Andrea Mantegna – Svatý Šebestián

mantegna_11

Andrea Mantegna (1430–1506) patří mezi nejvýznamnější malíře rané italské renesance. Jedním z jeho nejslavnějších děl je Svatý Šebestián, které namaloval hned ve třech verzích. Na jednu z nich se podíváme a rozebereme ji.

Mantegna se narodil do rodiny tesaře. Už v 11 letech šel do učení k malíři Francesco Squarcionovi, který se po smrti umělcových rodičů stal dokonce jeho adoptivním otcem. Squarcione byl blázen do antického světa a měl hojnou sbírku starých římských soch a váz. Mantegnu tyto předměty velmi inspirovaly pro vlastní tvorbu a skrze ně objevoval kouzlo a krásu antiky.

V 17 letech Mantegna odešel a založil si vlastní dílnu. Většinu života se věnoval především freskové výzdobě. Vyzdobil např. kostel Sant Sofi, kapli Ovetari a Sant Antonio v Padově. Ne všechny fresky se ovšem dochovaly, protože některé byly zničeny při bombardování Padova roku 1944. Velmi slavným dílem je výzdoba svatebního stropu v Pelazzo Ducale, který si zakládá na optickém klamu – výhledu do nebe. Takové pojetí perspektivy později inspirovalo barokní malíře fresek.

V roce 1452 se Mantegna seznámil s dcerou slavného malíře Jacopa Belliniho a o rok později se rozhodl si ji vzít. Bellini byl ovšem velkým konkurentem jeho učitele Francesca Squarciona. Celá záležitost vedla k tomu, že s ním Mantegna přerušil veškeré styky. Po čase ho dokonce obvinil před soudem, že se přiživoval na jeho talentu. Kromě fresek se umělec věnoval také mědirytectví. Měl velkou dílnu, která ve své době zásobovala celou Itálii. Svým působením prý dokonce inspiroval slavného Albrechta Dürera.

Rytiny si bohužel nepodepisoval, takže je pro nás dnes těžké je vyhledat. Na konci života byl povolán do Říma, někdejšího centra antického světa. Přesto se mu tam ale nežilo nejlépe. Pro papeže Inocence VIII. zdobil freskami kapli Belvedere ve Vatikánu. Papež ho ve tvorbě ovšem výrazně omezoval a stále měnil své požadavky, což umělce ničilo. V roce 1780 bylo jeho dílo zničeno na příkaz papeže Pia VI. Obraz Svatý Šebestián (1480) je prostřední ze tří verzí. Jedná se o dílo rané renesance.

Mantegnu inspirovala legenda jako taková, jistě na něj ale mělo vliv, že bydlel nedaleko kostela San Sebastiano. Plátnu dominuje Šebestián s šípy v těle. Stojí na soklu před klasickým antickým obloukem. Jeho oči vzhlížejí k nebi, jako by místo šípů vnímal jen Boží svět. Vedle něj kráčí dva muži, střelci. V pozadí se nám otvírá fantaskní krajina. Celý výjev působí trochu jako divadelní scéna s výraznými kulisami. Podle Mantegni byla antická díla ještě krásnější než příroda a skutečnost.

Proto v obraze využívá prvků starého Říma a scéna tak působí jaksi nadpozemsky. Obraz využívá středové kompozice. Úzký formát nás nutí se stále zaměřovat na sošné tělo světce. Všechny šípy na obraze směřují buď vertikálně, nebo horizontálně. Jediný šíp do diagonály je právě ten, který vypouští z těla krev. Zajímavé je, že z anatomického hlediska ne všechny šípy propichují světcovo tělo správně (např. u břišních svalů). Na spodním okraji obrazu si můžeme všimnout tmavého stínu-šipky, který nám jakoby ukazuje na Šebestiána.

V obraze najdeme, jak je tomu v renesanci zvykem, mnoho trojúhelníků. Nejvýraznější je ten se stranami na krajině v pozadí a vrcholem v Šebestiánově hlavě. Takto nás umělec opět odkazuje na nebe – daleko od pozemských a hříšných střelců. V díle se to hemží značnou symbolikou. Už jen to, kde je mučedník umístěn. Stojí jako socha. Vlevo od něj si můžeme povšimnout nohy z mramoru po jiné soše. Šebestián se nehýbe a stojí v kontrapostu. Stejně tak jako socha neuhne šípu, nepadne, vytrvá. Na levé straně se plazí fíkovník – symbol hojnosti.

Možná to znázorňuje fakt, že i přes utrpení a bolest se Šebestián cítí naplněn. V popředí kráčí dva střelci a diskutují o nějakých světských záležitostech, což vyvolává kontrast s mučedníkem pro Boží záležitosti. Záhadné město na obzoru je nebeský Jeruzalém, kam se Šebestián po smrti vydá. Písek, štěrk a jeskyně ve městě jsou nakresleny tak, jak je to napsáno ve Zjevení.

I když je obraz studený a jakoby mrtvý, odhaluje silný příběh. Když jsme si obraz rozebrali, najednou z něj opravdu cítíme odkazy na doufání v Boha, jedinou a správnou cestu. Že vše pozemské je jen relativní, že se nemáme spoléhat na světské záležitosti. A že i v utrpení máme věřit a spoléhat na Boha, protože na zemi je vše dočasné, ale v nebi je vše věčné a krásné.

Komentáře