Politika je prostor, ve kterém člověk uskutečňuje svoji svobodu. Nechci, aby o mně rozhodovali jiní, a chci se podílet na podobě světa, ať už v místě svého bydliště nebo na větším území.

Kolik vám bylo let, když jste si tohle začal uvědomovat? Změnil se od té doby nějak váš postoj, pohled na věc?
Bylo to ke konci studií na gymnáziu, kdy jsem začal číst Literární noviny a obecně víc noviny. Krátce po 19. roku jsem vstoupil do Strany zelených a od té doby jsem jí zůstal věrný. Asi bych neřekl, že jsem si všechny tehdejší názory ponechal ve stejné podobě. To by ani nebylo dobře. Ale to základní směřování zůstává a snažím se ho spíš prohlubovat.

Nebylo to unáhlené rozhodnutí?
Ne, to určitě ne. Nelituji toho, i když je prosazování většinově neoblíbených názorů trošku boj s větrnými mlýny a přesila je veliká.

Objevil jste se i na scéně jako herec – tímto směrem jste jít nechtěl?
Původně jsem o tom taky uvažoval hlavně díky prostředí v rodině, kde každý něco hraje, zpívá nebo tančí. Hrál jsem v jednom filmu a jednom seriálu. Sám jsem pak ale aktivně na konkurzy nechodil. Prostě mě bavilo víc číst, psát, mluvit… Zlákala mě zkrátka jiná profese.

Není vám to někdy líto?
Kdyby přišla nějaká nabídka, asi bych o ní uvažoval, ale já jsem taky hodně nabídek odmítl. No, hodně… tři (smích). Pak už se rozkřiklo, že telenovely neberu, tak to utichlo. Můžu se někam hodit jako tvář, ale neřekl bych, že tam něco zvláštního sehraju.

Máte vůbec s tolika politickými funkcemi čas dělat i něco jiného?
Tak já jich zas tak strašně moc nemám (smích). Zdaleka nejvíc mě vytěžuje předsedování Straně zelených, to je práce na plný úvazek. Ostatní funkce nezaberou tolik času, protože se jejich výbory scházejí třeba jednou za měsíc.

Když máte čas, co rád děláte?
Rád čtu, jezdím do přírody. Rád chodím do kina. Občas jdu s kamarády do hospody.

A naplňuje vás to, co děláte?
Jo, určitě, jinak bych to nedělal! Je to těžká práce, protože její výsledky nejsou vidět hned, ale je smysluplná! Novináři článek vyjde za pár dní, za týden, takže máte pocit, že se něco stalo. V politice je extrémně dlouhý čas mezi tím, kdy se rozhodnete něco změnit, a tím, že se to fakticky stane. To většina lidí nevydrží, protože nemáte vůli donekonečna prorážet zeď hlavou, a začne místo veřejného zájmu prosazovat soukromé zájmy. To je totiž jednodušší.

Měl jste někdy chuť s tím seknout?
No, jistě! Zrovna dneska ráno? Stává se to samozřejmě často, musí se zatnout zuby. Nějakou tu vydanou energii zase získáte zpátky od lidí. Potkáte třeba někoho v tramvaji, kdo vás povzbudí, řekne, že vám drží palce… To je energie na celý týden! Kdybych ale pořád seděl jenom na facebooku, tak by mě to asi úplně vysálo.

Jak se vyrovnáváte s novináři, s médii?
Novináři často projektují do mé osobnosti své vlastní představy o mně, o tom, jak by měla moje práce vypadat. Málokdy ale vědí, jak se v politice dá něco prosadit a jak to vůbec funguje. Jejich cílem není vystihnout, co opravdu říkám, ale nějak mě nachytat nebo zkonstruovat můj obraz. A pak si mě přijdou někam poslechnout lidi a diví se, že jsem úplně jiný. Novinář si prostě občas pozmění nějakou otázku, jinou i úplně přidá, sem tam přeruší delší monolog… Já jako novinář do té jejich kuchyňky vidím. Často je v ní hodně manipulace. Ale na druhou stranu je moje práce, abych uměl svoje myšlenky odprezentovat a vysvětlit tak, aby byly neprůstřelné, až nepřekroutitelné. A to není jednoduché… Je to asi úplně stejně těžké jako něco prosadit.

Tématem tohoto čísla je angažovanost. Co pro vás toto slovo znamená?
Opak lhostejnosti. Zájem.

V čem se v tomto slova smyslu vy angažujete?
Ve věcech veřejných. V tom, co se netýká mě nebo výhradně mě a týká se společnosti. Jde mi o hledání, pojmenovávání a prosazování veřejného zájmu, který je sám o sobě obtížně popsatelný. Veřejný zájem vzniká, nějak se vyvíjí, ne že prostě je. Stejně jako pravda, ta se taky musí hledat. Myslím si, že politika by měla mít za cíl hledání a naplňování veřejného zájmu. Někdy ale veřejný zájem nemusí být nutně názor většiny. Já jsem třeba silný odpůrce tzv. selského rozumu. Opírá se o strašnou spoustu předsudků. Rozhodně v něm je nějaká moudrost typu „Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá“. Ale pak jsou věci, které na první pohled rozumu patrné nejsou, a tam selský rozum nestačí. Např. boj za „placatou Zemi“. Selský rozum byl ochotný se bít za to, že není kulatá. A pak jsme vědecky dokázali, že je. Selský rozum funguje tam, kde se může opřít o zkušenost, o konkrétní skutečnosti. V abstraktním myšlení ale nestačí.

Žil jste i v jiných zemích, připadá vám, že se tam společnost angažuje více, nebo méně, nebo prostě jinak?
To se mi trochu těžko posuzuje, protože už je to docela dávno. Ale jak to sleduju dneska, tak třeba Francouzi strašně rádi stávkují. Stačí málo a ulice je plná. Neřekl bych ale, že je u nás méně občanských aktivistů než jinde. Jenom je naše veřejná debata a kritika taková umírněná. Naše požadavky jsou neúměrně umírněné stavu planety, jsou málo radikální.

Málo radikální?
V médiích se s oblibou ukazuje rovnou střet nějakých dvou stran, nejlépe fyzický střet. Protesty a konflikty vypadají jako bezpříčinné a popisují se jen nástroje – např. demonstroval, přivázal se ke stromu. Třeba v případu dálnice D8 bylo kolik let slyšet, že ekologové zabraňují její výstavbě. Ale už se neřeklo, že byl protest založen na studii, která dokládá špatné geologické podloží, díky němuž se pak na dálnici skutečně zřítil svah. Někdy se prostě ve zvláště odůvodněných případech, kdy stát na podklady opravdu neslyší, dojde k poněkud radikálnějším situacím, v nichž ale nejde „jen“ o ochranu přírody, ale třeba i o záchranu celé investice.

Připadá vám, že se v Čechách angažují lidé moc, nebo málo?
Jedna věc mě trošku mrzí. Lidi, kteří se angažují v neziskových organizacích, ve svých funkcích často setrvávají a nejdou hájit svou kauzu do politického prostoru. Jako kdyby se politiky štítili, nebo já nevím… V politice je to místo, kde se vede veřejný zápas, a myslím si, že by se do něj tito lidé měli více pouštět.

Připadá vám, že se veřejně dostatečně angažují církve?
No, někteří představitelé až moc a ne moc dobře. Třeba pan Duka stojí na straně moci a starých pořádků. Kdežto papež úspěšně vytváří dojem, že stojí na straně lidí, a asi to tak i je. Pak mi ale připadá, že ti dva stojí proti sobě… Navíc aby byl duchovní věrohodný před veřejností jako duchovní, musí se i nějakým způsobem chovat, nějakým způsobem žít. Taky mě naštvaly církevní restituce. Z mého pohledu se nejednalo o návrat, ale o náhradu. A přijde mi hloupé, aby církev měla víc majetku než členů. Ale jinak mám z historického hlediska celkem sympatie k bratrskému evangelickému směřování. Myslím, že kdybych žil ve středověku, pracoval bych pro reformu církve. Tím, že ale žiju dneska, nepovažuji náboženství za nutné. Myslím, že člověk má být dostatečně silný, aby se obešel bez něj.

Je naše církev někdy někde vidět?
Těžko se mi rozlišuje mezi jednotlivými evangelickými církvemi. Kromě historického odkazu a historické četby vás vidím hlavně… a teď to bude znít povrchně, ale já vás vidím hlavně v souvislosti s architekturou, zejména z první republiky. I tímhle ta církev něco sděluje, nějak to vypovídá o jakési energii toho společenství.

Myslíte si, že je víra slučitelná s politikou tak, aby člověk ani z jednoho nemusel ubírat?
Víra pro mě neznamená nutně víru v Boha. Věřící není totéž, co nábožensky věřící. S mými ideály politika slučitelná je, ba dokonce ji vyžaduji pro jejich uskutečnění, ale často narážím. To patří k věci.

Komentáře