Vidím tvou tvář

Nejdůležitější věci o člověku jsou vlastně velmi prosté a velmi přehlížené. Došlo mi (až nedávno a při jakési četbě), jak zvláštní je to s lidskou tváří. Tvář je tak „transparentní“, tolik o nás vypovídá, prozrazuje, je to vlastně „čtecí tabule“ různých sdělení, „okno do duše“, ale „já sám ji přirozeně nevidím“. (Myslím opravdu přirozeně – když pomineme zrcadlo a selfie). Takže: moje tvář je vlastně pouze „pro druhé“!!

Tvář – to, co identifikuje člověka – je jenom pro druhé lidi!! Co to prozrazuje o člověku? Může se nám tisíckrát zdát, že to, co prožíváme na svém těle a duši, když je nám to tak blízké a silné, je tedy to první a poslední a asi jediné, co je pro nás důležité, všechna rozkoš, bolest, smutek, radost, myšlenky, naděje… Ale to hlavní o nás je, že „svou tváří jsme pro druhé lidi“. Je jedno, jestli jsme si daleko nebo blízko – zásadní perspektiva pro lidské bytí je tahle „napřaženost“, tohle „sebenabídnutí“, sebenaklonění – bytí „pro“, „pro-existence“. Být bratr – sestra. A nic na tom nezmění podivná kultura selfie. Žalm 139,7–12: Kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří? Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš.

I kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře, chtěl přebývat při nejzazším moři, tvoje ruka mě tam doprovodí, tvá pravice se mě chopí. Kdybych řekl: Snad mě přikryje tma, i noc kolem mne se stane světlem. Žádná tma pro tebe není temná: noc jako den svítí, temnota je jako světlo.

Žalm 27,8–9: Mé srdce si opakuje tvoji výzvu: „Hledejte mou tvář.“ Hospodine, tvář tvou hledám. Svoji tvář přede mnou neukrývej, v hněvu nezamítej svého služebníka. Ty jsi byl má pomoc, neodvrhuj mě a neopouštěj, Bože, moje spáso.

Komentáře